Audi story

Featured Image

Znáte ten pocit, když vylezete před barák, auto nikde a nestojí ani na parkovišti městské odtahovky? Já už jo! Začal tím téměř pěti měsíční horor, který mimochodem ještě úplně neskončil, ale už to snad bude…

Netušil jsem, že se tak rozepíšu, takže netrpělivým typům doporučuji rovnou přeskočit. Vy ostatní vězte, že všechny události uvedené níže jsou pravdivé a všechny se staly mě, v období květen-září 2006.

Jsem průměrný živnostník, snažící se oddálit smrt hlady svou vlastní prací. Při snaze o obživu najezdím kolem 50-ti tisíc km ročně. A tak jako vlastník dvou vozů v celkové hodnotě kolem čtyř českých průměrných platů, jsem v náhlém záchvatu zoufalství, po zjištění nákladů na jejich další nutné opravy, začal hledat nějakej novej kchár. Asi po týdnu hledání se nechal slyšet dobrý známý, že jeho vymazlená A6 Avant 2,5 V6  fTéDéÍčku, fQuatru a fTiptronicu z roku 2000, kterou vlastnil necelé dva měsíce, je na prodej, neb staví barák a dochází mu kredity. Auto bylo po prvním majiteli, najeto tak akorát, mělo nový turbo a vstřiky a kromě pár škrábanců na laku nemělo chybu. Když jsem se svezl, ani mě nemusel moc lámat a několik mnoho tisíc kreditů z mého nedotknutelného fondu změnilo majitele.
Ani ne dva dny poté jsem ty „volný“ peníze pochopitelně potřeboval. Takže jsem ukecal jiného známého, který pracuje v otcově leasingovce.

Dohodli jsme se, jediná podmínka byla, že všechny úřední věci vyběhám sám.

Druhej den jsem vyřídil pojistku (díky ó prozřetelnosti, viz níže), no převod bude muset počkat do příštího týdne, práce volá.

To bylo 10. května. Protože po ránu není můj intelekt zcela k použití, pro jistotu ještě večer nakládám hotový rozvaděče, nějaký ty senzory, kablíky a vercajk, abych ráno jen skočil do auta a hurá do říše vyrvat Helmutovi nějakou kačku. Druhý den ráno chvíli tupě zírám na cizí auto stojící na mém místě. Obíhám blok s tichým klením, že ta stařecká demence přichází nějak brzo. Pohyb asi aktivuje paměť: ,,Ne ne, určitě jsem stál tady.“

Ty městský ku..y mi zas odtáhli auto! Nebylo by to poprvé, co rezatá škodárna není v křižovatce, ale normální auto za ní jo. No nic, zas si ze mě udělal městský rozpočet dojnou krávu, jeden telefon, patnáct set v háji a to zdržení hravě najedu na dálnici. Po negativním zjištění po telefonu se dostavuje neurčitý svíravý pocit kolem žaludku, ale absencí snídaně to není. Že to mohli bejt ještě státní? OK, zavoláme. Druhý pokus, taky neplatný, vtipkování operátora o odtažení někým, kdo k tomu neměl oprávnění nechávám bez komentáře a usedám na chodník z důvodu absence jistoty v kolenou.

Ještě mi zcela nedochází rozsah katastrofy a přes vyčítavé pohledy směrem k nebi začínám tušit krutou realitu.

Proč já?

Postupně si uvědomuji, že je čtvrtek, že manipulátor, pro nějž byly díly v autě se má v pondělí vrtět, že dodací doby na většinu dílů jsou kolem 1-2 týdnů a penále za nedodržený termín je pro firmu mé velikosti likvidační už po pár dnech. Dále si uvědomuji, že nákupní hodnota nákladu auta je kolem čtvrt mega (pozn. pro znalce: optická a indukční čidla, sestava PLC S7-300 atd) a že při sjednávání pojistky na zavazadla mě upozornili na fakt, že zavazadlo není už ani taška s PDÁčkem, natož pak třeba kufr s nářadím.

S nedefinovatelným pocitem prázdna volám na policii a oznamuji krádež auta. Je mi sděleno, jaké doklady chtějí vidět a jsem dotázán, zda na místě krádeže jsou nějaké stopy. Sděluji, stále ještě s IQ houpacího koně, že na místě krádeže stojí jiné auto a akceptuji sdělení, že to k nim mám kousek (cca 1 km) a že stejně nemají volné auto, takže ať přijdu na služebnu.

Po úvodní ceremonii na fízlárně probíhal rozhovor asi v tomto duchu:
Polda: „Tak vám ukradli auto? Jaký? A kde?“
Já: „Jo, Audi A6 2,5 TDI Quatro r.v.2000, před barákem na ulici.“
Polda: „No to ste blázen, takový auto parkovat na ulici…“
Já: „A to ho mám jako každej večer vynést na zádech do druhýho patra?“
(pro pořádek dodám, že náš činžák rohem sousedí s jednou z nejrušnějších ulic ve městě, takže žádný ghetto)
Polda: (chvíli nechápavě civí) „No tak ukažte ty papíry…“
Polda: „Hm, deset dní koupený, včera pojištěný, tak hele mladej, přestaň nám tu hrát komedii, nám je jasný jak to je…“
Já: (po velmi uctivém konstatování, že jsem přechod k tykání nepostřehl, a když mi došlo, jak to Rex myslí) „A to jako myslíte, že než si to auto nechám ukrást, tak do něj nacpu věci nekrytý pojistkou skoro v jeho ceně? Nehledě na fakt, že to auto ze 70% patří leasingovce, takže bych na tom asi moc nevyvařil, né?“
Polda: „Jak myslíte. No tak to sepíšem, ale já si myslím svý.“
Já: „Hm, a tamto o tom, že je člověk nevinnej, dokud se neprokáže opak, přestalo platit kdy?“
Polda: „Chovejte se slušně, jednáte s úředním orgánem! Tady ty papíry si vyplňte…“

S myšlenkou na orgán poněkud jiného druhu začínám vyplňovat chlívečky. Než se s tím poperu, osoba orgánu se vymění. Tenhle umí zcela evidentně vkládat i papír do psacího stroje. Položí si mnou vyplněné papíry vedle a ptá se mě na všechny věci, které jsem do teď smolil. S mírně nechápavým výrazem absolvuji výslech. Před podpisem protokolu konstatuji, že pasáž o ohledání stop a vytěžení svědků po příjezdu hlídky na místo činu se nezakládá zcela na pravdě. Nicméně mé námitky jsou smeteny ze stolu s tím „že se to tak píše vždycky“. Mírně pobaven myšlenkou, že jestli se to tak vždycky i dělá, tak se počty objasněných zločinů rovnají počtu pachatelů, kteří se šli udat, podepisuji.

Ani nevím proč, ale náhle se ptám:
Já: „Podle vašich zkušeností, jaká je šance, že se to auto najde?“
Polda2: „No podle našich zkušeností…. no uvidíte, no“
Odzbrojen logikou odpovědi se vzdávám a jdu se domů zhroutit.

Asi po dvou hodinách si uvědomuji, že pondělní termín nikdo nešoupne a začínám mámit z dodavatelů kontakty na firmy, které v poslední době braly podobný věci jako já. Pak následovalo zrujnování účtů mých, mé rodiny a některých přátel a vybaven hotovostí jsem vyrazil přesvědčovat úplně cizí lidi, aby mi pomohli. Nemožné se stalo skutkem a v pátek večer mám skoro všechno, hurá do dílny a pak do říše. Vše dopadlo jak mělo, robot robotil, já se v pozdních pondělních hodinách vracím domů s rozhodnutím dohnat alespoň část ze ztracených tří nocí (a asi deseti let života).

Úterý 16. května 2006, 6:03 mi zvoní telefon. Neschopen odporu jej zvedám:
Polda3: „Jste Ten-a-ten? OK, našli jsme vaše auto. Zastavili ho u obce Plesná a teď je v Chebu, v objektu MV.“
Já: „No to je super. A co ty věci?“
Polda3: „Jaký věci?“
Já: „No přece ty z toho auta, dával jsem vám seznam a vyčíslení škody…“
Polda3: „O tom nic nevím a než se to vyšetří, tak mi nikdo nic víc neřekne“
Já: „No víte, jestli tam nejsou, tak mě by se vyplatilo jet do Chebu a prohledávat popelnice, jen kdybych věděl kde…“
Polda3: „Jak říkám, než se to vyšetří, žádný další informace…“
Já: „A v jakým je to auto stavu? Je to pojízdný?“
Polda3: „Jak už jsem řek…“
Já: „Jasně, už to chápu. A kdy to auto dostanu zpátky?“
Polda3: „No počítejte tak týden maximálně dva.“

Spát už se mi ani trochu nechce, obvolávám známý, kdo by mohl pomoct, vždyť přece nechci vědět kdo zabil Kennedyho, chci jen, aby se někdo podíval do toho kufru nebo do nějakýho toho lejstra, co snad píšou, když něco zajistí a zjistil v jakým je to stavu. Setkávám se však většinou s odpovědí typu „To víš, co šlo dřív, nejde teď“ nebo „Ty vole, to si dneska nikdo neveme na triko, zvlášť teď, když je před volbama“. Nechápu zcela vztah informace týkající se obsahu kufru mého auta a volebních preferencí, a tak to zkouším dál.

Někdy začátkem června mi jeden známý, který dělá něco v Praze pro vnitro, slíbil, že to zkusí. Asi za hodinu mi volal, že auto má vylomený zámky (překvapivě), je v něm jiná spínací skříňka a je pojízdný, a že kufr je prázdnej. No nic, říkám si, stanou se horší věci. Né že by mě těch mejch čtvrt mega někde na skládce nebo v zastavárně nerozhodilo, dělám na to celej rok, ale mohlo bejt hůř, aspoň že auto je na světě. Prachy zase vydělám, holt zbohatnu o něco dýl…

Pár dní po tomhle neveselém zjištění, Polda3 podlehl každodennímu telefonnímu nátlaku a info potvrdil. Dál mi oznámil, že mi bude posílat „usnesení o vydání věci“ a že až ho dostanu, tak se mám zastavit a zříct se odvolání, aby se to urychlilo. Navrhuji, že v rámci urychlení se zastavím rovnou a usnesení převezmu osobně a vše vyřídíme. S konstatováním „Nebo tak“ zavěsí.

Na služebně následuje další střet s právním řádem.
Já: „A kdy si teda můžu pro to auto jet?“
Polda3: „No já sem to samozřejmě poslal i tomu Petrovi M. a on se k tomu musí taky vyjádřit“
(nevracejte se v textu, to jméno jsem slyšel taky poprvé)
Já: „Komu?“
Polda3: „No tomu podezřelýmu, co ho v tom autě chytli.“
Já: (čumim jak tele) „A co se jako bude Petr M. vyjadřovat k tomu, že mi chcete vrátit auto?“
Polda3: (shovívavě) „No on nevěděl, že je to auto kradený. On mu volal nějakej známej Jarda z telefonu 776 224 743, o kterým ví jen to, že se motá kolem aut a řek mu, že má A6 nějakýho vietnamce co ztratil klíče a jestli by s tím – jako ten Petr M. – nemohl něco udělat?“
Já: (pořád čumim stejně) „No dobře, ale proč musí souhlasit s vydáním?“
Polda3: „No protože on to auto musel hned odevzdat. Ale může tam mít nějaký svoje věci a nebo ho mohl nějak zhodnotit a to byste mu pak musel uhradit náklady.“
Já: (už nedokážu popsat jak čumim) „Co že bych musel?!“
Polda3: „No třeba to, že to auto zprovoznil, vyčíslil na 5.000,- Kč, ale řek, že na náhradě netrvá.“
Já: „No to je hodnej, ale já to furt nechápu…“
Polda3: „No to máte jako tady jinej případ. Pánovi ukradli Superba a on ho za tři měsíce našel v bazaru. Jenže už neměl černou metalízu, ale normální modrou barvu – prej to poznal podle něčeho vevnitř. No, pachatele jsme zadrželi a ten doložil, že ten lak stál 30.000,- Kč. Ten majitel mu musel zaplatit, že mu to auto zhodnotil.“
Já: (dále již bez pokusů o definici mého pohledu) „To jako že mu zhodnotil auto přestříkáním z metalízy na normál lak?“
Polda3: „No jo, ale ten lak byl novej…“
Já: „Takže když Petr M. řekne, že na tom mým udělal třeba tuning za 100 litrů, tak já mu je budu muset zacálovat?!“
Polda3: „No kdyby to doložil… Právě proto má právo se k tomu vyjádřit.“
Já: (moje třicetileté srdce několikrát vynechalo a dýchám jen s námahou) „No a co když si ten dopis nepřevezme?“
Polda3: „No to mu ho pak budou muset doručit místní policisti.“
Já: „A když mu ho nedoručí třeba rok?“
Polda3: „No prostě s tím vydáním musí souhlasit. Heleďte, prostě musíme respektovat jeho práva.“
Já: (zajíkavě řvu) „A kdo ku..a respektuje moje práva?! Pojišťovnu to nezajímá, auto se našlo. Já platím leasing, protože bych na tom jinak prodělal pr.el. A auto může shnít někde na policejním dvoře a všechno je v pořádku!“
Polda3: „No tak, tak se uklidněte, on si to převezme, v tom Chebu ho znají, je to slušnej člověk.“
Já: „Kterýho náhodou zastavili v kradeným autě…“

Zde musím podotknout, že mě Polda3 poněkud uvedl v omyl. Jak jsem záhy zjistil, pokud si adresát zásilku nepřevezme, ale na udané adrese se zdržuje, pak platí tzv. fikce doručení – tj. jako by ji převzal. Výše zmíněný scénář by platil v případě, že by zmíněný Petr M. uvedl falešnou adresu, a nebo se stihl přestěhovat a neudal kam. Tohle ale naštěstí nebyl můj případ.

Asi čtyři dny po tomhle rozhovoru volá Polda3 znovu a oznamuje, že zjistil, že způsobená škoda je větší než půl milionu a tudíž to nesmí vyšetřovat policie, ale kriminálka. Vzhledem k tomu, že po tomhle sdělení jen lapám po dechu, protože výši způsobené škody znali již v den krádeže, stihne mi ještě oznámit, že než si to kriminálka přebere, tak se vydání pozdrží.

V rozporu s očekávanou dobou mi po pár dnech volal Polda4 z kriminálky, že už má všechny podklady a že mi může vydat auto. Jásám a dožaduji se nejbližšího termínu.

Jen na okraj, v době od zmizení audinky do tohoto dne mi u jednoho ze zbylých vozů jistý 76 let starý MUDr. za volantem dodávky, upravil linii boku (kdo mu asi vystavuje potvrzení zdravotní způsobilosti…). Druhé auto pak, po střetu s BMW (jehož řidič věřil, že kudy jede on, tam je hlavní), vykazovalo také jisté odlišnosti od původního záměru konstruktéra.

Polda4 trval na tom, že u toho MUSÍ být, a protože jindy nemohl, domluvili jsme se na pondělí 19. června. Už mě ani nebolelo, jak dlouhý jsou „maximálně dva týdny“ v policejním podání. Potřebuju splácet dluhy a k tomu potřebuju mít čím jezdit za prací. Domlouvám odtahovku, protože stav auta se podivně změnil z „pojízdné“ na „nejde nastartovat“, ale snad je to jen baterka. V pátek 16. června volám Poldu4, abych se s ním domluvil, zda do Chebu pojede se mnou, a nebo má vlastní dopravu.

Polda4: (po krátké, leč dramatické pauze) „Do Chebu? My ho nemáme tady u nás?“
Já: „No to já nevím, jestli jste ho převezli, ale na usnesení o vydání se píše v Chebu“
Polda4: „Hm, tak to ono bude asi v Chebu. Já to zjistím a zavolám.“
Tiše čekám s telefonem v ruce a snažím se zapudit všechny ty vtipy o inteligenci policajtů, které se mi náhle vyrojili z paměti.
Polda4: (vesele) „Tak ono je v Chebu. Já myslel že ho máme tady.“
Já: „No a na naší věci to mění co?“
Polda4: „No já to budu muset nejdřív domluvit v tom Chebu…“
Opět tiše čekám, v hlavě už se mi nerojí nic.
Polda4: „Tak se tam nemůžu dovolat, asi už tam nikdo není.“ – je pátek 13:30!!!
Já: „To oni na policii v Chebu už nedělaj?“
Polda4: „To né, jen ten člověk přes ty auta tam není.“
Já: „A to ho nikdo nezastupuje?“
Polda4: „Ale jo, ale ten tam taky není. Zkusím jim to poslat faxem a až jim to dojde, tak to domluvím na co nejbližší možný termín.“
Já: „No, ale ten fax tam budou mít snad hned jak ho pošlete, né?“
Polda4: „To budou, no, já se ozvu až budu něco vědět.“
Tiše zuřím, odvolávám odtahovku a již poněkolikáté bojuji s nutkáním jít se opít.

Pondělí 19. června:
Polda4: „Tak je to domluvený na středu 21.června, pojedete tam-a-tam a Tenhle člověk vám to vydá.“
Já: „Perfektní, dík moc a vy se tam máte jak dostat?“
Polda4: „Já u toho být NEMUSÍM.“

Nemám slov, po obvyklém dechovém cvičení dojednávám odtah a pro jistotu si ověřuji kontakt v Chebu.

A je tu středa, drandíme s odtahovkou do Chebu, přijedem do tam-a-tam a „kontakt“ nebere telefon. Po necelé hodině se dovolám, scházíme se v objektu, který umístěním a stavem jako by právě vypadl z nějakého mafiánského filmu z dob prohibice. Vyřizujeme papíry. Podepisuji, že přebírám „1 kus Audi“, žádost o kopii zamítají s tím, že tu nemají kopírku a že je to papír pouze pro ně. Odvádí mě do garáže. V přítmí policejní sluje nacházím autíčko. Při zběžné prohlídce se až na několik větších a menších nových šrámů na kastli nezdá být nic v nepořádku. Na vyndaný foťák reagují policisté konstatováním „tady se fotit nesmí“. Nasedám tedy a jakýmsi torzem klíče se snažím nastartovat. Ani ťuk. Řidič odtahovky vyndává krabici, které říká bůstr a hledá v autě baterku. Navádím ho na správnou cestu a třeštím oči. Kde je moje Optima? Ze schránky, kde má být původně 95Ah baterie a před krádeží tam byla tam půl roku stará Optima, na mě kouká stará, ještě asfaltová mrcha, dle zbytků štítku kdysi 40Ah. Nechápu, ta s V6 dieslem nemá šanci pohnout ani kdyby byla OK, jako že není. Vždyť říkali, že to auto zastavili na silnici při kontrole – to to Petr M. pokaždý startoval přes kabely? No nic, s pomocí bůstru se motor roztáčí a auto chytá. Zvuk není nijak netypický, tedy alespoň co si pamatuju. Řadím zpátečku a couvám. Co je to za zvuk? Nechápavě civím na obě zrcátka, která se bez důvodu vrtí sem a tam jako o život. Motor chcípnul. Další start, tentokrát to už řídící jednotka vzdává, stáhli se všechny okna a za doprovodu barevné hudby na palubce motor opět chcípá. Vzdávám to i já, na odtahovku auto už dostanem. Při méně zběžné kontrole zjišťuji, že až na pravý přední jsou všechna kola jiná (včetně rezervy) a disky dojebaný jak pro jízdu do schodů. Prohlížím auto, vypadá jak vyluxovaný. To že zmizely sluneční brejle Hugo Boss nebo kompletní povinná výbava, to bych ještě pochopil, ale na co komu byla PET lahev s cca 0,5 litrem oleje na dolívání? No nic, auto je na světě, nakládáme a jedem domu.

Auto skládám po předchozí domluvě v místním značkovém servisu Audi a jedu na pojišťovnu. (Žzp – žena za přepážkou)
Já: „Dobrý den, dneska mi vrátili auto po krádeži, jaký bude postup?“
Žzp: „Odevzdejte oba klíče, malý a velký technický průkaz.“
Já: „Ale já ho chci dál používat, fakt to mám odevzdat nebo co mám dělat?“
Žzp: „Tak to já nevím!“
Já: „Prosím?! A když nevíte vy, kdo teda? To sem první komu ukradli auto? U policie jsem podobný pocit měl.“
Žzp: „Ne, ale jste první, komu ho vrátili, já jsem tu jen dva roky a nevím co se má dělat. Zkuste počkat na kolegu, on je tu dýl, snad bude vědět.“

Už poměrně nacvičeným způsobem nechávám oči zapadnout zpět do důlků a čekám. Kolega naštěstí věděl a řekl co a jak.

Nemůžu si pomoct, když něco nechápu, musím tomu přijít na kloub. Volám Poldu4 a domlouvám si nahlédnutí do spisu. Neptá se proč. Pročítám protokoly z výslechů a nechápu.
Já: „Tady ten Petr M. tvrdí, že to auto převez do Plesný se svou přítelkyní a ten co to zprovozňoval tvrdí že přijel s nějakym chlapem, kterýho nezná, ale ví že „dělá“ do aut.“
Polda4: „To jsou dílčí nesrovnalosti ve výpovědích, to je normální.“
Já: „No ale on toho druhýho docela dobře popsal… Víte, já jsem asi zblblej z detektivek, ale taková ta rekonstrukce obličeje a následný pátrání – to už se nedělá?“
Polda4: „Ale jo, ale to musí být jasné, že se jedná o pachatele…“
Já: „No ale ten Petr M. ho zapřel, takže k tomu asi měl důvod, když už jel v autě s rozlomeným zámkem, bez dokladů a SPZ měl v kufru a nevěděl že je kradený…“
Polda4: „Jak říkám, jsou to dílčí nesrovnalosti, je to normální. Nebojte, my víme jak dělat svoji práci. Po tom druhým chlapovi nemůžeme pátrat, když máme jenom podezření, musíme chránit jeho práva.“

Na tuhle frázi začínám mít averzi. Nicméně pokračuji:

Já: „Víte, já bych jen chtěl, aby se našel pachatel. Stálo mě to skoro čtvrt milionu a rád bych ty peníze na někom vysoudil zpátky.“
Polda4: (pobaveně) „No s tou žalobou počkejte, až ho soud uzná vinným. Když mi najdem pachatele, a vy ho zažalujete a soud ho pak pustí, tak vy mu zaplatíte soudní výlohy. Ono to není jednoduchý, oni v tom umějí chodit. Jdou třeba ve dvou, jeden to auto otevře a druhej s nim odjede. A když je chytnem, tak tomu prvnímu můžem přišít většinou jen poškození cizí věci a ten druhej bude tvrdit, že nevěděl, že je to auto kradený.“

Podobnost čistě náhodná co?

Já: „Pak mě tu ještě zaráží, jak je tu napsáno v té ohledací zprávě ze dne, kdy jste to auto zadrželi, třeba, že auto má baterii neobvyklé konstrukce nebo že všechny pneumatiky jsou stejné značky a disky jsou bez poškození. V tom autě, když jsem ho dostal byla baterka, která by nenastartovala ani trabanta a kola jsou tak na vrakárnu.“

Polda4: „To jako myslíte, že do toho uzavřeného policejního objektu vniknul nějaký další neznámý pachatel a ty věci, co říkáte, vám na autě vyměnil? To se mi nezdá…“

Díval jsem se na něj, div mi nevypadla sanice. To jako myslel vážně? Nic, balím to, nic mi do toho není, rozdíl mezi stavem před krádeží a po navrácení hradí havarijní pojistka, kašlu na to.

Zhruba po dvou týdnech se v Audi servisu dostali na mého mazlíka a udělali mu prohlídku.
Audi: (vesele) „Tak to máme pohromadě…“
Já: (taky vesele) „No sedim, tak povídejte…“
Audi: (stále vesele) „Tak bez plechařiny a práce je to cca 172.000,- Kč bez daně…“
Já: (už ne vesele) „To je asi omyl né?“
Audi: „Neni, to auto někdo táhnul hodně dlouho na laně, je poškozená přední náprava a mezinápravový diferenciál.“
S tím táhnutím měli pravdu, do Chebu to táhli minimálně 100 km. Domlouvám se s technikem pojišťovny a navštěvujeme servis. Prohlíží to, fotí, o něčem diskutuje s Audi technikem a pak povídá: „No řeknu vám to asi takhle, jestli to bude víc než za cca 220 tisíc, bude to totálka.“
Mno, materiál je s daní cca za 205 tisíc a nemám iluze že se v Audi vejdou s prací do 15.
Audi: „No a pak tu máme ty nárazníky, jeden stojí cca 20 tisíc bez laku.“
Já: „Cože?! Vždyť je to kus plastu, to ho v tý fabrice vyřezávaj ručně, né?!“

Shodou okolností se kolem linek na výrobu vstřikovaných plastů pro automobilový průmysl motám dost dlouho na to, abych dokázal alespoň odhadnout výrobní cenu nějakého dílu. S technikem pojišťovny se dalo mluvit. Vysvětluji mu svou situaci a on povídá, že kdyby to nebylo na leasing, tak by se to dalo udělat rozpočtem a vešli bychom se do toho limitu. Jedu za známým na leasingovku a ukecávám ho. Pochopil mě, a tak po pár minutách odcházím s tím správným papírem a vezu ho na pojišťovnu. Technik říká, že má vše co potřebuje a zítra to pošle a zavolá jak to vyšlo.

O týden později už to nevydržím a volám já. Dozvím se že zítra určitě. Za tři dny volá že mu to vyšlo na cca 180 000,- Kč. Nechápu to, když jen cena dílů je 205 a z havarijního pojištění se nepočítá amortizace. Přivřu oči a vidím větrné mlýny. No nic, hlavně ať to frčí, potřebuju jezdit, nějak se s tím poperu. Mám kontakt na německého dodavatele autodílů a ten je cca o třetinu levnější než v Čechách. Uplynou dva týdny, kdy obden volám na pojišťovnický veselý drát a honím co se dá, ale ono se to spíš nedá. Dozvídám se, že je to „v řešení“. Pak přijde dopis, kde po mě chtěj nějaký papíry od policajtů, který mimochodem dostal už jejich technik. Po cca půlhodině na veselým drátu rezignuji a posílám mejlem a pro jistotu i dopisem.

Další dva týdny, další dopis od pojišťovny, tentokrát chtějí posouzení stavu vozu od policie v době předání. Volám veselý drát a konstatuji, že nevím, na kolik je policejní služebna v Plesné či v Chebu vybavena diagnostikou Audi, aby byli schopni posoudit stav vozu jinak než „pojízdný“. Po kratším zápase odesílám opět všemi známými způsoby kontakt na Poldu4 z kriminálky. Po dalším týdnu ztrácím nervy a volám do Audi, ať provedou to nejnutnější, aby to auto aspoň odjelo po ose a namontují DefendLock (ve firemní imobilizér jsem nějak ztratil důvěru). Po telefonu říkají, že do 35 tisíc se vejdou a do čtrnácti dnů to bude. zbytek dořeší nějaký noname servis. S takovou sazbou za hodinu, že člověk nemá pocit, že platí půl fabriky.

Asi po deseti dnech volají z Audi, že je to hotový a že to je za 52 tisíc. Na mojí, myslím vcelku logickou poznámku, že domluveno bylo do 35, argumentují, že to bylo bez práce a bez daně.

Rezignuji, už nemám sílu bojovat, potřebuju mít čím jezdit.

26. září po intervencích snad všech známých a všech jejich známých, kteří mají na mou pojišťovnu vliv dorazili peníze. Ten samý den se vracím z „venku“ a běžím pro audinku. S mírně křečovitým úsměvem platím fakturu a jdu si pro auto. Spíš ze zvyku ho obcházím a zběžně kontroluji. „Co ten motor, je v pohodě?“ ptáme se, “No to já nevím, my jsme to projeli, ale tlaky a tak jsme neměřili“ zní odpověď. Koukám do faktury na položku „diagnostika motoru“ a částku u ní zvící platu pokladní v supermarketu a vrtím hlavou. Někdo tu někomu dělá křena.

Pak zůstávám stát jak opařený: „Co to přední okno!“ vypadne ze mě a ruka mi trčí směrem k cca 50 cm dlouhé prasklině. Technik Audi sleduje naznačený směr a konstatuje „Jo tuto, to už tam bylo“. Ač ateista, děkuji bohu, že sebou nemám střelnou zbraň a ovládám neodbytné nutkání uchopit opodál ležící metrovou trubku. „Fakt to tam bylo, taková malá prasklinka a pak se zvětšila. Servisman mi to říkal, mám to někde v papírech, můžem se do nich kouknout.“ Souhlasím s kouknutím, kupodivu to nemůžou najít, „Asi to vybledlo, ale tady to někde bylo napsaný.“ Potlačuji v hlavě křik mých divokých předků a přistupuji k dopsání poznámky o prasklém skle na výstupní papíry. Odpouštím si komentáře v tom smyslu jako že zprovoznit auto, aby se s ním dalo odjet, se nějak neslučuje s půlmetrovou prasklinou na čelním skle, že 6 a půl tisíce za nový klíče nějak nekoresponduje s pouhou výměnou kovového klíčku a zachování původní dálky a tak podobně. Obávám se, že mám v žilách pouze čistý adrenalin a tupá bolest vystřelující do levé ruky neodbytně varuje.

Přes tohle všechno připouštím jistou minimální možnost existence malé praskliny při předání auta do servisu. Abych nebyl za debila, studuji doma všechny fotky z inkriminované doby a můj definitivní závěr potvrzuje i technik pojišťovny. Zítra se těšte, i při náznaku neochoty se vyřvu jak při hokeji. Tahle číše přetekla.

Dnes je úřední den a tak běžím na DI, abych auto konečně převedl – jo pořád ještě není převedený. Na místním DI zavedli lístečkový systém, aby lidi nečekali, takže se před DI stojí cca od šesti hodin, v osm otevřou a cca ve čtvrt na devět už nemáte šanci sehnat lístek na tento den. Náležitě poučen jsem v devět na řadě.

Já: „Chci převod vozu a jiné SPZ“
DI: „Na co nový SPZ?“
Já: „To auto s nima ukradli, prostě chci jiný.“
DI: „Proč jdete až teď, auto vám vrátili už v červnu?
Já: „Protože bez evidenční prohlídky mi to nepřevedete a s nepojízdným autem jsem se jaksi na STK nedostal.“
DI: „Hm, potřebujeme předávací protokol od policie, že vám auto vrátili.“
Já: „Jak to vypadá, dávám vám všechno co k tomu mám.“

Když mi to popíše, je mi mdlo. Jo, je to ten papír co mi nechtěli zkopírovat a tvrdili že mě je k ničemu. S pocitem právě kastrovaného jedince opouštím DI a začíná telefonní onanie s Poldama. Mezitím případ překvapivě odložili, vše je v archivu. Do mysli se mi vtírají scény s archivem z filmu Brasil. No nic, letos už se asi nesvezu, jdu se odreagovat do servisu.

Audi2: „Co je tu za problém?“
Audi1: „Pán si včera bral auto a bylo tam prasklý přední sklo.“
Já: (ukazuji fotky) „Podívejte pánové, na fotkách nic není, v zakázkovým listu taky ne, v seznamu dílů pro pojišťovnu taky nic, tak bych řek, že je to jasný.“
Audi2: „A vy s tím chcete něco dělat?“
Já: (skoro cedím přes zuby) „Vážený pane, dali jste mi auto s půlmetrovou prasklinou přes přední sklo. Myslíte že tu sedím, protože s tím nechci nic dělat?“
Audi2: „Ale to okno stojí s prací 16 tisíc!“
Já: „A co jako, vám to tu prasklo, jste na to pojištěný, tak o co jde?!“
Audi2: „A jak to chcete řešit?“
Já: (rozhlížím se a hledám skrytou kameru, pak konstatuji) „Chci to řešit tak, abych měl na autě okno v celku a nemusel to platit!“
Audi2: (mluví k Audi1) „Tak to holt objednejte…“

Domlouváme termín na příští týden a odcházím středem.

Polda4 překvapil, po obědě volal, že papír našel a je schopen ho poslat faxem. Domlouvám raději osobní předání a jedu zpět na DI.
Nemám lístek, čekám u přepážky z rána. „Jo, to jste vy? Zajděte si s tím k technikům.“
K technikům taky nemám lístek, čekám.
Já: „Dobrý den, poslali mě sem od přepážky, potřebuji nové SPZ…“
DItech: „Já vám to dělat nebudu!“
Já: „No já to po vás nechci, jen chci vědět co s tím…“
DItech: „Já vám to dělat nebudu!!! Mám svojí práci!“
Já: „OK, poslali mě sem od přepážky, byl jsem tu už ráno, co mám dělat teď?“
DItech: „Já jsem to ráno nedělal! Já nevím o co jde!“ (a obligátně) „Já vám to dělat nebudu!“

Rezignuji, povoluji pěsti a vracím se čekat k přepážce.

Já: „Od techniků mě vyhodili, že to dělat nebudou, co teď?“
DI: „Počkejte si, já tam pak skočím.“
Pak bylo zhruba za půl hodiny.
DI: „Tak jo, zastavte se v pondělí, budete to mít hotový.“
Já: „Prosím? Proč v pondělí? Proč to nejde dneska?“
DI: „Pane, mi tu máme lístečky, tady pán tu čeká a vy ho zdržujete. Já mám spoustu jiné práce, máme tu nový systém, je těžký to za celý den zvládnout.“

Něco se ve mě zlomilo, přes téměř neprůhledné scény z prodejny hamburgerů z filmu Falling Down se nakláním k přepážce a zahajuji monolog:

„Vážená dámo, vy máte těžkej den, já mám těžkej den, 16. května policie našla moje auto a dodnes s ním nemůžu jezdit, protože někdo má holt těžkej den, a nebo nedělá pořádně svou práci!“ Rozhlížím se kolem, všichni civí, z haly se přišoural uniformovaný strážce a taky civí, paní za přepážkou má slzy na krajíčku… Ku..a, už z toho blbnu, takhle mi normálně nervy neujíždí. S omluvnou frází „Vím že za to nemůžete…“ se snažím zjistit, zda by to nešlo v pátek (taky úřední den). Nervové zhroucení jenom hrála, s úsměvem člověka, který si je vědom své pozice (nebo člověka, který ztratil pud sebezáchovy) mi oznamuje, že v pátek to nepůjde, protože tu nebude vedoucí.

Končím, už nemůžu, už nemám sílu postrkovat lidi, aby dělali svou práci, už nemám sílu se rozčílit, když pracují špatně.
Doufám, že vydání SPZ a výměna předního skla proběhnou už v mezích normálu.
Kdysi kdosi řekl: „Co mě nezabije, to mě posílí.“ Pokud je to pravda, tak já pravděpodobně umřu, až když budu sám chtít.


30.9.2006 Rhino
 

12345 (6x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
422x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:05
D-FENS © 2017