Albert shopping experience

Featured Image

Ohledně nakupování existují dvě místa, kam nechodím, a to jsou prodejny Albert a Kaufland. Ta druhá kvůli staršímu zážitku s hnusným salámem, který nežraly ani hladové slepice a kvůli dementní populaci, která se tam hromadí a provádí rituální vzývání značek koncernu Agrofert. Druhé jsem se vyhýbal víceméně bezdůvodně, ale to se mělo brzy změnit.

Na začátku stála věta mojí ženy „nemáme na zítra ráno šunku na toasty“.

Já jsem zase neměl čas na nějaké zdlouhavé nakupování. Od šesti měla Jája taneční vystoupení v Besedě. Z práce jsem odešel před půl šestou. Protože jsem si loni na Nový rok dal předsevzetí, že statutárnímu městu České Budějovice nezaplatím za parkování už ani korunu, čekalo mě ještě hledání neměstského parkoviště, což se může protáhnout. Musel jsem proto najít něco po cestě a najednou mi do oka padl nápis Albert na Igy centru. Dá se tam parkovat a z Igy centra je to pěšky do Besedy čtvrt hoďky, teda pokud se nebojíte v potmě na Palačáku multikulturního obohacení.

Tak jsem vyrazil do Alberta pro dvacet deka šunky a sedm rohlíků. Bylo to 11. nebo 12. prosince, takže žádný předvánoční shon.

Prodejna působila špinavým a zašlým dojmem a něco tam smrdělo. Snad to nebylo tak zlý, jak napsal pan Hošek. Ukázalo se navíc, že v tom obchodě je skoro všechno z Agrofertu.

Aby nedošlo k omylu, nemám s Burešem tak zásadní ideologický spor, že bych si od něj ani kůrku nevzal. Můj odpor k potravinám z Agrofertu je motivovaný čistě prakticky, prostě se to nedá žrát. Vždy se pobavím, když se úplně spontánně v nezávislých médiích rozeběhne nějaká ta kampaň proti potravinám z Polska, přestože proti tomuto matroši se jedná téměř bez výjimky o mimořádné delikatesy.

Balená šunka byla, jak jinak, z Kostelce. To vypadalo dost beznadějně. Když jsem se vzdálil z dosahu světla zářivek integrovaných v chlaďáku, vyjevila se mi pochoutka v zvláštně šedorůžové barvě. Podobný odstín jsem viděl někdy začátkem prosince v zrcadle, když jsem snědl zákusek v Globusu a zapil ho místní skvělou kávou. Také doporučuji, byl to zážitek podobný porodu.

Tak jsem se vydal do uzenin koupit šunku váženou, která byla překvapivě z Kostelce. Vzdal jsem to. Halt budeme mít šunku z Kostelce. Ať si haranti zvykaj na dobrodiní pana premiéra a jeho koncernu, ve kterém už vůbec nefiguruje.

Usoudil jsem, že bude lepší co nejrychleji dokončit sekundární cíl mise a zmizet odtud.

Oddělení pečiva byl taky extrémní nářez. Dvojici tam přítomných artefaktů jsem vyfotil.

První je jakási střevní ucpávka ve formě pečiva, na kterém je upevněná, pravděpodobně navulkanizovaná, nějaká jako slanina. Vypadá to bestiálně a evidentně to prošlo několika koly nákladové optimalizace, až vznikla důmyslná pomůcka pro lidi, kteří potřebují zjistit, kde mají žlučník. Taktický název této věci je „anglický rohlík“. Při pohledu na to jsem pochopil, proč Hitler odvolal v roce 1940 invazi do Británie. Asi se bál biologické války.

Vypadalo to podivně, ale ne tak podivně jako ta další věc. Zatěžko to popsat a nebýt obscénní. Pro ty, kdo neví, jedná se o něco jako oschlý scvrklý párek, který penetruje pečivo jihočesky zvané „pulina“ (samozřejmě že od toho, že je rozděleno na půl, vy prasata), ve zbytku země se tomu říká dalamánek. Párek je v pulině fixován nějakým komponentem z neidentifikované hmoty. Obchodní jméno tohoto artefaktu jsem nezjišťoval, ale bylo jasné, že se jedná o prémiový pokrm pro skutečné fajnšmekry.

Vydal jsem se k pokladně. Potenciál prodejny byl pro mě evidentně již spotřebován.

Pokladny byly v provozu tři a u každé stálo asi deset lidí. Vzpomněl jsem si na Lidl, kam chodím o poznání raději a kde se otevírají pokladny podle toho, kolik zákazníků u nich čeká. Je to paradoxní. Byly časy, kdy jsem se Lidlu stranil, protože mi nedělalo dobře hledat mražené kuře mezi šroubováky. Od té doby managementy některých řetězců odvedly dobrou práci a zkvalitnily své služby, zatímco jiní…

Usoudil jsem, že to budu muset prostě vystát, stejně jako ostatní. Ostatní zákazníci působili poměrně stoickým dojmem a nezdálo se, že by jim čekání nějak vadilo. Prodavačky zase působily dojmem, že to nemají moc v ruce a že je draftovali někdy včera na pracáku.

V tu dobu jsem si povšiml osoby, kterou jsem označil „smutný muž v kožené bundě“. SMKB stál u jedné z pokladen a v ruce držel láhev s rostlinným olejem. Buď hodlal zlepšit svůj carbon footprint a nalít olej do nádrže, nebo ho žena taky pro něco poslala. Vybral si frontu u krajní pokladny. Bohužel tato pokladna se vyznačovala tou fíčurou, že pokladní měla na starost zónu samoobslužných pokladen nacházející se vedle. To prakticky znamenalo, že se musela každé zhruba dvě minuty zvednout a jít řešit nějaký problém, když některému ze zákazníků nešlo něco namarkovat. Tato specifická fronta proto byla ještě pomalejší než ostatní.

SMKB byl zjevně nervózní. Koukal na každou chvíli na hodinky a hypnotizoval pokladní a zákazníky před sebou. Zdálo se, že se jim snaží do hlavy vnuknout nějakou myšlenku, podobně jako mladý telepat a Rasputin nového věku Messing měl přesvědčil průvodčího, že noviny jsou jízdenka. Když jsem se propracoval na třetí místo, Byl SMKB pořád ještě sedmý. V tomto okamžiku kapituloval a vydal se za mnou.

„Promiňte, hrozně nerad to dělám, ale nepustil byste mě před sebe? Tam se to vůbec nehejbe a mně tlačí čas.“

Přímo jsem z něj cítil, jak je mu to trapný.

„Já jsem na tom podobně. Ale myslím, že teď už to je jedno. Pojďte.“

To jsem neměl dělat.

Zhruba odněkud z pozice šest nebo sedm ve frontě se orálně projevila asi padesátiletá dáma a hlasem, který už zažil hulení kde čeho, pronesla:

„Neměl byste se taky zeptat nás?“

Vypadala jako nějaká úřednice cestou z práce, neseděl jen ten čas. Kaufland má zjevně konkurenci, pokud jde o průměrnou inteligenci zákazníků.

Než jsem stačil něco říct, v SMKB bouchly saze a pronesl polohlasem „Jezíšmarjá, snad se tolik nestalo, tak se kurva poser.“

Není nad takové hezké vřelé poselství pravdy a lásky takhle před vánocema. Na jeho místě bych si moc nevyskakoval a neriskoval, aby po čase nezjistil, že se nachází v péči doktorky Protoplyšákové a jede na výlet na Krym s nějakým ruským cyklistou.

Kuřbaba potom už nic nenamítala.

Před námi stála nějaká mladší žena, podle vizáže studentka.

„Jak vás tak poslouchám, mohu vás pustit oba? Máte jen pár položek.“

„Děkuju, ale to je dobrý. Zbytečně bychom tu dělali chaos a už takhle tady máme problémů dost.“

Kolem pokladen byl stísněný prostor dále omezený těmi stojany se žvýkačkama a bonbónama. Mají to dobře vymyšlený v tom Aholdu, hezky uvězní zákazníky s dětma mezi těmi regálky a cukrlátka v barevných obalech jsou přímo na úrovni Jáji nebo Kakuny čenichu.

„Jo, pánové, v Albertu se halt čeká. S tím se musíte naučit žít“, poučila nás filozoficky.

Připadalo mi, že se všichni, kdo tam byli, už nějak naučili s tím žít. Asi měla pravdu. Tak jsme čekali, až budeme moci zaplatit Albertu za jeho zboží.

Pokládal jsem si otázku, zda nadprůměrný výskyt Babišware nějak souvisí s odevzdaností zákazníků, nepořádkem, mizerným jednáním s nimi a celým pojetím tohoto obchodu. Zhruba podle vzorce „když můžou žrát takový sračky, tak jim taky nebude vadit čekat čtvrt hodiny u kasy“. Něco podobného jsem pozoroval také v Zemi nákupů alias Kauflandu, dokud jsem tam ještě chodil, to bylo zase „nač bychom jim to vybalovali z palet, stejně si to koupí“. A zda tam ti lidé chodí z nějakého důvodu, nebo zda jim to prostředí vyhovuje, vyhledávají ho a kdyby ho neměli, necítili by se dobře.

 


29.12.2018 D-FENS

12345 (321x hodnoceno, průměr: 1,70 z 5)
28 187x přečteno
Updatováno: 29.12.2018 — 23:04
D-FENS © 2017