S nějakou uniformou každý z nás jistě přišel do styku. Málokdy to bývá něco příjemného a z toho pramení obecná snaha se takovému styku vyhnout. Pro většinu lidí je úplně nejhorší představa, že by sami do nějaké uniformy museli vlézt.
Svědčily o tom historky některých branců, se kterými jsem měl před x lety tu čest sdílet odvodní komisi. Pro některé by na základě jejich povídání jeden pomalu volal sanitku nebo rovnou hrobníka, ovšem dlužno dodat, že na to, aby zdravý člověk dostal modrou, nesměl tlačit na pilu, a proto všichni ti baroni Prášilové nakonec skončili v zeleném.
Původně jsem chtěl jako strašidelný příklad uvést uniformu vězeňskou, ovšem to by nebylo přesné, neboť vězni mívají úplně jiné starosti a na mundúry z vysoka kašlou, protože kdo by taky v české věznici hledal kázeň a pořádek, jsou přece nějaká ehm lidská práva, nejsme ehrmhmrm jako oni, že?
Uniforma má především praktický účel, ale přitom je mnohem větším fenoménem, než by se o tomto kusu látky dalo říci. Mnohdy má až magický potenciál, jdoucí vysoko nad rámec faktu, že šaty dělají člověka. Účelem uniformy je sjednotit a současně odlišit určitou skupinu lidí od zbytku populace. Většinou to mívá nějaký praktický důvod, přinejmenším aby ten arogantní ovar ve stříbrné Oktávce či BMW s kouřovými skly věděl, že skutečně mluví s policistou, když mu doporučuje, aby „rači chytal zločince, místo buzerace slušnejch lidí“, pokračujíc vysvětlováním podstaty financování veřejné správy („jste placenej z mejch daní“), poté, co málem zabil na přechodu tři lidi.
Zatímco šaty o vás vypovídají, jací asi můžete být, uniforma přímo říká, kdo jste. Forma zcela vítězí nad obsahem, což je dobře poznat v nedávno transformovaných ekonomikách a ještě lépe to je vidět směrem dále na jih. Mezi policisty a zločinci je v tamních končinách často rozdíl právě jen v té uniformě, která pak pro jeden gang představuje určitou konkurenční výhodu. Problém nastává i v opačném případě, tedy v případě absence uniformy a setrvání obsahu. Guerilloví bojovníci a teroristé pak snadno splynou s civilisty a veškerá pravidla vedení války jsou na draka i pro ty, kteří je chtěli alespoň naoko dodržovat.
Mimo tuto veřejnou sféru, která se většiny z nás více či méně bolestně dotkne jen párkrát za život, nacházejí uniformy své praktické uplatnění především tam, kde je poskytována nějaká služba při zvýšené koncentraci lidí na daném prostoru, aby zákazník snadno odlišil od davu toho, kdo mu může příslušnou službu poskytnout. Typický příklad: Hotelový personál, číšník, prodavačka v superhyper apod., netřeba rozvádět.
Kromě výše vymezených případů pak uniformy nemají žádný praktický důvod, přesto se s nimi můžeme setkat na každém rohu. To jsou zmrdiformy. Tento název jsem použil z důvodu, že zmrdiformy jsou produktem strategie jedinců, jejichž charakteristika přesně odpovídá D-FENSovu popisu zmrda. Zmrdi jsou totiž individuální hráči v týmové hře. Zmrdi se přímé a odkryté individuality bojí, protože tam se není za co schovat. Zmrd se realizuje v týmu, který využije ve svůj prospěch, ať už tím, že se (cituji D-FENSe) „může schopným hráčům schovávat za zády a částečně profitovat z jejich způsobu hry“, anebo tím, že případné negativní důsledky svého vlastního jednání přehraje pomocí pajplajny na jiného, méně připraveného, člena týmu či podřízeného, nebo že jinak neúprosnou linku příčinné souvislosti rozmělní do jakési kolektivní viny – neviny, jenom aby sám sebe vzápětí mohl pasovat do role zachránce tím, že navrhne vykomunikování problému či brainstorming za účelem vyselektování nových targetů, na které se bude nutné fokusovat, čímž dokáže svou flexibilitu, dynamičnost a tah na branku, aby si u vedení vysloužil pověst klíčového manažera, jemuž bohužel jak olověná koule visí na noze parta nespolupracujících blbů.
Pro výše uvedenou činnost však zmrdi potřebují nějakou coverage. Členové týmu či podřízení nemusí nutně být úplní blbci a i těm pomalejším po čase dojde, že je po takových zmrdích veletočích pěkně pálí prdel, neklamný to znak, že je někdo vojebává. Výsledkem je pak vždy jakási obrana či v případě podřízených alespoň pasivní rezistence (v této fázi jsou dotyční snadno zaměnitelní s vohnouty), která může zmrdovi pěkně znepříjemnit život. Zmrd má zpravidla omezené prostředky, jak tomu čelit, neboť nemůže každého takového rebela zvlášť potopit, a navíc hrozí, že se všichni spojí proti němu, což by byl jeho konec. Nehledě na to, že nefunkční tým je s narůstající dobou trvání tohoto stavu pro zmrdího manažera velmi špatnou vizitkou, která může vést až k upadnutí v nemilost u nadřízených zmrdů. Proto se této situaci snaží vyhnout nějakou prevencí a tím se dostáváme k původu vzniku ryze zmrdího produktu, zabaleného do honosně znějícího názvu „firemní kultura“.
Dříve jsem nemohl pochopit, co to firemní kultura je, natož pak k čemu je dobrá. Ve vnějších vztazích, tedy ve vztahu k zákazníkům, se nedá mluvit o kultuře, ale strategii, jejíž obsah se směrem na jih a východ od pojmu „kultura“ rapidně vzdaluje. Pokud by firemní kultura měla být něco jako „duch firmy“, pak něco takového vzniká spontánně v každém kolektivu v závislosti na jednotlivých lidech a tedy i směrem od nich. To se ale nedá říct o firemní kultuře, protože onen duch firmy je závislý na složení kolektivu a tedy je v čase dynamický a těžko definovatelný, zatímco firemní kultura má vytvářet především dojem stálosti a čitelnosti. Rozpor mezi oním duchem firmy a firemní kulturou je dále ten, že de facto všechny větší firmy v určitém stadiu zmrdifikace mají stejnou nebo přinejmenším velmi podobnou „kulturu“, přestože to je s ohledem na podstatu ducha firmy naprosto vyloučeno, a dále ten, že firemní kultura jakéhokoli spontánního ducha firmy, pokud je v rozporu s firemní kulturou, tvrdě potlačuje.
No a pak jsem konečně našel vysvětlení. Firemní kultura je shora implantovaný zmrdí produkt, jehož podstata spočívá v propagandě, jaký jsme my skvělý tým, a s tím souvisejících iracionálních a nepraktických pravidel a rituálů, mezi něž patří i zmrdiformy. Firemní kultura představuje jednak výborný nástroj zmrdů proti případnému odporu, neboť za porušení firemní kultury následují přísnější sankce, než když někdo něco zkurví, a jednak slouží jako pohodlný žebřík, po kterém mohou vzhůru šplhat noví zmrdi na úkor svých kolegů, kteří nejsou zmrdi. Firemní kultura má totiž takové nastavení, aby v ní vynikali převážně zmrdi.
Z toho vyplývá, že pro instalaci firemní kultury je zapotřebí určité stadium zmrdifikace, tipoval bych to někam mezi druhou a třetí fázi. Firemní kultura pak jednoduše, ba přímo primitivně, stanoví hranici, která jasně dělí firmu na „nás“ a „je“, přičemž „oni“ jsou už předem odvaření, zatímco být mezi „námi“ ti dává jakousi šanci na bezproblémový život. Díky tomu je předem narušena jednota jakékoli případné rebelie, neboť v zazmrdované firmě platí Vězňovo dilema stejně jako Archimédův zákon ve vaně Petra Novotného.
Zmrdiformy pak představují jeden ze základních pilířů firemní kultury a s ohledem na význam uniforem se zas tak není čemu divit. Jejich účelem pak je především:
Individualita není žádoucí, protože čím více individuality, tím více individuálních výsledků, rozdílů a hlavně individuální odpovědnosti, což pro zmrda představuje něco jako oheň na střeše. Uniforma má totiž mj. onen psychologický efekt na jedince, vytvářející pocit, že je jen jednotkou v systému, že zájmy kolektivu jsou absolutně nadřazené jeho mrzkým individuálním zájmům, jinými slovy drill. Pochopitelné to je v armádě, protože na principu individuality žádná armáda nemůže fungovat, což je také příčina často bleskového zazmrdování jejího velení. Uniforma rovněž každému podvědomě identifikuje ostatní členy týmu jako „ty na stejné lodi“, „ty naše“ apod. bez ohledu na jejich individuální (ne)kvality a případné osobní antipatie. Kromě toho zmrdiformy přesně odpovídají zmrdovu pohledu na lidi, které vnímá jen jako jakési potenciální hostitele, na nichž se může přiživit, jako nástroje svého firemního růstu. Při setkání dvou lidí totiž mozek nejprve druhého jedince vyhodnocuje na základě individuálních prvků jeho vzhledu. To se většinou děje jenom podvědomě, asi jako nenáročný program pracující na pozadí, a mnohdy si to člověk ani neuvědomuje. Zmrd se ovšem ani tímhle nechce zdržovat a čím méně individuálních prvků na ostatních, tím lépe.
Navenek firma podporuje mladé a dynamické, oceňuje tah na branku, samostatnost či dokonce vyzrálou osobnost, ovšem ve skutečnosti hledá buď další zmrdy nebo submisivní pracovité a inteligentní lidi, kteří se nechají bez keců okrádat o informace a zásluhy, zatímco budou poctivě kyblíčkem vylévat vodu z prohnilé zmrdí bárky. Kdyby byla zmrdiforma něco pohodového, co si člověk ani neuvědomuje, tak by to nemělo ten správný efekt, protože z povahy věci podřídit se lze jen něčemu, k čemu je na počátku alespoň částečná nechuť. Proto zmrdiforma musí být nepraktická, nepohodlná, hloupá a zbytečně drahá, neboť jen tak si ji budou její nositelé neustále uvědomovat. Rovněž nesmí být použitelná pro volný čas, protože pak by její význam úplně vyšuměl; zmrdiforma je výraz podřízenosti firemní kultuře, což by asi těžko mohlo platit, kdyby si v ní každý trajdal někde po lesích.
Tady to někomu možná bude smrdět příkrým rozporem s bodem 2), ale to jen na první pohled. Bylo řečeno, že zmrdiforma má svého nositele podřídit firemní kultuře, kolektivnímu drillu, na němž parazitují zmrdi. Má odstranit veškeré projevy individuality už od počátku, neboť jak při cestě k moci v prvních stadiích zmrdifikace zmrdům vyhovuje volnost a prostor pro kličky, tak po získání moci naopak do všech prostor, kterými dříve pronikali, začnou lít beton, aby jedinou cestou vzhůru zůstal žebřík firemní kultury, jehož ergonomie vyhovuje výhradně zmrdům. Ovšem aby zmrdiforma plně posloužila zmrdímu účelu, musí ji nosit i zmrdi. Především oni se musí prezentovat jako týmoví hráči a nositelé firemní kultury, kteří jsou s ostatními na jedné lodi a kolem kterých je vždy ta skupina „my“. Ovšem zmrd pouze využívá tým pro individuální prospěch, aby později vynikl, aby se odlišil. Zmrdiforma by pak byla prostředkem, který je v příkrém rozporu s cílem. Proto dostala zmrdiforma podobu a především image, který takový rozpor nejen elegantně překrývá, ale dokonce ho využívá ve prospěch zmrdů. To se děje tak, že je zmrdiforma prezentována jako neodmyslitelný znak úspěšného, výkonného a finančně zajištěného jedince. Vzhledem k tomu, že reklamní a marketingová sféra slouží jako koryto, kam se slévají zmrdi a jásaví blbové, nebylo příliš těžké zmrdiformě takový celospolečenský image vytvořit.
A to dává zmrdům mimo firmu pocit důležitosti a nadřazenosti nad těmi, kteří zmrdiformu nenosí, neboť jakýkoli vnější znak pozitivní finanční situace nebo vysokého postavení je motorem jejich ega. Tento fakt zcela převyšuje negativa pramenící z nepraktičnosti a nepoužitelnosti zmrdiformy, neboť okázalost a příslušnost k společenské třídě je pro zmrdy všemu nadřazená. (V duchu stejné logiky si pak zmrdi pořizují např. drahá velká auta s vysokou spotřebou či pěstují drahé imbecilní koníčky.) Dostáváme geniální kombinaci, která se líbí a která vyhovuje pouze zmrdům, zatímco těm, kteří zmrdi nejsou, nevyhovuje vůbec. Navíc firemní kultura s ní související nošení zmrdiforem je sice shora nastolený umělý vopruz, ale vzhledem k tomu, že je šitý na míru zmrdům, lze předpokládat, že většina zmrdů pro ni bude mít náklonnost už v genech. Pro zmrdy je tedy jakýmsi přirozeným obalem, ve kterém si někdy až nechutně libují, zatímco pro nezmrdy je přesně tím, co bylo popsáno v bodě 2).
O tom, že je vytvoření image zmrdiformy ryze umělá záležitost nemající s praktickou stránkou věci co dělat, svědčí de facto 100% veškerých těch reklam na mladé, úspěšné, zapálené a dravé. O tom se nebudu rozepisovat, neboť vše bylo perfektně popsáno zde.
V přístupu ke zmrdiformě pak lze odlišit tři základní přístupy:
A) Odmítnutí: Základní podmínkou pro tento případ je prohlédnutí. Tedy jedinec musí pochopit skutečný účel zmrdiformy. U některých jedinců pak může nastat až nenávist ke zmrdiformě a firemní kultuře, ovšem síla firemní kultury a z ní pramenící jednoty, drillu a snadného způsobu vymezení všech na „nás“ a „je“ naopak i toto využije ve svůj prospěch, neboť potlačený vztek za současného vědomí, že jej nelze nijak projevit, láme sebevědomí a psychickou odolnost jedince. A dřív nebo později dotyčného jedince vypudí (tj. něco se udělá samo), což zmrdům naprosto vyhovuje. Tím firemní kultura vytváří jakýsi samočisticí proces, který zazmrdovanou firmu zbavuje veškerých rebelujících individualit, u kterých je zvýšené riziko, že budou něco umět a současně nebudou držet hubu.
B) Nedobrovolná akceptace: V drtivé většině případů se do dnešní doby postoj zaměstnanců zazmrdovaných firem vyvinul do určité fáze akceptace, neboť dotyční ani neznají původní účel a smysl zmrdiformy, ale moc dobře si uvědomují její existenci a spojitost s přežitím ve firmě, o což přesně zmrdům jde. Lapidárně svůj vztah ke zmrdiformě vyjadřují slovy „To k tomu prostě patří“ a na konfrontaci pomocí logických otázek žádajících vysvětlení, z jakého důvodu a k čemu je to dobré, jen nechápavě zírají. Zmrdiformu nijak zvlášť nemilují, ovšem považují ji za běžný vopruz v životě a podstatou zmrdiformy a firemní kultury se nezabývají. Akceptaci pak usnadňuje veřejný image zmrdiformy jako oblečení úspěšných a vytížených lidí, což sice nezmrdům nedělá tak dobře jako zmrdům, ale přeci jen to může u někoho vychýlit ručičku vah směrem k akceptaci.
C) Jásavá adorace: Tento přístup je vlastní zejména zmrdům začátečníkům nebo latentním zmrdům, kteří sice ještě neprokoukli taje a rafinovanost systému firemní kultury, ale její základní mechanismy mají prostě od přírody v krvi. Brzy pochopí a radostně se ztotožní s tím, že perfektní zmrdiforma v kombinaci např. s černou bradkou a melírem natuženým do rrrošššťáckého kohoutka navařená na zmrdí newspeak vytváří pozitivní image, který snadno zakryje fakt, že navrch huj a vespod fuj. Kromě zmrdů se pak může stadium jásavé adorace krátce mihnout i u nových zaměstnanců, zpravidla čerstvých absolventů, kteří skutečně všem těm sračkám firemní kultury uvěří. Toto stadium pak u nich vydrží přesně do chvíle, než přijde první vojeb. Ten je pak rychle katapultuje do stavu B) či dokonce A).
Existují odvětví, která se sice nevyhnula zmrdifikaci a následné instalaci firemní kultury, ale ve které nelze klasickou zmrdiformu použít. Konkrétně mám na mysli fast foody a možná, že někoho napadne i nějaké další. Vzhledem k tomu, že se nejedná o klasickou restauraci, nelze hovořit o praktické nutnosti uniformy, neboť personál poznáte podle toho, že stojí za pultem, kam nikdo jiný nemá přístup. Přesto zaměstnanci těchto provozoven vykazují prvky vynucené unifikace, který silně zavání firemní kulturou a zmrdiformováním. (Toto odvětví je jak dělané pro zmrdy. Vzhledem k typu práce nelze očekávat podřízené, kteří by byli nenahraditelní nebo kteří by práci nadřízeného zmrda rozuměli lépe než on. Tedy nadřízený má k dispozici stádo submisivních zaměstnanců, kteří pro něj nepředstavují žádnou konkurenci a kteří si těžko všimnou nějaké levoty. Proto lze vyjádřit domněnku, že vedoucí jakékoli pobočky fast foodu bude s největší pravděpodobností zmrd.)
Důvod, proč v tomto odvětví nejsou používány klasické zmrdiformy, je následující:
Jak jsme si řekli, klasická zmrdiforma je nepohodlná a nepraktická. Proto ji v tomto odvětví nelze použít jako prvek nařízené unifikace, neboť zaměstnanec fast foodu se musí pěkně otáčet a ne si pořád čistit kravatu od majonézy. Rovněž by zmrdiforma v takovém odvětví byla v příkrém rozporu s jejím image úspěšného a výkonného. Vyobrazení typického zaměstnance Mac Donaldu s beďary a vodnatou hlavou, jak se zubí oblečený do zmrdiformy, by shodilo uměle udržovanou image jak domeček z karet. Dost na tom, že se ve zmrdiformě nekontrolovatelně potulují pouliční prodejci lístků do multikina.
Zmrdiforma tak byla nahrazena relativně neškodným stejnokrojem. Ovšem jak bylo řečeno, zmrdiforma nesmí být pohodová, ale musí neustále připomínat zaměstnanci podřízenost firemní kultuře. Proto je jinak běžný stejnokroj doplněn ponižujícími ozdobami, ať už velikými plackami s imbecilními nápisy připíchnutými na kšandách nebo hvězdičkami na vizitkách. Ty hvězdičky opět odkazují na D-FENSův postřeh, a sice, že pokud někde existuje bodování, vymyslel ho zmrd.
Zvláštní odchylku pak představuje toto odvětví i v tom, že zmrd nenosí stejné oblečení jako zbytek týmu. Vyplývá to jednak z výše uvedené odchylky od image a jednak proto, že tyto fast foody jsou založeny na principu větší podřízenosti a menší sebeúcty, čemuž se k přihlédnutím k personálnímu substrátu nelze divit. Případný odpor je preventivně likvidován firemními pohádkami ve stylu amerického snu, které úspěšně nalhávají zaměstnanci, že i když je blbej jak bedna kytu, tak ho po letech šůrování hajzlů a sbírání hvězdiček čeká povýšení na manažera. Jakoby se leštěním prkýnek probouzela vůdčí osobnost nebo co.
Pochopitelně zmrdiforma není jediným nástrojem firemní kultury, ale patří k permanentním a nejúčinnějším. K tomu se pak dále váží zmrdí stereotypy v chování a komunikaci, neboť když nevíte, kolik stál přestup Rododendronssona do Alabama Rednecks, za kolik Sazka vytransferovala tu akvizici nebo jaký je rozdíl mezi Versacem a Kleinem kromě toho, že jeden z těch řiťopichů už prdí do kytek, je to asi totéž, jako byste přišli na páteční mýtynk bez kravaty a s lýtkama od hnoje. Své potom plní workshopy, kde přes den probíhá klasická firemní nalejvárna, která k večeru přejde v křečovitý teambuilding. Pokud to někdo pojme příliš spontánně, zmastí se pod vobraz a vobtáhne sekretářku senior sales managera nebo rozbije hubu key account managerovi, skončil.
Ale článek byl zaměřen primárně na zmrdiformy jako základní prvek firemní kultury, navíc jeden takový workshop geniálně a nadčasově popsal Kurt Vonnegut mladší ve své knize Mechanické piano a těžko bych mu v tom mohl konkurovat, zvlášť když jsem nikdy na žádném nebyl. Ale aspoň vám sem dám link na jeden vskutku typický workshop, kde na fotografiích jasně uvidíte celý průběh od firemní nalejvárny přes outdoor tréninky, mající za cíl z lidí vychovat cvičené opice, až po společné hodnocení, tedy ono dělení na “my” a “oni”. Popisky pod fotografiemi dokazují, že mezi socialistickým realismem a kapitalistickým naivismem není žádný rozdíl, neboť oba mají svého společného jmenovatele – zmrdy.
(5x známkováno, průměr: 1,80 z 5)