Výběrové řízení - zpět na článek

Jsem boomer a mám se dobře. To by vlastně stačilo, abych mládence setřel nějakou ironickou hláškou z nadhledu.
Musím ale uznat, že pamatuji naše startovní pozice, a nerad bych tvrdil, že svět zůstal staticky zamrzlý a od devadesátek se vůbec nezměnil. „Když jsem mohl já, tak proč ne ty…“. Ne, není to pravda, svět se za 30 let pohnul.

V devadesátkách, a v raných nultých nového století, se dalo založit jakékoliv podnikání. Na trhu bylo dost místa, stát byl tomuto konání vstřícný.
Když jsem si bral hypotéku v r. 2008, stál metr čtvereční bytu v Praze v novostavbě 30 tisíc, a průměrná mzda byla cca stejná, myslím že 28 tisíc nebo tak nějak. Dnes je průměrná mzda 45 a metr bytu v Praze stojí 160 tisíc.

Je určitě dost arogantní ten fenomén odhodit s tím, že „máš být dravější, schopnější, chytřejší a samostatnější, tak nebreč“. To dělají lidé, kteří ještě nepochopili rozdíl mezi KAŽDÝ, a VŠICHNI.

(Intermezzo: Každý může být ředitelem. -XX- Všichni nemůžou dělat ředitele.)

Svět vždy bude potřebovat ředitele i dělníky. Co si budeme předstírat – jsou a vždy budou lidé, kteří neumí stát v čele nebo na vrcholu, ani to nechtějí, a dokonce by byli rádi, kdyby prostě jen měli možnost pro někoho solidně dělat zadanou práci a brát za to normální plat, se kterým se dá žít a prožívat klidný život. A tohle je problém. Tahle doba tady byla, a už není.

V roce 2010 jsem byl na vrcholu svého podnikání. Můj vrchol znamená, že jsem měl šest stálých zaměstnanců, kteří chodili do práce, dělali co jsem jim řekl, já jim za to dával mzdu a oni s ní uživili své rodiny. Nebyl pro mě problém samostatně podnikat. Nebyla to doba, kdy jste musel být nejlepší, nebo zemřít. Dalo se žít v nižších patrech a mít tam radost ze života. Ta doba tehdy kulminovala, končila, a začala nabírat kurz k dnešnímu stavu. Pro mě dokonala 2013.

Dneska nepodnikám. Nestal jsem se méně schopným, tvrdím, že se změnil svět okolo mě, ne já.
Ano, mám z těch lepších časů drahocenné zkušenosti a dnes je prodávám korporátu za nadprůměrnou mzdu a jsem dinosaurus, který, než vyhyne, tak ještě bude podávat svědectví, že žiju ve svém 3+kk s terasou, který jsem splatil malými, dostupnými, vlastně nevýznamnými splátkami hypotéky (co to je 9 tisíc, pro dva pracující rodiče? To vysypu z nohavice jako nic). Na vedoucí pozici jsem došel tak nějak časem, protože se mi zkušenosti z plodných let samy ukládaly, dnes je o ně zájem, zaměstnavatelé je hledají a sami nakupují.

A že je dnešní svět na hovno, a já bych v něm dnes asi takhle neuspěl, je svatá pravda. Vůbec nevím, co čeká mého syna. Letos maturuje, čeká ho ještě VŠ a pak jsem teda zvědav, co bude dělat?

Měřitelná, nenapadnutelná fakta, podložená mým vlastním životem v průměrné rodině:
Moji rodiče s průměrným platem si mohli postavit v Praze dvoupatrový dům.
Já jsem s průměrnou mzdou mohl dostat hypotéku na třípokojový byt.
A můj syn, pokud dosáhne na průměrnou mzdu (to se podaří jen třetině obyvatel), si do osobního vlastnictví může koupit stan.

Co s tím? Nevím. Ale nebudu lhát, že k tomu nedošlo.