Začátek této story se datuje asi tak do loňského března.
Napsal mi kamarád spolužák z vysoké školy, že má novou mailovou adresu, anžto nastupuje jako vedoucí výroby k nějaké firmě. Je to docela nářez, v necelých třiceti vedoucí výroby, ale proč ne? Nebyl to přece žádný zmrd. Slovo dalo slovo a rozeběhla se mezi námi čilá mailová korespondence. Dozvěděl jsem se, že firma, ve které ten člověk, říkejme mu třeba Jindra, pracuje, dělá cosi podobného jako můj zaměstnavatel, totiž různé součástky do aut, trochu od plastařiny, montáží, povrchových úprav, prostě standardní džob pro automobilový průmysl. Co do složitosti výroby, představte si vyrobit od nuly třeba propisku. Jinak to byla středně velká firma, nějakých dvěstě zaměstnanců, prodej a vývoj ovšem v Německu a strategická rozhodnutí také tam. Stupeň zazmrdování nula až jedna, podnik hospodářsky stabilně v černých číslech, zvenku image úspěšné firmy.
Firma vznikla někdy v polovině devadesátých let, kdy se rozpadl jakýsi socialistický moloch ve dví. Ta zdravější polovina se paktovala s Němci, odkoupila prostory a pozemky od původního socialistického podniku, přestěhovala z Německa výrobní technologii a profituje jednoduše z toho, že je zde levná manuální práce. Nenabyl jsem dojmu, že jde o práci ve mzdě, protože se tam vyskytovaly některé technologicky náročnější procesy a vůbec podnikání jevilo dojem určité progrese.
O pár měsíců později jsme opět s Jindrou dali hlavy dohromady nad nějakým technickým problémem, který se shodně vyskytoval u nás i u nich a my s tím měli více zkušeností. Zkoušeli jsme o tom různě komunikovat po mailech, ale pak jsme usoudili, že by bylo lepší problém probrat na místě činu.
I přijel jsem do firmy, řádně se zapsal, dostal jmenovku a byl uveden. První, co mne fascinovalo, bylo, že lidi jaksi nemakali. Dělníci se různě shlukovali, debatovali, pokud se nacházeli náhodou u výrobních zařízení, laxně postávali nebo posedávali a pracovali s nepatrným zaujetím. Jestli jste někdy v ZOO sledovali vrozenou agilitu lenochoda, tak máte názorný příklad. Mistr hrál na počítači Solitaire. Sem tam se provozem tempem revmatického hlemýždě proplížil manipulační dělník mající na vozíku stále tutéž přepravku Jindra a jeho kolega technolog zdáli se být tím vším nevzrušeni. Chvíli jsme se pokoušeli najít seřizovače, člověka, který má na starosti nastavení strojů. Mistr byl dokonce natolik ochotný, že vstal od svých karet a vydal se ho hledat. Asi po čtvrt hodině byl dotyčný nalezen, přičemž měl na pravé tváři typické otlačeniny, které vznikají, když dlouho nehnutě spíte. Prostě vohnout zde, vohnout tam, všude kam se podívám.
Pokusili jsme se uchopit náš technický problém, ale ukázalo se, že pan seřizovač ani technolog nemají příliš představu, co lze na stroji za bratru milión korun nastavit a jak celý proces řídit. Informace, které jsem za takových okolností mohl předat, byly tedy jen velmi obecné. Bylo mi jasné, že zabíhat do nějakých podrobností jednoho nicotného technického problému je zbytečné, dokud nebude vyřešen problém hlavní. Ten se jmenoval pokročilá nákaza vohnouty.
O hodinu později jsem na neutrální půdě (v zahradní restauraci) upozornil Jindru, že má co dělat s pokročilým stádiem zavohnoutování a za takových okolností nelze vidět budoucnost v jasných barvách. Povzdechl si, že to všechno ví, ale že s tím nemůže nic dělat, a začal mi líčit jednu hrůzostrašnou story.
V době, kdy se socialistický podnik nacházel ve stádiu přerodu a všichni jeho zaměstnanci dostali výpovědi, dopustil se personalista nově se rodící Jindrovy firmy, původně kádrovák podniku původního, fatální chyby. Došel jednoduše za vohnouty ze socialistické fabriky a řekl, tak kdo z vás chce dělat pro Němce a mít o třetinu vyšší plat, ať se hlásí. Vůbec mu nedošlo, že má co dělat s vohnouty, takže nebylo ku podivu, že mu na jeho výzvu reagoval jen asi každý druhý. Z těch, kteří přikývli, se mnozí tázali, zdali je pravda, že se u německých firem musí hodně makat a upsali se až tehdy, když jim bylo řečeno, že se „nic nejí tak horký, jak se to uvaří„. Zde se stala kardinální chyba, personální politika byla nahrazena náborem.
Horký se to fakt nejedlo. Poté, co si Jindrova firma obstarala zaměstnance a technologii, začala vyrábět, ale hned od samého začátku běželo cosi šejdrem. Dosáhnout plánované produktivity a tím i nákladů se nějak nedařilo. Kvalita byla také mizerná. Jindrův předchůdce, pravděpodobně také vohnout, si nechal od vohnoutů vnutit ideu, že v tak málo lidech se tak složitá a komplexní výroba nedá provádět a začal přijímat další vohnouty, aby „úzká místa“ kapacitně posílil. Výsledek byl, že místo pěti vohnoutů se jich flákalo deset. Neexistence fungujícího normování práce a pravidel hry měla za důsledek, že se vohnouti chodili do práce vyspat, zatímco přes den pracovali třeba na stavbě rodinného domku. Je jasné, že vohnout Jindrův předchůdce podepsal tímto přístupem ortel smrti sám nad sebou, přesto stačil držet tuto zašívárnu při životě celých pět let a vohnouti by se mu měli složit na pomník.
Metoda vedení stylem „laissez faire“ byla pro Jindrovi nepochopitelná. Záhy zjistil, že mechanismy k efektivnímu řízení k dispozici sice jsou, ale jaksi se nevyužívají, což mu připadalo divný. Ptal se na to všechno svého jediného nadřízeného generálního ředitele a ten se jen usmíval, že prý se s tím nedá nic dělat a že Jindra sám bude vidět proč. Ten si zase řekl, že vezme vohnouty u držky, malej dvůr a dlouhej bič. Začal vohnoutům normovat práci – prostě jim řekl, vyrobíte třeba pět set kusů toho a toho, dostanete celý plat, když ale jen 450, dostanete o 10% méně. Stanovil jakýsi nezávislý dozor nad výrobou. Definoval sankce za porušení pravidel pořádku, technologické kázně, kvality nebo bezpečnostních předpisů. Prostě zavedl věci, které jsou naprosto normální.
Jenže to byl začátek války.
Vohnouti se ocitli pod tlakem a začali hledat cesty, jak udržet status quo. Například zjistili, že když se jim rozbije výrobní zařízení, dostanou 100% plat a budou moci jít domů. Zorganizovat rozbití čehokoli byla pro ně hračka, například povytáhli konektor nějakého elektrického kabelu. Pokles mzdy způsobený prací Jindrových normovačů se snažili vykompenzovat krádežemi podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu„. Tak zmizely například tři počítače v provedení minidesktop. Vrchol všeho byl, když zmizela celá vrtačka i se stojanem.
Podotýkám, že při tom všem byli vohnouti královsky placeni, průměrný plat ve firmě činil skoro 20 T měsíčně, a v tom městě na Vysočině byla 11% nezaměstnanost…
Jindra vracel údery. Pár hardcorových vohnoutů dostalo padáka poté, co byli nachytáni při banálnách levárnách. Když se vohnoutům „rozbil stroj“, vyfásli do ruky košťata a museli do konce směny zametat. Jindra začal obměňovat směnové mistry, přičemž nové vybíral podle kritérií „co nejtvrdší svině a hajzl„, taky kvůli tomu přemluvil dva důstojníky, aby odešli z armády. Začalo to vypadat, že ve válce vede, navíc se lepšila produktivita, mizely problémy s kvalitou a počet „výpadků“ výroby rovněž citelně klesl.
Jenže pak zasáhl deus ex machina. Jmenoval se odbory. Pátá kolona každého podnikání? Jindra si totiž v tom zmatku neuvědomil, že spolu s transferem vohnoutů instaloval pan personalista do podnikového kožichu veš v podobě téměř kompletního hard core komunistického ROH. Když dosáhl Jindrův tlak určité meze, ROH začalo jednat. Je přitom pravda, že Jindra někdy přitlačil vohnouty ke zdi fakt tvrdě, takže jeho metody nebyly vždy stoprocentně zákonné, ale byly zákonné z 99% procent, což je v dnešní době slušné skóre. Zeptejte se lidí, kteří dělají u malého soukromníka, majitele hotelu třeba, jak moc se cítí být pod ochranou zákoníku práce. ROH současně vědělo, že nemůže jít proti Jindrovi přímo, protože to, co dělal, bylo v souladu s kolektivní smlouvou, platnou legislativou a taky se zdravým rozumem. Takže si pomohlo jinak. Popadlo telefon a vytočilo +49…
Přijeli Helmuti z rajchu. Řekli Herr Jindra, jsme s Vaší prací v zásadě spokojeni. Aber. Doneslo se nám, že jste k spolupracovníkům příliš tvrdý. Prý se práce zde před rokem a nyní nedá srovnávat. Mluví se o tom po celém městě. Ženy prý nemají čas vyměnit si během práce hygienickou vložku, když mají své dny. Prý jste instaloval na dveře od kuřárny zámek na magnetickou kartu, který umožňuje jen tři otevření za osm hodin. Prý když někdo dlouho marodí, sednete do auta a jedete za ním domu, přivezete lacinou bonboniéru, ptáte se jak se mu vede a nenápadně koukáte, zda nemá na sobě třeba montérky. Prý…, prý…, prý… . Pane Jindra, podivte se, to takhle nejde dál. My rozhodně nepotřebujeme, aby někdo uchopil tenhle problém jako národnostní konflikt. Jistě víte, jak jsou ty vztahy napjaté. Nechceme prostě, aby se řeklo, Němci dřou Čechy z kůže! Takže musíte ubrat a myslete na ten kontext …
Na první pohled si teď myslíte, že jim muselo křupnout v kouli. Vždyť šlo o jejich peníze. Ono je to ale jedno. Německá matka byla hodně velká a bylo jim jedno, jestli český podniček vydělává o deset procent víc nebo míň. Výrobky, které tady v Čechách nechali vyrábět, byly nutné zlo a firma je někde vyrobit musela, aby dostála závazkům vůči konečnému zákazníkovi. Výroba v Čechách byla pořád ještě levnější než výroba v Německu, kde se turečtí gastarbeiteři taky nepřetrhnou. Než riskovat nějaký pomluvy v těchhle blbě gemütlich poměrech, to radši to ještě pár let vydržet, než skončí daňové prázdniny od české vlády, a pak tradá přeskladnit zase všechno někam dál na východ.
Jindra to vzdal a začal se zajímat jen o nástěnkové ukazatele a o techniku. Ocitl se v podstatě v pozici svého předchůdce a pokud bude na výsledky jeho práce pohlédnuto objektivním metrem, tak taky stejně dopadne. Helmuti informovali ROH, že to zařídili, a ROH informovalo vohnouty, že useklo drakovi všechny hlavy. Všechno velmi rychle vklouzlo do starých kolejí a dospělo do stavu, který jsem uviděl při své návštěvě. A pan ředitel se stále jen usmíval…
Pročpak o tom píšu? Tenhle článek je o tom, že problémy s vohnouty se neodvíjejí od zaběhaných klišé a že někdy rozhodují faktory, které bych ani s největší fantazií nedovedl pojmenovat. V regionu, kde se odehrál děj této hrůzostrašné historky, je nezaměstnanost minimálně přes deset procent a podprůměrné platy, dalo by se tedy čekat, že na dobře placených místech budou jen svědomitě pracující lidé. Scény jako rozbíjení strojů bych hledal spíše v 19. století nebo v Maryčce Magdónově, ale ne v roce 2002, být válka, byla by za to kulka u zdi. Je zřejmé, že tu něco selhalo a to něco se nacházelo mimo onen podnik.
Pojmenování toho, co se v tomto konkrétním případě stalo špatně, nechám na vás. Napíšu jen jednu věc. Doufat, že nám EU nebo někdo jiný dá cokoli zadarmo, je liché. Pokud chceme my Češi ukousnout větší díl z koláče, musíme posílit naši ekonomiku exportem produktů obsahujících české know-how a českou práci. Nic jiného nám nezbude, než tvrdě pracovat. A to znamená se vypořádat s vohnoutismem. Ten se ale spíš upevňuje … ještě nikdy jsem neslyšel od socdemáků, že musíme vytvářet hodnoty nebo že odměna přísluší jen za poctivou práci. Slyším pořád jen o různém přerozdělování, ten dostane tohle, ten má nárok na tohle, EU nám poskytne, ze strukturálních fondů přidělí… pro vohnouta rajská hudba. Sociálně demokratická vláda se snaží vohnoutům nadělit modré z nebe a tím nám všem řeže větev.
Docela by mne zajímalo, z čeho bude žít vohoutoland, až nebude co přerozdělovat.
(18x známkováno, průměr: 2,56 z 5)