Než jsme s T započali sabotovat každodenní činnosti dlouhými obědy, chodili jsme do práce pravidelně, občas pozdě, ale o to později jsme ovšem i odcházeli.
Práce se prostě sama neudělala a nepřičinili se o to ani naši noví kolegové R s P. Naproti tomu klouzavá pracovní doba zaručovala, že pokud jste si oddělali vašich 45 hodin týdně, mohlo být vše v naprostém pořádku. Většinou to bylo daleko více, ale tím se již nikdo nezabýval. Nebojím se přiznat, že nás to bavilo. Vždyť co může člověku udělat vetší radost, než rozlousknutí oříšku „permission denied“ nebo blue screenu. Nebo první instalace FreeBSD, božínku ono to funguje, heuréka! Za nějaký čas i přes tyto kratochvíle došlo k demoralizaci posádky a měl to nejspíš na svědomí kapitán se svými dvěma důstojníky. Za tímto názorem si nestojím jenom já, ale i cca 10 členů týmu z jehož původního počtu, ani ne po roce působení nového vedení, odešlo až na jednoho úplně všichni. Byli nahrazeni náhražkami nevalného charakteru, avšak velmi loajálními, což se cenilo nejvíce.
Za minulého velení, kde by se dala očekávat anarchie, jsme měli tolik volnosti, že se nám příčilo ji zneužít. Pracovali jsme na 145%, protože jsme měli motivaci. Navíc tehdejší dva šéfové byli opravdu techničtí odborníci a velmi inteligentní lidé, měli tak přirozenou autoritu. To samo sebou jaksi člověka nutilo k vyššímu výkonu.
D a B byli naproti tomu typy nadřízených, kteří ač nevěděli jak vyřešit problém a místo analýzy ihned přikročili k činům. Direktivně a okamžitě. Priority se určovali dle momentální nálady bez ohledu na dopad na zákazníka nebo poddané. Koncepční řešení si žádá myšlení a chápání věcí v širokých souvislostech a toho nebyli schopni na patřičné úrovni. Obvykle celý proces probíhal tak, že B něco napadlo a museli jsme to hned běžet udělat. Když někdo našel tolik odvahy, aby mu vysvětlil jaká to je blbost, tak od toho okamžitě upustil. Nebo taky ne a řešení se tam živilo ještě pěkně dlouho.
D rozhodně nepatřila mezi jeho odpůrce, proto si ji také najal. Aby za ním stála a bez sebemenšího zaváhání prosazovala jeho vůli. Na velké množství úkolů, byť i banálních nebo více zajímavých se najímala externí firma D manžela. Naopak časově náročné aktivity, které neměli pra nic společného s IT neváhala s důvěrou svěřit nám. Počítáním soustruhů a svěráků na ploše továrny počínaje a sanací následků zatopení konče. Ono samozřejmě seznámení se s výrobním procesem má své výhody, tak nějak člověk ví, jak to funguje od základu. Všechno má však své meze.
Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že postup nadřízených je v pořádku a v souladu s pracovně právním vztahem zaměstnanec – zaměstnavatel. Někdo tento vztah chybně chápe jako feudální zřízení, při němž má vždycky pravdu feudál a dotyčný bez otázek plní jeho přání a rozkazy. To je omyl, který v nás zakořenila socialistická éra. Prostě sklopit uši a makat, na nic se neptat a plnit plán. Ono vytvoření příjemných podmínek v prostředí, kde trávíte 1/3 života vyžaduje jisté úsilí, které ne vždy je nadřízený ochotný podstoupit či ho záměrně odmítá. Proč zde zmíněné nepovažuji za seriozní vedení? Protože oni nevedou. Rozkazují, přikazují, rozdělují a přijímají represivní opatření místo preventivních, brání se dialogu a odnáší to řadový zaměstnanec. Na konci ovšem vždy zákazník. Nebyli jsme tehdy na potřebné technické a manažerské úrovni, abychom sami dokázali předvídat a podávat zlepšovací návrhy globálního charakteru. Jedno vím ale jistě, nikomu se tam nepracovalo dobře, ani zkušeným, ani mladším zajícům.
Tam měl velet člověk, který dovede motivovat k práci, vidí dopředu a dokáže katastrofám předcházet. Ať už je to požár nebo ztráta dat. Zejména by mohl mít na mysli blaho firmy a oddělení a ne jen vlastní šrajtofle.
Na závěr, veselá historka z natáčení.
Bylo krásné letní a teplé čtvrteční ráno. Navzdory tomu jsme přece jen byli připraveni plnit a překračovat pionýrské závazky. Ochranka před vchodem udržovala dav v uctivé vzdálenosti, hasiči již objekt opustili.
Naše celé 4. patro pokryla souvislá vrstva popílku toxického charakteru. Jedna kancelář komplet shořela a celé podlaží vypadalo jako výjev z Apokalypsy. Nebudu nudit zdlouhavým vyprávěním o likvidaci škod. Snad jen za zmínku stojí to, že jsme obsah počítačové místnosti pomáhali “kvalifikovaným” pracovníkům sanačních firem rozebrat na součástky, vyluxovat a přefiltrovat přes plíce a zpětně pozapojovat celou páteřní síť, tak aby 15 poboček mohlo opět bez problému fungovat. Po 36 hodinách, kdy se nám podařilo nastartovat alespoň síť jsme si dopřáli první nepřerušovaný spánek mimo kancl.
V kanceláři technické podpory výrobního závodu, kteří měli na starosti skladový systém, vypukl v noci požár. Bylo to v době, kdy v této malé místnosti na druhé straně podlaží směrem od naší kanceláře naštěstí nikdo nebyl. V klimatizaci selhaly bezpečnostní klapky, pokud tam vůbec nějaké byly a tato rozfoukala jedovaté látky a popílek po celém patře. Při hašení požáru hasiči objevili na podlaze v jiné kanceláři dvě spící osoby ve spacácích. Tito dva se vybodli na plnění noční na 110% a to jim patrně zachránilo život, protože v té době popílek a kouř ještě levitoval v ovzduší a neměl tendenci se usazovat na zemi. Zásah hasičů byl údajně bleskový. Požární únikový východ byl uzamčen B, protože by se z chodby k němu vedoucí mohlo něco ztratit. Za to byl B řádně seřván a klíč byl od té doby zapečetěn vedle dveří. Sanační firmy, které domluvil B přes své kamarády si nechali řádně zaplatit a odvést mu tučné spropitné.
Každý vztah, byť i ten v zaměstnání by měl být založen na dialogu. Vím, že tak to nefunguje, ale tak bych si to přál. Každopádně outsourcing firma je taky řešení, protože té je to úplně jedno.
B zpronevěřil peníze a byl odejit, nikdy ho nežalovali. D odešla v zápětí. Oba spokojeně škodí v jiných institucích. P se vypracoval a je eso v konzultační činnosti metodách řízení informačních technologií, teorie mu vždycky byla bližší.
Místa, osoby a události jsou možná smyšlené výplody chorého mozku.
(4x známkováno, průměr: 3,50 z 5)