Někdy na samém začátku koronavirové krize jsem obdržel několik sdělení přibližně tohoto obsahu: „Díky pandemii se jasně ukázalo, že stát nutně potřebujeme, neboť je v této krizi nezbytný; snad už to došlo i anarchistům.“ Ačkoliv mi některá vládní opatření připadala smysluplná, o nezbytnosti státu mě rozhodně nepřesvědčila; ba naopak – neschopnost, zbytečnost, nepotřebnost a škodlivost státu mi přišla zjevnější než obvykle. Začal jsem si tedy dělat poznámky; a během nouzového stavu je průběžně doplňoval. Dnes tento stav skončil, tak se o ně podělím.
totalita
Totalita včera, dnes a zítra
Dlouhá staletí či tisíciletí žilo lidstvo v podřízenosti vůči svým vladařům. Ti byli králi z boží vůle, proti čemuž nebylo radno protestovat; a kdo to zkusil, dopadl nedobře. Ne všichni diktátoři dávné minulosti uvrhli své poddané do tuhé totality; ale když se tak stalo, mívalo to určitou podobu: všemocný král, kolem něj rodina a jeho nejvěrnější (ale i pro ty byl král něčím speciálním), pak další dvořané a vlivní lidé; a nakonec chudina, která na ně dřela a vzhlížela k nim.
Konference: Totalita včera, dnes a zítra
Slovo „totalita“ snad v nikom nevyvolává nic pozitivního; lidé napříč celou společností se shodují, že žít v totalitním režimu určitě nechtějí. Přesto k tomu v historii docházelo velice často; a ani v současnosti není svět totalitarismu prostý. Proč se lidé neustále vracejí k něčemu, co vlastně ani nechtějí? Inu, často prostě nedokáží totalitu rozpoznat, dokud je čas; dokonce ani ti, kdo v ní žili. Ale jak je to možné?