Prošli jsme si celým tím matrixem. Od vymývání mozků a potlačování kritického myšlení v erárních vzdělávacích ústavech, přes cynickou výrobu politických spasitelů na klíč v laboratořích marketingových agentur, až po armádu užitečných idiotů, kteří tenhle zkorumpovaný chlív brání vlastním tělem. Systém se zdá být naprosto neprůstřelný. Koryta jsou zabetonovaná, oligarchie si za naše daně v klidu hraje své šachy a my to jen platíme.

Už víme, že erární školství z nás vyrábí poslušné stádo a že volby fungují jen jako dospělácký dudlík k uvolnění přetlaku. Každý sofistikovaný oligarchický systém, který chce dlouhodobě přežít a v klidu vysávat daňové poplatníky, ale potřebuje ještě jednu klíčovou vrstvu. Nepotřebuje jen pasivní ovčany, kteří drží hubu a krok. Potřebuje aktivní strážce. Fanatiky, kteří budou tenhle zkorumpovaný matrix bránit vlastním tělem a ještě u toho budou mít pocit, že páchají absolutní dobro.

V minulém díle jsme si ukázali, jak státní školství precizně zformátuje dětský mozek a vygumuje z něj jakékoliv náznaky kritického myšlení. Takže tu máme dospělého ovčana. Opuští brány vzdělávacího ústavu, v kapse má maturitu nebo diplom, a má pocit, že sežral moudrost světa. Racionální, svobodný tvor. V praxi je to ale jen perfektně předprogramovaný biorobot, kterého zákulisní architekti z vysoké politiky sežerou i s navijákem.

V minulém díle jsme si rozebrali, jak funguje vysoká politika. Že to není souboj idejí, ale cynická marketingová hra, ve které se mocní loutkovodiči v pozadí (vybavení nekonečnými rozpočty a Big Data) chechtají, zatímco si plebs u uren myslí, že něco mění. Zásadní otázka ale zůstala viset ve vzduchu: Jak je možné, že na tuhle lacinou hru miliony dospělých, svéprávných lidí každé čtyři roky znovu a znovu skočí?

Každé čtyři (nebo méně) roky se v kotlině odehrává ten samý obskurní rituál. Průměrný ovčan, znechucený tím, jak ho stát zase oškubal na daních a zreguloval mu i průměr brčka v limonádě, se oblékne, vezme občanku a odkráčí do budovy místní základní školy. Tam s vážnou tváří hodí papírek do krabice a odchází domů s hřejivým pocitem, že právě naplnil podstatu demokracie a „teď se to konečně změní“.