S velkým očekáváním jsem se šel podívat na film Šarlatán, jehž trailer sliboval zajímavou podívanou. Že ale budu nucen sledovat gayporno, to jsem tedy fakt nečekal.
Téma lidových léčitelů je v české kotlině tak trochu tabuizováno. Komunisti je neměli rádi, ale řekl bych, že dnešní farmaceutičtí giganti o alternativu k jejich drahým medikamentům taky moc nestojí. Nikdy mne tito lidé nezajímali do chvíle, kterou mi popsala moje známá: Kdesi se jako zdravotnice setkala s takovým člověkem, který si říkal léčitel. Přes počáteční nedůvěru mu nakonec podala ruce. Když jí při pohledu do očí řekl, kolik má dětí, a následně začal jak ze zdravotní karty deklamovat její kompletní anamnézu, poslala ho do pr… a v panice se mu vytrhla. Od té doby jsem dva lidi s podobným darem potkal a věřte, není příjemné zjistit, co na vás takový jedinec vidí, aniž by vás znal. Ale jen málokdo má v očích spektrometr jako měl Jan Mikolášek, hlavní postava filmu.
Očekával jsem životopisný film. Místo toho jsem bohužel sledoval vyfabulovanou buzerantskou lovestory s fiktivním asistentem. Někdo se ošívá při sadistických scénách, mě se zvedal kufr z pokusu dvou heterosexuálů hrát zamilované bukvice. Režisérka filmu, paní Agnieszka Hollandová, určitě dokonale ovládá své řemeslo, ale asi taky velmi dobře tuší, kdo sedí v porotách mezinárodních filmových festivalů. Za celým dílem tedy vidím především kalkulovaný útok na filmové ceny: Pohled na holou prdel a péro sošného Slováka – fiktivního milence pana Mikoláška, určitě mnohé milovníky klučičích půlek potěší a simulace análního sexu zaručí, že teplejší, mnohdy tedy větší část filmové poroty si film pustí vícekrát. Námět nabízel spoustu větví příběhu, které jsou pohříchu především jen deklamovány (léčení všemožných potentátů, milosrdenství k chudým a k dětem). Hypertrofována je naopak údajná homosexualita pana Mikoláška, ze které se stal bohužel základní motiv příběhu. Z jedné recenze jakéhosi hipstera jsem se před zhlédnutím dozvěděl, že filmový pan Mikolášek rozhodně není černobílá postava. To teda fakt není. Je duhová. Dětem je třeba vštěpovat, že být buzna je normální.
Životní příběh vyučeného zahradníka, který v sobě objevil dar geniálního diagnostika a plně ho využíval pro své spoluobčany, určitě stojí za zfilmování. Zázraky, které činil na základě své diagnostické metody, získaly takový věhlas, že mezi jeho klienty byly i pomazané hlavy tehdejšího světa. I soudruzi Němci při okupaci v letech 1938–45 využívali jeho služeb. Prezident Zápotocký, kterému zachránil nohu před amputací, ho šanoval až do své smrti. Bohužel závist a malost, rodná sestra všech šmejdů, tohoto génia přeci jen dostala za mříže ihned poté, co Tonda zatřepal bačkorama.
Spekulace o údajné homosexualitě pana Mikoláška vychází dle mého z dob jeho obvinění policajtskými hajzly. Hledali na něj cokoli. Neexistence manželky k podobné manipulaci vybízela. Nejen senzibilové, ale i degustátoři či tvůrci parfémů vám ale o svém daru řeknou jedno a totéž: Nechce-li dotyčný ztratit svůj „šestý smysl,“ musí mu podřídit mnohdy úplně vše: Osobní život, pohodlí, požitky. Představa, že se pan Mikolášek po celodenní námaze vrhá do náruče buzeranta, mi přijde tak trochu jako blbost. Spíš bych to viděl tak, že své poslání bral smrtelně vážně a podřídil mu úplně vše včetně vlastního osobního života. Uspokojení nemusí mít vždy fyzickou podobu. Jako hluboce věřícímu člověku mu královsky mohl ke štěstí stačit pocit z pomoci druhým. A jako hluboce věřící prostě nemohl být buzna.
Je mi líto, že se tvůrci zaměřili na sběr filmových cen a pohrdli možností udělat opravdový velkofilm o člověku, kterému za zdraví a mnohdy i život ve své době vděčily miliony lidí. Životní příběh Jana Mikoláška určitě stál za to, aby se o něm dnešní generace dozvěděla.
Jsem ale bytostně přesvědčen, že kdyby měl pan Mikolášek šanci film vidět, určitě by tvůrcům v čele s paní režisérkou namíchal nějaký ten čajíček se strychninem.
Nebo aspoň s konvalinkou.
01.09.2020 Pako
(313x známkováno, průměr: 1,64 z 5)