Pojďte pomoc českému národu ve hře při dobývání světa. Stačí se zde zaregistrovat a já už vám ve hře pomůžu a vysvětlím jak hrát 🙂 https://alpha.e-sim.org/lan.10025/
zceyee
Proc je tam redirect pres facebook?
SatanOkkY
Po piatich dňoch je to na 8% cieľovej sumy – to bude ešte ťažký boj.
Michajlic
No my chlapi si za to můžeme ve většině případů sami. A to tím , jaký ženský si vezmeme za manželky. A co jim dovolíme. Víme. A to je celé. Nic jiného. Je to úplně jednoduché.
Hanes
Bylo a většinou ještě je to úplně jednoduché. Ale ideologická budoucnost tomu dá ještě jeden rozměr.
Hanes
Nápad se mi líbí, hledám, jak poslat prachy „jen tak“, ale v konkrétní částce.
Kdo je ze zdejších pracháčů takovej frajer, že to sfoukne celý? ;-)
marcusant
Tedy pokud se jedná o stejného autora, který tu nedávno pod nickem Alien publikoval svou misogynní litanii, tak děkuji pěkně, ale mám pro své peníze lepší využití.
Naše partnerská volba je významně ovlivněna naší osobností tedy charakterem a ten lze v dospělém věku změnit k lepšímu jen intenzivní dlouhodobou psychoterapií a předchozí text autora naznačuje všechno možné jen ne kultivovanou osobnost s odstupem a nadhledem, která prošla hlubokou reflexí a sebereflexí. Nejlepším místem na hledání chyb je naše vlastní hlava. Chyby, které jsme udělali sami, můžeme totiž obvykle nejsnáze napravit a s jistotou víme, kdo je způsobil.
Mr. Mr.
Za prvé, není na výběr. Člověk je člověku vlkem. Věřit se nedá naprosto nikomu!
Za druhé, povaha člověka se změnit nedá. Ani psychoterapií ani ničím jiným. To prostě nejde.
marcusant
Za prvé, je mi vás líto.
Za druhé, dá, pokud dotyčný chce, právě pomocí psychoterapie, k tomu totiž slouží. Mám v tom téměř čtvrt století praxe a nějaký ten úspěch by se taky našel.
Mr. Mr.
Nedá. Stejně tak, jako se nedá změnit barva vlasů. Prostě nedá.
netlife
povaha se zmenit neda, co se a da a co psychoterapie dela je, naucit lidi jejich povahu poznat a naucit se ovladat se. Takze spousta lidi dokaze svoji pravou povahu skryt. Ale jak se dostanou do krize, projevi se tak jako predtim.
fatdwi
marcusant: zajímavé, že na jedné straně víte, že změna charakteru je velmi složitá (dá se klidně říct „nemožná“, protože to, co je pro zásadní změny potřeba je schopno a ochotno podstoupit zanedbatelné promile lidí), ale nebrání Vám to napsat, že napravování vlastních chyb je nejjednodušší. Zaprvé, vůbec není jednoduché si sám vlastní chyby uvědomit. Zadruhé, uvědomění nutně neznamená, že jste schopen se jich vyvarovat, zvlášť, pokud je jejich zdrojem charakter.
Zde je totiž dost rozdíl mezi chybou typu „špatně jsem zapojil drát“ (tu je skutečně typicky snadné objevit i napravit) a chybou „špatně jsem si vybral manželku“ (přesný opak).
puf
fadwi: ne že bych s Vámi nesouhlasil, ale mám na to mírně jiný pohled.
Špatně vybraná partnerka se po zralé úvaze řeší rozvodem. Cenu za to známe. Jediné o čem to je, tak mít potřebnou míru nadhledu, aby úvaha byla opravdu zralá.
Pokuď dojde ke sporům o děti, je systém nastaven tak, že v podstatě se hraje na hřišti, kde se píská jenom jedné straně. A je to celé zabalené do keců jako dohoda a sebereflexe, které je nutno vyslechnout od převážně žen, u mnohých z nich je ničím neskrývaná zaujatost. Tohle je tzv. nepřímá diskriminace, mající za účel dosáhnout stavu, že jedna strana se vzdá svých práv, protože se cítí nedostatečná (rozuměj potřebuje sebereflexi).
Plus nevím jak Vy, ale moje bývalka je ukázkou rčení každé zboží si kupce najde, tj. existuje dostatek mužů, kterým takový přístup vyhovuje. S trochou nadsázky řečeno BSDM kluby někdo plnit musí.
fatdwi
puf: „špatně vybraná partnerka“ může také znamenat „chovám se jako debil“ a v takovém případě může případný další vztah dopadnout úplně stejně. A často se to děje, protože přiznat si, že chyba byla na mé straně, to neumí každý (spíše to neumí skoro nikdo).
Pokud jde o soudy, o kterých jsem vůbec nemluvil, tak ty samozřejmě svůj vliv mají – možnosti přiznání si chyby výrazně zhoršují, a to na obou stranách. Zhrzený chlap už viníka má (je to svině bejvalka a svině soudkyně) a ženská jakbysmet (je to samozřejmě šmejd bejvalej), protože ji v tom soud utvrdí (když ho vyhrála, tak její chování bylo určitě OK).
Tj. pro sebereflexi je nutné od soudů abstrahovat, pokud skutečně chcete na sobě zapracovat. Což ale nebývá vůbec jednoduché, spíš to není možné, takže bude dobré alespoň se poznat a dle toho dál jednat – nejsem-li schopen se změnit, je nutné najít takovou partnerku, které moje chyby nijak zásadně nevadí. To jde s přesvědčením, že za krach minulého vztahu může pouze bejvalka a její kamarádky, dost blbě. U soudružky, přesvědčené soudem o své genialitě a chybách všude možně jen ne u ní ještě hůř.
puf
Mnou myšlená rovina byla více obecná, něco ve smyslu sebereflexe „doporučovaná“ falešným sudím je unfair, způsob manipulace.
V osobní rovině dokuď jeden nedojde nadhledu, nemá smysl o tom psát či mluvit, ono taková vrba je spíš na mimibazaru, odpovídající fórum pro ublížené samečky neznám.
mjfox
fatdwi & puf: Ono to v rozpadlých vztazích chodí tak, že vždycky je blbec ten druhej, takže šance na nějakou sebereflexi je dost mizerná.
Pokud jde o mě, když se mi rozpadl vztah s exmanželkou, fakt jsem nevěděl, co jsem udělal špatně a přemýšlel jsem o tom dlouho. Jediné, k čemu jsem došel, bylo, že jsem asi na bývalou byl moc hodnej. Kdybych ji dvakrát za týden seřezal řemenem, možná bysme spolu byli do dneška… ale já holt nemám takovou povahu. Když jsem říkal, že pokud se ke mně bude takhle chovat, že se náš vztah rozpadne, bylo jí to jedno, resp. ještě přitvrdila… takže se náš vztah rozpadl a v tu chvíli zůstala stát s otevřenou hubou, že to tak nechtěla, přestože na tom x měsíců až let usilovně pracovala. V tu chvíli přiznala, že je to její chyba, jak se chovala, co dělala a hrozně se mi omlouvala a chtěla to zpátky, jenže vztah je jako pes – když ho utýráte hlady, je úplně jedno, kolik pytlů granulí mu nasypete do misky, už je prostě mrtvej. Takže sebereflexe u bývalé se dostavila, akorát asi tak s ročním zpožděním. A když jsem řekl, že spolu zůstaneme kvůli dětem (hodně malým, nechodily ještě ani do školy), tak jí to taky nevyhovovalo a radši si někoho přes seznamku našla a pak přišla „rozvedeme se“. Týden jsem to odmítal a musel poslouchat, že už takhle dál nechce a že se chce rozvést. Takže když jsem prohlásil, že už toho mám dost a souhlasil s rozvodem, tak zas otočila… no a nakonec, místo aby se zaměřila na děti a jak jim náš rozvod ulehčit, tak jim to naopak ještě osladila. Prostě jak ublížený dítě a kopala kolem sebe.
No, pak jsem měl další delší vztah (naštěstí bez dětí a bez svatby), který se taky rozpadl a taky pořádně nevím proč a kde jsem udělal chybu… možná kdybych si nechal všechno líbit, že bysme spolu ještě byli, jenže nejsem ani splachovací, ani flegmatik ani hluchej, takže když na mě ženská pro nic za nic řve – nejsem fackovací panák. V terminální fázi vztahu jsme si napsali navzájem nějaké podmínky, co dělat, abysme spolu zůstali a podle těch jejích by se ze mně stal prakticky otrok; takže jsme se rozešli… i když mě to mrzelo a nejdřív jsem nechtěl zahodit 5 let života a zkoušel jsem to nějak lepit, ona si ze mně chtěla udělat kamaráda s výhodama (a to nejen pokud jde o postel, prostě poskoka, co přiběhne jak pejsek, když jí zrovna chybí společnost), takže jsem rezignoval na to, že by ten „nevztah“ měl nějakou budoucnost. Šel jsem dál, našel si někoho jiného, její první reakce, když se to dozvěděla, byla „to ti dlouho nevydrží“ a pak „chybíš mi“. Uf, opět, sebereflexe se u ní dostavila, ale tak nějak pozdě.
fatdwi
mjfox: když nevíte, co jste udělal blbě, tak jste holt nehledal dost hluboko. Pokud jste v jednom případě došel k tomu, že jste byl málo macho a v druhém málo submisiv, tak to asi úplně jádro pudla nebude. Takhle od stolu Vám žádný rozbor dělat nebudu, ani na to nejsem kompetentní (jsem řekněme poučený laik, který má k psychologii blízko), ale zkusím nadhodit aspoň tolik, že společným jmenovatelem obou jinak protichůdných situací může být například Vaše schopnost-potřeba se zalíbit, zavděčit a vyhýbání se konfliktům i tam, kde je to v dlouhém období kontraproduktivní. Ale vím o Vás prd, takže to taky může být úplně něčím jiným, protože to, co tady píšete taky nemusí být tak úplně realita (je to Váš pohled na věc – netvrdím, že lžete, to vůbec, ale spíš že Váš pohled nemusí být nutně objektivní a tedy z něj nelze vyjít, pokud se chcete vydat cestou nápravy). Někdy je potřeba názor někoho třetího, co Vy nevidíte dlouhou dobu vidí jiný za 5 minut (někdy obrazně, někdy doslova).
monday
@mjfox
jak se říká, chyba je vždy na obou stranách, tedy u ženy i u tchýně, ale podle popisu jste to exmanželce vysílanými signály moc neulehčil.
Dle popisu se k Vám špatně chovala, až vztah definitivně a nezvratně pošel, což jste ji tedy oznámil. Pak jste ovšem zůstal s ní ve společné domácnosti kvůli dětem, ovšem s definitivně oznámeným pošlým vztahem. Následně jste se ovšem divil, že si našla někoho, kdo ji nepovažuje za tak odpudivou semetriku a je ochoten s ní navázat i jiný vztah než přes děti a rozvod definitivně mrtvého vztahu jste proto odmítal. Pak jste si to zase prohodili a pak už v tom zmatku ztrácím stopu…
Trochu to připomíná scénu z filmu Páni kluci: ale jóóóóó, ale neéééé, ale jóóóó, ale nééééééé…..
Lh
No, ztratil ste se podstatne driv.. ale to neva, ulehcilo se vasemu okoli treba..
monday
Vaše schopnost lepit pod mé příspěvky bláboly s nulovým argumentačním obsahem je skutečně obdivuhodná.
puf
mjfox udělal to, na co mnozí koule nemají (ad volné partnersví s dětmi). proč to nefungovalo nechme na něm (nich). Platí poučka, že kdo to nezkusil a nezažil, měl by raději mlčet, ono karma je zdarma …
monday
@puf
snad jsme tak moc neudělal. Jen mi zkrátka moc nesedí to konstatování, že blbec je vždycky ten druhej. Mám pocit, že tu v poslední době dost bují příspěvky typu všechny ženský jsou mrchy a nám chlapům jen ubližují a to mě zrovna na tomhle webu celkem překvapuje. Nemyslím tím nikoho adresně, to bohužel nejsem schopen udržet, jen sleduji ten trend.
Opět obecně se domnívám, že dohnat ženskou k závěru, že pro ní bude lepší starat se o děti sama, taky není něco, co přijde samo od sebe. Tedy pokud si správně pamatuju, co okolo dětí bylo starostí.
mjfox
monday: K tomu „blbec je vždycky ten druhej“: kdyby ses dneska zeptal mojí exmanželky, nableje na mě kýbl sraček, jak jsem byl ten nejhorší a kdesi cosi. Expřítekyně dtto.
starter25
Takhle to dopadne, když reálný život porovnáváš s americkým filmem končící happy endem či nějakou jinou idealizovanou představou vztahu a jeho fungováním. Každý si prošel blbým vztahem.
mjfox
starter25: Život nemá žádné happyendy. On ten hollywood je totiž nějakej výsek ze života, typicky kluk se snaží sbalit holku na střední, nedaří se mu to, pak se mu to konečně podaří, vona s ním jde na ples a pak film skončí. Nikdo už neví, jak to bylo dál, až se vzali a měli děti. Nebo jinej film, kdy třeba manželé měli krizi, hodinu a půl filmu řešili, jestli se rozvedou nebo ne a na konci filmu spolu teda zůstali a konec, žili šťastně až do smrti. Ale nikdo už neví, jestli se jim ta krize nevrátila nebo jestli z toho doopravdy byli venku.
mjfox
monday: No, mně to připadá, že exmanželka prostě za každou cenu musí být v opozici. Když nám to klapalo, začala ten vztah ničit. Když se to rozpadlo ne na střepy, ale rovnou na prach, zas to chtěla lepit. A i když už jsem z toho vztahu byl vyčerpanej a nevěřil jsem, že by se mohla po tolika letech změnit k lepšímu, tak jsem neodešel, protože děti pro mě nejsou jen nějaké hračky nebo inventář domácnosti… Jenže to jí nevyhovovalo a radši dětem rozbila domov. (Aby mi později vyčetla, že jsem ji opustil a kdesi cosi.) Takže jo, máš pravdu, jak u blbejch na dvorečku, ale fakt nemám pocit, že bych byl ten, kdo co chvíli obrací a chce něco jiného než před měsícem.
No a expřítelkyně, se kterou jsem byl potom, se jí v tom tak trochu podobala. Rozešli jsme se, lepit to nechtěla nebo si ze mně chtěla udělat sluhu, což jsem odmítl a když zjistila, že někoho mám, tak jako by se chtěla rvát o kost. Nebo jako když se haranti perou o hračku.
monday
@mjfox
mně přijde, že ty vzorce chování jsou v podstatě stejný. Když kecaj chlapi o ženských, tak si dělají srandu z toho, že na ženský evidentně vidí, že je naštvaná, ale na otázku, děje se něco, zásadně odpovídají NIIIICCCC! No a ženský když se sejdou, tak si zase povídají o tom, jak ten jejich blbec čumí do lednice a nevidí máslo, který má přímo před očima.
Takže si nejsem jistej, že se běžný problémy dají řešit výměnou za jiný kus, protože se nejedná o vadu nýbrž o vlastnost. Ale to už to zlehčuju.
Já třeba už čtvrt století vysvětluju marně manželce, že jí do hlavy nevidím a veškerá provinění, kterých jsem se dopustil je třeba hlásit jasně a zřetelně, tak aby to pochopil i chlap. A opět jsem šovinistiticky přesvědčen,že představou, že chlapi jsou jasnovidci, by moje manželka trpěla, i kdybych neměl tu co mám, ale měl bych nějakou jinou přidělenou třeba z rozhodnutí MNV.
shifty
No vidíš a tady si s tebou klidně zasouhlasím. Ženy si skoro vždycky myslej, že jseš nějakej posranej jasnovidec. Ostatně začátek je už okřídlené – Děje se něco miláčku? NE NIC!!! :D
Prostě oni většinu věcí vycítí a my je zas spíš potřebujem pochopit. Tak to je. To jako s žádnou jiný nebude btw…
Hans-Paul
„Když nám to klapalo, začala ten vztah ničit.“
Asi to z jejího pohledu až tak neklapala. Jako jo, taky jsem jednu potkal, která měla vyloženě sebedestruktivní sklony, a k tomu lehce chlastala:-), ale to byla fakt výjimka. Taky měla doktorát z psychologie, což ji omlouvá:-))).
mjfox
Soudě dle její reakce poté, co se ten vztah rozpadl a řekl jsem, že už nechci pokračovat, tak vlastně byla se mnou spokojená. Akorát to asi nevěděla.
Hans-Paul
To je sice hezké, ale je velmi slušná šance, že pokud by došlo k resuscitaci vztahu, tak by ji ta spokojenost zase přešla.
Pro jistotu zdůrazňuji … šance, ne jistota … kdybyste to dali zase dohromady, tak to třeba mohlo vydržet až do hrobu … a nebo by rozchod II. mohl být ještě podstatně dynamičtější:-))).
Jak píšu jinde … v těhle věcech jeden nikdy neví.
mjfox
To jsem si taky říkal. Měl jsem to x-krát za sebou a že by se její chování tentokrát změnilo natrvalo, tomu jsem nevěřil. Navíc bylo už pozdě (mrtvý pes – pytel granulí).
FirkaJ
2mjfox:
No, nechtě jste na to možná kápl. Já jsem o svou maličkost zaznamenal největší zájem ze strany žen v dobách kdy jsem měl trvalý vztah či manželství. Když jsem byl sám a o nějaký vztah stál, tak nic, nezájem.
Zajímavé bylo i to že oněm zájemkyním nevadila ani fyzická a láskyplná přítomnost partnerky či manželky..
shifty
Tak když z tebe nesmrdí sex a sexuální sebevědomí, jseš pro ženský neatraktivní. To tak prostě je. Vysvětlit to neumím, ale věř mi, že je to tak daný.
h72
Bohužel mám stejnou, celoživotní, zkušenost. Mám ho malýho, krátkýho, mám křivé zuby, nejsem zrovna svalouš, málo vydělávám a su často protivnej, často i línej, přesto bylo bab vždycky dost. Vlastně byly (a jsou) furt, od mateřské školky. Prostě z tebe vyzařuje zájem o ně, trocha perverze, trocha nesplněných slibů, trocha frajeření a keců, tak to prostě je. Jeden se snaží bejt hodnej, pracovitej, obyčejnej, zdvořilej …. ale ony jdou vždycky spíš za trochou zábavy, problémů, za jiskrou. I mi to říkají: „když ty seš takovej lumpík, prevít atd … „. Nevím, co tím myslí, su vlastně hodně nudnej, u chlapů v podstatě nemám žádnej kredit, charisma nula, ale ženský po mně nějak jedou. Ani se člověk nemusí snažit, plánovat, účelově se chovat, stačí to, jakej je. Ony to poznají. Je to smutné, ale je to tak.
shifty
Žena to je plémě hadí – kdo jí hladí, toho zradí. Kdo jí souží, po tom touží.
O velikosti to není, většinou. Spíš o přístupu. Dal jsi někdy holce aspoň na zadek při sexu? Jsou to prostě čubky no. To jako nebylo miliarda let omylů a teď jsme objevili, jak to je. Je to pořád stejný s nima :)
LWG
To střídání pozic inciátor rozchodu / obránce vztahu / iniciátor… je docela obvyklé. Jednak asi lze věřit tomu, že prostě na začátku ty role něco nastaví a potom se přirozeně střídají – navíc je nutno brát v potaz, že na blízko působí více odpudivé síly a na dálku přitažlivé, takže jak se partneři vzdalují…(podrobněji Klimeš: Partneři a rozchody), navíc podle mě každý člověk má své reakční a evoluční tempo, což vede k tomu, že se od sebe vzdálí a potom akce – reakce, změna polarit a znova (LWG: Jak se rozvést a dokurvit si život v několika jednoduchých krocích, dosud nenapsáno)
monday
To je škoda, že nenapsáno, na to bych peníze poslal :-)
LWG
No, já se psaním autoterapizuji, ale to zase znamená, že nepíši o právničtině (a často jsem nedopisoval, ale letos snad už něco vydám). Takže zvážím že bych zkusil, jestli by za to ty prachy nedal ještě někdo kromě Vás.
(Literatura a prostituce – nejdřív se tím bavíte, potom tím chcete potěšit jiné, nakonec to děláte kvůli penězům).
nueve
LWG
2.2.2021 v 19:25
Ode mě máte podporu jistou už za „pracovní“titul…:)))
Lh
Moc rad si od vas neco prectu :)
fatdwi
LWG: kam můžu poslat příspěvek? Hysterky nemám rád a ani místního aliena jsem nedokázal dočíst, ale něco střízlivě napsaného s nadhledem (ideálně vtipně) bych klidně dal. Nestyďte se být prostitutkou a rozjeďte kampaň:-)
Hans-Paul
mjfox … já když to co píšete čtu … to je furt nevěděl jsem, nepřišel jsem a tak. Nic ve zlém, ale skutečnost je prostě taková, že někteří lidé se k sobě jednoduše nehodí, nebo se časem prostě hodit přestanou. Takže jo, je dobré se zamyslet nad tím, proč něco nevyšlo, ale taky je dobré si připustit, že to mohla být prostě smůla.
Hledat v rozpadlých vztazích vždy a za každou cenu kdo/co za to může mi nepřijde jako úplně ideální cesta.
Snaha a dobrý úmysl v životě prostě často nestačí … a netýká se to zdaleka vztahu.
LWG
Osobně klientům říkám, ať se na vyšetřování vykašlou a myslí do budoucna, horizont 5 až 10 let, tam je cíl.
mjfox
Byli jsme s exmanželkou x let, docela jsme si vyhovovali, posralo se to, když se nám narodila první dcera. (A asi dva roky předtím jsme se vzali.) Už jsem to tu v nějakých diskuzích psal, tohleto si nanečisto nevyzkoušíš. Ex byla učebnicový případ nechtěného dítěte (matka si ji upletla v šestnácti, musela přerušit školu a neměla na ni čas), co nikdy nepoznalo vlastního otce (tomu bylo taky 16, její matku si vzal, ale odešel, když jí byly tak dva, takže se na něj nepamatuje). Takže když se nám narodila dcera, začala na ni žárlit (fakt) a začala jí závidět otce, kterého nikdy neměla (fakt!).
(Pokud jde o ten druhý vztah, asi jsem si vytáhl žolíka dvakrát po sobě, detaily tu raději ani psát nebudu.)
FirkaJ
2mjfox:
Nevím jak je to u Vás, ovšem já došel k tomu že některá přísloví či pořekadla jsou blbost a některá nikoliv. To jedno platné v tomto tématu je: „Jaký šel, takovou potkal.“
U mne tedy šel „rozbitý, vadný, ..“ a potkal „rozbité, vadné“.
Jinak jistě by bylo vhodné připomenout rady předků ohledně výběru partnerky a nebrat je na lehkou váhu. Tedy čeknout její zázemí, co ji formovalo, jaká je její matka (dovedu si ji představit jako partnerku?) Její vztah k otci.. a jak fungují vztahy mezi jejími rodiči, jsou-li spolu, případně ikdyž nejsou spolu..
Může třeba tisíckrát tvrdit jak není jako matka, jak s ní nesouhlasí a kdesi cosi.. schémata vtisknutá její rodinou nevymaže a nezmění.
Tohle je ale muž schopen provézt až po odstonání té nemoci počáteční fáze, tedy zamilovanosti.
mjfox
Pokud jde o mě, nejsem z rozvedené rodiny, takže v tomhle jsme byli rozdílný. Vlastně jsem měl všechny předpoklady na spokojený rodinný život: pracující, heterosexuál, ve vězení jsem nebyl, za děvkama nechodil, prostě takový ten hodný blbeček. (Já vím, ženský chtěj ve skutečnosti parchanty, ale to mám smůlu, tam nezapadám.)
Ono taky lustrovat a kádrovat budoucí partnerku, na každé něco najdeš. Když polovina manželství je rozvedených, polovina dětí je z rozvedených rodin. Což ale automaticky neznamená, že to nemůže klapat.
A když pak někoho potkáš ve třiceti, ve čtyřiceti, je to ještě blbější. Rozvedených 40-letých je o poznání víc než rozvedených 20-letých.
Arnold J Rimmer
Super mjfoxi, máte zlobivou samičku na lopatě, stačí vám zasmečovat a zavěsit, ale to vy ne, to by nebylo dost melodramatický. Vy prostě odpálíte balon do kopřiv a hrdě odkráčíte středem.
mjfox
Arnold J Rimmer: Nevim, jestli jsem tu metaforu plně pochopil. A taky nevim, jestli jsi plně pochopil mě. Nebydlel jsi s náma a nevíš všechno (to ani nejde takhle na pár řádků uvést všechny detaily).
Fakt je, že jsem toho „nevztahu“ už měl dost a chtěl jsem nějaký normální vztah a normální život. Což se mi i podařilo, jenže to bylo taky jen na chvíli, holt když si ženská umane, tak ten vztah zničí a nepomůže ani svěcená voda.
Nebo jsem prostě divnej.
fatdwi
puf: tak o sebereflexi „nařízené“ zaujatou stranou jsem vůbec nemluvil, nejsme ve sporu, tam hledat inspiraci nelze.
marcusant
Věta „nejsem-li schopen se změnit, je nutné najít takovou partnerku, které moje chyby nijak zásadně nevadí“ je sama o sobě důkazem, že se ve vás charakterová (=osobnostní) změna udála a to významná. Víte, jaký jste, co chcete a hlavně nechcete. To není pouhá zkušenost, ale její zúročení a názorový posun, tedy rozsáhlá změna náhledu na sebe i okolí.
fatdwi
marcusant: vědět, jaký jsem a co chci-nechci přece není věc změny charakteru, ale psychické dospělosti.
Bohužel u nás se nic takového na školách neučí a spousta lidí dospěje až když svým dět(in)ským chováním dojdou úhony. A mnozí ani pak ne, výmluvy jak od pětiletého dítěte a svádění na jiné umí i jeden můj příbuzný, toho času pomalu v důchodu. Někdy je to na zabití, jindy jen komické.
marcusant
„vědět, jaký jsem a co chci-nechci“ znamená připustit si to včetně všech negativ. To možná je jen známkou psychické dospělosti byť netuším, jak ta se přesně definuje. Schopnost ustoupit z jiných požadavků na partnerku ve prospěch respektu a možná i určité „lásky“ k našim chybám už určitě vyžaduje značnou míru sebereflexe a z mého pohledu nepochybně i osobnostní posun.
marcusant
Změna osobnosti je složitá, ale nikoli nemožná. Stačí opravdu chtít a absolvovat několik let intenzivní psychoterapie. Divil byste se, kolika lidí se to týká. Popírání těchto skutečností je zejména způsobem, jak si můžete sám před sebou obhájit, že nic měnit nebudete. Napravovat vlastní chyby je dle mého jednodušší než napravovat chyby druhých u kvůli tomu, že o nich víme či můžeme si připustit vše, o chybách, které učinili druzí, to platit nemusí.
fatdwi
marcusant: tím „týká“ myslíte lidi, kteří se úspěšně změnili nebo ty, kteří to zkouší? Nebojte, nedivil bych se a kdybyste pořádně četl, dokonce byste i zjistil, že nic nepopírám. Klidně se nestyďte a napište, kolika lidí se to týká.
marcusant
Promiňte, ale pokud o něčem, co uvádím jako možné a funkční napíšete byť v závorce a uvozovkách, že je to nemožné, tak to popíráte. Možná ne kategoricky, zcela a bez výjimek, ale popíráte. Nemám k dipozici statistická data, ale na základě vlastní praxe a odhadu vzhledem k počtu psychoterapeutů bych to typoval na jednotky tisíc ročně. Základnu ovšem netvoří 10M obyvatel, protože většina z nich je z definice i dle gaussovy křivky normální, tudíž charakterovou změnu nepotřebuje a nijak významně by z ní neprofitovala. Pokud máte pocit, že jsem něco pořádně nepřečetl nebo neporozuměl, zkuste mi to prosím opsat nějak jinak, snad tomu porozumím lépe, texty vašich komentářů jsem přečetl celé.
fatdwi
marcusant: „ne kategoricky, ne bez výjimek, ale popírám“ – to přece nedává smysl.
Když napíšu, že v loterii je „prakticky nemožné“ vyhrát, tak tím popírám, že vyhrát lze?
Těžko říct, co si představujete pod „normální a tedy to nepotřebuje“ – za mě jednotky tisíc ročně „v procesu“, který trvá mnoho let znamená, že se bavíme o velmi malém vzorku populace. Současně si nemyslím, že každý pokus je úspěšný, takže ve finále počet lidí, kteří skutečně významným způsobem změnili svůj charakter je malý.
Když se podívám kolem sebe, tak těch lidí, kteří by potřebovali změnit charakter – nebo za mě „dospět“ je velmi, velmi mnoho a nemění se prakticky nikdo. Jasně, zase jsme u statistické významnosti, nicméně drtivá většina lidí, které znám, je stále plus mínus stejná. Perfektní ale není nikdo a mnozí mají nedostatky, které by bylo záhodno řešit (i o nich ví a „chtěli by s tím něco dělat“), ale reálné výsledky nejsou. Možná kdyby se všichni takoví odhodlali jít za psychoterapeutem a pár let na sobě makali, ukázalo by se, že změnit lze skutečně hodně lidí. Jenže to se neděje. Takže možná jen každý mluvíme o trochu něčem jiném, kde máme zcela jiné vzorky – Vy o tom, že z X klientů se Vám to u Y podařilo a já, který možná znám nějaké X a prakticky – jestli vůbec – nějaké Y, takže v mém vzorku se prostě „lidi nemění“. A ta složitost a zdlouhavost k tomu významně přispívá.
marcusant
Měl jsem na mysli jednotky tisíců dejmetomu úspěšných. Máme jednotky tisíců psychoterapeutů, tedy odhadem, a i když odečtu všechny behaviorální směry, byl by to dost neefektivní job.
Ta složitost a zdlouhavost a tím pádem finanční náročnost je jistě problémem. S tím souvisí i jistý intelektuální nárok na pacienta, je nesmírně těžké zprostředkovávat náhled pacientovi s omezeným intelektem. Pro tyto případy, ať už se jedná o časová, finanční či intelektová omezení, jsou zejména určeny behaviorální směry, které neusilují o osobnostní změnu, ale pracují s nácvikem a volní změnou chování (když to budete dělat tak a tak, bude to fungovat a teď si to pojďme desetkrát zopakovat, aby se vám to zautomatizovalo – hodně zjednodušeně). Je to rychlé, jednoduché a krátkodobě účinné. Problém spočívá v té krátkodobosti a tedy víceméně nutnosti občasné udržovací terapie u závažnějších případů. Samozřejmě i behaviorální terapie mohou vést k osobnostní změně, ale nejsou na to cíleny. A co se týče vašeho prostředí ve kterém žijete, přeji vám hodně sil, trpělivosti a úspěchů. Já jsem vždycky řešil, co je z hlediska úspěchu pravděpodobnější a prospěšnější, jestli změna prostředí nebo změna prostředí.
fatdwi
marcusant: začínám se v tom ztrácet – na jedné straně píšete o změnách charakteru, na druhé straně o behaviorálních krátkodobých automatismech, které k tomu ale nevedou, i když můžou… Obecně tedy nevím, jestli může něco, co je krátkodobé být považováno za změnu osobnosti, dle mého ne, ale školy nemám. Možná tím myslíte, že někdy krátkodobý automatismus vydrží a pak ke změně vede…?
Každopádně bez obav, já pracuji s velmi dobrými lidmi, jsem už moc starej na to, abych dělal s blbci. K tomu patří i poznat, zda je člověk pracovně na svém místě a tedy lze jeho chyby tolerovat nebo jestli je nutné vzít někoho jiného. Mým cílem není měnit lidi, cílem je dosahovat výsledků se správně vybranými lidmi. Mimo jiné i proto zastávám názor, že změnit se je velmi těžké, protože drtivá většina lidí to prostě nedělá. Radši jdou do jiné firmy a tam to zase zkouší tím svým způsobem a doufají, že to tam klapne. Ti uvědomělejší třeba změní pozici, na kterou se hodí víc. Málokdo si řekne „já chci dělat zrovna tohle a tak jdu a pár let budu sedět u psychoterapeuta než se na ni budu hodit“. Vždy preferuji – u sebe i ostatních – rozvíjení silných stránek. Oblíbený self-help bullshit „udělat ze svých slabých stránek silné“ ponechávám těm, kteří tomu věří. Hlavně proto, že tady už typicky nejsme jen u charakteru, ale i temperamentu (to bych řekl, že tu zatím nepadlo, ale je to nedílnou součástí osobnosti a přispívá to k tomu, že „se lidi nemění“).
marcusant
„Možná tím myslíte, že někdy krátkodobý automatismus vydrží a pak ke změně vede…?“ Bingo, ale bez záruky, případ od případu.
Dále chápu, ale je to trochu sebepodporující mechanizmus.
„udělat ze svých slabých stránek silné“ je zase typický psychopatický mechanizmus neboli místo toho, aby změnil svoje chování neřkuli osobnost, pokouší se posouvat realitu.
Temperament a charakter člověka nemají úplně kauzální souvislost. Určitě bychom při zkoumání mohli hledat poměr temperamentových typů u různých poruch osobnosti a patrně bychom shledali rozdíly oproti průměru populace, nicméně temperament není narozdíl od charakteru člověka morální kategorií. Navíc temperament je nejstarší psychologickou kategorií vůbec, nejedná se například z hlediska měření o úplně exaktní záležitost. Abych to celé nějak vysvětlil. Velkej chlap bude v průměru úspěšněšnější v páchání násilí než malej. Cholerik bude reagovat náhleji než flegmatik. Deprivant bude snáze porušovat společenské normy než intaktní. Velký cholerický deprivant často znamená problém. To neznamená, že být cholerik je problém.
sysel
to co píšete je zajímavé, ale mohl by jste uvést nějaký konkrétní příklad? Ideálně jak zmiňujete výše nějaký úspěch a pak pro porovnání třeba nějaký neúspěch?
Jde mi o to, že pod pojmem psychoterapie si představím něco, co jsem viděl tak akorát v televizním seriálu, ale předpokládám, že realita bude někde jinde.
marcusant
Pokud máte na mysli seriál Terapie, tak skutečnost je opravdu poněkud odlišná. Je to dáno zejména dvěma faktory. První je, že všechno je hrané tudíž neautentické. Herec se může do hrané osoby vžít, ne však jí být. S tím souvisí to, že Roden není psychoterapeutem. Druhý je, že od své izraelské předlohy ušel seriál obrovský kus cesty směrem ke sledovatelnosti a od reality.
Konkrétní úspěchy ani neúspěchy uvádět nemohu, protože jsem vázán zákonem a není to jenom o jménu dotyčného, anonymizace je složitější proces. S nadsázkou se dá tvrdit, že dobře anonymizovaná kazuistika je taková, ve které se s jistotu nepozná ani sám pacient. Tolik práce do vás neinvestuji.
Většina mých individuálních pacientů má nějakou osobnostní poruchu ať už jako hlavní nebo přidruženou diagnozu. Jako kriterum úspěchu chápu naplnění terapeutické zakázky, typicky se jedná o nápravu funkčích vztahů, opuštění nefukčních vztahů a vzorců chování apod. Pokud k tomu dochází na základě vytvoření náhledu, zvědomění nevědomých procesů, zrcadlení pacientova chování… psychoterapeutických metod a technik je celá řada a nelze je obsáhnout v tomto formátu… nikoli pohou volní změnou chování, lze se domnívat, že došlo k změně/posunu/vývoji osobnosti.
Naopak největší podíl neúspěchů zažívám se závislými pacienty, na druhou stranu hodnotit relaps závislého pacienta vždy jako neúspěch terapie může být krátkozraké a je dobré si uvědomovat, že jsou pacienti, kterým pomoci nelze.
LWG
Já si myslím, většina lidí totiž netuší, co vlastně od psychoterapie čekat.
Nemálo z nich touží se vypovídat (to máte společné s právníky), někteří chtějí zjistit proč a co vlastně se děje (s těžištěm v ujištění, že oni jsou ti dobří s dobrým pohledem na svět – to také znám. Jen minimum lidí (z těch, které znám) si připouští nějakou poruchu a potřebu změny (chtějí posílit a dovést k vítězství, ne měnit směr postupu).
Nemálo lidí je pak přesvědčeno, že samo dobrovolné vyhledání/přijetí psychoterapie je přiznáním, že jsou „špatní lidé“ (TM) a psycholog „hraje s těmi druhými“. Ne již tak velká skupina lidí je přesvědčena o tom, že psycholog je jiným druhem psychiatra a psychiatra potřebují jen magoři (TM) a magory nikdo nemá rád a oni tedy rozhodně magoři nejsou, protože je mají rádi všichni rozumní lidé (TM).
Brundibar
Rád se nechám poučit, ale rozdíl mezi psychologem a psychiatrem je především v tom, že psycholog na rozdíl od psychiatra nemůže předepisovat žádné léky. Možná je mezi těmito profesemi určitá řevnivost, ale psychoterapii, jak individuální, tak skupinovou, bych čekal spíše od psychologa. Problém, a nejen u nás, je v tom, že jsou velmi dlouhé čekací lhůty, takže člověk s aktuální, opravdu kritickou životní situací, raději volí i to nejbolestnější řešení, především pro okolí.
LWG
Re: Brundibar
A to si ještě představte, že existují psychiatři, kteří poskytují psychoterapie :-)
Hledání psychoterapeuta je myslím dost otázkou referencí a také vzájemné kompatibility terapeuta a klienta. Proto je dobré, když doporučení dává někdo, kdo je s problémem a oběma osobami alespoň trochu obeznámen.
Perly mohou být i na nečekaných místech. Například v jedné dnes již neexistující manželské a předmanželské poradně pracovala paní, nyní již v důchodu, na kterou mám řadu vynikajících referencí od klientů a kdykoliv jsem s ní něco řešil, tak jsem jí považoval za velmi fundovanou. Objednací lhůty tam byly v řádu nižších týdnů, v rámci akutní krize jsem tam jednou sjednal konzultaci do pár dní.
Jinak (a to mám od psychoterapeutky!) existuje řada laických psychoterapeutů, kteří skutečně fungují (většinou na empirické bázi a často jaksi bokem ke svému hlavnímu úkolu), jistě nevyřeší ty nejhorší špeky, ale dokáží zorientovat a pomoci třeba s těmi nápravami vztahů, změnou vzorců chování, atd. Jsou z nejrůznějších většinou pomáhajících povolání (a často také prý kadeřnice) a pokud se tímto zabývají, podstatně si prý zvyšují riziko vyhoření, protože k předcházení tomu nemají výcvik a znalosti.
Brundibar
S těmi kadeřnicemi se to zdá na první pohled úsměvné, zas na druhou stranu tam člověk sedí nějakou dobu a většinou komunikuje. U mužů to trvá pár minut a přesto se probere kdeco. U žen ani nechci pomyslet :-)
Každopádně se „vypovídat“ je dle mého základ. Tam, kde komunikace vázne, je průšvih. A velkej.
marcusant
Děláme, co můžeme, abychom náhled veřejnosti zlepšili. Navíc mezi psychiatry a psychoterapeuty je stále dosti podstatný průnik. Pro vámi zmiňované, kteří chtějí posílit a dovést k vítězství, existuje také ryze komerční služba jménem kouč. V zásadě se jedná o cílenou psychoterapii obvykle s výraznou motivační složkou a někdy ekonomickým poradenstvím, která se tak nejmenuje. A stojí to zhruba čtyřikrát tolik.
Brundibar
Slovo kouč u mě nevzbuzuje úplně libé pocity, stejně jako assement centrum s předraženým nuceným šaškováním někde v přírodě.
Zkuste si v podcastu stáhnout pár příběhů lidí, kteří včetně terapeutů částečně vystupují z anonymity, každý příběh má dva díly, kdy v prvním mluví klient a terapeut, ve druhém terapeut sám. Výborné pro vykreslení všemožných aspektů psychoterapie. Někdy, kdy víme, že děláme chyby, a nejsme sami s to pochopit proč, je psychoterapie asi jediné řešení, někomu stačí pár sezení a jiný potřebuje roky. To, co můžeme změnit, jsme my sami. A je to makačka.
Autorovi přeji hodně úspěchů, ale tak jako nerezonuji s sakrálním objektem „matka samoživitelka“, tak i forma prezentace „Ivánek honí Nastěnku po lese“ mně nic neříká.
Navrhl bych změnu proporcí onoho počinu:
– forma o.p.s., zaplacením se stanu členem, budu mít právo na review.
– knihu vydat elektronicky a nebát se rozšíření na „manuál“ i od dalších autorů. Ono z podtitulku vyplývá, že forma bude něco ve smyslu cestopisu jednoho trosečníka a to na rovinu má hodnotu asi jako červená knihovna, „oni“ to vědí a zažili a pro ostatní, kterým by se tím měly otevřít oči, to moc sexy nebude.
:-))))))))))))) tak takhle jsem se už hodně dlouho nepobavila! to je hodně sofistikovaný stand-up komik!
monday
Kdepak stand up komik, já jsem po shlédnutí mnohé diskutující konečně pochopil. Furt jsem si říkal, kde sakra lidi berou čas řešit takový hovadiny, když my jsme dvacet let s manželkou řešili pokakaný zadky, školky, školy, puberty, nemoci dětí,barák, práci a na nic jinýho nebyl vůbec čas a až pán mně vysvětlil, že kdybych nafasoval fuck up girl, tak řešení její pomatený hlavy zabere veškerou energii a na jiný podružnosti nezbude čas.
Bejt ministr školství, promítá se povinně v hodinách občanské výuky nebo co to teď děti mají.
marcusant
To video je fakt šílený a poučný. Ten pán má nějaké cíle – založit rodinu, mít větší než obvyklé množství dětí, zajistit jim kvalitní vzdělání a zvýšit tím šanci na úspěch svých genů. A k dosažení těchto cílů potřebuje použít vhodnou ženu. Slyšeli jste tam něco o lásce, blízkosti, vztahu, intimitě, sdílení? Ne, pro tohoto pána je žena objekt, prostředek k dosahování cílů, nikoli subjekt, ten druhý. Ten člověk je nesmírně omezený a plochý, je to chudák a je mi ho líto.
lola
Přesně! :-)
Kdybych měla shrnout do jedné věty, o čem tem pán tak zdlouhavě pindá, tak to je: Žena, která mě odvádí od mého cíle, je narušená. Vymalováno!
Challenger
Asi vím, kdo je ON.
POkud se nemýlím, jeho domicilem je Ostrava.
Knihu jsem si koupil.
Řekl bych, že jeho skutečný příběh je zajímavější, než lecjaká fikce.
Pojďte pomoc českému národu ve hře při dobývání světa. Stačí se zde zaregistrovat a já už vám ve hře pomůžu a vysvětlím jak hrát 🙂 https://alpha.e-sim.org/lan.10025/
Proc je tam redirect pres facebook?
Po piatich dňoch je to na 8% cieľovej sumy – to bude ešte ťažký boj.
No my chlapi si za to můžeme ve většině případů sami. A to tím , jaký ženský si vezmeme za manželky. A co jim dovolíme. Víme. A to je celé. Nic jiného. Je to úplně jednoduché.
Bylo a většinou ještě je to úplně jednoduché. Ale ideologická budoucnost tomu dá ještě jeden rozměr.
Nápad se mi líbí, hledám, jak poslat prachy „jen tak“, ale v konkrétní částce.
Kdo je ze zdejších pracháčů takovej frajer, že to sfoukne celý? ;-)
Tedy pokud se jedná o stejného autora, který tu nedávno pod nickem Alien publikoval svou misogynní litanii, tak děkuji pěkně, ale mám pro své peníze lepší využití.
Naše partnerská volba je významně ovlivněna naší osobností tedy charakterem a ten lze v dospělém věku změnit k lepšímu jen intenzivní dlouhodobou psychoterapií a předchozí text autora naznačuje všechno možné jen ne kultivovanou osobnost s odstupem a nadhledem, která prošla hlubokou reflexí a sebereflexí. Nejlepším místem na hledání chyb je naše vlastní hlava. Chyby, které jsme udělali sami, můžeme totiž obvykle nejsnáze napravit a s jistotou víme, kdo je způsobil.
Za prvé, není na výběr. Člověk je člověku vlkem. Věřit se nedá naprosto nikomu!
Za druhé, povaha člověka se změnit nedá. Ani psychoterapií ani ničím jiným. To prostě nejde.
Za prvé, je mi vás líto.
Za druhé, dá, pokud dotyčný chce, právě pomocí psychoterapie, k tomu totiž slouží. Mám v tom téměř čtvrt století praxe a nějaký ten úspěch by se taky našel.
Nedá. Stejně tak, jako se nedá změnit barva vlasů. Prostě nedá.
povaha se zmenit neda, co se a da a co psychoterapie dela je, naucit lidi jejich povahu poznat a naucit se ovladat se. Takze spousta lidi dokaze svoji pravou povahu skryt. Ale jak se dostanou do krize, projevi se tak jako predtim.
marcusant: zajímavé, že na jedné straně víte, že změna charakteru je velmi složitá (dá se klidně říct „nemožná“, protože to, co je pro zásadní změny potřeba je schopno a ochotno podstoupit zanedbatelné promile lidí), ale nebrání Vám to napsat, že napravování vlastních chyb je nejjednodušší. Zaprvé, vůbec není jednoduché si sám vlastní chyby uvědomit. Zadruhé, uvědomění nutně neznamená, že jste schopen se jich vyvarovat, zvlášť, pokud je jejich zdrojem charakter.
Zde je totiž dost rozdíl mezi chybou typu „špatně jsem zapojil drát“ (tu je skutečně typicky snadné objevit i napravit) a chybou „špatně jsem si vybral manželku“ (přesný opak).
fadwi: ne že bych s Vámi nesouhlasil, ale mám na to mírně jiný pohled.
Špatně vybraná partnerka se po zralé úvaze řeší rozvodem. Cenu za to známe. Jediné o čem to je, tak mít potřebnou míru nadhledu, aby úvaha byla opravdu zralá.
Pokuď dojde ke sporům o děti, je systém nastaven tak, že v podstatě se hraje na hřišti, kde se píská jenom jedné straně. A je to celé zabalené do keců jako dohoda a sebereflexe, které je nutno vyslechnout od převážně žen, u mnohých z nich je ničím neskrývaná zaujatost. Tohle je tzv. nepřímá diskriminace, mající za účel dosáhnout stavu, že jedna strana se vzdá svých práv, protože se cítí nedostatečná (rozuměj potřebuje sebereflexi).
Plus nevím jak Vy, ale moje bývalka je ukázkou rčení každé zboží si kupce najde, tj. existuje dostatek mužů, kterým takový přístup vyhovuje. S trochou nadsázky řečeno BSDM kluby někdo plnit musí.
puf: „špatně vybraná partnerka“ může také znamenat „chovám se jako debil“ a v takovém případě může případný další vztah dopadnout úplně stejně. A často se to děje, protože přiznat si, že chyba byla na mé straně, to neumí každý (spíše to neumí skoro nikdo).
Pokud jde o soudy, o kterých jsem vůbec nemluvil, tak ty samozřejmě svůj vliv mají – možnosti přiznání si chyby výrazně zhoršují, a to na obou stranách. Zhrzený chlap už viníka má (je to svině bejvalka a svině soudkyně) a ženská jakbysmet (je to samozřejmě šmejd bejvalej), protože ji v tom soud utvrdí (když ho vyhrála, tak její chování bylo určitě OK).
Tj. pro sebereflexi je nutné od soudů abstrahovat, pokud skutečně chcete na sobě zapracovat. Což ale nebývá vůbec jednoduché, spíš to není možné, takže bude dobré alespoň se poznat a dle toho dál jednat – nejsem-li schopen se změnit, je nutné najít takovou partnerku, které moje chyby nijak zásadně nevadí. To jde s přesvědčením, že za krach minulého vztahu může pouze bejvalka a její kamarádky, dost blbě. U soudružky, přesvědčené soudem o své genialitě a chybách všude možně jen ne u ní ještě hůř.
Mnou myšlená rovina byla více obecná, něco ve smyslu sebereflexe „doporučovaná“ falešným sudím je unfair, způsob manipulace.
V osobní rovině dokuď jeden nedojde nadhledu, nemá smysl o tom psát či mluvit, ono taková vrba je spíš na mimibazaru, odpovídající fórum pro ublížené samečky neznám.
fatdwi & puf: Ono to v rozpadlých vztazích chodí tak, že vždycky je blbec ten druhej, takže šance na nějakou sebereflexi je dost mizerná.
Pokud jde o mě, když se mi rozpadl vztah s exmanželkou, fakt jsem nevěděl, co jsem udělal špatně a přemýšlel jsem o tom dlouho. Jediné, k čemu jsem došel, bylo, že jsem asi na bývalou byl moc hodnej. Kdybych ji dvakrát za týden seřezal řemenem, možná bysme spolu byli do dneška… ale já holt nemám takovou povahu. Když jsem říkal, že pokud se ke mně bude takhle chovat, že se náš vztah rozpadne, bylo jí to jedno, resp. ještě přitvrdila… takže se náš vztah rozpadl a v tu chvíli zůstala stát s otevřenou hubou, že to tak nechtěla, přestože na tom x měsíců až let usilovně pracovala. V tu chvíli přiznala, že je to její chyba, jak se chovala, co dělala a hrozně se mi omlouvala a chtěla to zpátky, jenže vztah je jako pes – když ho utýráte hlady, je úplně jedno, kolik pytlů granulí mu nasypete do misky, už je prostě mrtvej. Takže sebereflexe u bývalé se dostavila, akorát asi tak s ročním zpožděním. A když jsem řekl, že spolu zůstaneme kvůli dětem (hodně malým, nechodily ještě ani do školy), tak jí to taky nevyhovovalo a radši si někoho přes seznamku našla a pak přišla „rozvedeme se“. Týden jsem to odmítal a musel poslouchat, že už takhle dál nechce a že se chce rozvést. Takže když jsem prohlásil, že už toho mám dost a souhlasil s rozvodem, tak zas otočila… no a nakonec, místo aby se zaměřila na děti a jak jim náš rozvod ulehčit, tak jim to naopak ještě osladila. Prostě jak ublížený dítě a kopala kolem sebe.
No, pak jsem měl další delší vztah (naštěstí bez dětí a bez svatby), který se taky rozpadl a taky pořádně nevím proč a kde jsem udělal chybu… možná kdybych si nechal všechno líbit, že bysme spolu ještě byli, jenže nejsem ani splachovací, ani flegmatik ani hluchej, takže když na mě ženská pro nic za nic řve – nejsem fackovací panák. V terminální fázi vztahu jsme si napsali navzájem nějaké podmínky, co dělat, abysme spolu zůstali a podle těch jejích by se ze mně stal prakticky otrok; takže jsme se rozešli… i když mě to mrzelo a nejdřív jsem nechtěl zahodit 5 let života a zkoušel jsem to nějak lepit, ona si ze mně chtěla udělat kamaráda s výhodama (a to nejen pokud jde o postel, prostě poskoka, co přiběhne jak pejsek, když jí zrovna chybí společnost), takže jsem rezignoval na to, že by ten „nevztah“ měl nějakou budoucnost. Šel jsem dál, našel si někoho jiného, její první reakce, když se to dozvěděla, byla „to ti dlouho nevydrží“ a pak „chybíš mi“. Uf, opět, sebereflexe se u ní dostavila, ale tak nějak pozdě.
mjfox: když nevíte, co jste udělal blbě, tak jste holt nehledal dost hluboko. Pokud jste v jednom případě došel k tomu, že jste byl málo macho a v druhém málo submisiv, tak to asi úplně jádro pudla nebude. Takhle od stolu Vám žádný rozbor dělat nebudu, ani na to nejsem kompetentní (jsem řekněme poučený laik, který má k psychologii blízko), ale zkusím nadhodit aspoň tolik, že společným jmenovatelem obou jinak protichůdných situací může být například Vaše schopnost-potřeba se zalíbit, zavděčit a vyhýbání se konfliktům i tam, kde je to v dlouhém období kontraproduktivní. Ale vím o Vás prd, takže to taky může být úplně něčím jiným, protože to, co tady píšete taky nemusí být tak úplně realita (je to Váš pohled na věc – netvrdím, že lžete, to vůbec, ale spíš že Váš pohled nemusí být nutně objektivní a tedy z něj nelze vyjít, pokud se chcete vydat cestou nápravy). Někdy je potřeba názor někoho třetího, co Vy nevidíte dlouhou dobu vidí jiný za 5 minut (někdy obrazně, někdy doslova).
@mjfox
jak se říká, chyba je vždy na obou stranách, tedy u ženy i u tchýně, ale podle popisu jste to exmanželce vysílanými signály moc neulehčil.
Dle popisu se k Vám špatně chovala, až vztah definitivně a nezvratně pošel, což jste ji tedy oznámil. Pak jste ovšem zůstal s ní ve společné domácnosti kvůli dětem, ovšem s definitivně oznámeným pošlým vztahem. Následně jste se ovšem divil, že si našla někoho, kdo ji nepovažuje za tak odpudivou semetriku a je ochoten s ní navázat i jiný vztah než přes děti a rozvod definitivně mrtvého vztahu jste proto odmítal. Pak jste si to zase prohodili a pak už v tom zmatku ztrácím stopu…
Trochu to připomíná scénu z filmu Páni kluci: ale jóóóóó, ale neéééé, ale jóóóó, ale nééééééé…..
No, ztratil ste se podstatne driv.. ale to neva, ulehcilo se vasemu okoli treba..
Vaše schopnost lepit pod mé příspěvky bláboly s nulovým argumentačním obsahem je skutečně obdivuhodná.
mjfox udělal to, na co mnozí koule nemají (ad volné partnersví s dětmi). proč to nefungovalo nechme na něm (nich). Platí poučka, že kdo to nezkusil a nezažil, měl by raději mlčet, ono karma je zdarma …
@puf
snad jsme tak moc neudělal. Jen mi zkrátka moc nesedí to konstatování, že blbec je vždycky ten druhej. Mám pocit, že tu v poslední době dost bují příspěvky typu všechny ženský jsou mrchy a nám chlapům jen ubližují a to mě zrovna na tomhle webu celkem překvapuje. Nemyslím tím nikoho adresně, to bohužel nejsem schopen udržet, jen sleduji ten trend.
Opět obecně se domnívám, že dohnat ženskou k závěru, že pro ní bude lepší starat se o děti sama, taky není něco, co přijde samo od sebe. Tedy pokud si správně pamatuju, co okolo dětí bylo starostí.
monday: K tomu „blbec je vždycky ten druhej“: kdyby ses dneska zeptal mojí exmanželky, nableje na mě kýbl sraček, jak jsem byl ten nejhorší a kdesi cosi. Expřítekyně dtto.
Takhle to dopadne, když reálný život porovnáváš s americkým filmem končící happy endem či nějakou jinou idealizovanou představou vztahu a jeho fungováním. Každý si prošel blbým vztahem.
starter25: Život nemá žádné happyendy. On ten hollywood je totiž nějakej výsek ze života, typicky kluk se snaží sbalit holku na střední, nedaří se mu to, pak se mu to konečně podaří, vona s ním jde na ples a pak film skončí. Nikdo už neví, jak to bylo dál, až se vzali a měli děti. Nebo jinej film, kdy třeba manželé měli krizi, hodinu a půl filmu řešili, jestli se rozvedou nebo ne a na konci filmu spolu teda zůstali a konec, žili šťastně až do smrti. Ale nikdo už neví, jestli se jim ta krize nevrátila nebo jestli z toho doopravdy byli venku.
monday: No, mně to připadá, že exmanželka prostě za každou cenu musí být v opozici. Když nám to klapalo, začala ten vztah ničit. Když se to rozpadlo ne na střepy, ale rovnou na prach, zas to chtěla lepit. A i když už jsem z toho vztahu byl vyčerpanej a nevěřil jsem, že by se mohla po tolika letech změnit k lepšímu, tak jsem neodešel, protože děti pro mě nejsou jen nějaké hračky nebo inventář domácnosti… Jenže to jí nevyhovovalo a radši dětem rozbila domov. (Aby mi později vyčetla, že jsem ji opustil a kdesi cosi.) Takže jo, máš pravdu, jak u blbejch na dvorečku, ale fakt nemám pocit, že bych byl ten, kdo co chvíli obrací a chce něco jiného než před měsícem.
No a expřítelkyně, se kterou jsem byl potom, se jí v tom tak trochu podobala. Rozešli jsme se, lepit to nechtěla nebo si ze mně chtěla udělat sluhu, což jsem odmítl a když zjistila, že někoho mám, tak jako by se chtěla rvát o kost. Nebo jako když se haranti perou o hračku.
@mjfox
mně přijde, že ty vzorce chování jsou v podstatě stejný. Když kecaj chlapi o ženských, tak si dělají srandu z toho, že na ženský evidentně vidí, že je naštvaná, ale na otázku, děje se něco, zásadně odpovídají NIIIICCCC! No a ženský když se sejdou, tak si zase povídají o tom, jak ten jejich blbec čumí do lednice a nevidí máslo, který má přímo před očima.
Takže si nejsem jistej, že se běžný problémy dají řešit výměnou za jiný kus, protože se nejedná o vadu nýbrž o vlastnost. Ale to už to zlehčuju.
Já třeba už čtvrt století vysvětluju marně manželce, že jí do hlavy nevidím a veškerá provinění, kterých jsem se dopustil je třeba hlásit jasně a zřetelně, tak aby to pochopil i chlap. A opět jsem šovinistiticky přesvědčen,že představou, že chlapi jsou jasnovidci, by moje manželka trpěla, i kdybych neměl tu co mám, ale měl bych nějakou jinou přidělenou třeba z rozhodnutí MNV.
No vidíš a tady si s tebou klidně zasouhlasím. Ženy si skoro vždycky myslej, že jseš nějakej posranej jasnovidec. Ostatně začátek je už okřídlené – Děje se něco miláčku? NE NIC!!! :D
Prostě oni většinu věcí vycítí a my je zas spíš potřebujem pochopit. Tak to je. To jako s žádnou jiný nebude btw…
„Když nám to klapalo, začala ten vztah ničit.“
Asi to z jejího pohledu až tak neklapala. Jako jo, taky jsem jednu potkal, která měla vyloženě sebedestruktivní sklony, a k tomu lehce chlastala:-), ale to byla fakt výjimka. Taky měla doktorát z psychologie, což ji omlouvá:-))).
Soudě dle její reakce poté, co se ten vztah rozpadl a řekl jsem, že už nechci pokračovat, tak vlastně byla se mnou spokojená. Akorát to asi nevěděla.
To je sice hezké, ale je velmi slušná šance, že pokud by došlo k resuscitaci vztahu, tak by ji ta spokojenost zase přešla.
Pro jistotu zdůrazňuji … šance, ne jistota … kdybyste to dali zase dohromady, tak to třeba mohlo vydržet až do hrobu … a nebo by rozchod II. mohl být ještě podstatně dynamičtější:-))).
Jak píšu jinde … v těhle věcech jeden nikdy neví.
To jsem si taky říkal. Měl jsem to x-krát za sebou a že by se její chování tentokrát změnilo natrvalo, tomu jsem nevěřil. Navíc bylo už pozdě (mrtvý pes – pytel granulí).
2mjfox:
No, nechtě jste na to možná kápl. Já jsem o svou maličkost zaznamenal největší zájem ze strany žen v dobách kdy jsem měl trvalý vztah či manželství. Když jsem byl sám a o nějaký vztah stál, tak nic, nezájem.
Zajímavé bylo i to že oněm zájemkyním nevadila ani fyzická a láskyplná přítomnost partnerky či manželky..
Tak když z tebe nesmrdí sex a sexuální sebevědomí, jseš pro ženský neatraktivní. To tak prostě je. Vysvětlit to neumím, ale věř mi, že je to tak daný.
Bohužel mám stejnou, celoživotní, zkušenost. Mám ho malýho, krátkýho, mám křivé zuby, nejsem zrovna svalouš, málo vydělávám a su často protivnej, často i línej, přesto bylo bab vždycky dost. Vlastně byly (a jsou) furt, od mateřské školky. Prostě z tebe vyzařuje zájem o ně, trocha perverze, trocha nesplněných slibů, trocha frajeření a keců, tak to prostě je. Jeden se snaží bejt hodnej, pracovitej, obyčejnej, zdvořilej …. ale ony jdou vždycky spíš za trochou zábavy, problémů, za jiskrou. I mi to říkají: „když ty seš takovej lumpík, prevít atd … „. Nevím, co tím myslí, su vlastně hodně nudnej, u chlapů v podstatě nemám žádnej kredit, charisma nula, ale ženský po mně nějak jedou. Ani se člověk nemusí snažit, plánovat, účelově se chovat, stačí to, jakej je. Ony to poznají. Je to smutné, ale je to tak.
Žena to je plémě hadí – kdo jí hladí, toho zradí. Kdo jí souží, po tom touží.
O velikosti to není, většinou. Spíš o přístupu. Dal jsi někdy holce aspoň na zadek při sexu? Jsou to prostě čubky no. To jako nebylo miliarda let omylů a teď jsme objevili, jak to je. Je to pořád stejný s nima :)
To střídání pozic inciátor rozchodu / obránce vztahu / iniciátor… je docela obvyklé. Jednak asi lze věřit tomu, že prostě na začátku ty role něco nastaví a potom se přirozeně střídají – navíc je nutno brát v potaz, že na blízko působí více odpudivé síly a na dálku přitažlivé, takže jak se partneři vzdalují…(podrobněji Klimeš: Partneři a rozchody), navíc podle mě každý člověk má své reakční a evoluční tempo, což vede k tomu, že se od sebe vzdálí a potom akce – reakce, změna polarit a znova (LWG: Jak se rozvést a dokurvit si život v několika jednoduchých krocích, dosud nenapsáno)
To je škoda, že nenapsáno, na to bych peníze poslal :-)
No, já se psaním autoterapizuji, ale to zase znamená, že nepíši o právničtině (a často jsem nedopisoval, ale letos snad už něco vydám). Takže zvážím že bych zkusil, jestli by za to ty prachy nedal ještě někdo kromě Vás.
(Literatura a prostituce – nejdřív se tím bavíte, potom tím chcete potěšit jiné, nakonec to děláte kvůli penězům).
LWG
2.2.2021 v 19:25
Ode mě máte podporu jistou už za „pracovní“titul…:)))
Moc rad si od vas neco prectu :)
LWG: kam můžu poslat příspěvek? Hysterky nemám rád a ani místního aliena jsem nedokázal dočíst, ale něco střízlivě napsaného s nadhledem (ideálně vtipně) bych klidně dal. Nestyďte se být prostitutkou a rozjeďte kampaň:-)
mjfox … já když to co píšete čtu … to je furt nevěděl jsem, nepřišel jsem a tak. Nic ve zlém, ale skutečnost je prostě taková, že někteří lidé se k sobě jednoduše nehodí, nebo se časem prostě hodit přestanou. Takže jo, je dobré se zamyslet nad tím, proč něco nevyšlo, ale taky je dobré si připustit, že to mohla být prostě smůla.
Hledat v rozpadlých vztazích vždy a za každou cenu kdo/co za to může mi nepřijde jako úplně ideální cesta.
Snaha a dobrý úmysl v životě prostě často nestačí … a netýká se to zdaleka vztahu.
Osobně klientům říkám, ať se na vyšetřování vykašlou a myslí do budoucna, horizont 5 až 10 let, tam je cíl.
Byli jsme s exmanželkou x let, docela jsme si vyhovovali, posralo se to, když se nám narodila první dcera. (A asi dva roky předtím jsme se vzali.) Už jsem to tu v nějakých diskuzích psal, tohleto si nanečisto nevyzkoušíš. Ex byla učebnicový případ nechtěného dítěte (matka si ji upletla v šestnácti, musela přerušit školu a neměla na ni čas), co nikdy nepoznalo vlastního otce (tomu bylo taky 16, její matku si vzal, ale odešel, když jí byly tak dva, takže se na něj nepamatuje). Takže když se nám narodila dcera, začala na ni žárlit (fakt) a začala jí závidět otce, kterého nikdy neměla (fakt!).
(Pokud jde o ten druhý vztah, asi jsem si vytáhl žolíka dvakrát po sobě, detaily tu raději ani psát nebudu.)
2mjfox:
Nevím jak je to u Vás, ovšem já došel k tomu že některá přísloví či pořekadla jsou blbost a některá nikoliv. To jedno platné v tomto tématu je: „Jaký šel, takovou potkal.“
U mne tedy šel „rozbitý, vadný, ..“ a potkal „rozbité, vadné“.
Jinak jistě by bylo vhodné připomenout rady předků ohledně výběru partnerky a nebrat je na lehkou váhu. Tedy čeknout její zázemí, co ji formovalo, jaká je její matka (dovedu si ji představit jako partnerku?) Její vztah k otci.. a jak fungují vztahy mezi jejími rodiči, jsou-li spolu, případně ikdyž nejsou spolu..
Může třeba tisíckrát tvrdit jak není jako matka, jak s ní nesouhlasí a kdesi cosi.. schémata vtisknutá její rodinou nevymaže a nezmění.
Tohle je ale muž schopen provézt až po odstonání té nemoci počáteční fáze, tedy zamilovanosti.
Pokud jde o mě, nejsem z rozvedené rodiny, takže v tomhle jsme byli rozdílný. Vlastně jsem měl všechny předpoklady na spokojený rodinný život: pracující, heterosexuál, ve vězení jsem nebyl, za děvkama nechodil, prostě takový ten hodný blbeček. (Já vím, ženský chtěj ve skutečnosti parchanty, ale to mám smůlu, tam nezapadám.)
Ono taky lustrovat a kádrovat budoucí partnerku, na každé něco najdeš. Když polovina manželství je rozvedených, polovina dětí je z rozvedených rodin. Což ale automaticky neznamená, že to nemůže klapat.
A když pak někoho potkáš ve třiceti, ve čtyřiceti, je to ještě blbější. Rozvedených 40-letých je o poznání víc než rozvedených 20-letých.
Super mjfoxi, máte zlobivou samičku na lopatě, stačí vám zasmečovat a zavěsit, ale to vy ne, to by nebylo dost melodramatický. Vy prostě odpálíte balon do kopřiv a hrdě odkráčíte středem.
Arnold J Rimmer: Nevim, jestli jsem tu metaforu plně pochopil. A taky nevim, jestli jsi plně pochopil mě. Nebydlel jsi s náma a nevíš všechno (to ani nejde takhle na pár řádků uvést všechny detaily).
Fakt je, že jsem toho „nevztahu“ už měl dost a chtěl jsem nějaký normální vztah a normální život. Což se mi i podařilo, jenže to bylo taky jen na chvíli, holt když si ženská umane, tak ten vztah zničí a nepomůže ani svěcená voda.
Nebo jsem prostě divnej.
puf: tak o sebereflexi „nařízené“ zaujatou stranou jsem vůbec nemluvil, nejsme ve sporu, tam hledat inspiraci nelze.
Věta „nejsem-li schopen se změnit, je nutné najít takovou partnerku, které moje chyby nijak zásadně nevadí“ je sama o sobě důkazem, že se ve vás charakterová (=osobnostní) změna udála a to významná. Víte, jaký jste, co chcete a hlavně nechcete. To není pouhá zkušenost, ale její zúročení a názorový posun, tedy rozsáhlá změna náhledu na sebe i okolí.
marcusant: vědět, jaký jsem a co chci-nechci přece není věc změny charakteru, ale psychické dospělosti.
Bohužel u nás se nic takového na školách neučí a spousta lidí dospěje až když svým dět(in)ským chováním dojdou úhony. A mnozí ani pak ne, výmluvy jak od pětiletého dítěte a svádění na jiné umí i jeden můj příbuzný, toho času pomalu v důchodu. Někdy je to na zabití, jindy jen komické.
„vědět, jaký jsem a co chci-nechci“ znamená připustit si to včetně všech negativ. To možná je jen známkou psychické dospělosti byť netuším, jak ta se přesně definuje. Schopnost ustoupit z jiných požadavků na partnerku ve prospěch respektu a možná i určité „lásky“ k našim chybám už určitě vyžaduje značnou míru sebereflexe a z mého pohledu nepochybně i osobnostní posun.
Změna osobnosti je složitá, ale nikoli nemožná. Stačí opravdu chtít a absolvovat několik let intenzivní psychoterapie. Divil byste se, kolika lidí se to týká. Popírání těchto skutečností je zejména způsobem, jak si můžete sám před sebou obhájit, že nic měnit nebudete. Napravovat vlastní chyby je dle mého jednodušší než napravovat chyby druhých u kvůli tomu, že o nich víme či můžeme si připustit vše, o chybách, které učinili druzí, to platit nemusí.
marcusant: tím „týká“ myslíte lidi, kteří se úspěšně změnili nebo ty, kteří to zkouší? Nebojte, nedivil bych se a kdybyste pořádně četl, dokonce byste i zjistil, že nic nepopírám. Klidně se nestyďte a napište, kolika lidí se to týká.
Promiňte, ale pokud o něčem, co uvádím jako možné a funkční napíšete byť v závorce a uvozovkách, že je to nemožné, tak to popíráte. Možná ne kategoricky, zcela a bez výjimek, ale popíráte. Nemám k dipozici statistická data, ale na základě vlastní praxe a odhadu vzhledem k počtu psychoterapeutů bych to typoval na jednotky tisíc ročně. Základnu ovšem netvoří 10M obyvatel, protože většina z nich je z definice i dle gaussovy křivky normální, tudíž charakterovou změnu nepotřebuje a nijak významně by z ní neprofitovala. Pokud máte pocit, že jsem něco pořádně nepřečetl nebo neporozuměl, zkuste mi to prosím opsat nějak jinak, snad tomu porozumím lépe, texty vašich komentářů jsem přečetl celé.
marcusant: „ne kategoricky, ne bez výjimek, ale popírám“ – to přece nedává smysl.
Když napíšu, že v loterii je „prakticky nemožné“ vyhrát, tak tím popírám, že vyhrát lze?
Těžko říct, co si představujete pod „normální a tedy to nepotřebuje“ – za mě jednotky tisíc ročně „v procesu“, který trvá mnoho let znamená, že se bavíme o velmi malém vzorku populace. Současně si nemyslím, že každý pokus je úspěšný, takže ve finále počet lidí, kteří skutečně významným způsobem změnili svůj charakter je malý.
Když se podívám kolem sebe, tak těch lidí, kteří by potřebovali změnit charakter – nebo za mě „dospět“ je velmi, velmi mnoho a nemění se prakticky nikdo. Jasně, zase jsme u statistické významnosti, nicméně drtivá většina lidí, které znám, je stále plus mínus stejná. Perfektní ale není nikdo a mnozí mají nedostatky, které by bylo záhodno řešit (i o nich ví a „chtěli by s tím něco dělat“), ale reálné výsledky nejsou. Možná kdyby se všichni takoví odhodlali jít za psychoterapeutem a pár let na sobě makali, ukázalo by se, že změnit lze skutečně hodně lidí. Jenže to se neděje. Takže možná jen každý mluvíme o trochu něčem jiném, kde máme zcela jiné vzorky – Vy o tom, že z X klientů se Vám to u Y podařilo a já, který možná znám nějaké X a prakticky – jestli vůbec – nějaké Y, takže v mém vzorku se prostě „lidi nemění“. A ta složitost a zdlouhavost k tomu významně přispívá.
Měl jsem na mysli jednotky tisíců dejmetomu úspěšných. Máme jednotky tisíců psychoterapeutů, tedy odhadem, a i když odečtu všechny behaviorální směry, byl by to dost neefektivní job.
Ta složitost a zdlouhavost a tím pádem finanční náročnost je jistě problémem. S tím souvisí i jistý intelektuální nárok na pacienta, je nesmírně těžké zprostředkovávat náhled pacientovi s omezeným intelektem. Pro tyto případy, ať už se jedná o časová, finanční či intelektová omezení, jsou zejména určeny behaviorální směry, které neusilují o osobnostní změnu, ale pracují s nácvikem a volní změnou chování (když to budete dělat tak a tak, bude to fungovat a teď si to pojďme desetkrát zopakovat, aby se vám to zautomatizovalo – hodně zjednodušeně). Je to rychlé, jednoduché a krátkodobě účinné. Problém spočívá v té krátkodobosti a tedy víceméně nutnosti občasné udržovací terapie u závažnějších případů. Samozřejmě i behaviorální terapie mohou vést k osobnostní změně, ale nejsou na to cíleny. A co se týče vašeho prostředí ve kterém žijete, přeji vám hodně sil, trpělivosti a úspěchů. Já jsem vždycky řešil, co je z hlediska úspěchu pravděpodobnější a prospěšnější, jestli změna prostředí nebo změna prostředí.
marcusant: začínám se v tom ztrácet – na jedné straně píšete o změnách charakteru, na druhé straně o behaviorálních krátkodobých automatismech, které k tomu ale nevedou, i když můžou… Obecně tedy nevím, jestli může něco, co je krátkodobé být považováno za změnu osobnosti, dle mého ne, ale školy nemám. Možná tím myslíte, že někdy krátkodobý automatismus vydrží a pak ke změně vede…?
Každopádně bez obav, já pracuji s velmi dobrými lidmi, jsem už moc starej na to, abych dělal s blbci. K tomu patří i poznat, zda je člověk pracovně na svém místě a tedy lze jeho chyby tolerovat nebo jestli je nutné vzít někoho jiného. Mým cílem není měnit lidi, cílem je dosahovat výsledků se správně vybranými lidmi. Mimo jiné i proto zastávám názor, že změnit se je velmi těžké, protože drtivá většina lidí to prostě nedělá. Radši jdou do jiné firmy a tam to zase zkouší tím svým způsobem a doufají, že to tam klapne. Ti uvědomělejší třeba změní pozici, na kterou se hodí víc. Málokdo si řekne „já chci dělat zrovna tohle a tak jdu a pár let budu sedět u psychoterapeuta než se na ni budu hodit“. Vždy preferuji – u sebe i ostatních – rozvíjení silných stránek. Oblíbený self-help bullshit „udělat ze svých slabých stránek silné“ ponechávám těm, kteří tomu věří. Hlavně proto, že tady už typicky nejsme jen u charakteru, ale i temperamentu (to bych řekl, že tu zatím nepadlo, ale je to nedílnou součástí osobnosti a přispívá to k tomu, že „se lidi nemění“).
„Možná tím myslíte, že někdy krátkodobý automatismus vydrží a pak ke změně vede…?“ Bingo, ale bez záruky, případ od případu.
Dále chápu, ale je to trochu sebepodporující mechanizmus.
„udělat ze svých slabých stránek silné“ je zase typický psychopatický mechanizmus neboli místo toho, aby změnil svoje chování neřkuli osobnost, pokouší se posouvat realitu.
Temperament a charakter člověka nemají úplně kauzální souvislost. Určitě bychom při zkoumání mohli hledat poměr temperamentových typů u různých poruch osobnosti a patrně bychom shledali rozdíly oproti průměru populace, nicméně temperament není narozdíl od charakteru člověka morální kategorií. Navíc temperament je nejstarší psychologickou kategorií vůbec, nejedná se například z hlediska měření o úplně exaktní záležitost. Abych to celé nějak vysvětlil. Velkej chlap bude v průměru úspěšněšnější v páchání násilí než malej. Cholerik bude reagovat náhleji než flegmatik. Deprivant bude snáze porušovat společenské normy než intaktní. Velký cholerický deprivant často znamená problém. To neznamená, že být cholerik je problém.
to co píšete je zajímavé, ale mohl by jste uvést nějaký konkrétní příklad? Ideálně jak zmiňujete výše nějaký úspěch a pak pro porovnání třeba nějaký neúspěch?
Jde mi o to, že pod pojmem psychoterapie si představím něco, co jsem viděl tak akorát v televizním seriálu, ale předpokládám, že realita bude někde jinde.
Pokud máte na mysli seriál Terapie, tak skutečnost je opravdu poněkud odlišná. Je to dáno zejména dvěma faktory. První je, že všechno je hrané tudíž neautentické. Herec se může do hrané osoby vžít, ne však jí být. S tím souvisí to, že Roden není psychoterapeutem. Druhý je, že od své izraelské předlohy ušel seriál obrovský kus cesty směrem ke sledovatelnosti a od reality.
Konkrétní úspěchy ani neúspěchy uvádět nemohu, protože jsem vázán zákonem a není to jenom o jménu dotyčného, anonymizace je složitější proces. S nadsázkou se dá tvrdit, že dobře anonymizovaná kazuistika je taková, ve které se s jistotu nepozná ani sám pacient. Tolik práce do vás neinvestuji.
Většina mých individuálních pacientů má nějakou osobnostní poruchu ať už jako hlavní nebo přidruženou diagnozu. Jako kriterum úspěchu chápu naplnění terapeutické zakázky, typicky se jedná o nápravu funkčích vztahů, opuštění nefukčních vztahů a vzorců chování apod. Pokud k tomu dochází na základě vytvoření náhledu, zvědomění nevědomých procesů, zrcadlení pacientova chování… psychoterapeutických metod a technik je celá řada a nelze je obsáhnout v tomto formátu… nikoli pohou volní změnou chování, lze se domnívat, že došlo k změně/posunu/vývoji osobnosti.
Naopak největší podíl neúspěchů zažívám se závislými pacienty, na druhou stranu hodnotit relaps závislého pacienta vždy jako neúspěch terapie může být krátkozraké a je dobré si uvědomovat, že jsou pacienti, kterým pomoci nelze.
Já si myslím, většina lidí totiž netuší, co vlastně od psychoterapie čekat.
Nemálo z nich touží se vypovídat (to máte společné s právníky), někteří chtějí zjistit proč a co vlastně se děje (s těžištěm v ujištění, že oni jsou ti dobří s dobrým pohledem na svět – to také znám. Jen minimum lidí (z těch, které znám) si připouští nějakou poruchu a potřebu změny (chtějí posílit a dovést k vítězství, ne měnit směr postupu).
Nemálo lidí je pak přesvědčeno, že samo dobrovolné vyhledání/přijetí psychoterapie je přiznáním, že jsou „špatní lidé“ (TM) a psycholog „hraje s těmi druhými“. Ne již tak velká skupina lidí je přesvědčena o tom, že psycholog je jiným druhem psychiatra a psychiatra potřebují jen magoři (TM) a magory nikdo nemá rád a oni tedy rozhodně magoři nejsou, protože je mají rádi všichni rozumní lidé (TM).
Rád se nechám poučit, ale rozdíl mezi psychologem a psychiatrem je především v tom, že psycholog na rozdíl od psychiatra nemůže předepisovat žádné léky. Možná je mezi těmito profesemi určitá řevnivost, ale psychoterapii, jak individuální, tak skupinovou, bych čekal spíše od psychologa. Problém, a nejen u nás, je v tom, že jsou velmi dlouhé čekací lhůty, takže člověk s aktuální, opravdu kritickou životní situací, raději volí i to nejbolestnější řešení, především pro okolí.
Re: Brundibar
A to si ještě představte, že existují psychiatři, kteří poskytují psychoterapie :-)
Hledání psychoterapeuta je myslím dost otázkou referencí a také vzájemné kompatibility terapeuta a klienta. Proto je dobré, když doporučení dává někdo, kdo je s problémem a oběma osobami alespoň trochu obeznámen.
Perly mohou být i na nečekaných místech. Například v jedné dnes již neexistující manželské a předmanželské poradně pracovala paní, nyní již v důchodu, na kterou mám řadu vynikajících referencí od klientů a kdykoliv jsem s ní něco řešil, tak jsem jí považoval za velmi fundovanou. Objednací lhůty tam byly v řádu nižších týdnů, v rámci akutní krize jsem tam jednou sjednal konzultaci do pár dní.
Jinak (a to mám od psychoterapeutky!) existuje řada laických psychoterapeutů, kteří skutečně fungují (většinou na empirické bázi a často jaksi bokem ke svému hlavnímu úkolu), jistě nevyřeší ty nejhorší špeky, ale dokáží zorientovat a pomoci třeba s těmi nápravami vztahů, změnou vzorců chování, atd. Jsou z nejrůznějších většinou pomáhajících povolání (a často také prý kadeřnice) a pokud se tímto zabývají, podstatně si prý zvyšují riziko vyhoření, protože k předcházení tomu nemají výcvik a znalosti.
S těmi kadeřnicemi se to zdá na první pohled úsměvné, zas na druhou stranu tam člověk sedí nějakou dobu a většinou komunikuje. U mužů to trvá pár minut a přesto se probere kdeco. U žen ani nechci pomyslet :-)
Každopádně se „vypovídat“ je dle mého základ. Tam, kde komunikace vázne, je průšvih. A velkej.
Děláme, co můžeme, abychom náhled veřejnosti zlepšili. Navíc mezi psychiatry a psychoterapeuty je stále dosti podstatný průnik. Pro vámi zmiňované, kteří chtějí posílit a dovést k vítězství, existuje také ryze komerční služba jménem kouč. V zásadě se jedná o cílenou psychoterapii obvykle s výraznou motivační složkou a někdy ekonomickým poradenstvím, která se tak nejmenuje. A stojí to zhruba čtyřikrát tolik.
Slovo kouč u mě nevzbuzuje úplně libé pocity, stejně jako assement centrum s předraženým nuceným šaškováním někde v přírodě.
Jako jaký ne úplně libé pocity?
Nějaké výhrady … https://www.buccaneers.com/team/coaches-roster/ ?:-)))
sysel
2.2.2021 v 14:47
Zkuste si v podcastu stáhnout pár příběhů lidí, kteří včetně terapeutů částečně vystupují z anonymity, každý příběh má dva díly, kdy v prvním mluví klient a terapeut, ve druhém terapeut sám. Výborné pro vykreslení všemožných aspektů psychoterapie. Někdy, kdy víme, že děláme chyby, a nejsme sami s to pochopit proč, je psychoterapie asi jediné řešení, někomu stačí pár sezení a jiný potřebuje roky. To, co můžeme změnit, jsme my sami. A je to makačka.
https://wave.rozhlas.cz/moje-terapie-8094228
Autorovi přeji hodně úspěchů, ale tak jako nerezonuji s sakrálním objektem „matka samoživitelka“, tak i forma prezentace „Ivánek honí Nastěnku po lese“ mně nic neříká.
Navrhl bych změnu proporcí onoho počinu:
– forma o.p.s., zaplacením se stanu členem, budu mít právo na review.
– knihu vydat elektronicky a nebát se rozšíření na „manuál“ i od dalších autorů. Ono z podtitulku vyplývá, že forma bude něco ve smyslu cestopisu jednoho trosečníka a to na rovinu má hodnotu asi jako červená knihovna, „oni“ to vědí a zažili a pro ostatní, kterým by se tím měly otevřít oči, to moc sexy nebude.
Pán si bohužel paní asi důkladně neprověřil.
Aneb Jak rozpoznat narušené ženy a vyhnout se jim:
https://www.youtube.com/watch?v=T8nJvJqyhWo
:-))))))))))))) tak takhle jsem se už hodně dlouho nepobavila! to je hodně sofistikovaný stand-up komik!
Kdepak stand up komik, já jsem po shlédnutí mnohé diskutující konečně pochopil. Furt jsem si říkal, kde sakra lidi berou čas řešit takový hovadiny, když my jsme dvacet let s manželkou řešili pokakaný zadky, školky, školy, puberty, nemoci dětí,barák, práci a na nic jinýho nebyl vůbec čas a až pán mně vysvětlil, že kdybych nafasoval fuck up girl, tak řešení její pomatený hlavy zabere veškerou energii a na jiný podružnosti nezbude čas.
Bejt ministr školství, promítá se povinně v hodinách občanské výuky nebo co to teď děti mají.
To video je fakt šílený a poučný. Ten pán má nějaké cíle – založit rodinu, mít větší než obvyklé množství dětí, zajistit jim kvalitní vzdělání a zvýšit tím šanci na úspěch svých genů. A k dosažení těchto cílů potřebuje použít vhodnou ženu. Slyšeli jste tam něco o lásce, blízkosti, vztahu, intimitě, sdílení? Ne, pro tohoto pána je žena objekt, prostředek k dosahování cílů, nikoli subjekt, ten druhý. Ten člověk je nesmírně omezený a plochý, je to chudák a je mi ho líto.
Přesně! :-)
Kdybych měla shrnout do jedné věty, o čem tem pán tak zdlouhavě pindá, tak to je: Žena, která mě odvádí od mého cíle, je narušená. Vymalováno!
Asi vím, kdo je ON.
POkud se nemýlím, jeho domicilem je Ostrava.
Knihu jsem si koupil.
Řekl bych, že jeho skutečný příběh je zajímavější, než lecjaká fikce.