Přísný monitorovací režim soudruha prezidenta - zpět na článek

Obecně se našim spoluobčanům -či spíše médiím a politickým poradcům- hlavně již potřetí povedl majstrštyk, kdy do druhého kola zaručeně pošlou dva naprosto příšerné, ohyzdné a hovadné kandidáty.

Pavel jen dělá to, co celý život – načte si, jaké názory se zrovna nosí u „politických elit“, a „signalizuje“ je jasánkovským, až přepáleným způsobem. Přesně stejně, jako na něj spolužáci vzpomínají, že na sklonku 80. let byl jásavější a fanatičtější komunista, než všichni okolo.

V tomto kontextu si dovolím citovat dva brilantní komentáře – jednou pana Kaisera přímo na stejné téma, jako tento článek, s nadpiskem „Prezident jako etalon komoušství“:

Někoho třeba napadne, že z Pavla tu mluví jeho původní profese (na podzim 1988 se stal „členem Zpravodajské služby Generálního štábu“, tedy vojenské rozvědky komunistického státu), ale spíš to bude projev jakéhosi širšího, nadprofesního oportunismu. On ví, respektive jeho poradci vědí, že tyto temné represivní fantazie se na patřičných místech, od médií přes velkou část veřejnosti až do spřáteleného zahraničí, budou líbit. U nás je povoleno i veřejně nesnášet Rusy kvůli tomu, že se narodili ruské mámě, dlouho před vpádem Ruska na Ukrajinu to byla jediná přípustná xenofobie.

Lidé se mohou za svůj život vyvíjet a měnit jak k horšímu, tak k lepšímu. Petr Pavel se chová bohužel pořád stejně, jako když byl mladý předseda základní organizace KSČ, jako když se ve zpravodajském kurzu učil, jak navázat přátelství s nicnetušícím civilem, vnutit se mu domů a pak o něm sepsat hlášení. Něco je proti elementární lidské slušnosti (sledovat lidi na základě etnického původu zcela určitě), ale doba už je taková… Nepřál bych Petru Pavlovi, aby se na něj jednou vzpomínalo jako na toho, kdo byl v každé době etalonem dobového komoušství.

A jednou pana Weisse k té absurdní posedlosti celé této vlády „vysíláním signálů“:

„Že to není potřeba? Je. Je to symbolické gesto a demonstrace hodnot, které zastáváme,“ napsala někdejší prezidentská kandidátka Danuše Nerudová na Twitteru.

Pro někoho je tento způsob uvažování velmi svůdný. „Patříme teď trošku mezi ty, kteří v tom dobrém klubu nejsou. To znamená, že ti, kteří to schválili, sdílí stejné hodnoty. A je to trošku mezinárodní ostuda, že jsme to ještě neratifikovali,“ postěžoval si na průtahy s ratifikací Istanbulské úmluvy místopředseda poslaneckého klubu STAN Ondřej Lochman.

Někomu by mohlo připadat, že hřejivý pocit poklepání po rameni od lepších lidí je trochu málo, domnívá se třeba, že naši námi placení zástupci jezdí na mezinárodní fóra z jiných důvodů. (…) Vyslat signál, udělat symbolické gesto, demonstrovat společné hodnoty – toto uvažování o smyslu legislativy je v politické generaci části dnešní vládní koalice rozšířené. Třeba pirátská poslankyně Klára Kocmanová prezentovala svůj delší text o nutnosti klimatického zákona tweetem, který začínal takto: „Proč by bylo dobré mít klimatický zákon? 1. Ukážeme, že nám na klimatu záleží…“

Je to přístup redukující politiku v zásadě na vyvěšování vlajek. Někomu to stačí, ale ve skutečnosti jsou tu zákony a politici od něčeho jiného.

Pěkný článek a skvělé zdroje – děkuji autore zejména za ty Beneše, to si musím uložit.