Povím Vám příběh z jednoho malebného městečka (Brno), odehrávající se na půdě nejsvětější (akademické). Svým dějem krásně zapadá do zmrdí teorie, ovšem neodehrává se v práci, nýbrž ve škole.
Jinými slovy poukazuje na fakt, že zmrdem se slušný člověk nestane ze dne na den, ale musí na sobě dlouho a tvrdě pracovat, aby, když se konečně dostane na výslunní, mohl všem podlidem ukázat, že on na to prostě má. Dle zmrdologie začíná tento vývoj již od kolébky, kde snad zmrda dělají přes ponožku nebo čepici s bambulí. V našem příběhu však vykreslíme zmrda pěstěného systémem vysokých škol, a to sice studenta jednoho nejmenovaného Brněnského ústavu.
Po dvou letech nemalé dřiny, kdy se člověk musel probít mnoha a mnoha útrapami a těžkostmi, přejít přes hromadu předmětů, před jejichž garanty mám dodnes hluboký respekt, se pár chytrých hlav z jedné nejmenované firmy dalo dohromady a usoudilo, že by bylo dobré zakořenit co nejhlouběji. A proto se rozhodly (ty hlavy), že by bylo dobré nabízet své nedocenitelné kursy všude, kde to jen bude možné, a najde se pračurák, který jim tyto kursy bude navštěvovat. Což by sama o sobě ještě nebyla taková apokalypsa, kdyby ke kursům poskytovaly (ty hlavy) také školené lidi. Ale to kurva přece ne, my to uděláme americky, protože jedině americky je to dobře, ok. Zřejmě některou z předních hlav atakovala myšlenka, kterou si uchoval, a co více, filtroval ji dále. Hlavy tedy vymyslely systém, který byl založen na tom, že kdo absolvuje jejich kurs, může po zaplacení příspěvku začít také školit. Tedy každý bez výjimky (kuchař, automechanik, ninja nebo moje máma) po absolvování daného kursu může školit třeba na vysoké škole.
Sebeméně vnímavý člověk zdaleka nemusí být zdatným zmrdobijcem aby pochopil, že tím bylo založeno teplé a útulné hnízdečko pro zmrdy, kde jim vyvinutý systém přeje. Jak jsme rychle pochopili, náš zmrd (pracovně mu říkejme třeba zmrd Jarmil Prdel) nám dal najevo svoji osobitost už při prvním setkání. Byl to jeden ze studentů a navíc o ročník níže, než my všichni školou povinní. Bylo nepsané pravidlo, že v případě že přednášky vedl student, bylo tykání automatické. Náš zmrd, tedy Jarmil, požadoval vykání, čímž už se od počátku odlišoval a především tím ihned určil svoji roli v debilním filmu. Má přece maturitu a tak vyučovat na vysoké škole není nic, co by ho limitovalo ve zmrdím rozletu. Po čem by taky mohl student 3.ročníku toužit více, než aby mu práci zpříjemňoval atmosféru zmrd první kategorie.
Celý jeho zmrdismus spočíval v tom, že si myslel, že nebude dělat nic a my budeme tajně a mlčky dělat, že to nevíme. Jenže se zmrd přestřelil a po tom, co nebyl měsíc schopen zveřejnit studijní materiály, začaly chodit stížnosti a dotazy na diskuze, na které (jak se dalo očekávat) Jarmil stejně nereagoval. Nastal čas upozornit garanta předmětu, že Jarmil nestojí za nic, zda to hodlá nějak řešit. Byl to na rozdíl od Jarmila vstřícný a slušný člověk. Za opožděné materiály se omluvil (což po něm nikdo nechtěl, protože to byla chyba zmrda Jarmila) a slíbil, že učiní nápravu. Věc jsem bral jako vyřízenou, protože do dvou dnů bylo vše v naprostém pořádku. To by se ovšem nesměla zrodit ve zmrdově půlmozku myšlenka, která měla konečně oddělit zrno od plevele. Asi po dvou dnech mi přišel email od Jarmila, kde se mi snažil vysvětlit, že není pravda, že by mi na diskuzi neodpověděl a že pokud něco chci, tak mám psát jemu (i přesto, že mi na mail ani na diskuzi neodepíše, protože on je přece někdo). Celý mail se nesl s podtónem lehké výhružky. Volně přeloženo napsal: „…já jsem zmrd, kdo je víc?“. Moc jsem nechápal o čem mluví, protože na diskuzi odpověď stále nebyla. Odepsal jsem mu tedy, že stále neodpověděl a že mi připadá, že za měsíc mohl stihnout celkem bez problému materiály zveřejnit. Na což zmrd kontroval a vypadlo z něj, že si neumí stáhnout nové příspěvky. I Poučil jsem pana Prdeleho o alchymiích skrývajících se v putty klientu a vysvětlil mu, co a jak. Opět jsem narazil, protože pan Prdel z toho nic nepochopil a jal se domáhat své pravdy hlava nehlava. Poslal jsem mu tedy obrazovku (ne celý monitor, jen screen), ve které byla vypsána řada nezodpovězených dotazů, na které skutečně nebyla odpověď. Zde se dostáváme do velmi důležité části, protože nastává chvíle, kdy Jarmil zjistil, že jeho pravda nemá až tak neotřesitelné pilíře, jak se původně xindl domníval. V normálních situacích by se normální slušný člověk zachoval tak, že by se omluvil, že se stala chyba. Oba bychom považovali věc za vyřízenou a pokojně se rozešli do svých útočišť. Ovšem zmrd Jarmil zareagoval naprosto nevypočitatelně. Poslal mi poslední mail, ve kterém mi slíbil, že si na mě došlápne, čímž definitivně ukončil naši plodnou korespondenci. Vzhledem ke své idiocii si však nejspíš neuvědomil, že nemá pravomoce neomezené.
Již jsem se zmínil, že jsem toho času měl práce až nad hlavu a ani v nejmenším jsem neměl chuť si nechat ještě házet klacky pod nohy od sopla, co si léčí komplexy méněcennosti na nepříliš vhodném místě. Po pravdě řečeno jsem ještě nezažil situaci, kdy bych na to chuť měl. Jakožto zmrdobijec jsem naprostá lama a s podobným odpadem společnosti jsem neměl tu čest. Bylo však jasné, že je potřeba jednat místo čekat. Pan Prdel mi vyhrožoval a snažil se mě zastrašit svým postavením (pracovním, ne erekcí). Na chvíli se mu to i povedlo, ale jen do té doby, než jsem si doplnil barvu do tiskárny a naše mailové emoce si vytiskl. Druhý den, ještě než jsem se s maily stavil za garantem, jsem se zastavil u známého (pracovně mu říkejme třeba Quido), který měl možnost si o studentech zjistit, co si jen zamanul. Quido přišel na to, že Jarmil je beznadějný lempl a je v první řadě adeptů na nesplnění studijních podmínek. Přiznám se, že se mi ulevilo, protože se mi nejednou stalo, že jsem si o dotyčném nemyslel hezké věci a nakonec jsem se velmi zmýlil. V tomto případě byl však Jarmil píííčus celou svojí existencí a Quidův test to jen potvrdil. Co však tomu debilovi chybělo na IQ, toho měl přebytek v aroganci a drzosti.
Z obav o mojí budoucnost, kterou měl jistým způsobem stále v rukou pan Prdel, jsem přece jen s vytisknutými maily navštívil garanta kursu. Jak jsem říkal od pohledu slušný a příjemný člověk mě vyslyšel, korespondenci si pročetl a konstatoval, že vše považoval za vyřízenou věc a že nechápe, proč k této korespondenci vůbec došlo. Nebyl ostatně sám. Slíbil, že v případě jakékoliv persekuce mojí osoby šlápne zmrdovi na krk. Doslova to tak neřekl, ale myslel to tak. Pokud čekáte happy end, kdy zmrd odchází s poraněným egem (a nejen egem) a jde si hledat jiné zmrdí hnízdo, tak čekáte marně. Nevím, kde je panu Prdelovi konec, ale vím, že je to někde, kde nemá na moji osobu sebemenší vliv.
Svým způsobem jsem však za kontakt s tím xindlem rád, neboť jsem pochopil základní principy zmrdologie a zjistil, že co se budoucího života týká, je lepší se zmrdům vyhnout velkým obloukem. Pokud by se snad pan Prdel v článku našel (je možné, že se podobných zmrdů najde v článku víc), rád bych mu s veškerým despektem vzkázal: „Nasrat a rozmazat, zmrde!“.
(5x známkováno, průměr: 1,20 z 5)