Jak jsem přišel o iluze - zpět na článek

Viděl jsem to, a ostatně dodnes vidím, dost odlišně.
Komunisti věděli, že je konec. Věděli to od roku 1983 a ve zprávách pro ÚV KSČ to bylo prakticky ve všech oborech. Situace je neřešitená, neufinancovatelná, ani strana, ani vláda nemají prostředky pro nezbytné investice do všech oborů, protože tolik peněz nemá nikdo na světě. Pád socialismu byl výhradně důsledkem ekonomického úpadku. Komunističtí představitelé si začali budovat „ústupovou cestu“ pro změnu centrálně a politicky řízené ekonomiky, ale úplně nevěděli, na jakou. StB začala klást zadrženým disidentům zcela nové otázky, jako „co byste dělal(a) v případě státního převratu“ a Václav Havel byl přeložen do prádelny (lehká práce v prádelně byla mezi spoluvězni důkazem donašečství). Byly vytyčeny „reformy“, které měly ověřit, zda odchýlení se od principů socialismu může něco vyřešit. Tzv. přestavba společnosti, zejména přestavba ekonomiky, měla vnést tržní principy do socialismu (v podstatě podle někdejší Šikovy reformy z r. 1964, protože žádnou alternativu soudruzi neměli; jednalo se v principu o jakousi variantu fašismu, kdy by podniky byly řízeny „radou pracujících“, státem a „odborníky“). Vznikala experimentální družstva, tzv. přidružená výroba (JZD vyrábělo např. nedostatkové hračky), která měla za úkol zjistit, zda v případě znovuzavedení závislosti kvality a objemu odvedené práce na výši odměn přinese zlepšení ekonomiky podniku. Byly vytyčeny úkoly v exportních oborech, do nichž mělo být investováno za účelem přínosu deviz (největší investicí byla výroba osobního automobilu Škoda 781 – později nazvaného Favorit). Začaly být připravovány zlomové zákony pro postupný přechod od reálného socialismu k Bůh ví čemu vlastně (zákon o státním podniku – zákon č. 88/1988 Sb a zákon o Státní bance Československé – ZÁKON 130/1989 Sb). V roce 1987 bylo povoleno „drobné podnikání“ se souhlasem národního výboru, ale už od r. 1983 bylo možné nějak „podnikat“ v nedostatkových řemeslných oborech (ale právní rámec mi je utajen – viz. seriál Malý pitaval z velkého města, kde se soukromí automechanici řeší už v roce tuším 1984). To už ale probíhaly mnohem důslednější a podstatnější reformy i v Polsku a Maďarsku, které s sebou nesly hromady nových problémů, zejména v důsledku poklesu provozních výdajů (vnitřní růst skryté nezaměstnanosti). Zároveň sílil tlak na sjednocení Německa. Sovětský svaz nedisponoval ekonomickými prostředky zachránit prakticky zamrznuté RVHP, jehož jednotliví aktéři si začali jet po své linii. Na mezinárodním poli SSSR začal couvat v otázce zbraní, protože další zbrojení už ekonomika Varšavské smlouvy v podstatě nemohla ustát. Smlouvy mezi SSSR (Gorbačovem) a USA (Reaganem) znamenaly omezení nebo i v podstatě likvidaci jaderných zbraní. To vše ukazovalo na bořící se experiment s marxismem-leninismem už nějakých 5 let.

Takže 17. listopad určitě divadlem byl, ale bylo to divadlo, které pro své vlastní občany sehrála Komunistická strana, aby měla jistotu, že komunisté nebudou věšeni na kandelábry. Ostatně i skutečnost, že o Václavu Havlovi a Chartě `77 psaly i deníky Komunistické strany ukazovaly, že se připravuje předání moci právě této partě. A jednomyslná volba Václava Havla prezidentem republiky ještě 29. prosince 1989, tedy 100% komunistickým „parlamentem“ (který ještě pár měsíců předtím přijímal „pendrekové zákony“ pro zvýšení napětí), jasně ukazuje, že události listopadu 1989 (tedy po pádu Berlínské zdi 9–10. 11. 1989) byly stranou a vládou minimálně vědomě reflektované, ale spíše jí připravené. Západní rozvědky a tajné služby v něm hrály roli zanedbatelnou a spíše působily v roli „užitečných idiotů“ (viz. např. snídaně V. Havla s Fr. prezidentem na ambasádě v Praze dne 9. 12. 1988).
Tvrdit, že se jednalo o spiknutí Západu za účelem docílení dnešního stavu bych a priori vylučoval; ještě v roce 1995 drtivá většina občanů tehdejšího EHS neměla tušení, že dnes budou žít v takové společnosti, která zde nyní je. A dovolím si říci, že tehdy by něco takového bylo nepředstavitelné a naprosto nepřijatelné. Bylo by dobré si uvědomit, že přelom 80. a 90. let 20. století byla v Evropě obdobím obrovského rozmachu svobody na obou stranách Železné opony. Přerod od EHS do EU je jinou kapitolou a 17. listopad 1989 s ní má jen velmi málo společného. Dovolím si tvrdit, že kdyby bývali na západní straně Železné opony lidé tušili, že budou v roce 2025 žít v jakémsi klonu RVHP a Varšavské smlouvy, byly by tehdy ochotní a možná i schopní tu komunistickou sametovou „revoluci“ rozstřílet vlastními zbraněmi, aby se ten marxistický xyndl nedostal až k nim. My jsme totiž byli odstrašujícím příkladem, který i levicové intelektuály varoval „chcete snad dopadnout jako Československo?“ A iten nejtrapnější žvanil pak sklapnul. Odstraněním tohoto mementa tak došlo až k tragédii jménem EU, která má tolik společných prvků právě s dobou „před sametem“.