Po ukončení vzdělání jsem se mladý a naivní vrhnul do víru pracovního trhu s pozitivním pocitem vytvářet hmatatelné něco ve spolupráci s někým. Bohužel mě škola nenaučila, že se v našem životě nacházejí zmrdi a vohnouti na každém kroku a snaží se nám práci v lepším případě znechutit a v horším případě zkurvit.
První měsíce v zaměstnání probíhaly docela klidně, dělal jsem svou práci a dle ohlasu kolegů ve zbrani docela dobře. Minulý rok však ve firmě proběhlo zmrdské zemětřesení, neboť majitel usoudil, že pověření zmrdi nedokáží vytvořit zisk v naší socialistické torzofirmě, kde nejnovější stroj je z roku 1963. A tak na místo technického zmrda dosadil zmrda vizionáře s cílem inovovat vrakový výrobní park. Ten si s sebou přivedl dalšího zmrda a vohnoutku a první co udělal bylo, že řadové technology milostivě povýšil do funkcí manažerů projektů (samozřejmě jen ústně) a hodinu a půl ventiloval své slinty o pozitivním přístupu k práci a hlavně ke komunikaci s ním. Platově se nic nezměnilo, vždyť přece nejsme v zisku, tak co by jsme chtěli a pohrozil nám, že pokud nebudeme plnit jeho příkazy, tak nám sebere prémie. Asi měl na mysli prémie, které jsme nikdy nedostali. Při prvním projevu jsem aspoň zjistil, že za výsledek hospodaření jsou zodpovědní technologové a ne zmrdi.
Hned druhý týden od zmrdova příchodu se začaly dít pozoruhodné věci a to ne až na druhý pohled jako v Rákosníčkovi, ale už na ten první. Rozdal nové úkoly, vytasil se s konáním brain něčeho (kde zmizely ty staré porady), vypracováváním studií a tabulek na kdejakou chujovinu a všelijakých dalších zmrdských papírů, které stejně nikdo nečte, ale zaberou 120 % produktivního času špatně placeného dříče.
Bohužel jsem dostal na starost oproti ostatním kolegům vypracovat studie hned dvě (asi si myslel, že ve firmě i spím) a uložil termín dva týdny. Nu což, tak jsem se na to vrhnul. Dle jeho zmrdského příkazu jsem zaúkoloval jeho, s ním nově příchozí, tzv. kolegyni, ze které se vyklubala vohnoutka o jejíž přítomnosti jsem od jejího nástupu neměl ani ponětí. Až později jsem zjistil, že hlavní náplní vohnoutky je se někam zdekovat a naučit se frázi „Já mám moc práce, nemám na vás čas“, česky řečeno „Polib mi prdel a udělej si to sám.“ což jsem nakonec taky udělal (v tu chvíli jsem měl chuť jí tu prdel políbit, ale buldozerem). Dodnes netuším, jak se mi to povedlo udělat, ale studie jsem odevzdal včas a mohl jsem se konečně věnovat své bohulibé činnosti, kterou jsem vykonával předtím.
Minulý týden si mě však zmrd zavolal prostřednictvím mailu!!! (přece se nebude bavit s takovým nýmandem) a dal mi za úkol vypracovat další studii se spoustou tabulek, ale tentokrát z něho vypadlo, že ji bude dělat se mnou, protože ty minulé byly sice podprůměrně dobré, ale on, ZMRD, by je chtěl mít lepší a pouze s jeho pomocí se to může povést (asertivní příručka v tu chvíli dostala pěkně na prdel). V minulém životě jsem musel asi provést něco děsivého (asi Jack Rozparovač), protože za tu chvíli strávenou s ním jsem prošel očistcem na Zemi. Každé ráno jsem musel přijít do jeho smradlavé kanceláře (jezdí denně na kole, protože zdravě žije a dělá něco pro své zdraví … moje čichové buňky jsou mu ukradené) a poslouchat jeho vizionářsko asertivní slinty.
Minulé ráno však bylo něčím výjimečné. V očekávání dalších asertivních keců jsem před odchodem z bytu slíbil přítelkyni, že se nenechám nasrat a vyrazil jsem. Vzhledem ke každodenní miniakci Kryštůfek, místní posádky výběrčích z Městké policie, cesta proběhla docela klidně (až na blbce na kruháku s Helmutovou Oktáfkou f tédéíčku) a už jsem vysedal z auta na parkovišti před vchodem. Najednou slyším skřípění brzd a do mého starého, roky prověřeného a s láskou udržovaného favorita, narazí technický zmrd na kole. Sebere se ze země, sprostě zanadává, na mě ani nepohlédne, nasedne a bránou klidně vjede do areálu jako by se nechumelilo. Ještě asi pět minut jsem na parkovišti stál s otevřenou hubou jako chovanec Jedličkova ústavu a trochu jsem se divil. Obyčejně jsem průtokový (zocelený politikou), ale v tu chvíli mi to dalo hodně práce ho nedohonit a udělat mu to samé co on mému fávu. Došel jsem do kanclu na dílně (obyčejně to zvládnu za 5 minut), uvařil si ranního smrťáka (+ dalších 5 minut) a při prvním doušku volá zmrd, kde jsem a jak to, že ještě nejsem u něho, že on je tu už hodinu a čeká na mě. Napočítal jsem do dvaceti (v případě zmrda po ránu doporučuji i více) a šel k němu. Vlezl jsem do kanclu a ten smrad mě málem porazil. Stádo buvolů oproti tomu voní jako fialky. První slova na uvítanou nebyl pozdrav, ale výtka, že jsem mu vjel ráno do cesty. Na ta slova jsem opáčil, že jsem už dávno parkoval a v inkriminovanou chvíli jsem už zamykal dveře. Jeho HM, HM mě opět rozpálilo na provozní teplotu jaderného reaktoru, ale vzpomněl jsem si na ranní motto: Hlavně se nenechat nasrat. Vytáhl jsem poznámky z předešlého dne, do počítače nakopíroval to veledílo dílo minulého sezení po drobném grafickém zásahu (gramatika mu nic neříká) a ještě jsem se nestačil rozkoukat a slyším výkřik „Chyba!!!! Máte tu chybu!!“. Podíval jsem se na to a jemně ho upozornil, že tento odstavec včera psal on. V tu chvíli se zvednul, prohlásil že jsem lhář a že jsem to tam schválně nakopíroval a že se mnou už dál nebude pracovat, protože i jeho labrador umí parkovat lépe než já. Vzhledem k rannímu parkovacímu incidentu to od něj bylo trochu nerozvážné a vzhledem k mé postavě (198/110) hloupé. Na ta slova jsem se postavil taky, dobře mířenou fackou (v Čechách neboxujeme, my se fackujeme) jsem ho usadil zpět do křesla a na 7 minut ho zbavil zbytku smyslů.
Následující průběh byl docela jednoznačný. Nejdřív si mě zavolal generální zmrd, potom majitel a po pětiminutové konverzaci s každým z nich jsem opouštěl podnik v doprovodu bezpečnostních goril a doživotním zákazem vstupu do objektu.
S odstupem jednoho dne lituji, že jsem svou minutu slávy promarnil jen jednou ranou. Od zítřka nastupuji ke konkurenci, která mě kontaktovala s nabídkou přesně 57 minut po facce a tuto chvíli prázdnoty vyplňuji čtením blahopřání teď již bývalých kolegů.
(16x známkováno, průměr: 3,00 z 5)