Flegr věští budoucnost - zpět na článek

Ano, přesně.
Smrtnost je vypiplaná tak akorát, aby to spolehlivě vyjebalo mozek z palice i mý starší ségře.
Je to vzdělaná, sečtělá a dětmi velmi oblíbená učitelka. Ještě i teď, v hloubi důchodového věku. S děckama to prostě vždycky uměla, hlavně tu práci i děcka miluje, tak to bude asi tím.
Možná, že si tahle událost zaslouží delší zamyšlení, protože se něco doost změnilo :

Tedy – všecko fungovalo perfektně, bez omezení a zádrhelů, až zhruba do konce listopadu. Vysvětlím dál.
Někdy tehdy, na samém přelomu listopadu a prosince, se jim to konečně povedlo.
Nesmírně zkurvené české televizi, většinově žumpoidnímu internetu, zasranému estébákovi, všelijak postiženým ministrům i náměstkům všeho možného.
Pak taky jistě přispěním všelijakých dalších „Flégrů“ a jiných podobných kriplů – doslova se jim konečně podařilo, virtuálně odjebat mé ségře kus mozku z hlavy.
Je to až takový kus mozku, že až teď, přesněji tedy až od Mikuláše /!!!/ najednou, zničehonic, bez rozumného vysvětlení změny přístupu, začala odmítat milovaný děti, docházející k nám domů, celý školní roky na doučování.
Některé z dětí chodí už několikátým rokem, jiné jen občas, když akutně potřebují, z jakéhokoli důvodu něco dohnat, dovysvětlit a tak.

Vysvětlila mi to jen na půl huby a že ještě nechce umřít.
A že mám jít, i s těma svýma remcavýma kamarádíčkama, taky už do prdele. A víc z ní nemůžu dostat.

Do určitého kritického období, který dovedu přesněji určit jen k tomu konci listopadu, měla ségra celou tuhle bolševickou chřipečku hodně hluboko v píči.
Doučovala děti kromě prázdnin průběžně, celý letošní rok. Chřipečka vlny nevlny, slintáky neslintáky, testy netesty – slinták „nosila“ asi tak stejně, jako já. Jeden slinták měla v kabelce třeba týden. Já sám třeba v autě i tři měsíce, nasazovaný vyloženě z nutnosti.
Někteří asi chápou: Abychom neumřeli hlady – aby nás nechali nakoupit, pustili nás na poštu i jinam do ještě nezavřených obchodů a institucí, no tak prostě něco na té hubě mít musíte.
Občas jsme slinták nasazovali i jinde.
Hlavně tedy proto, že někteří naši milovaní spoluobčani, stále temně cosi mrmlající do tlustých černých hader na hubách, by nás vážně byli schopní umlátit i sami, i bez asistence fízlů, PS-VB a pokut od nich.
Údajně se ty mrmlače s divnými pohledy pokoušíme zabít, nenošením té jejich hadry na hubě.
To si tak na podzim uklízím a ryju zahradu, jako každý jiný rok. Zpoza plotu, vzdušnou čarou asi pět-šest metrů dalekého chodníku, na mě začne békat asi čtyřicetiletá baba. Jak si dovoluju rozprskávat bacily po zahradě, že mám za á sedět doma a za bé, že by ta černá smrt klidně mohla doletět i za plot, na ten chodník, po kterém ona jde. A že kvůli dementům jako já, se ona nechce nakazit a pak umřít. A že zavolá fízly, ať mě zaženou domů a dají pokutu, že toto už neni možné proboha.
Jeden další takový, při docela vyostřené venkovní diskusi před hypáčem, už z toho vydedukoval, že může jít o pokus o vraždu. Protože on je chycený na plíce a má slabé srdce, prý takových tu chodí hromada, ani o nich nevíme – a ty už bys taky mohl mít rozum. A jak si starý, tak si blbý a domluvte mu, pani učitelko.

Doma, ani mezi blízkými jsme slinták nikdy nenosili, ani děti ho nemusely nosit sem a celému tomu vyšilování, děšení a zachraňování mrtvých jsme se smáli. Oba, až donedávna.
Pozoruhodné je na celé věci zejména to, že zatím si starší ségra dokonce dovoluje nemít ani žádné příznaky, nebo dokonce onemocnět.
Dětí sem chodí na střídačku dohromady sedm, mám spolehlivou informaci o tom, že rodina jednoho z dětí, asi dvanáctileté holky byla údajně už v květnu celá pozitivně testovaná – jak a kým, to ale nevím.

Ségra tehdy ještě měla mozek pohromadě a na svém místě v hlavě. Po sdělení té skutečnosti matkou holčičky rozhodla, že se bude učit dál, že tady, u nás doma, na to nehrajeme. Nechtěla přímo říct, že na nějaký bolševický chřipečky sereme, neposíráme se z nich a bereme to přesně tak, jakoby to byla každá jiná chřipka, či viróza, při který je postup každému jasný:
Kdo má horečky a je mu zle, patří k doktorovi, nebo do postele a léčit. Pokud ale nikomu vůbec nic není, nemá ani kašel, ani dětsky permanentní sopel, tak prostě není žádný důvod omdlívat z toho.
Konstatovali jsme, že něco na podzim, stejně jako skoro každý jiný rok, prostě přijít musí. Buď to bude klasická chřipka, kterou si odněkud doneseme, nebo její čínská varianta, nebo něco mezi.

Ale na toho Mikuláše se prostě něco zlomilo, teda v ségře a nemůžu přijít na to, proč až teď.
Proč až teď, když už od března mohla být, tedy podle médií a vlády, nejmíň osmkrát, ale spíš víckrát mrtvá. Tuplovaně tím vším, co se dělo okolo, těch spolehlivých bezpříznakových přenašečů, co tu muselo být. Někteří občas i s rodičema, třeba jen tak na kafi, pokecat se zkušenou učitelkou, jak jít na některý věci.
Sám taky nežiju jak mnich, zavřenej někde v jeskyni, ze které trčí dráty, třebaže to tak někdy může vypadat. Vytočilo se tu jen přes jaro a léto hafo lidí a s dalším hafo jsem se potkal jinde. Plusmínus jsem se od začátku roku potkal s asi stejným počtem lidí, jako kterýkoliv jiný rok.

Víte, co mě hrozně zajímá? Jak bude vláda vybruslovat ze všech těch žalob, které se na stát snesou. Z čeho a jak bude vyplácet způsobené škody, zbytečně pozavíraným firmám a následně propuštěným lidem.
Jsou Vánoce – že se momentálně nic neděje neznamená, že to nemůže být v lednu úplně jinak.
Fakt jsem zvědavý a popravdě, nemůžu se dočkat už kvůli ségře, aby se zatraceně probrala. Nebo mi selže páječka a něco se jejímu TV a PC stane.