Poté, co Avatar viděla většina kolegů z práce, jsem se, v zájmu udržení si pověsti dynamického floutka, rozhodl navšívit kino a shlédnout nejnovější film Jamese Camerona (Titanic, Terminátor).
Trailer nevypadal úplně nejhůř, a tak jsem zlanařil přítelkyni a jal se zabookovat lístky. Hned prvním zklamáním byla nepříjemná volba mezi angličtinou ve 2D nebo češtinou v 3D. S přihlédnutím k oslavným článkům na revoluční 3D pojetí jsme se rozhodli právě pro něj.
Do kina jsem dříve chodíval často, ale vzhledem ke kvalitě filmů obecně, kvalitě ripů a novému monitoru jsem s tím na pár let přestal – zapomněl jsem tak na úroveň diváctva obecně. Tentokrát se ale žádné excesivní vystupování nekonalo, a já si tak Avatar mohl nerušeně vychutnávat téměř tři hodiny. Bohužel. To, že před 3D představením neběží reklamy a trailery, je jen zdánlivá výhoda, neboť váš dvousetkilový soused nestihne sníst kilo popcornu a litr pepsi v ceně dvou vstupenek bude usrkávat ještě půl hodiny. Vzhledem k nepříliš zábavnému začátku to ale bylo jedno. Děj začíná tím, že postižený mariňák Džejk dofelí na Pandoru (planeta, kde se film odehrává) v žoldu zlé americké korporace, která tam těží superdrahou látku (důvod její ceny se autor neobtěžuje vysvětlit), a hned si jde vyzkoušet svého avatara. Avatar je domorodá postava modré pleti, kterou lidé ovládají myslí pomocí takové rakve, do které si vlezou. Džejk je jako zázrakem rozený talent a tak vše jde jako po másle a on už za pět minut běhá a skáče jako kozel. Brzy se seznámíme i s hlavním záporákem generálem Drsňákem, který dá našemu mariňakovi tajný rozkaz, aby u domorodců vyšpiónil, co se dá. Divák zde a ještě mnohokrát později jistě ocení tu spoustu patosu, který na něj z úst postav cáká ve 3D.
Džejk vytvoří krů a už to fičí podívat se po Pandoře. Zde patrně Cameron očekává, že budete následujících dvacet minut bez dechu hltat každý obraz. Podobné obrázky snad viděl už každý, kdo má trochu blíže k fantasy. Po bližším seznámení se s místní florou a především faunou se Džejk tak trochu ztratí a záhy se seznámí se Šmoulinkou, která ho odvede do vesnice domorodců. Celá cesta je lemováná kýčovitými obrázky kytek, houbiček a minihelikoptér živočištého původu. Ve vesnici Džejk chvíli onanuje, nepodaří se mu vyhnout ani jednomu z mnoha klišé, které na něj Cameron nastražil a nakonec se vrátí na základnu. Tady mu Drsňák připomene, že na Pandoru nepřijel skákat po stromech, ale zajistit přísun toho kouzelného materiálu. A co čert nechtěl, největší ložisko téhle rudy je pod vesnicí Šmoulů. Následuje neakční pasáž, kde se Džejk učí všelijakým kouskům jako je jízda na šestinohém koni (evoluce na Pandoře šla evidentně jinou cestou než na Zemi), lezení po stromech a pilotování draka. Celé je to proloženo notnou dávkou green řečí a filmových stereotypů. Kýč, kýč, kýč.
Šmoulové překvapivě odmitají opustit Lórien a tak se blíží „nečekané“ finále. Generál nechá zničit vesnici a po pár dnech se rozhodne, že by ještě nebylo od věci vybombardovat i posvátný palouk a tak se chystá na věc. S Džejkem se mezitím dějou zajimavé věci, nejdřív se stane skutečným Na’vi a pak i jejich leaderem. Nebo možná obráceně, můj mozek odmítal tuhle část vnímat, protože koncentrace klišé přesáhla snesitelnou mez. Džejkovi se do finální bitvy, na kterou se divák těší už dobře hodinu a půl, podaří zmobilizovat i pandorské menšiny, homosexuály a zlatou mládež a může se jít do akce.
Tak moc jsem chtěl, aby mi srdce do žil pumpovalo adrenalin, kolem mě létaly kulky, šípy a hořící helikoptéry a já se cítil jako jeden z mariňáků/Na‘vi – podle toho, které straně zrovna budu fandit. Tak moc jsem chtěl tu bitvu prožít takřka na vlastní kůži a hltat každou vteřinu epického souboje dobra a zla. Tak moc jsem chtěl a James Cameron mi nic z toho neumožnil, místo toho jsem pořád seděl v kině a očima posouval ručičky hodinek kupředu. Dočkal jsem se ale snad nejhloupější části filmu, když do již téměř ztraceného boje vyrazila i obří prasata, a protáhla tak tu zdánlivě nekonečnou nudu o dalších deset minut. Pokud by ještě pořád někdo netušil, jak bitva dopadne, nebudu prozrazovat. Napovím ale, že závěrečnou píseň zpíva Celine Dion.
Cameron se při tvorbě svého nejnovějšího filmového počinu rozhodl postupovat stejně, jako já jsem kdysi psal referáty na gymplu. Z Pocahontas vzal příběh, hlavní vesnice domorodého národa nápadně připomíná Lórien, zbytek Pandory slepil z různých scifi a fantasy a zajímavý nápad ovládání postav myslí obšlehl z Matrixu. Všechny postavy jsou šedé hollywoodské archetypy, bez špetky inovace nebo jen trošky charakterového vývoje během filmu. Na český dabing si po chvíli zvyknete, to ale bohužel neznamená, že by nebyl naprosto úděsný. Revoluční 3D do hloubky bylo určitě zajímavé, ale do děje mě vůbec nevtáhlo. Grafická stránka je nejlepší částí filmu, nicméně i ta byla pod moje očekávání. Cameron se ve snaze okouzlit za každou cenu uchyluje k neuvěřitelně kýčovitým obrazům, které jsem vytrpěl jen s největším sebezapřením. U hudby jsem měl pocit, že už jsem ji někde slyšel a pak jsem si vzpomněl. Bylo to v každém druhém velkofilmu. Herecké výkony jsou matné, scénář a dialogy jako z pomocné školy a celkový dojem velmi, velmi slabý.
Nečekal jsem mnoho, nedostal jsem nic. U Avatara jsem se těšil jen na jednu věc, stejně jako před pár lety u filmu 300: Bitva u Thermopyl – vizuální orgie. Bohužel jsem se jich narozdíl od 300 nedočkal a příběh byl tak hloupý, že se to prostě nedalo odpustit. Pokud jste nikdy neviděli žádný film, pak vás Avatar ohromí, v opačném případě budete odcházet a přemýšlet, kdy naposledy jste promarnili 162 minut v kuse. Upřimně mohu říct, že Avatar byl nejhorší film, co jsem kdy v kině viděl a to jsem byl i na Království ohně. Podle internetových žebříčků popularity se mnou (velká) část čtenářů nebude souhlasit, ale v tom už je ta krása…
(Zatím nikdo nehlasoval)