Feminismus jako moderní forma ženské sebe-likvidace - zpět na článek

Díky, myslím, že teď jsme u jádra věci. Přiznám rovnou, že nejsem výzkumník, spíš se pokouším pojmenovat určitý kulturní a vztahový mechanismus.
Podle mě nejde říct čistě buď 1), nebo 2). Tedy buď „boj o zdroje“, nebo „změna vztahu mezi mužem, ženou a hodnotou ženství“. Myslím, že tam jsou obě roviny, jen nejsou stejně hluboké.
Rovina zdrojů je základní, biologická a sociální. Ta tu byla vždycky. Žena historicky velmi často filtrovala muže mimo jiné podle schopnosti zajistit zdroje, ochranu, stabilitu a perspektivu pro potomstvo. To není nutně morální obžaloba ženy, spíš popis elementární reprodukční logiky. Muž je v ženské optice často hodnocen i podle toho, jestli je schopen něco nést, vybudovat, zajistit, ochránit a vytvořit. A muž zase hodnotí ženu podle jiných kritérií, která taky nebývají vždycky vznešená. Obě pohlaví mají své strategie, svoje manipulace a svoje formy využívání druhého.
Jenže podle mě se současný problém nevyčerpává tím, že „ženy chtějí zdroje“. To by bylo moc jednoduché. Zdroje jsou spodní vrstva. Nad tím je otázka legitimity, hodnoty a identity. Tedy nejen: „Co chci získat?“, ale taky: „Kdo jsem, proč mám hodnotu, proč mám být uznána, v čem vlastně spočívá důstojnost mé existence?“
A právě tady podle mě genderový feminismus provedl zásadní záměnu. Reálnou a částečně oprávněnou poptávku po uznání ženy jako svébytné hodnoty převedl do jazyka nároků, práv, distribuce, moci, oběti a kompenzace. Tím se hlubší otázka ženství zploštila na otázku přístupu ke zdrojům, statusu a institucionální ochraně.
Jinak řečeno: ano, často se to na povrchu tváří jako boj o zdroje. Peníze, pozice, status, bezpečí, emoční servis, uznání, výhody, ochrana před následky. Ale pod tím je podle mě hlubší porucha: žena neví, v čem vlastně spočívá její hodnota mimo mužský hodnotový rámec a mimo systém nároků. A protože jí moderní kultura neumí dát smysluplnou odpověď, nabídne jí ideologickou náhražku: jsi oběť, máš nárok, musíš se emancipovat, musíš se vymezit, musíš získat prostor, musíš posunout hranice.
To ale není skutečná obnova ženství. To je podle mě jen kompenzační mechanismus.
Kauzalitu bych tedy viděl asi takto: nejdřív existuje hlubší civilizační deficit. Moderní kultura neumí dobře chápat hodnotu ženy a ženství jako něčeho svébytného. Žena je buď redukovaná na biologickou funkci, erotický objekt, pečující servis, nebo naopak na téměř-muže, který má uspět ve stejném výkonovém systému jako muž. V obou případech je její vlastní princip nepochopen.
Z této mezery vzniká oprávněná poptávka po změně.
Na tu ale odpoví genderově-feministická ideologie ne obnovou ženství, nýbrž překladem celé věci do jazyka moci, nároku, oběti a distribuce zdrojů.
A tím vznikne dnešní patologie: žena si často myslí, že řeší vlastní hodnotu, ale fakticky bojuje hlavně o zdroje, status a kompenzace. Jenže ty jí skutečnou hodnotu nevrátí. Pouze ji hlouběji zapletou do systému, který ji od sebe samé dál odcizuje.
Proto rozumím tomu, když u identitárních feministek vidíte hlavně téma zdrojů, nároků a oběti. To podle mě není omyl pozorování. To tam skutečně je. Jen bych řekl, že je to spíš symptom nevyřešené hlubší vrstvy než samotný kořen problému.
U „stále ještě feminních žen“ ten latentní posun hranic taky dává smysl. Společnost posunula normu. To, co by dřív bylo vnímáno jako nadstandardní nárok, se dnes může jevit jako samozřejmost. Nemusí to být doprovázeno ideologickým slovníkem o útlaku. Stačí, že celá kultura nastavila nové očekávání: žena má dostávat více ochrany, více volnosti, více uznání, více prostoru a často méně odpovědnosti za následky vlastních voleb. To pak nemusí být militantní feminismus, ale jen tichá kulturní inflace nároku.
Maslow by na to podle mě seděl docela dobře. Na spodku jsou zdroje, bezpečí, ochrana, stabilita. Výš je uznání, identita, sebehodnota. Ještě výš je otázka smyslu a celistvosti. Problém současného feminismu je v tom, že tyto roviny zamíchal dohromady. Materiální, emoční a statusové nároky prezentuje jako duchovní a morální osvobození ženy. Ale získat víc zdrojů není totéž jako být navrácena sama sobě.
Takže moje pracovní odpověď by byla: boj o zdroje je reálný. Ženské nárokové strategie jsou reálné. Manipulace je reálná. Ale to všechno je nižší nebo sekundární rovina. Hlubší problém spočívá v tom, že žena byla v modernitě vytržena z jasného významového rámce, ale místo skutečné obnovy ženství jí byla nabídnuta ideologická imitace osvobození. A tato imitace pak velmi často používá právě jazyk zdrojů, oběti, práv, nároků a kompenzace.
Čili: ano, zdroje jsou důležité. Ale nejsou celým jádrem. Jsou výrazem hlubší poruchy hodnoty, identity a vztahu mezi mužským a ženským principem.