Asi cokoliv od Jiřího Kovaříka. První knihou, kterou jsem od něj četl, je Jutsko 1916 a super kniha, píše lépe jak „legendární Hubáček“ a nyní louskám již pátý díl ze série „Bitvy a osudy válečníků“, což je vesměs vojenská historie od počátku novověku a velmi mě to baví.
Dále pokud někdo nečetl, tak Demokracie v Americe od Alexise de Tocqueville. To byl francouzský šlechtic a diplomat, který začátkem 30. let 19. století pár let cestoval po tehdejších Spojených státech a napsal famózní knihu, ale je to i díky staré formě jazyka poměrně složité čtení, každopádně informační hodnota obrovská. První kniha, kde mě upřímně velmi mrzí, že jsem si ke čtení nevzal sešit a nepsal si poznámky. https://cs.wikipedia.org/wiki/Demokracie_podle_de_Tocquevillea
Jan Mrcasik
Paul Johnson – Dějiny 20. století: historie pojatá holisticky – ukazuje jak se politika, ideologie, ekonomika, věda a umění prolínaly a ovlivňovaly klíčové politické události; a perfektní na ní je, že ji psal konzervativec takže odkrývá všechna svinstva levičáků a jasně demaskuje společné ideologické kořeny marxismu a nacismu.
Carlotta Gall – The wrong enemy: politicky extrémně nekorektní historie amerického angažmá v Pákistánu, resp. pákistánské podpory islamismu a terorismu a historie toho, jak Pákistán stvořil Taliban a poslal ho obsadit Afghanistán.
Bing West – Nejmocnější kmen: jednak nekorektní historie amerického angažmá v Iráku, ale hlavně klíčový úvod do toho, jak funguje „kmenová společnost“ typická pro blízký východ.
Mosab Hasan Júsuf – Syn Hamásu: fascinující výpověď syna jednoho ze šejků Hamásu, který popisuje „zevnitř“ palestinský protiizraelský boj, šílený vražedný infighting mezi palestinci – a který se nakonec nechal zverbovat izraelskou rozvědkou právě kvůli deziluzi, jak prasecky se k sobě chovají jeho spolubojovníci.
Šlomo Ben Ami – Válečné šrámy, mírové rány: levičácká biografie izraelsko-palestinského mírového procesu od diplomata, který osobně vyjednával s Arafatem i Rabinem, která vážně otevírá oči. Člověk se musí oprostit od autorova naivního „tisíckrát zradili ale tentokrát už by to určitě dodrželi“ a číst jenom empirické zkušenosti. Extrémně zajímavé jsou zkušenosti s palestinským „jakákoli mírová dohoda je závazná jen pro ty, kdo ji podepsali, protože příští generace má sama právo rozhodovat co chce“ – neboli: nikdy nevěřte islamistům, protože nedodržení smluv mají jako standard.
Asi cokoliv od Jiřího Kovaříka. První knihou, kterou jsem od něj četl, je Jutsko 1916 a super kniha, píše lépe jak „legendární Hubáček“ a nyní louskám již pátý díl ze série „Bitvy a osudy válečníků“, což je vesměs vojenská historie od počátku novověku a velmi mě to baví.
Dále pokud někdo nečetl, tak Demokracie v Americe od Alexise de Tocqueville. To byl francouzský šlechtic a diplomat, který začátkem 30. let 19. století pár let cestoval po tehdejších Spojených státech a napsal famózní knihu, ale je to i díky staré formě jazyka poměrně složité čtení, každopádně informační hodnota obrovská. První kniha, kde mě upřímně velmi mrzí, že jsem si ke čtení nevzal sešit a nepsal si poznámky. https://cs.wikipedia.org/wiki/Demokracie_podle_de_Tocquevillea
Paul Johnson – Dějiny 20. století: historie pojatá holisticky – ukazuje jak se politika, ideologie, ekonomika, věda a umění prolínaly a ovlivňovaly klíčové politické události; a perfektní na ní je, že ji psal konzervativec takže odkrývá všechna svinstva levičáků a jasně demaskuje společné ideologické kořeny marxismu a nacismu.
Carlotta Gall – The wrong enemy: politicky extrémně nekorektní historie amerického angažmá v Pákistánu, resp. pákistánské podpory islamismu a terorismu a historie toho, jak Pákistán stvořil Taliban a poslal ho obsadit Afghanistán.
Bing West – Nejmocnější kmen: jednak nekorektní historie amerického angažmá v Iráku, ale hlavně klíčový úvod do toho, jak funguje „kmenová společnost“ typická pro blízký východ.
Mosab Hasan Júsuf – Syn Hamásu: fascinující výpověď syna jednoho ze šejků Hamásu, který popisuje „zevnitř“ palestinský protiizraelský boj, šílený vražedný infighting mezi palestinci – a který se nakonec nechal zverbovat izraelskou rozvědkou právě kvůli deziluzi, jak prasecky se k sobě chovají jeho spolubojovníci.
Šlomo Ben Ami – Válečné šrámy, mírové rány: levičácká biografie izraelsko-palestinského mírového procesu od diplomata, který osobně vyjednával s Arafatem i Rabinem, která vážně otevírá oči. Člověk se musí oprostit od autorova naivního „tisíckrát zradili ale tentokrát už by to určitě dodrželi“ a číst jenom empirické zkušenosti. Extrémně zajímavé jsou zkušenosti s palestinským „jakákoli mírová dohoda je závazná jen pro ty, kdo ji podepsali, protože příští generace má sama právo rozhodovat co chce“ – neboli: nikdy nevěřte islamistům, protože nedodržení smluv mají jako standard.