„Ta kytka je fakt nádherná“ s uspokojením konstatovala Tereza, když s Tomášem nasedali k Dvořákovým do auta.
S Tomášem chodila už skoro čtyři roky a více než dva roky spolu žili, ale teprve dnes se seznámí i jejich rodiče. Plánují svatbu, aby měli stejné příjmení, až přijde na svět miminko. Sice ještě žádné na cestě nebylo, ale oba by rádi, aby to bylo co nejdříve.
Rodiče Terezy znali Tomáše už nějakou dobu a oblíbili si ho a rovněž Tomášovi rodiče znali Terezu již dlouho a měli ji rádi. Ostatně, jako snad každý. Tomáš s Terezou tvořili mladý, šťastný, na pohled dokonalý pár. Terezka dostala od rodičů k pětadvacátým narozeninám třípokojový byt, což Tomáš nesl poněkud ztěžka, ale na druhou stranu díky tomu měli všechny podmínky pro založení velké rodiny, jakou si oba přáli.
Tereza pocházela z poměrně movité rodiny, což bylo trochu v nerovnováze k rodině Tomášově, ale nikdy z toho nevznikl nejmenší problém. Kačírkovi byli i přes solidní majetek poměrně skromní a zdvořilí lidé, kteří rozhodně neměli nejmenší potřebu dávat najevo nějaké vyšší sociální postavení. Možná to bylo i proto, že oba pocházeli z nebohatých poměrů socialistického maloměsta a k majetku se propracovali až později vlastní pílí a prací.
Dvořákovic Touran vjel na hladkou asfaltku se značkou soukromá cesta a za lesíkem se už rýsoval Kačírkovic dům. Ona to tedy byla spíš pořádná bílá vila s překrytou rudou střechou z přelomu tisíciletí. S velkou dílnou, stájemi a rozsáhlými pozemky včetně lesů. Zaparkovali před vjezdem do garáže po boku černého Ghibli a cestičkou ze světlého, drobného štěrku podél barevných gerber došli k dřevěným hlavním dveřím. Terka zazvonila, aby dodala okamžiku pravou atmosféru překvapení.
Ve dveřích se zjevila mohutná postava Terezina otce s rozzářeným úsměvem na tváři. Pohlédl na příchozí, najednou zkameněl, smích mu zmrznul na zblednuvším líci, poté vytřeštil oči, zbrunátněl a s třísknutím dveře zabouchl.
Nikdo nechápal, co se stalo.
Tereza s Tomášem na sebe jen mlčky zírali.
Chvíli bylo naprosté ticho.
„Tak snad, abysme jeli“ zašeptal Miloš Dvořák, ale nikdo se ani nehnul.
„Tati?“ hlesla Tereza. „Co se to…“ začal udiveně větu Tomáš, ale Dvořák senior zamířil k autu. Pomalu jej následovala i jeho manželka. Tomáš s Terezou stále stáli jako přikovaní přede dveřmi domu, z něhož bylo slyšet vzrušené halasení paní Kačírkové. Ta vzápětí otevřela, ale Dvořákovi už nastupovali do auta. „Pojďte děti, pojďte dál“, špitla paní Kačírková, ale Tomáš začal pomalu couvat a pak svižně následoval rodiče k jejich autu. Tereza pořád stála jako kus skály se slzami v očích a vůbec nic nechápala. Mlčky sledovala odjíždějící vůz Dvořákových a nezmohla se ani na slovo. „Tak pojď, Terezko“, přitáhla jí jemně za loket matka. „Ma… mami?“ koktala Tereza. „Co… to… co se to tady děje?“, nechápala. „Co to táta…???“ Čistě mechanicky si zula boty v šatně a vstoupila do haly.
Pavel Kačírek téměř ležel zhroucený v křesle v obýváku, košili u krku rozhalenou, dva knoflíky na koberci. Obličej měl brunátný a sípavě lapal po dechu. „Tati, proboha co je ti?“ vykřikla Tereza, když ho uviděla. „To nic Terezko, zase srdce“ uklidňovala jí matka a odešla do kuchyně pro léky a vodu. Tereza vytřeštěně zírala na otce a mísil se v ní vztek se strachem. „Mami, co se to tu dneska proboha děje?“ téměř hystericky křičela na matku, která se vracela se sklenicí vody a dvěma bílými prášky. „Proč táta praštil těma dveřma? Vždyť s Veroničinýma rodičema jste nejlepší přátelé!“ durdila se.
„Protože ten pan Dvořák nás kdysi zatknul a vyslýchal“, odvětila poměrně chladně matka. Tereza stála s otevřenou pusou a nechápala, co jí to maminka říká. „Cože?“ vypravila ze sebe. „Ano, byl to on, kdo mě tehdy sebral a těhotnou mě přes pět hodin vyslýchal“, odvětila matka. „To snad… to je nějaký omyl, ne?“. „Kdepak omyl, holčičko, jsou tváře, které si prostě zapamatuješ na celý život“ sekla jí matka a nacpala otci mezi opěradlo křesla polštář, aby se mohl snáz napít. Tereza se pořád nemohla hnout z místa a zírala střídavě na matku, chvíli na otce.
„Promiň Terezko“ hlesl ztěžka otec a pokusil se narovnat, ale ihned se zase zhroutil. „Nemluv a lež“, štěkla na něj matka. „Terezko, běž se když tak převlíknout z těch šatů, kdyby něco“ zavelela matka a pak dodala smířlivě „my ti to všechno potom vysvětlíme, ale teď se z toho táta musí vzpamatovat“.
Modré majáky, problikávající večerní temnotou větvemi stromů kreslily na stropě střídavě zakřivené blesky jakoby sršící z nebe. Sanitka odvážela Pavla Kačírka a Tereza sešla dolů, aby za matkou, sledující mlčky odjíždějící sanitku, zavřela dveře. „Je to zlý?“ ptala se starostlivě matky. „Jako obvykle. To bude v pořádku, jenom mu puls nešel pod sto čtyřicet ani po třech Rytmonormech, tak jsem raději zavolala sanitku, aby ho neskolila ještě mrtvice“, poněkud nepřítomně odvětila matka. „Zítra ho ve špitále vyzvedneš, viď?“ ujišťovala se. Terka přikývla „To víš, že jo. A řekneš mi už prosím konečně, co se to tu vlastně dneska stalo? Tomáš mi už několikrát psal, je z toho úplně perplex“.
„V devětadevadesátým, když jsem s tebou byla ve třetím měsíci, přišli v pátek navečer tři policajti a přinutili mě jet s nima k výslechu. Že tam už mají tátu, a že musím podat vysvětlení. Vůbec jsem nechápala, co se děje, ale byla jsem jak ovce a samozřejmě jsem jela s nimi. Vůbec mě nenapadlo, že by mělo o něco jít, že bych se měla jakkoli bránit, prostě jsem si myslela, že jde jen o nějaké nedorozumění, a že se to vysvětlí. Posadili mě na chodbu a tam mě nechali strašně dlouho čekat. Začala jsem mít trochu strach. Pak vyvedli ze dveří tátu v poutech a já se rozbrečela. Strčili mě do tý samý místnosti a přes pět hodin pořád dokola mě, těhotnou, vyslýchali“.
„Kvůli čemu?“ zeptala se Terka. Něco už jí táta říkal, ale moc pozornosti tomu tenkrát nevěnovala. Jen si pamatovala, že obě své dcery celý život varoval před policií a vtloukal jim do hlavy, že se nikdy nesmí za žádných okolností s žádným policajtem bavit bez advokáta.
„Nejdřív se ptali na prodej jednoho auta, že prý vědí, že nikdy neexistovalo, a že potřebují jen svědectví. Ale potom začali postupně zpochybňovat všechny vydaný faktury, tvrdili, že je účetnictví zfalšovaný, že mají důkazy o tom, že ta prodaná auta neexistovala, že nemáme dost lidí na servise, že jsme vydávali faktury na neuskutečněné práce a nespotřebované díly a podobný hlouposti. Připadali mi jak mentálně postižení šílenci, hlavně jeden, kterej donekonečna mlel strašný nesmysly, vymýšlel si neexistující zákony a naopak popíral ty stávající… byl to fakt vůl non plus ultra. A vyšetřovatel, což byl právě poručík Dvořák, mě pořád přesvědčoval, ať se pod tíhou těch jejich ’důkazů‛ přiznám, že to bude polehčující okolnost a hned mě pustí domů a táta dostane kratší trest. Protože když se nepřiznám, že zavřou nás oba, a to na dlouho. A já jsem měla strašný strach. Bylo mi jedno, co se mnou udělají, co se mnou bude, nenáviděla jsem v tu chvíli tátu za to, že místo normálního zaměstnání musel podnikat, ale hlavně jsem měla strašný strach o Verunku a o tebe, že mi vás vezmou, že vás dají do děcáku, že z vás vyrostou alkoholičky a narkomanky, že budete někde šlapat chodník, že vám zkrátka úplně zničí celý život, celou budoucnost… To si prostě nikdo neumí představit ten šílenej strach. Verunka byla u našich a nikdo vůbec nevěděl, kde jsem, kde je táta, nikdo nám nemohl pomoci, byli jsme odkázaný jen na tyhle zrůdy, který se snažili za každou cenu ze mě vynutit přiznání.“
„Přiznání k čemu?“, nechápala Tereza. „Vy jste něco provedli?“
„Přiznání k tomu, že jsme falšovali účetnictví, že máme firmu jen proto, abychom vykazovali nějaký pofiderní toky špinavých peněz nějakýho absurdního původu… Pořád dokola opakovali slovo tunelování, snad v každý větě, to bylo tehdy strašně moderní, že prý vybíráme firemní peníze, který zase někomu dáváme zpátky nebo používáme pro sebe… fakt úplný nesmysly, nic z toho ani nešlo, nebylo to ani možný časově nebo technicky, bylo by úplně absurdní se tak chovat, ale ten pitomec pořád vymýšlel nějaký další a další nesmyslný konstrukce. A Dvořák pořád „tak se přiznejte, dostanete maximálně podmínku a váš manžel jen pár let“, prostě obrovskej nátlak a strach, neskutečnej strach o vás. Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava, že strachy umřu, vyskočím z okna, podřežu si žíly, ale pořád jsem myslela na to, co bude s Verunkou a jak tě asi tak budu ve vězení rodit.
Pak mi nechali vyndat všechny věci z kapes, že mě vezmou do vazby. Dali mi želízka, naložili do auta a odvezli. Nebylo to do vězení, jak jsem čekala, ale byla to zase jiná policejní stanice. A zase jsme strašně dlouho čekali, tentokrát jen s Dvořákem, už muselo být po půlnoci, pak mě strčili zase do nějaký kanceláře, kde seděl další policajt, který mi řekl, že táta se přiznal a vzal všechno na sebe, že já s tím nemám nic společnýho, že firmu vedl jenom on a že mi dával doklady k podpisu. Jenže v tom protokolu bylo i to, že mi úmyslně dával jen nějaký papíry, který chtěl, a ty snad nějak skutečný, jako že ne. Jakoby existovala ještě nějaká jiná, paralelní realita. To jsem řekla, že nepodepíšu, protože to není pravda. Prostě to byl další jejich podvod. Jediná pravda byla, že táta donekonečna opakoval, že jsem nic neprovedla a ať mě pustěj. Tak jsme začali nanovo, ale tenhle policajt už věděl alespoň něco o účetnicví, takže už to bylo o něco snesitelnější. Pak policajtka sepisovala protokol, Dvořák mě chtěl vzít do vazby, ale tenhle policajt zakroutil hlavou a řekl, že můžu jít. Že se dál povede vyšetřování na svobodě. Když jsem se ptala, co táta, tak řekl, že to se teprve uvidí. Ten přišel až třetí den odpoledne z vyšetřovací vazby, strašně smrděl, byl jako stěna a dva dny skoro nebyl schopnej mluvit, jen spal. Ale to jsi věděla, ne?“
„Něco jo, ale samozřejmě jsem nevěděla, jak to úplně bylo, taťka mi něco říkal, ale pro mě to byly strašně starý historky. A hlavně jsem samozřejmě netušila, že jedním z těch policajtů byl Miloš. To mi přijde divný. Seš si jistá, že to byl určitě on?“
„Určitě. Moc se zase nezměnil. Táta ho poznal na první pohled, a i když jsem ho jen zahlédla ve dveřích, vím, že to byl on“ byla přesvědčena matka.
Tereza věděla, že Tomášův otec dělá na ministerstvu, ale nevěděla přesně co. Vzpomněla si, že někdo někdy u nich říkal, snad Ondra, že byl kdysi u policie, ale nikdy to nijak neřešila. Miloš na ní působil upřímným dojmem a měla ho ráda, ostatně vychoval svoje tři syny jak nejlépe to šlo. Oba Tomášovi bratři byli také sympaťáci a pokud ví, neřešili v rodině nějaká nepřátelství nebo potyčky.
„Tak, dělal jen svoji práci“, zkusila to Tereza, ale věděla, co vzápětí přijde. „To nacisti taky, holčičko, to i velitelé koncentráků dělali jenom svoji práci a plnili jenom rozkazy svých nadřízených“, vrátila jí po zásluze logicky matka. Jako by slyšela otce.
„Mami, přece to nebylo z jeho hlavy, vůbec vás neznal, nevěděl, co jste zač a pokud vím, tak tehdy řešili hromadu podvodů a opravdickýho tunelování, tak vás prostě omylem zametli do stejnýho pytle s ostatníma“, pokusila se Terka hájit Miloše.
„Ale houby, prosím tě“ vyjela na ní matka. „demagogicky a naprosto úmyslně převraceli každý slovo, každou skutečnost, vymýšleli naprostý fantasmagorie, jako kdyby psali sci-fi“ rozčílila se matka. „Žádný skutečný tunelování nikdy nebylo, protože to slovo je jen označení pro každýho, koho chtěli zničit a neměli přitom jediný důkaz. Systematicky likvidovali český podnikatele, který se jen trochu drápali nahoru. Každou běžnou účetní operaci, každej převod peněz, každej nezbytnej úpadek převrátili na trestnou činnost! Byly to čarodějnický procesy, o nichž se dneska radši moc nemluví. Tunely dělali akorát oni. Nebyli líný vymýšlet problémy tam, kde bylo zjevný, že nic být ani nemůže. Žádný skutky, žádný důkazy! Jasně, nikdo nebyl svatej, ale třeba ten soud, to byla naprostá fraška a chceš vidět ten rozsudek? Dneska by se tomu každej vysmál, ale já jsem na tátu naléhala, prosila jsem ho, ať se neodvolává, že máme dvě malý děti, že se bojím, aby mi je nesebrali, aby nám už konečně dali pokoj… pořád dokola policajti i soudce překvalifikovávali naši údajnou trestnou činnost, když obhájce jeden nesmysl vyvrátil, soudce si vmyslel další a další… naštěstí to skončilo podmínkou, ale ten příšernej strach! Provinili jsme se tím, že bylo něco podle nich rozšířenou praxí. My jsme s tím sice neměli nic společnýho, ale bylo potřeba nás potrestat, potrestat, potrestat.“
„Tebe taky? To jsem nevěděla…“ divila se Tereza.
„Já jsem dostala tři měsíce podmínečně na rok, ale bylo mi to jedno, byla jsem na neschopence od psychiatra a k soudu chodil jenom táta. Ale táta byl jednatel a báli jsme se, že trestní rejstřík mu bude komplikovat život. Potřebovali jsme úvěry, potřebovali jsme fungovat, díky těm inkvizitorům jsme se dostali do dluhů a na pokraj bankrotu. Naštěstí to nakonec tak strašný nebylo, ani banka nikdy jeho trestní rejstřík nechtěla vidět, takže alespoň to bylo dobrý a nějak jsme se z toho po letech dostali. Ale sama víš, že když jste byly malé, tak nám moc veselo nebylo.“
„Já nevím, já si pamatuju jen hezký, vlastně naprosto šťastný dětství. Akorát spíš s tebou a Verčou nebo s tetama, táta byl pořád v práci a začal s náma trávit víc času, až když mi bylo asi patnáct nebo šestnáct. Když už byl nemocnej A jste si fakt stoprocentně jistý, že to byl Miloš? Ten vyšetřovatel?“
„Táta si byl naprosto jistej na první pohled. Taky ho vídal víc než já… Ale to neznamená, že máme něco proti Tomášovi. To určitě ne! Taky bych nechtěla, aby ti život komplikovaly moje nebo tátovy přešlapy z minulosti. Problém je v tom, že jsem z Dvořáka tenkrát cítila, že tomu věří, že je přesvědčený, že on stojí na té správné straně pravdy a lásky. A že já jsem nějaká stvůra, zločinec, který asi žere děti nebo co. Přitom ale všichni pořád soustavně lhali a podváděli, každý slovo překroutili úplně do nesmyslu, hlavně, aby nás mohli potrestat, i kdyby měli zfalšovat úplně všechno… Víš, úplně nejhorší je, že ti lidé nám systematicky ničili život, lhali a podváděli jen proto, aby dostali tisícovku na odměnách. To bylo na tom snad to nejhorší!“
„A mami, to mi nevykládej, že jste byli fakt čistí jak lilie?“
„Ale to víš, že jsme svatí nebyli. Okamžitě finančák udělal kontrolu a dostali jsme pokutu sto tisíc, ale byly to spíš takový formální blbiny. Ono totiž tehdy trval bankovní převod nejmíň týden, takže čas hrál trochu jinou roli a hlavně byla hromada těch, kteří objednali a nikdy nezaplatili… to byla prostě taková doba. A táta taky udělal pěknou blbost s tím autem, po kterým vlastně původně šli a o němž jsme původně měli ,jen‘ svědčit. V pátek odpoledne vytáhl auto z celní zóny, prodal ho a teprve v pondělí vyřídil papíry. Jenže ještě tentýž den se auto asi propadlo do země, protože ten tlusťoch, co ho koupil a zaplatit keš jedenapůl mega ho ještě ten večer omotal o strom a protože byl vožralej jak Dán, tak zdrhnul. Když se pak ráno pro auto vrátil, slehla se po něm zem. Prostě zmizelo. Dodneška se z toho auta nenašel ani šroubek. A oni se pokoušeli úplně nesmyslně dokázat, že to auto vlastně nikdy neexistovalo, že to byla fingovaná faktura, protože ten, co ho rozmlátil, byl daňovej podvodník. Normální magor, jenže s sebou stáhnul hromadu lidí, co jim pak policie a soudy léta ničily životy. Průšvih tenkrát byl, že to auto platil hotově. Ale nabývací doklady, celní doklady, DPH… všechno bylo ověřený během dvou dnů, na všem byly kulatý razítka, ale policajti schválně všechno zpochybňovali a protahovali úplně absurdně. Jen aby měli odměny!
I ta ženská z finančáku, která taky byla při tý kontrole protivná a měla jsem z ní strach, protože jsme museli dokazovat každej šroubek ve skladu, pak svědčila v náš prospěch. Že šli po jediný faktuře, jinak bylo účetnictví úplně v pořádku a soudce z ní udělal takovou krávu, až odcházela s brekem. To byl strašnej hajzl, chtěl povýšit na městskej soud a už tam nějak snad i nastoupil, ale pak ho zase šoupli zpátky na dvojku. Naštěstí ale nás mezi tím dostal jinej soudce, kterej nebyl taková krvelačná bestie. Snad jen v tom jeho nepovýšení bylo tehdy učiněno spravedlnosti zadost.“
„Tak vidíš, šli vlastně po daňovým podvodníkovi a Vy jste náhodou měli jen smůlu…“
„Náhodou? Kdepak holka, náhodou ani omylem! Tehdy hospodářská zničila život stovkám, možná tisícům lidí. Teprve když se ti něco takovýho stane, tak se začneš zajímat a zjistíš, kolik takových bylo. Jen se podívej na internet! Lidi přišli o veškerej majetek, o rodinu, o zdraví… úplně o všechno. To byla ta slavná Zemanova akce Čisté ruce. Místo očištění vazeb politiky a byznysu se stal pravý opak, jako Spořitelna nebo Grégrův Babiš. Zavřeli jen Zemanova ministra a jednoho tenistu, kterýho pak museli stejně nakonec pustit. Dokonalá fraška! Aby měli alespoň nějaký výsledky, šli po malých a středních firmách, aby lidi exemplárně od jakýhokoli podnikání odradili. Aby vyčistili trh pro velký korporace, který tu teď dřou zaměstnance z kůže za pár šupů a přitom maj nechutný zisky, o kterých se nám ani nesní. To je ta příčina levný práce! To se jim povedlo dokonale!
Sama jsem znala tři naše kamarády, obchodní partnery, pro který to byl konec. Zničenej život. My jsme měli kliku, že jsme vlastně nikoho nezajímali, byli jsme moc malí a bezvýznamní, takže jsme nešli do vazby, kde oni byli třeba pět, šest let s přestávkama, aby to v součtu dalo ty čtyři roky, vždycky je pustili, zavřeli, pustili… a pořád domovní prohlídky, vyšetřování všech obchodních partnerů, příbuzných, známých… dostali je do schýzy, kdy nikdo nevěděl ani dne ani hodiny, aby raději přiznali všechno, co jim podstrčili. A pak se dalších třeba deset let soudili. Stálo je to všechny peníze, dostali se do dluhů, firmy v bankrotu, většina ženských to nevydržela a utekla s děckama, protože ten šílenej strach o děti, to pak toho chlapa snadno zradíš. Není v tom nic podlýho, ale každá máma, když má volit mezi dětma a chlapem, vždycky dá přednost dětem a jejich budoucnosti. To poznáš sama. Děti jsou víc než čest, víc než láska, víc než cokoli jinýho na světě. Děti jsou prostě úplně všechno, nic cennějšího v životě mít nikdy nebudeš. Proti Tomášovi samozřejmě vůbec nic nemáme, máme ho oba rádi a moc si přejeme s tatínkem, abyste byli šťastní, aby vám to vyšlo, abyste měli velkou rodinu. Protože já z toho tenkrát skončila v Bohnicích a nakonec na neurologii s roztroušenou sklerózou… dodneška polykám antidepresiva, protože bez nich mám pořád ten šílenej strach, i když jste už dávno velký. Další děti už jsem proto riskovat nechtěla, i když jsme kdysi chtěli alespoň čyři. Proč si myslíš, že jsi odjakživa takovej bojínek, když Verča je vtělenej temperament?“
„Protože jsem po tobě, zatímco Verča je po tátovi, je to úplně jednoduchý, mami.“
„Klidnější jsi sice po mě, ale to tvoje zvracení před zkouškama, to, že jsi v oktávě od září nejedla, protože‘s měla hrůzu z maturity… a všechny ty další neurózy… to máš z těch výslechů a toho věčnýho vyhrožování a teroru. Odpusť mi to, holčičko.“
„Proboha mami, nedělej z toho melodram, já vám přeci nemám vůbec co odpouštět! Víš, co by většina dětí dala za dětství, jako jsem měla já? Vždyť já jsem přece naprosto šťastná! Teda – ještě dneska ráno jsem byla… Kdekdo přece v mládí udělá hromady blbostí, vždyť víš, co třeba říká táta o svým mládí? Spíš vy zkuste odpustit Milošovi. To je to, co by mi teď úplně nejvíc pomohlo ke štěstí.“
„Odpustit můžeš vždycky, to je čistě věc vůle. To určitě nebude ten problém. Ale zapomenout, zapomenout na ten šílenej strach, strach o vás, o váš život a budoucnost a nakonec i to, že jsem už nemohla mít další děti – to nemůžu. To zapomenout nejde. Bylo toho příliš na to, aby se na to i po čtvrt století dalo zapomenout. To prostě nejde, je to mimo veškerou lidskou vůli.“
23.11.2025 Integrale
(223x známkováno, průměr: 2,84 z 5)