Mám takovou nepříjemnou teorii k současné neplodnosti a nízké porodnosti. Ne tu klasickou, že za všechno může drahé bydlení, mizerné platy, feministky a stát, který se tváří jako rodič, ale funguje spíš jako parazitský exekutor v kostýmu sociální pracovnice. To všechno platí taky. Ale podle mě je pod tím ještě jedna hlubší věc.
Naše mládež si prostě odvykla realitě.
Dřív se člověk nudil. A když se nudil, šel ven. Mezi lidi. Za holkama, za klukama, do hospody, na zábavu, na intr, na kolej, na diskotéku, kamkoliv. Měl v sobě přetlak. Sexuální, sociální, životní. Chtěl něco zažít, někoho sbalit, někde se ztrapnit, dostat košem, zkusit to znovu. Byla v tom trapnost, riziko, pot, ostuda, alkohol, omyly a občas i dítě.
A dneska? Dneska už se člověk nenudí a nehledá naplnění v boji reálného života. To je právě ten problém.
Má počítač, mobil, porno, hry, seriály, sociální sítě, chaty, virtuální komunity, nekonečné digitální krmítko a nekonečnou zásobu náhradního života. Kluk si vyřeší sexuální frustraci během pěti minut u porna, potřebu výkonu ve hře, potřebu party na Discordu a potřebu názoru v komentářích. Holka si zase může donekonečna porovnávat realitu s naaranžovaným katalogem princů, životních stylů, těl, vztahů a pseudoduchovní sebelásky. A když skutečný člověk nesplní estetický casting mediálně vsugerované fantazie, tak radši nic.
A všichni se tváří, že je to svoboda. Jenže ono je to spíš pohodlný únik od života.
Moderní média nevzala lidem pudy. Ona je přesměrovala. Člověk pořád chce sex, uznání, dobrodružství, status, lásku, význam a pocit, že jeho existence má nějaký tah na branku. Jenže dřív ho tyhle věci hnaly do světa. Dneska je může vybíjet v simulátoru. Bez rizika. Bez odmítnutí. Bez odpovědnosti. Bez toho protivného detailu, že druhý člověk má vlastní vůli, náladu, pach, minulost a požadavky.
Výsledkem je generace lidí, která je permanentně přestimulovaná, ale reálně nežije. Zmámeně ukojená, ale nenaplněná. Přecpaná obrazy, ale hladová po skutečnosti. Má plnou hlavu ideálních možností, ale slabé nohy pro jejich uskutečnění.
A pak se divíme, že jsou mladí úzkostní. No samozřejmě že jsou. Když někoho od dětství krmíte fantazijní kaší a potom ho postavíte před realitu, kde se musí mluvit, riskovat, pracovat, snášet trapnost, odmítnutí a nedokonalé lidi, tak z toho bude mít ouzko. Realita je pro člověka odkojeného displejem skoro traumatická disciplína.
Nízká porodnost tedy není jen o tom, že lidé nechtějí děti. Ona je už o krok dřív. Lidé čím dál častěji nevstupují do situací, ve kterých děti vůbec vznikají. Nechodí se seznamovat, nepárují se, nezkoušejí to, neberou na sebe vztahové riziko. Místo toho sedí každý ve své komfortní digitální kleci a říká tomu vzorově naplněný životní styl.
Dřív člověk lezl do světa, protože ho zevnitř tlačil život. Dneska ten tlak odpustí obrazovka.
A pak se hrozně divíme, že se nerodí děti.
10.7.2026 Heresiar
(13x známkováno, průměr: 2,46 z 5)