Západní antiislamista má často jednu roztomilou slabost. Myslí si, že když má někdo problém s Hamásem, Hizballáhem nebo Íránem, automaticky je jeho civilizačním spojencem. A tak se občas stane, že britský odpůrce islamizace mává izraelskou vlajkou, jako by tím držel v ruce prapor obrany Evropy.
Jenže Izrael není Evropa. Izrael je Izrael. A jeho zájmy nejsou totožné se zájmy Britů, Francouzů, Němců, Čechů ani Evropanů obecně. Někdy se překrývají. Někdy ne. Někdy může být Izrael užitečným spojencem proti konkrétním islamistickým strukturám. Jindy může být pouze státem, který bojuje svou vlastní válku, zatímco evropská islamizace ho zase tolik netrápí.
To je první nepříjemná věc, kterou by si západní antiislamista měl přiznat. Nepřítel mého nepřítele není automaticky můj přítel.
Izrael má jednu tvář, která se západnímu konzervativci líbí. Tvář hranic, armády, zpravodajských služeb, tvrdých protiúderů, plotů, kontrol a přežití. Tvář státu, který si nenechá vysvětlit, že ochrana vlastních hranic je xenofobie. Tahle tvář působí na Evropana vychovaného v bruselské školce téměř pornograficky. Konečně někdo, kdo se brání. Konečně někdo, kdo chápe, že stát bez hranic není stát, ale průchoďák.
Jenže existuje i druhá tvář. Tvář diasporického liberalismu, multikulturalismu, otevřené společnosti, menšinové citlivosti a permanentního podezírání většinové kultury. Tvář, která na Západě často nepodporuje obranu civilizace, ale její rozpuštění.
A západní naivka si tyto dvě tváře spojí do jedné. Myslí si, že kdo podporuje Izrael, podporuje i obranu Evropy. Jenže to je omyl. Někdo může podporovat izraelskou zeď a zároveň evropské hranice považovat za fašismus. Někdo může považovat židovský národní stát za samozřejmé právo na přežití, a současně evropský národní stát za nebezpečný přežitek. Někdo může chápat izraelskou bezpečnostní tvrdost jako nutnost, ale britskou, francouzskou nebo českou obranu vlastní kulturní kontinuity jako xenofobii.
Tomu se neříká spojenectví. Tomu se říká dvojí metr.
Západní člověk obvykle předpokládá, že židovský odpor k islámu musí být samozřejmý. Vždyť Izrael válčí s islamisty. Vždyť Židé čelí islámskému antisemitismu. Vždyť Hamás nechce diskusní klub, ale mrtvé Židy. To všechno je pravda. Ale není to celá pravda.
V některých náboženských židovských výkladech může být islám vnímán jako menší problém než křesťanství. Islám je přísný monoteismus. Křesťanství je podezřelé kvůli Trojici, Kristu jako Božímu Synu, ikonám, svatým a celé své dějinné roli. Proto mohl rabín Baruch Efrati prohlásit, že islamizace Evropy je z halachického hlediska lepší než Evropa křesťanská. Pro sekulárního Evropana šílenost. Pro určitý rabínský pohled nikoli.
A právě tady se ukazuje, jak dětinská je představa, že „židovský“ a „západní“ pohled na islám musí být automaticky totožný. Nemusí. Pro Evropana může být islamizace konec vlastního domova. Pro někoho jiného může být jen konec staré křesťanské majority, která mu nikdy nepřirostla k srdci.
Pak je tu ještě druhá rovina. Sekulární, liberální, západní. Židé na Západě historicky získali obrovský prostor díky liberalismu, občanským právům, nediskriminaci a oslabení starých většinových bariér. To je pochopitelné. Když jste menšina se zkušeností ghett, pogromů a nakonec průmyslového vyhlazování, liberalismus působí jako spása.
Jenže každá dobrá myšlenka se dá dovést do idiotismu. Umírněná nediskriminace říká: člověk nemá být pronásledován kvůli původu. To je správně. Absolutní nediskriminace říká: většinová kultura nemá právo existovat jako většinová kultura. A to už je civilizační sebevražda.
První princip chrání menšinu před útlakem. Druhý princip odzbrojuje společnost před každým, kdo do ní přijde s vlastní tvrdou, nesmlouvavou a expanzivní identitou. Tím se multikulturalismus mění z ochrany práv v kyselinu. Nerozšiřuje svobodu. Rozpouští nosné zdi domu, v němž se ta svoboda vůbec mohla objevit.
Do této kapitoly patří i Barbara Lerner Spectre, zakladatelka židovského vzdělávacího institutu Paideia ve Švédsku. Často je citována v souvislosti s výrokem, že Evropa už nebude monokulturní a že Židé budou v centru této transformace. Není potřeba z ní dělat karikaturu tajné architektky islamizace. To by bylo laciné. Je zajímavější jako symbol určitého postoje.
Stará Evropa zde není chápána jako domov, který má právo na kontinuitu. Je chápána jako materiál k převýchově. Národní, křesťansky zděděná, kulturně souvislá Evropa se v tomto pohledu nechrání. Ona se překonává. Jenže právě zde se liberální multikulturalismus prakticky setkává s islamizací. Ne proto, že by kavárenský multikulturalista chtěl chalífát. Nechce. On chce „pluralitu“. Jenže politický islám si pluralitu překládá po svém: jako přechodné období mezi slabostí hostitele a nástupem vlastní dominance. A na to je západní liberalismus slepý.
Tady se dostáváme k typům jako Tommy Robinson. Člověk může chápat jeho vztek. Británie skutečně prochází procesy, o nichž se dlouho nesmělo mluvit bez povinného cejchu extremismu. Grooming gangy. Policejní dvojí metr. Islamizovaná předměstí. Importované komunity, které se nikdy nechtěly stát Brity. Zbabělost institucí. Mediální lež.
To všechno je reálný problém. Ale když britský antiislamista začne mávat izraelskou vlajkou jako symbolem vlastní záchrany, je v tom kus geopolitické naivity. Izrael nebrání Británii. Izrael brání Izrael. A pokud se britská společnost sama vzdá práva být britskou společností, žádná izraelská vlajka ji nezachrání. Naopak. Může ji jen přivázat k cizímu konfliktu, v němž bude sloužit jako užitečný pěšák.
Británie nepotřebuje převzít izraelský příběh. Británie potřebuje znovu najít ten vlastní. Stejně jako Evropa.
Nejtemnější otázka tedy nezní, zda existuje nějaké tajné spiknutí. To je primitivní představa pro lidi, kteří potřebují svět nakreslený voskovkou. Otázka zní jinak: co když je Západ pro různé cizí i domácí ideologie prostě jen materiál?
Pro jedny zdroj peněz, zbraní a diplomatického krytí. Pro druhé laboratoř morální převýchovy. Pro třetí prostor historické satisfakce nad pádem křesťanské majority. Pro čtvrté hostitelská civilizace, kterou lze využívat, dokud je bohatá, slabá a provinilá. A pro páté — domácí liberály — nekonečná učebnice vlastní viny.
Pak už není potřeba žádné spiknutí. Stačí souběh zájmů, komplexů, iluzí a zbabělosti. Jedni Západ využívají. Druzí ho převychovávají. Třetí mu nedůvěřují. Čtvrtí ho nenávidí. A on sám si k tomu ještě píše grantové žádosti.
Je nutné říct jasně: tohle není výzva k nenávisti vůči Židům. Židé nejsou jeden názorový blok. Existují Židé konzervativní, liberální, sekulární, náboženští, sionističtí, antisionističtí, levicoví, pravicoví, vlastenečtí i globalističtí. Existují Židé, kteří před islamizací Západu varují. A existují Židé, kteří ji bagatelizují, relativizují nebo ideologicky kryjí.
Právě proto je hloupé mluvit o „Židech“ jako o jedné politické bytosti. Ale stejně hloupé je opačné tabu: tvářit se, že židovské náboženské, diasporické a liberální postoje k Evropě, islámu a multikulturalismu nesmějí být vůbec analyzovány. Smějí. A mají.
Západní člověk musí přestat s dětinskou představou, že když někdo bojuje proti Hamásu, automaticky bojuje za Londýn, Paříž, Berlín nebo Prahu. Nemusí. Může bojovat za sebe. A na tom není nic špatného. Špatné je, když to Západ nechápe.
Evropa nepotřebuje další cizí prapor, pod kterým se bude tvářit statečně. Potřebuje vlastní vědomí. Potřebuje znovu vyslovit větu, která se dnes považuje skoro za extremistickou: Evropa má právo existovat jako Evropa.
Ne jako neutrální letištní hala. Ne jako terapeutické centrum pro všechny bolesti světa. Ne jako otevřený účet pro cizí konflikty. Ne jako místo, kde každá menšina smí mít identitu, kromě většiny.
Jestli Západ neumí bránit sám sebe, nikdo ho nezachrání. Ani Izrael. Ani Amerika. Ani žádná vlajka vypůjčená z cizí války.
A jestli si antiislamista splete vlastní civilizační obranu se službou cizímu státu, skončí jako užitečný idiot přesně těch sil, proti nimž si myslí, že bojuje.
Největší lež totiž nemusí být v tom, že Západ nemá nepřítele.
Největší lež může být v tom, koho si spletl se spojencem.
24.05.2026 Heresiar
(84x známkováno, průměr: 1,38 z 5)