Omyly klasického liberalismu a budoucnost svobody

Hned na začátek špatná zpráva: Klasický liberalismus je zhruba od poloviny devatenáctého století na ústupu, ve veřejném prostoru se na jeho místo tlačí myšlenky socialismu. Není nijak přehnané konstatovat, že minulé století bylo jak v USA, tak v Evropě dokonce epochou socialismu par excellence: socialismu národního (nacionálního), sociální demokracie, epochou komunismu a fašismu (druhá jmenovaná forma přitom prokázala největší životaschopnost, její specificky americké varianty nesou též název liberalismus či neokonzervatismus).¹

V zájmu spravedlnosti je však zároveň třeba doplnit, že ústup nebyl zcela přímočarý, že agresivní rozpínání socialismu se tu a tam dařilo celkem účinně zpomalovat a brzdit. Západní Německo s Itálií zažily liberalizační epizody po pádu nacismu a fašismu v důsledku II. světové války, výrazné uvolnění poměrů přinesl také pád sovětského východoevropského impéria po roce 1989. Jásot některých liberálů se však ukázal předčasný, neboť liberalizace následkem bankrotu (ekonomického, válečného) se nestala počátkem celkové renesance systému, zůstala jen metodou, jak úpadek prakticky realizovat. Po jeho proběhnutí sice došlo k restrukturalizaci společnosti, prosadil se však model praktikovaný jedinou přežívající mocností – vojensky neporaženou a ekonomicky nezbankrotovanou – model sociálně demokratických USA.

Z liberálního pohledu šlo tedy jen o jakýsi odklad při nahrazování liberálního řádu řádem socialistickým. Nahrazování ovšem důkladného, dokonce tak, že se některým neokonzervativcům nad dosaženým triumfem až zatočila hlava, o jedenadvacátém století začali blouznit jako o „konci dějin“ a spojovat jej s příchodem „posledního člověka“ (fakticky měli na mysli nástup sociální demokracie v globálním měřítku, provázený vznikem nového člověka homo socio-democraticus).²

II.

A i když hegeliánské aspirace podobného konceptu dějin prohlásíme za pošetilost, i když nepřiznáme liberalismu status pouhého přechodného jevu na evoluční cestě od tlupového primáta k sociálnímu demokratovi,³ přesto nemůžeme (s pocity jisté melancholie) v neokonzervativním filosofování přehlédnout přinejmenším náznak nepříjemné pravdy. A mnoho útěchy nepřinese ani evidentní fakt, že sociálně demokratický systém je odsouzen ke kolapsu. Nijak totiž není zaručeno, že pád přinese znovuzrození svobodné společnosti, stejně jako je nepřinesl pád komunismu (o kterém liberálům také nebylo nejmenších pochyb).

Předpokládáme-li, že běh historie určují myšlenky (spíše než „slepé sily“) a že historickým změnám nutně předcházejí názorové posuny v masovém měřítku, nezbývá než si přiznat: socialistická transformace posledního století je důsledkem intelektuální (filosofické i teoretické) porážky liberalismu, jeho odmítnutí širokou veřejností jakožto mylné doktríny.⁴ Tváří v tvář této skutečnosti se pak nabízejí dvě reakce. Jedna možnost je na správnosti liberálních myšlenek trvat a neúspěch prohlásit za nedorozumění. V takovém případě však musíme vysvětlit, proč se lidé k nesprávným myšlenkám upínají, třebaže jsou jim známy ty správné (liberální).⁵ Proč si pravda atraktivitu nejen nedokáže podržet, ale proč se míra jejího popírání časem dokonce ještě zvyšuje? Stali se lidé lhostejnějšími, či snad dokonce zdegenerovali? A pokud ano, jak také tuto skutečnost vysvětlit?⁶ Nebo je možné zvážit druhou možnost a odmítnutí doktríny prohlásit za důkaz její nedokonalosti. V takovém případě bude třeba znovu promyslet teoretická východiska a nalézt vadu, která k zavržení doktríny a v důsledku toho k současné situaci vedla. Jinými slovy: socialistická transformace musí být pojata jako rozumu přístupná a systematicky předpověditelná progresivní dekonstrukce a degenerace liberálního politického myšlení pocházející a logicky pramenící z chyby v jeho základech.

III.

Myšlenkové zakolísání liberalismu spatřujeme především v jeho teorii vlády,⁷ která ‒ podobně jako celá doktrína ‒ vychází z názorů řeckých stoiků, z myšlení pozdní scholastiky a jejíž završení představuje politická i morální filosofie Johna Lockea (nejpregnantněji vyjádřená v Jeffersonově Deklaraci nezávisti). Podstatu nauky tvoří několik logicky propojených principů vyplývajících z podstaty člověka jakožto racionální bytosti: princip vlastnictví sebe sama, zásada prvotního přisvojování přírodních zdrojů (dosud nikým nepřisvojených), koncept soukromého vlastnění a pravidlo smluvního převodu. Ukotvenost v lidské přirozenosti však těmto principům dodává ještě jeden rozměr ‒ povyšuje je na nezcizitelná a od jednotlivce neoddělitelná lidská práva.⁸ Důraz na jejich všeobecný charakter nepříliš překvapivě postavil liberální filosofii v době vzniku do radikální opozice vůči vládě šlechticů a králů. Podřízení každého člověka, ať pána či kmána, těm samým univerzálním a věčným principům spravedlnosti muselo však později nevyhnutelně vést k dalšímu problému: čím obhájit existenci i jakékoli jiné vlády.⁹ Zdánlivě přijatelné východisko bylo nakonec nalezeno v představě smlouvy (o vytvoření vlády), dobrovolně uzavřené mezi soukromými vlastníky.¹⁰

Podkladem pro takovou smlouvu je realistický pohled na vlastnosti člověka. Pokud totiž lidstvo zůstane lidstvem, budou vždy existovat vrazi, lupiči, zloději, násilníci či podvodníci a fungování společnosti bude nemožné, nepřijde-li po zločinu fyzický trest. Přežití řádu svobody tedy vyžaduje, aby při vynucování společenských pravidel nebyla vyloučena možnost užití síly (nebo hrozby silou) vůči každému, kdo život a majetek ostatních nerespektuje. Takový výchozí předpoklad lze jistě přijmout, neiluzívní pohled na lidský charakter představuje snad nejsilnější stránku liberální doktríny. Co z něj podle jejích stoupenců vyplývá? Udržení řádu a práva je úkolem zcela specifickým, výjimečným, s jakoukoli jinou činností nesrovnatelným, tudíž vyžadujícím vytvoření unikátní, ničím a nikým nenahraditelné instituce.¹¹

Radikální závěr vždy vyvolá přinejmenším pochyby o správnosti vyvození. Vede premisa (lidských sklonů ke zlu) opravdu nutně k nevyhnutelné potřebě výše popsaného druhu vlády? O správnosti či nesprávnosti implikace můžeme rozhodnout pouze na základě definice této instituce. Správně vyvozujeme za podmínky, je-li výrazem „vláda“ míněn jednotlivec či firma poskytující ochranu nebo bezpečnostní služby dobrovolně platícím klientům (soukromým vlastníkům). Takovouto definici však liberálové na mysli nemají, vláda v jejich pojetí rozhodně není považována za pouze jednu z mnoha specializovaných firem. Dvě jedinečné charakteristiky ji totiž odlišují: teritoriální monopol na vynášení konečných rozhodnutí (jurisdikci) a právo uvalovat daně. Ve světle této definice vlády se ovšem liberální závěr jeví jako chybný. Potřeba práva a ochrany života nebo majetku nijak neimplikuje, že služba může být právoplatně a efektivně poskytována pouze legislativním a daňovým monopolistou. V přímém rozporu s takovou představou lze dokonce ukázat, že podobná instituce je s požadavkem na legální a efektivní ochranu života i majetku naopak neslučitelná.

V souladu s liberální doktrínou jsou majetková práva prius, vláda posterius (instituce soukromého vlastnictví tedy instituci vlády předchází, logicky i časově). Vlastnická práva – výsledek aktu prvotního přivlastnění, produkce a/nebo směny určitých fyzických zdrojů mezi předchozím a následujícím majitelem – zahrnují rovněž nárok na exkluzivní jurisdikci ve vztahu k těmto zdrojům. Lze také říci, že ustavit fyzicky separované domény exkluzivních jurisdikcí s cílem zabránit možnému konfliktu o vzácné zdroje je nejvlastnějším smyslem majetkových práv.¹² Svrchované jurisdikce při ochraně svého majetku se nemůže vzdát žádný majitel, pokud majetek neprodá či nepřevede na někoho dalšího. Ochranu lze dále zkvalitnit zapojením do dělby práce, ve spolupráci s ostatními a s pomocí jejich prostředků. Jinými slovy: každý má svrchované právo nakupovat, prodávat nebo s pomocí kohokoli smluvně pořizovat ochranné služby jakéhokoli množství či kvality, stejně jako takovou spolupráci kdykoli jednostranně přerušit nebo svá obchodní spojení změnit. V takové situaci lze také s jistotou očekávat, že v reakci na poptávku po bezpečnosti začnou vznikat specializované agentury či jednotlivci, kteří budou služby tohoto druhu (společně se službami pojištění a arbitráže) dobrovolně platícím klientům nabízet.¹³

Systém vzájemně si konkurujících dodavatelů bezpečnosti vzniklý na smluvním základě – takový výsledek je logický a celkem snadno pochopitelný. Normální rozum však začne protestovat při jiné představě – při představě soukromých vlastníků hrnoucích se do uzavírání kontraktu s někým, kdo obyvatele daného teritoria nutí ochranu (rozhodování sporů) objednávat výlučně u něj a kdo vzniku přirozené konkurence v oboru násilím brání. Dobrovolně uzavřené monopolní smlouvy by byly důkazem totální rezignace soukromých subjektů na právo posledního slova ve vlastních záležitostech i na právo svůj život či majetek vůbec bránit. Trvalým převedením svého práva jinam by fakticky sami sebe uvrhli do otroctví, a zabředli tak do flagrantního rozporu s liberální doktrínou. Ta totiž podobné sebepodrobující kontrakty nepřipouští a vzhledem k rozporu s praxeologickými základy jakékoli smlouvy (vlastněním svého majetku i sebe sama) je považuje za neplatné a nulitní.¹⁴ Nabýt postavení právoplatného majetku jiné osoby nebo učinit sám sebe zcela bezbranným touží asi málokdo, a už totálně nesmyslná je představa, že monopolnímu ochránci by navíc k tomu všemu bylo ještě přiznáno nezrušitelné právo zdaňovat. Vytvořit s dodavatelem obrany smluvní vztah zároveň dobrovolný a zároveň vkládající do jeho rukou právo jednostranně (bez souhlasu klienta) určovat cenu za poskytované služby je prostě nemožné.

Od Lockeových časů bylo podniknuto mnoho pokusů vnitřní rozpory překonat, vzniklo mnoho účelových teoretických eskamotáží typu „tichá“ („implicitní“ či „konceptuální“) dohoda, společenská smlouva či ústava. Čím dál tím komplikovanější a zmatenější výsledky takových pokusů však ukazují jediné – snažit se odůvodnit existenci vlády dohodou soukromých vlastníků znamená plýtvat časem.¹⁵

IV.

Předchozí analýzy přinejmenším ukazují směr, jakým se při hledání chyby v základech ubírat (chyby, jež posléze způsobila zřícení celé budovy). Za destrukci liberalismu se zdá zodpovídat nekonzistence mezi základními liberálními principy (sebevlastnictví, prvotního přisvojení, vlastnických práv a smlouvy), a institucí vlády. Respektive liberálové, kteří zmíněný rozpor přehlížejí, podceňují či vědomě popírají.

Počáteční chyba – označení vlády za morálně přípustnou instituci – udělá z liberálního řešení odvěkého problému bezpečnosti – z konstitučně omezené vlády ‒ pouhý ideál, ideál navíc vnitřně rozporný a praxeologicky neuskutečnitelný. Původní liberální záměr (s pomocí minimální vlády chránit svobodu a vlastnictví) je totiž torpédován inherentní, systémově zabudovanou, a tudíž neřešitelnou tendencí minimální vlády prolamovat jakákoli myslitelná ústavní omezení a nezadržitelně přerůstat ve vládu maximální.

Jinými slovy: akceptací scestného principu vlády jakožto daňově – legislativního monopolu nebo dokonce prohlášením takového principu za spravedlivý se představa vládní moci omezené výlučně na ochranu svobody a majetku stane iluzorní. Není pak už těžké předpovědět, co bude následovat: pod starostlivým dozorem monopolu cena ochrany a spravedlnosti kontinuálně poroste, zatímco kvalita bude nepřímou úměrou klesat. Daněmi (násilím) financovaná (před násilím chránící) bezpečnostní agentura je nelogický konstrukt, contradictio in adjecto, výsledkem tedy nemůže být nic jiného než ochránce – vykořisťovatel, kozel – zahradník. Nebo také více daní ‒ méně ochrany, hodně peněz – málo muziky. Navíc, i kdyby se v souladu s představami liberálů skutečně podařilo omezit aktivity vlády na pouhou ochranu tradičních majetkových práv, vyvstane zásadní otázka: kolik bezpečnosti je vlastně třeba vyprodukovat? V situaci vládních činitelů, sobeckých a přirozeně líných (jako každý jiný), ovšem vybavených právem zdaňovat (na rozdíl od jiných), bude odpověď bez výjimky vždy stejná: výdaje na bezpečnost je třeba maximalizovat (přičemž je teoreticky možné alokovat do sektoru bezpečnosti celé národní bohatství), zatímco reálnou nabídku bezpečnosti je naopak nutno minimalizovat. Protože jen tak a ne jinak lze v ekonomických podmínkách vládního monopolu dosáhnout zvýšení životní úrovně jeho zaměstnanců, systémově motivovaných co nejvíce utrácet a co nejméně pracovat.¹⁶

A ještě hůře – ke snižování kvality bezpečnostních služeb bude kromě toho dále přispívat i monopol na jurisdikci. Má-li totiž jedinec při hledání spravedlnosti jedinou možnost, totiž obrátit se na stát, začne se celý systém spravedlnosti na stranu státu přiklánět, a to bez ohledu na ústavy či odvolací soudy. Tyto instituce jsou rovněž institucemi vládními, a jakákoli omezení, kterými mohou administrativní pravomoci omezit, tedy ve skutečnosti pocházejí od zaměstnanců jedné a té samé firmy. Lze předpovědět, že za takových podmínek bude sama definice majetku i jeho ochrany trvale měněna a že rozsah vládní jurisdikce se bude zvětšovat ve směru trvalé favorizace státu.¹⁷

Ani to však ještě není konec, morální akceptace vlády přinese další nesnáz ‒ rozporným a vnitřně nekonzistentním se stane i tradičně liberální příklon k lokální, teritoriálně omezené formě vládnutí.¹⁸ Ani sebelokálnější a sebeteritoriálnější forma však nezaručuje odolnost vůči inherentní charakteristice každé vlády: vůči tendenci k větší a větší centralizaci, potenciálně završené vznikem vlády celosvětové.

Proč? Pokud je pravda, že zajištění podmínek pro mírumilovnou spolupráci osob A a B nezbytně vyžaduje přítomnost monopolisty na vynucování práva X, vyplývá z toho, že pokud by kromě monopolisty X existoval ještě další monopolista Y (Z, …), nemůže být míru mezi nimi, podobně jako za absence X nemůže být míru mezi A a B (pokud by se A i B nacházeli ve „stavu anarchie“). Je-li tedy pravda, že zajištění podmínek pro mírumilovnou spolupráci atd., paradoxně se z politické centralizace a unifikace (tedy z likvidace Y, Z, …) stává dokonce holá nutnost.¹⁹

Z morálně pomýlené akceptace vlády konečně vyplyne i poslední potíž: v jejím důsledku dojde k zproblematizování a zmatení starobylé koncepce univerzality lidských práv a jednoty zákona. Zákon platný bez výjimky pro všechny zdegeneruje v nástroj prosazování rovnostářství, myšlenka univerzálních lidských práv bude v rukou vlády nejprve egalitářsky překroucena, a s postupujícím časem nakonec zcela zničena.²⁰ Za mlčenlivého přihlížení (či nadšeného potlesku) moderních liberálů, kteří „zapomněli“ přečíst, promyslet a domyslet slova antiegalitářských, neřkuli aristokratických otců zakladatelů.

Prohlášení instituce vlády za spravedlivou a odstranění dědičných panovníků pro nekompatibilitu s ideou všeobecných a rovných lidských práv přinese otázku, jak tu samou ideu uvést do souladu s konceptem vlády, jež monarchii vystřídala. Liberální odpověď zní – demokracie, otevřený a rovný přístup do vlády pro každého, nejen pro nositele dědičných šlechtických titulů. Volný a rovný přístup k vládním pozicím a demokratická rovnost před zákonem se ovšem s a klasicko liberální představou univerzálního zákona, jenž platí vždy, všude a pro každého, zásadně neslučují. Demokracie neruší kritizovanou nerovnost nadřazenosti šlechtického zákona nad zákonem pro poddané, schizma mezi nimi naopak zachová v nové formě, ve formě protikladu veřejné versus soukromé právo (a v nadřazenosti prvého nad druhým).²¹ Lze souhlasit, že demokracie nevytváří osobní privilegia či privilegované osoby. Místo nich však vytváří privilegované funkce ‒ nezapomínejme, že pokud jednají z moci úřední, spadají pod veřejněprávní jurisdikci právě činitelé státu. Už tato skutečnost je tedy nadřazuje vůči zbytku společnosti, vůči těm, jejichž jednání je regulováno pouhými pravidly práva soukromého (nadřazenost se nejjasněji zrcadlí v možnosti uvalovat na takové subjekty daně a z nich financovat své aktivity ).²² Privilegia, diskriminace a protekce proto nezanikají, ale místo toho, aby se (jako dříve) omezovaly jen na prince a šlechtu, jsou nyní k dispozici a na dosah všem. Z toho lze snadno usoudit, že tendence každého monopolu ke zvyšování cen a zhoršování kvality v demokratických podmínkách ještě zesílí. Princ v pozici dědičného monopolisty považuje jak teritorium, tak i obyvatele pod svou jurisdikcí za své, a „majetek“ monopolně vykořisťuje. Vykořisťování však s nástupem demokracie nekončí, otevřený přístup k moci rozdíl mezi vládci a ovládanými neeliminuje, vládci s ovládanými magicky nesplynou. Fakticky se stane jen to, že princ – majitel je u řídících pák monopolu vystřídán správcem – zmocněncem. Ten je zaměnitelný, zemi nevlastní, je mu pouze dovoleno ji po dobu funkčního období využívat ve svůj prospěch a ve prospěch svých chráněnců. Co opravdu vlastní, je požívací právo, usufruktus, nikoli ovšem kapitálová podstata. Tím samozřejmě není vykořisťování ani v nejmenším odstraněno, stane se jen méně kalkulovaným a začne se provádět bez ohledu na základní kapitál. Jinými slovy – stane se krátkozrakým.²³ Volný přístup do vládních pozic a účast veřejnosti v nich se projeví i v oblasti justice, učiní ji ještě perverznější. Z ochránce tradičních majetkových práv se demokratická vláda změní v mašinérii na jejich permanentní přerozdělování ve jménu iluzorních „sociálních jistot“. To bude navíc pokračovat tak dlouho, dokud se sama představa univerzálních a neměnných práv z mysli lidí nevytratí, nahrazena představou: zákon = vládní legislativa.

Jak asi může v tomto nasvícení vypadat odpověď na otázku po budoucnosti liberalismu?

Problém morálního oprávnění existence vlády vedl k fatálnímu zakolísání liberálního myšlení, které tak samo nejvíce přispělo ke zničení všeho, co si jeho tvůrci předsevzali chránit a uchovávat: ke zničení svobody a soukromého vlastnictví. Prohlášením vlády za nezbytnou instituci se triumf socialismu stal pouze otázkou času, důkazem čehož je neokonzervativní „konec historie“ (v podobě USA prosazovaného systému globální sociální demokracie), ke kterému jsme v průběhu dvou století a za asistence liberálních popletů nakonec zdárně doputovali. Liberalismus v jeho současné formě definitivně ztratil budoucnost, prohrál ji ve prospěch socialismu, a tak se socialistické světlé zítřky již fakticky staly součástí našeho dneška (i když víme, že nemohou fungovat a proč) .

Okamžik přijetí premisy nutnosti a nezbytnosti vlády zároveň vyznačuje počátek liberální apokalypsy, a to bez nejmenšího přehánění. Jeden nerozvážný krok – a liberálové se ocitají na stejné platformě se svými odpůrci. Těm už pak nic nebrání premisu převzít a realizaci dotáhnout do absolutního konce. Liberálové mohou jen s otevřenými ústy přihlížet, rozpačitě pokašlávat a zdvořile namítat něco ve smyslu „takhle jsme to my přece opravdu, ale opravdu nechtěli“. Co jiného jim zbývá, když si předem sami vyrazili z ruky jediný relevantní protiargument. Protože je-li (i podle liberálů) monopol spravedlivý, je spravedlivá i centralizace. Je-li (i podle liberálů) spravedlivé zdanění, je stejně spravedlivé i větší zdanění. A je-li demokratická rovnost (i podle liberálů) spravedlivá, je spravedlivé i vykořisťování soukromých vlastníků (zatímco soukromé vlastnictví spravedlivé být přestává). Logicky je taková argumentace těžko napadnutelná, takže k čemu může liberál ve skutečnosti sáhnout, chce-li svůj vlastní program zdaňování a přerozdělování (o něco nižšího) obhájit? Pokud dříve připustil, že daně i monopol jsou spravedlivé (když jejich rozsah určí on), udělal tím ze sebe zároveň morálního relativistu.²⁴ Snížení daní (na rozdíl od jejich zrušení) není totiž morálním imperativem, ale pouhou ekonomickou poučkou. Podle ní bude výsledkem nižších odvodů dlouhodobý hospodářský prospěch, zatímco současným příjemcům daňových plateb přinese krátkodobé zvýšení nákladů. Zbaven možnosti morální argumentace, je liberál skutečně odkázán jen na podobné analýzy nákladů a výnosů, které mu ale do cesty nastraží další past ‒ při jejich provádění se nijak nemůže vyhnout interpersonálnímu porovnávání užitku. Tedy něčemu, co je nemožné, vědecky nepřípustné²⁵ a co z výsledku jeho analýzy (a z jakéhokoli návrhu na ní založeného) učiní arbitrární, čistě subjektivní názor. Demokratičtí socialisté se za takové situace budou jevit jako čestnější, konzistentnější a systematičtější, zatímco liberálové budou působit dojmem neprincipiálních a oportunistických zmatkařů s růžovými brýlemi na nose. Dojmem někoho, kdo jednou rukou horlivě buduje základy současného řádu, zatímco druhou sepisuje sáhodlouhé lamentace nad jeho antiliberálním vyzněním.

Je tedy v nejvyšším zájmu budoucnosti liberalismu takto fundamentální myšlenkové zakolísání napravit. Je nejvyšší čas uznat, že existenci monopolu nelze zdůvodnit principem smlouvy, že cestou k efektivní a zákonně poskytované bezpečnosti je konkurence mezi jejími dodavateli, že koketování s vládou vede jedině k destrukci. Nezbývá také, než se poohlédnout po možných způsobech transformace doktríny a nepřehlédnout přitom například koncept anarchie soukromého práva (soukromoprávní společnosti). Tedy myšlenkového směru, který před téměř sto padesáti lety naznačil Gustavo Molinari a který v moderní době dále rozvinul Murray Rothbard.²⁶

Teoretická transformace učení by vzápětí přinesla dvojí efekt: na jedné straně by současné liberální hnutí očistila, maskovaní sociální demokraté a nejeden vysoce postavený vládní funkcionář by se s novým proudem rychle rozžehnali. Na druhé straně by mohla vést k systematické radikalizaci. Z pohledu stoupenců, pro které stále něco znamená klasická představa univerzálních lidských práv a pro které sebevlastnictví spolu s majetkovými právy stále předcházejí instituci vlády (i veškeré legislativě), představuje přechod od liberalismu k soukromoprávnímu anarchismu jen malý myšlenkový krok. Krůček, který je navíc usnadněn zcela očividným selháním demokratické vlády při poskytování všeho, co kdy společnosti naslibovala. Pochopit anarchii soukromého práva jako konzistentní, do důsledků domyšlený a do souladu s původními záměry uvedený liberalismus²⁷ opravdu nevyžaduje žádný obří intelektuální výkon.

Malý krok pro člověka, veliký skok pro hnutí. Liberálové by jím jasně signalizovali přerušení svazků se současným systémem, odsoudili by demokratickou vládu jako nelegitimní a přihlásili by se ke svému právu na sebeobranu. Politicky by se navrátili k samotným počátkům, k revoluční víře, v níž popření šlechtických výsad implikuje opozici i vůči jakékoli jiné vládě a z níž rovněž plyne neomezené právo na secesi. V tomto smyslu je charakteristické, že největší triumf liberalismu – americká válka za nezávislost – byl výsledkem secese především.²⁸ Jeffersonova Deklarace nezávislosti, zdůvodňující a ospravedlňující úsilí amerických kolonistů, jasně konstatuje, že „ se ustanovují mezi lidmi vlády odvozující svoje legální pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou.“ Jejich posláním je zajistit právo na „život, svobodu a úsilí o vlastní štěstí“. Vzápětí se ovšem dodává, že

kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, jež by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jaký lid uzná za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.

Anarchisté soukromého práva nedělají nic víc, než že „právo na svržení takové vlády a nalezení nových strážců budoucího bezpečí“ jen po dvou a půl stoletích deklarují znovu a hlasitě.

Je jistě pravda, že obnovený radikalismus liberálního hnutí by sám o sobě výrazný dopad neměl (ačkoli americké revoluce je ukázkou, že za určitých okolností se i radikalismus může stát populárním). Písek do soukolí sociálně demokratické mašinérie by vhodila spíše inspirující vize, jež by z radikální a fundamentální alternativy přítomného systému tryskala. Anarchističtí liberálové nepřinášejí nadnárodní politickou integraci, světovou vládu, ústavu, soudy, banky, nechtějí šířit sociálně demokratický řád v globálním měřítku, v jejich patách se neplíží vlezlý multikulturalismus. Stát pak navrhují rozložit na konstitutivní heterogenní části, jejichž vládu nejenže neplánují sami uchvátit, ale po vzoru klasických předchůdců ji chtějí ignorovat, chtějí být ponecháni na pokoji a vlastní obranu organizovat mimo dosah její jurisdikce. Na rozdíl od předchůdců, kterým primárně šlo o nahrazení velké vlády vládou menší, chtějí noví liberálové dovést logiku secese až k jejímu konečnému vyústění. Předpokládají tedy secesi zcela neomezenou, šíření svobodných teritorií až k bodu, ve kterém státní jurisdikce zcela vymizí.²⁹ Jejich ideál tvoří desítky tisíc svobodných zemí, regionů či kantonů, statisíce svobodných měst reprezentovaných dnešními kuriozitami typu Monako, Andorra, San Marino, Lichtenštejnsko, (bývalý) Hong Kong a Singapur. Dále předpokládají vznik ještě početnější skupiny svobodných teritorií nebo městských čtvrtí, ekonomicky propojených skrze volný obchod (čím menší území, tím větší příklon k němu) a integrovaných mezinárodním komoditním ‒ zlatým ‒ standardem. Jinými slovy – nabízejí veřejnosti pravý opak ideálu „evropské integrace“ a „nového světového řádu.“

K plnému rozkvětu liberální renesance a k restartu sociálně demokratického „konce dějin“ zbývá maličkost ‒ alternativní liberální vizi do názoru veřejnosti prosadit.

21.09.2025 Evropan Jirka

1Termín liberalismus je zde a dále užíván v jeho původním a klasickém významu definovaném např. jeho předním evropským zastáncem Ludwigem von Misesem v jeho pojednání z roku 1927 Liberalism: In the Classical Tradition (Irvington-on-Hudson, N.Y.: Foundation for Economic Education, 1985), s. 19 a dále:

Jestliže zkomprimujeme liberální program do jednoho slova, zazní vlastnictví, a to zejména ve smyslu soukromé držby výrobních faktorů (pro spotřební komodity je privátní vlastnění samozřejmě uznáváno dokonce i socialisty a komunisty). Tento základní programový požadavek je pak východiskem pro nároky a požadavky ostatní.

V kontrastu s tím má moderní americký „liberalismus“ význam prakticky opačný, jak je možno jej vystopovat u J.S. Milla v jeho knize z roku 1859 On Liberty, jež se stala teoretickým zdrojem pro umírněný – sociálně demokratický – socialismus. Mill, jak poznamenává Mises (ibid., s. 195)

je původcem nedomyšleného zmatení liberálních a socialistických myšlenek vedoucího k oslabení anglického liberalismu a následnému ohrožení životní úrovně Angličanů … Bez důkladného studia Millova díla nelze porozumět vývoji v období posledních dvou generací [1927]. Mill je totiž velkým socialistou, všechny argumenty ve prospěch tohoto uspořádání jsou s velkou péčí soustředěny právě u něj. Ve srovnání s ním jsou ostatní socialističtí autoři – Marxe, Engelse a Lasalla nevyjímaje – autory druhého řádu.

Podrobnou a zničující kritiku Johna Stuarta Milla z liberálně – libertariánské perspektivy viz Murray N. Rothbard, Classical Economics: An Austrian Perspective on the History of Economic Thought (Cheltenham, U.K.: Edward Elgar, 1995), sv. 2, kap. 8

2Viz Francis Fukuyama, „The End of History?“ The National Interest 16 (léto 1989); týž, The End of History and the Last Man (New York: Avon Books, 1993). Autor své vlastní teze shrnuje

Argumentoval jsem, že během posledních několika let se objevil pozoruhodný celosvětový konsensus ohledně legitimity liberální [tj. sociálně demokratické] demokracie jako systému vlády. Ten si podrobil konkurenční ideologie monarchismu, fašismu a v neposlední řadě komunismu. Moje argumentace šla ovšem ještě dál v jednom ohledu, v představě, že liberální demokracie může znamenat „konečný bod ideologické evoluce lidstva“ a „finální formu lidské vlády“, a jako takovou by ji tedy bylo možno charakterizovat též jako „konec historie“. Tím je míněna skutečnost, že zatímco dřívější formy vlády trpěly závažnými nedostatky a iracionalitami, které nakonec vždy vedly k jejich zhroucení, liberální demokracie je s velkou pravděpodobností takových vnitřních rozporů prosta … Tím nebylo míněno, že by snad měl nastat konec přirozeného cyklu rození, života a umírání, že by se přestaly dít významné události a publikace přinášející informace o nich by přestaly vycházet. Spíše šlo o to, že se nebudou dále vyvíjet principy a instituce ležící v pozadí, protože všechny opravdu velké společenské otázky byly již zodpovězeny. (s. xi-xii)

Neokonzervativní hnutí, k němuž Fukuyama náleží, se objevilo na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let minulého století, kdy se americká levice začala dostávat do těsného kontaktu s politikou Černých panterů, s myšlenkami pozitivní diskriminace a s „kontra-kulturou“. Na protest vůči těmto tendencím mnoho bývalých levicových (často trockistických) intelektuálů a studenoválečnických „liberálů“ v čele s Irvingem Kristolem a Normanem Podhoretzem rozbilo stará spojenectví, opustilo bezpečný levicový přístav (Demokratickou stranu) a zakotvilo u Republikánů. Jakkoli počtem počtem bezvýznamní, nabyli v průběhu času v americké politice značného vlivu zejména svou podporou „umírněného“ státu blahobytu („demokratického kapitalismu“), „kulturního konzervatismu“ a „rodinných hodnot“. V zahraniční politice je pro ně typický intervencionistický „aktivismus“ a podpora proizraelského sionismu. Jejich nejreprezentativnější osobnosti (Irving Kristol, jeho žena Gertrude Hirnmelfarbová a jejich syn William Kristol; Norman Podhoretz, jeho žena Midge Decterová a syn John Podhoretz, jejich zeťové Steven Munson a Elliott Abrams; Daniel Bell, Peter Berger, Nathan Glazer, Seymour Martin Lipset, Michael Novak, Aaron Wildavsky, James Q. Wilson; a žurnalisté – komentátoři jako David Frum, Paul Gigot, Morton Kondracke, Charles Krauthammer, Michael Lid, Joshua Muravchik, Emmett Tyrrell a Ben Wattenberg) prosazují své zájmy v publikacích jako National Interest, Public Interest, Commentary, the New Republic, the American Spectator, the Weekly Standard, the Washington Post, a the Wall Street Journal. Mají rovněž blízké vazby na několik významných nadací jako Bradley, Olin, Pew, Scaife, a Smith-Richardson. Na téma viz Paul Gottfried, The Conservative Movement, rev. ed. (New York: Twayne Publishers, 1993); také George H. Nash, The Conservative Intellectual Movement in America (New York: Basic Books, 1976).

3Tak pravil Fukuyama,

Ve velké části světa neexistuje univerzalistická ideologie schopná postavit se liberální demokracii, a kromě svrchovanosti lidu neexistuje ani jiný univerzální princip legitimity … je nepředstavitelný svět zásadně lepší než ten náš či budoucnost podstatně se lišící od demokracie či kapitalismu … nelze si představit svět zásadně odlišný od přítomného, a současně lepší … ostře vynikne, pokud vezmeme v úvahu nejen posledních patnáct let, ale celé historické období, že liberální demokracii náleží zcela mimořádné místo … jasně rozeznáváme známky hlubinného procesu, diktujícího společný model vývoje pro všechny civilizace – ve zkratce Univerzálního zákona lidské historie, mířícího směrem k liberální demokracii … jestliže se v současnosti nacházíme v bodě, kdy nedokážeme spatřit svět, jenž by se od našeho zásadněji lišil, kdy v našem dohledu není ani náznak způsobu, pomocí kterého by bylo možné výrazné zlepšení řádu panujícího v současnosti, není zcela od věci začít zvažovat eventualitu konce historie. (The End of History, s. 45-51)

4Na toto téma viz Ludwig von Mises, Theory and History: An interpretation of Social and Economic Evolution (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1985),zvl. č. 4

5Pokus v tomto směru nabízí Ludwig von Mises, The Anti-Capitalistic Mentality (South Holland, Ill.: Libertarian Press, 1972)

6Pokus v tomto směru viz Seymour Itzkoff, The Decline of intelligence in America (Westport, Corn.: Praeger, 1994). Itzkoff se zde pokouší vysvětlit sociální degeneraci pozorovatelnou zejména v USA jako výsledek dysgenického efektu navozeného sociální politikou.

7Na toto téma viz obzvl. Murray N. Rothbard, The Ethics of Liberty (New York: New York University Press, 1998); Hans-Hermann Hoppe, The Economics and Ethics of Private Property (Boston: Kluwer, 1993).

8Viz též Ernst Cassirer, The Myth of the State (New Haven, Corn.: Yale University Press, 1946), zvl. kap. 8 a 13; Richard Tuck, Natural Rights: Their Origin and Development (Cambridge: Cambridge University Press, 1979); Murray N. Rothbard, Economic Thought Before Adam Smith: An Austrian Perspective on the History of Economic Thought (Cheltenham, U.K.: Edward Elgar, 1995), sv. 1, zvl. kap. 4: HansHermann Hoppe, „The Western State as a Paradigm: Learning from History,“ Politics and Regimes. Religion and Public Life 30 (1997).

9Ludwig von Mises, Nation, State, and Economy (New York: New York University Press, 1983) charakterizuje liberalismus jako „k princům nepřátelský“ (s. 33). Na vysvětlenou je třeba dodat, že takto radikální verdikt se vztahuje (Mises sám jej vztahuje) na „absolutistické“ vladaře Evropy sedmnáctého a osmnáctého století. Neplatí tedy pro vládce raného středověku, jejichž status nejlépe charakterizuje výrok primus inter pares, tedy dobrovolně respektované autority podřízené stejnému a univerzálně platnému přirozenému zákonu jako kdokoli jiný. K tématu viz Fritz Kern, Kingship and Law in the Middle Ages (Oxford: Blackwell, 1948)

10Cassierer píše:

Doktrína smlouvy se státem se v politickém myšlení sedmnáctého století považuje za axiom, jenž nepotřebuje důkazu … to představuje rozhodující krok vpřed. Pokud totiž tento pohled přijmeme, pokud redukujeme právní a společenský řád na akty svobodných jedinců dobrovolně se podřizujících podmínkám smlouvy, záhada mizí. Nic není totiž méně záhadného než kontrakt. Ten musí být uzavřen za podmínky plného chápání jeho podstaty a důsledků; předpokládá svobodný souhlas všech zúčastněných stran. Pokud se nám v tomto smyslu podaří identifikovat původ státu, stane se z něj zcela pochopitelný a naprosto srozumitelný fakt. (The Myth of the State, s. 172-173)

11Viz Mises, Liberalism, s. 37.

12Liberální pozici pěkně shrnul v osmnáctém století francouzský fyziokrat Mercier de la Riviere, v té době intendant Martiniku a na krátkou dobu poradce ruské carevny Kateřiny Veliké, ve svém díle L’Ordre Naturel. Zde vysvětluje, že za pomoci rozumu je člověk schopen poznat zákonitosti vedoucí ke šťastnému životu a že zanedbávání těchto zákonitostí je příčinou všeho zla ve společnosti. Z práva na sebezáchovu plyne podle něj právo vlastnit majetek, podobně jako vlastníkovi produktů z půdy patří též půda samotná. Majetkové právo by však bylo zbytečné, pokud by zároveň neexistovala svoboda je prakticky užívat. Lze tedy plným právem tvrdit, že svoboda je z vlastnického práva odvozena. Člověk jako sociální živočich prosperuje, obchod a směna maximalizují štěstí všech. Viz Rothbard, Economic Thought Before Adam Smith, s. 370.

13Více na toto téma viz Murray N. Rothbard, Power and Market: Government and the Economy (Kansas City: Sheed Andrews a McMeel, 1977), kap. 1.

14Zde kritizovaná smluvní teorie státu má svůj původ v dílech Thomase Hobbse De Cive (kap. 5-7) a Leviathan (kap. 17-19). Hobbs prohlašuje, že jednou uzavřený zákonný svazek mezi vládcem a poddanými je nezrušitelný. Cassirer však poznamenává:

Hobbsem vyvozené závěry byly většinou vlivných autorů sedmnáctého století odmítnuty a velkému logikovi byla vytýkána vnitřní rozpornost jeho argumentů. Pokud by se totiž člověk mohl vzdát své osobnosti [práva vlastnit sám sebe], přestal by zároveň být morální bytostí. Stal by se neživou věcí, a jako takový by nemohl cokoli slibovat či uzavírat společenské závazky. Fundamentální právo na osobnost v sobě de facto zahrnuje všechna práva ostatní. Podržet si a rozvíjet svou osobnost je univerzálním právem, nepodléhajícím individuálním rozmarům či vrtochům. Přesně z toho důvodu také nelze její vlastnictví převádět. Kontrakt na vládnutí, představující legální základnu všech občanských práv, má tudíž svá inherentní omezení. Neexistuje žádné pactum subjectionis, žádný akt podmanění, kterým by jedinec mohl odložit své právo svobodně konat, neexistuje právo sám sebe zotročit. Takovým činem by se zároveň zřekl právě toho, co tvoří jeho povahu a podstatu: připravil by se o svou humanitu. (The Myth of the State, s. 195)

15Lockeovy názory na takový „souhlas“ viz Two Treatises on Government, kniha 11, sek. 119-122. Jeho pochopení, že podstatou vlády není „vyjádřený“ souhlas, se odráží v pasáži, kde píše,

svízelné jest nalezení něčeho, co možno jako mlčenlivý souhlas vykládati a též určení míry závaznosti aktu takového – tedy jak dalece lze jednoho každého spatřovati co souhlasícího, a tedy vládě se podřizujícího, nevyslovil-li jeden každý souhlas s činem takovým. K tomu já pravím, že každý člověk, jenž v majetku či užívání má jakoukoli část dominia každé vlády, uděluje tím tichý souhlas a po dobu užívání vázán jest poslušností k zákonům vlády, ať už běží o věčné držení předmětné půdy jím či jeho potomky, o týdenní pronájem její či o pouhé putování po královské cestě; souhlas ten budiž omezen pobýváním každého na panství dotyčné vlády. (sec. 119)

Lockeovy vývody je třeba chápat tak, že se vznikem vlády (bez ohledu na to, zda jej někdo schválil, bez ohledu na to, co vláda nyní i v budoucnu učiní) vzniká i „tichý“ souhlas, pokud jedinec žije na „vládním“ teritoriu. Každá vláda se tedy může vykázat jednomyslným souhlasem každého, kdo se nachází pod její jurisdikcí, a jako jediná možnost vyjádření nesouhlasu zbývá podle Lockea emigrace. (sek. 121)

Ještě méně přesvědčivé (více absurdní, možno-li ještě) modernější pokusy ve stejném směru viz James M. Buchanan a Gordon Tullock, The Calculus of Consent (Ann Arbor: University of Michigan Press, 1962), a James M. Buchanan, The Limits of Liberty: Between Anarchy and Leviathan (Chicago: University of Chicago Press, 1975). Jako Lock před nimi chápou i Tullock a Buchanan, že žádná vláda nemůže nikde na světě zakládat svou existenci na explicitním souhlasu či explicitní smlouvě. Ale žádný strach, oba nám poskytují ujištění, že i přes odpor některých jedinců jednomyslný souhlas přece jen existuje. Je vyjádřen dohodou v pozadí, jednohlasně sdíleným konsensem na úrovni „konstituční volby“ a rozhodovacích procesů. Buchanan a Tullock nás ujišťují, že takováto hlubší shoda na „pravidlech hry“ rovněž nebyla výsledkem faktické dohody – žádná ústava nikdy neprošla procesem výslovného schválení těmi, jichž se týká. Proto také oba autoři mluví o „konceptuálním“ souhlasu a „konceptuální“ jednomyslnosti. Překroucením reálného „ne“ v konceptuální „ano“ tak docházejí ke srovnatelnosti postavení státu a firmy (založené na dobrovolnosti):

Jak trh, tak stát jsou ze své podstaty nástroji umožňujícími a organizujícími kooperaci. Lidé v zájmu vlastního prospěchu spolupracují na organizovaných trzích při směně zboží a služeb. Jednotlivec v tomto procesu prosazuje svůj zájem tím, že nabízí produkt nebo službu, kterou druhá strana transakce považuje pro sebe za užitečnou. Nahlížíme-li na stát individualisticky, jsou politické a kolektivní akce státu v podstatě stejné. Dva nebo více jedinců shledává užitečným spojit své síly k dosažení určitých společných cílů. V pravém slova smyslu „směňují“ vstupy při zajišťování sdíleného výstupu. (The Calculus of consent, s. 19)

Buchanan prohlašuje, že se mu podle stejného vzorce podařilo nalézt ospravedlnění statutu quo, ať je jím cokoli. „Instituce statutu quo“ vždy ztělesňují a vyjadřují „existující a trvalou implicitní společenskou smlouvu“ . Dokonce

i když původní smlouva nebyla nikdy sepsána, i když současní příslušníci společnosti necítí závazek morálně či eticky se přidržovat podmínek definovaných statutem quo … a … i když byl takový kontrakt mnohokrát porušen … Definuje status quo existující realitu. Z toho plyne, že bez ohledu na historii musí být jeho legitimita považována za smluvně podloženou.(Buchanan, The Limils of Liberty, s. 96, 84-85)

16 Murray N. Rothbard, For A New Liberty (New York: Collier, 1978), s. 215-16 vysvětluje:

Existuje rozšířený omyl zastávaný i mnohými obhájci laissez-faire, přesvědčení, že vláda musí poskytovat „ policejní ochranu“ všem bez rozdílu. S takovou službou se přitom zachází jako s entitou danou jednou provždy a v zafixovaném objemu … Ve skutečnosti však existuje téměř nekonečná rozmanitost možností ochrany, jedinec či firma mohou obdržet cokoli, počínaje policistou pravidelně patrolujícím každý blok přes opakované průjezdy policejních vozů až po několik tělesných strážců pracujících 24 hodin. Kromě toho musí policie dělat i jiná rozhodnutí, jejichž složitost okamžitě vypluje na povrch, jakmile zvedneme závoj halící mýtus absolutní „ochrany“. Jak má policie alokovat své zdroje, stejně omezené jako zdroje kteréhokoli jiného jednotlivce, organizace či agentury? Kolik má policie investovat do elektronického vybavení? Kolik do zařízení na snímání otisků prstů? Kolik detektivů má zaměstnat a kolik uniformovaných strážníků? Kolik služebních vozidel je potřeba a kolik pěších hlídek?… Jde o to, že vláda nemá žádný způsob alokovat racionálně. Ví pouze, že rozpočet je omezený.

17Rothbard vysvětluje, For A New Liberty, s. 48:

Žádná ústava nedokáže samu sebe vyložit či vynutit, je k tomu třeba lidské interpretace. A je-li vrcholná moc k výkladu ústavních článků svěřena Nejvyššímu soudu, má tato instituce nevyhnutelnou tendenci dávat svá imprimatur na vše, co dále zvyšuje moc vlády. Do omrzení opakované mantry „ústavních pojistek“ a „rozdělení moci“ jsou ve skutečnosti chatrné, protože v konečném důsledku jsou všechny složky složkami toho samého systému a pod vlivem těch samých vládců.

18Charakteristiku liberální preference decentralizované vlády viz Wilhelm Ropke, Jenseits von Angebot und Nachfrage (Beme: Paul Haupt, 1979), kap. 5

19Je zajímavé, že zatímco socialisté všech stran – tradiční marxisté, sociální demokraté, američtí „liberálové“ a neokonzervativci – neměli nikdy problém akceptovat myšlenku celosvětové vlády, a alespoň v této věci jsou konzistentní, klasičtí liberálové si prakticky nevšimli, že ačkoli jsou vnitřní logikou jejich vlastní doktríny tlačeni zastávat stejnou koncepci, upínají se v rozporu s ní se stále k decentralizaci. Teoretická konzistentnost ovšem není vždy automaticky pozitivní; je-li teorie konzistentní, ale chybná, je nutno připustit, že lepší by bylo, kdyby konzistentní nebyla. Na druhé straně je pravda, že rozporná teorie ze samé podstaty pravdivá být nemůže. To se jasně projevuje i v tomto případě: ignorováním nesoudržnosti jejich názorové pozice liberálové zároveň zanedbali dva z jejich pohledu „anomální“ jevy. Pokud na jedné straně právo a zákon vyžadují monopolního soudce a vykonavatele (vládu), jak vysvětlit, že vztahy mezi německým a americkým podnikatelem jsou stejně mírumilovné jako, řekněme, mezi newyorským a kalifornským. A to navzdory faktu, že se vzájemný vztah prvně jmenovaných odehrává ve „stavu anarchie“? Nepředstavuje taková situace důkaz, že přítomnost vlády není pro uchování mírových vztahů nutná?! A zatímco tedy vztah mezi občany a podniky z různých zemí není ani více, ani méně mírumilovný než mezi srovnatelnými subjekty v jedné zemi, je na druhé straně stejně očividné, že vztah každé jednotlivé vlády, řekněme americké, jak k vlastním občanům, tak k cizím vládám (cizím občanům) je všechno možné jen ne mírumilovný. Ve své známé knize Death by Government (New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 1995), Rudolph Rummel odhaduje, že pouze v průběhu dvacátého století nesou vlády zodpovědnost za smrt 170 milionů lidí. Nepředstavuje takové zjištění spíše důkaz, že liberální pohled na anarchii jako synonymum pro nekonečný konflikt a jeho vzývání státu jako garanta míru a bezpečí sine qua non funguje spíše opačně?

20O aristokratických kořenech liberalismu viz Bertrand de Jouvenel, On Power: The Natural History of its Growth (New York: Viking, 1949), kap. 17; Erik von Kuehnelt-Leddihn, Liberty or Equality (Front Royal, Va.: Christendom Press, 1993)

21Rozdíl mezi soukromým a veřejným právem viz Bruno Leoni, Freedom and the Law (Indianapolis, Ind.: Liberty Fund, 1991); Friedrich A. Hayek, Law, Legislation,and Liberty (Chicago: University of Chicago Press, 1973), sv.1 zvl. kap. 6

22Neslučitelnost veřejného a soukromého práva byla shrnuta Randy E. Barnettovou v článku „Fuller, Law, and Anarchism,“ The Libertarian Forum (únor 1976), s.7:

Stát například řekne, že občané nesmí brát věci patřící jinému proti jeho vůli. Sám však dělá (skrze svou legislativní moc) „legitimně“ to samé … Co je však podstatnější – stát tvrdí, že jedinec smí užít sílu pouze v sebeobraně, to jest k odvrácení násilí iniciovaného proti němu. Překročit tuto hranici znamená dopustit se agrese vůči právům druhého, znamená to porušení zákonných povinností. A přesto sám stát využívá monopol k vnucování své jurisdikce osobám, které se ničeho špatného nedopustily. Tím sám páchá agresi proti právům občanů, tedy přesně to, co občanům zakazuje.

K tomu dvě poznámky: Stát vždy říká občanovi: „Nedopouštěj se únosů ani nezotročuj jiné lidi“. Čím jiným je však povolávání občanů do armády? Stát také říká: „Nezabíjej ani nevraždi jiné“. Co jiného ale znamená vyhlášení válečného stavu? Viz též Rothbard, The Ethics of Liberty, kap. 22 a 23.

23Jak v této souvislosti poznamenává Rothbard, je

zvláštní, jak všichni papouškují poznatek o soukromých podnikatelích, které časová preference údajně tlačí ke „krátkodobé perspektivě“, zatímco doménou vládních úředníků je „dlouhodobý pohled“ při alokaci veřejných zdrojů v „obecném zájmu“. Pravda je přitom přesně opačná. Soukromá osoba jistá si vlastnictvím svého majetku a svých kapitálových zdrojů má v zájmu uchování jejich hodnoty všechny důvody preferovat delší časový horizont. Zásada „co můžeš, to urvi“ tedy vyjadřuje modus operandi státního zaměstnance, nikoli podnikatele. (Power and Market,s. 189)

24Podle M. Rothbarda,

jsou-li daně uvalované vládou legitimní, proč nevyužít příjmů z daní k poskytování také jiného zboží a služeb, jež spotřebitelé poptávají? Proč například vláda nestaví také železárny, přehrady, proč nevyrábí boty? Každá z těchto služeb je přece pro své spotřebitele užitečná. Namítají-li stoupenci laissez-faire, že vláda podobné věci činit nemá z důvodu předchozího nuceného uvalování daní, lze stejnou námitku uplatnit i ve vztahu k poskytování policejních a právních služeb. Výroba železa či bot by nebyla o nic méně nemorální. Ideál vlády omezené na ochranu práv se tak stává neudržitelným i v rámci systému laissez-faire. Tento princip by jistě bylo možno použít k zabránění „sekundárního donucování“ (tj. přesahujícího hranice daňového násilí) např. k znemožnění regulací či zakazování pornografie; ale představa omezení vládní moci se tak jako tak stává pofidérní, může podle okolností klidně znamenat až totální kolektivismus (i v něm přece vláda poskytuje služby – ovšem všechny).

25Viz Lionel Robbins, The Nature and Significance of Economic Science (New York: New York University Press, 1984); Murray N. Rothbard, „Toward a Reconstruction of Utility and Welfare Economics,“ in týž, The Logic of Action One (Cheltenham, U.K.: Edward Elgar, 1997)

26Více o Gustave Molinarim viz jeho práci The Production of security (New York: Center for Libertarian studies, 1977); David M. Hart, „Gustave de Molinari and the Anti-Statist Liberal Tradition,“ části I, II a 111, Journal of Libertarian Studies 5, č. 3 (1981), 5, č. 4 (1981), a 6, č. 1 (1982); o Murray N. Rothbardovi viz vedle výše citovaných prací také jeho práci Man, Economy, and State, 2 sv. (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1993).

27Poučný příklad logicko-teoretické afinity mezi klasickým liberalismem a soukromoprávním anarchismem (radikálním liberalismem) nabízí vlivná osobnost Ludwiga von Misese. Jeho v současnost nejznámějšími žáky jsou F.A. Hayek a Murray N. Rothbard. Prvně jmenovaný u Misese studoval ve dvacátých letech minulého století, tedy dříve, než Mises stačil svůj intelektuální systém plně rozvinout, a stal se velmi umírněným (pravicovým) sociálním demokratem. (Odůvodnění takového hodnocení viz ( Hans-Hermann Hoppe, „F. A. Hayek on Government and Social Evolution: A Critique,“ Review of Austrian Economics 7 , č. 1 [1994].) Rothbard na druhou stranu přišel do kontaktu s Misesem zhruba o třicet let později, po dokončení jeho opus magnum Human Action: A Treatise on Economics, což mladšího žáka dovedlo k zaujetí pozice teoretika anarchokapitalismu. Misesem samým to nijak neotřáslo, dále si uchoval svá vlastní východiska liberála minimálního státu. A ačkoli se držel stranou od obou, recenze Rothbardova hlavního díla, Man, Economy, and State v časopise The New Individualist Review 2, č. 3 (podzim 1962) naznačuje, že jemu bližší byl právě Rothbard. Velmi důležité rovněž je, že ti z následující generace intelektuálů až do současnosti, kteří plně vstřebali dílo všech tří autorů, málokdy zaujali pozici „původního“ Misese. Menší část se stala Hayekovci, zatímco většina se postavila na stranu Rothbardovy revize, chápané jako završení Miseova původního záměru. Viz též pozn. 30 níže.

28Na téma radikálně libertariánských ideologických zdrojů americké revoluce viz Bernard Bailyn, The Ideological Origins of the American Revolution (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1967); Murray N. Rothbard, Conceived in Liberty, 4 sv. (New Rochelle, N.Y.: Arlington House, 1975-79).

29Je zajímavé, že stejně jako Jefferson a Deklarace nezávislosti považuje secesi od vládní jurisdikce za lidské právo i Ludwig von Mises, přední osobnost liberálního hnutí v minulém století. Na toto téma říká:

Ve vztahu ke státní příslušnosti právo na sebeurčení znamená, že kdykoli obyvatelé určitého teritoria (ať už celá vesnice, okres nebo skupina sousedních okrsků) dají v plebiscitu najevo, že nadále nehodlají setrvat v současném státním svazku, musí být jejich přání vyhověno. A je-li takový akt proveditelný, může právo na sebeurčení sestoupit dokonce až na úroveň jednotlivce … To představuje jediný reálný způsob, jak zabránit revolucím či mezinárodním válkám … A je-li takový akt proveditelný, může právo na sebeurčení sestoupit dokonce až na úroveň jednotlivce. (Mises, Liberalism, s. 109-110)

Tímto výrokem také Mises překročil čáru oddělující klasický liberalismus od Rothbardova soukromoprávního anarchismu; protože pokud vláda začne umožňovat neomezenou secesi, přestává být násilným monopolistou na právo a zákon, a stává se dobrovolnou asociací. Ve vztahu k Misesovu výroku poznamenává Rothbard: „jakmile připustíme právo na secesi v jakémkoli rozsahu, neexistuje logicky jiný konečný bod než právo na individuální secesi, z čehož plyne anarchismus, protože tam, kde má jednotlivec možnost se oddělit a zřizovat vlastní obranné agentury, tam se stát fakticky zhroutil“ (The Ethics of Liberty, s. 182); viz také týž, Power and Market, s. 4-5, a týž, „The Laissez-Faire Radical: A Quest for the Historical Mises,“ Journal of Libertarian Studies 5, č. 3 (1981)

Související články: