Demokracie, bůh, který selhal – úvod (část)

Veden a motivován principem svrchovanosti teorie nad empirií, respektujíce základní poznatky jak politické ekonomie, tak politické filosofie (v oblasti etiky), předkládám v následujících studiích revidovanou verzi tří ústředních – a nebojím se říci až mystických – interpretačních konceptů, představujících teologickou sumu moderní historie.

Prvním předmětem aplikace mého revizionistického přístupu je panující nepříznivý obraz tradiční dědičné monarchie. Snažím se tuto formaci interpretovat pozitivněji a historickou zkušenost s ní postavit do lepšího světla. Řídím se přitom elementárními teoretickými poznatky o povaze soukromého majetku a soukromého vlastnictví jakožto protikladu vlastnictví „veřejného“ a veřejné správy (lze rovněž vyjádřit jako protiklad firma versus vláda). Ve zkratce: monarchický systém správy státu vychází z teoretické rekonstrukce jako vláda v soukromém vlastnictví se všemi průvodními znaky ‒ s budoucnostní orientací, s ohledy na hodnotu kapitálu, s uplatňováním principu ekonomické kalkulace ze strany vládce. Druhým případem pro podobně neortodoxní teoretickou analýzu je demokracie a demokratická zkušenost. Zde teoretická revize dopadne méně příznivě, nadšení z vlády lidu a pro lid začne rychle opadat. Co je příčinou tak rozdílného hodnocení? Ve srovnání s monarchickou v podstatě privátní vládou má vláda demokratická všechny charakteristiky veřejného vlastnictví. Všechny charakteristiky ‒ a ovšem také všechny nedostatky: orientaci na přítomnost, zanedbávání kapitálové hodnoty, vyřazení ekonomické kalkulace ze hry. Neboli důvody v kostce, proč přechod od monarchie k demokracii chápat ne jako pokrok, ale jako civilizační úpadek.

Existuje však i třetí oblast, kterou chci vystavit revizi, revizi navíc ještě fundamentálnější a ještě ortodoxnější.

Předtím malé upřesnění: i přes relativně příznivé hodnocení monarchie nejsem monarchista a ani následující pasáže nejsou míněny jako obhajoba této státní formy. Moji pozici vůči monarchii lze charakterizovat následovně: považuje-li už někdo za nutnou existenci státu, tedy agentury vlastnící teritoriální monopol na zdaňování a jurisdikci (vydávání konečných rozhodnutí), je z hlediska ekonomického i etického výhodnější před demokracií preferovat monarchii. To ovšem nijak neřeší otázku, zda se o opravdovou nutnost skutečně jedná, tj. zda není možné k oběma uspořádáním nalézt alternativu. Samotná historická věda žádnou odpověď nenabízí, „empirické“ důkazy teoretických alternativ nemohou z principu existovat (veškerá známá historie je historií států a etatismu, alespoň pokud jde o vyspělý Západ). Kde tedy hledat? Jedna možnost se nabízí: obrátit se s naší otázkou k čisté teorii a k jejím zásadám. Již z dřívějšího výkladu víme, že teoretické soudy nesou v sobě prvek nutnosti – týkají se nutných faktů a nutných vztahů. Lze jich tedy užít i k vyloučení jistých historických poznatků či interpretací pro nesprávnost, případně tyto poznatky (interpretace) označit přímo za nemožné. Stejně tak lze ale teorie využít k tomu, abychom naopak připustili některé věci jako možné alespoň principiálně, třebaže reálně nebyly nikdy zaznamenány ani prakticky vyzkoušeny.

Už aplikace elementárních společensko-teoretických postulátů na jakýkoli stát povede k rozporu s převládající ortodoxií, ukáže naprostou neobhajitelnost této instituce, ať ekonomickou, ať etickou. Okamžitě vyjde najevo, že především v těchto dvou oblastech trpí každá forma státu vážnými nedostatky a že ani sebelepší ústava na tom nemůže nic změnit. Rozdělení moci, spojené s vyvažováním a systémem ústavních pojistek, se ukazuje jako slabá protiváha monopolnímu zlu. I pro státní monopol na konečná rozhodování totiž v plném rozsahu platí výhrady, kterými ekonomická teorie charakterizuje monopol obecně (termín zde užívám v jeho klasickém významu, tedy jako situaci absence volného vstupu do určitého odvětví: produkt X smí být produkován výlučně agenturou Y). Z hlediska spotřebitele je vyloučení konkurence na trhu státních „služeb“ mimořádně špatnou zprávou ‒ ani zde především neznamená nic jiného než vyšší cenu a horší kvalitu dodávaného zboží. A ne dosti na tom, situaci dále zhoršuje skutečnost, že konečný soudce a arbitr všech interpersonálních konfliktů si navíc přivlastnil ještě jedno důležité privilegium – může sám, bez souhlasu všech zúčastněných, stanovovat cenu za své služby ‒ může (eticky zcela neakceptovatelně) zdaňovat. Ale to úplně nejhorší nakonec – agentura s exkluzivním právem rozhodovat konflikty, vybavená navíc pravomocí uvalovat daně, nebude jen dodavatelem podřadného zboží za horentní ceny, z jejích výrobních linek začne nevyhnutelně a v rostoucí míře vycházet přímo brak. Což v případě státu znamená nespravedlnost, agresi, zlo. Volba mezi monarchií a demokracií tedy vychází jako výběr ze dvou defektních společenských řádů, a touží-li někdo po konkrétních důkazech etických či ekonomických nedostatků všech států, jak monarchií tak demokracií, lze jej pro ilustraci odkázat na nepřeberné množství poznatků moderní historie.

16.09.2025 Evropan Jirka

Související články: