Na základě Římské smlouvy z roku 1958, respektive Jednotného právního aktu z roku 1987 existuje mezi státy Evropské unie tzv. Evropský volný trh. V rámci tohoto trhu se můžou lidé (ve smyslu zaměstnanců), zboží / služby a kapitál teoreticky pohybovat bez dalších nákladů, ať už jde o cla nebo jiné poplatky.
Úvod do tématu volného trhu
V praxi se samozřejmě setkáváme s tím, že se jednotlivé země snaží svůj vnitřní trh bránit a preferovat domácí výrobce. A to nejen v oblasti veřejných zakázek. Tímto je zasaženo například stavebnictví, ve kterém mají výrobci stavebních materiálů často problém splnit zahraniční neoficiální normy, které jsou v jejich cílové zemi požadovány a to nad rámec standardních CE značek. V autodopravě jsou zavedeny požadavky na minimální mzdy či přímé zákazy tzv. kabotáže. Ačkoliv jde o narušování jednotného trhu ve smyslu výše zmíněných nařízení, z pohledu „cílové“ země jde o zcela racionální postup. Lokální výrobci / podnikatelé poskytují pracovní místa „domácím“ zaměstnancům. Z jejich platů jsou poté odváděny příslušné daně, navíc i daná společnost daní své zisky v dané zemi. Navíc, domácí výrobci mají často lepší přístup k různým formám lobování, které mohou být prospěšné i pro daného politika, nákupčího či jinou osobu která může uvedení zahraničního výrobku na domácí trh ovlivnit.
Samozřejmě, z pohledu spotřebitele by větší konkurence na straně nabídky byla jednoznačně prospěšná. Spotřebitel však nemá přílišnou možnost stranu nabídky ovlivnit. Tyto postupy, kterých se státy dopouštějí, jsou jednoznačně v rozporu s myšlenkou jednotného trhu. Domnívám se ovšem, že mírně vyšší ceny domácích výrobků jsou v konečném důsledku vyváženy jinými výhodami pro spotřebitele, jak bude popsáno dále.
Daně jako nákladová položka
Nedílnou součástí nákladové stránky firmy jsou právě dříve zmíněné daně. Podnik, který platí nižší daně z nemovitostí (na m2) má jednoznačnou výhodu proti podniku, který musí odvádět daně vyšší. Stejně tak zdanění samotných zisků do jisté míry ovlivňuje konkurenceschopnost podniku. Čím nižší má podnik daně, tím větší část svých zisků může reinvestovat do svého rozvoje. V případě prodeje koncovým zákazníkům je důležitá i výše sazby DPH či spotřební daně. Právě díky této nerovnosti si například občané Německa jezdí často nakupovat cigarety do Polska, kde je daňové zatížení nižší. Posledním, ovšem možná nejdůležitějším faktorem, je daňové zatížení práce. V konečném důsledku je totiž většina podnikání založena na prodeji odvedené lidské práce. Ať už jde o právníka, výrobního dělníka nebo obchodního zástupce. Náklady na hodinu jeho práce (které jsou tvořeny platem jako takovým a povinnými odvody) jsou vždy důležitým faktorem, který určuje konkurenceschopnost firmy. Samozřejmě, v některých oblastech je podíl mezd na celkových nákladech nižší a v některých vyšší, nicméně princip zůstává vždy stejný.
Evropská Unie si je tohoto samozřejmě vědoma a snaží se v oblasti daní o určitou formu koordinace a harmonizace daňových sazeb. Problémem ovšem je, že tak nečiní příliš efektivně. Zatímco do přímých daní (daně z příjmu, z nemovitosti či například různé odvody na sociální a zdravotní pojištění) se EU snaží příliš nezasahovat, velmi aktivní je v oblasti nepřímých daních. Například v oblasti spotřebních daních na tabákové výrobky jsou stanoveny minimální limity zdanění, které může stát na tyto výrobky uvalit. Stejná situace je například u spotřebních daní z motorových paliv, nicméně stanovení finální sazby zůstává na státu jako takovém. Lehce se tak může stát, že dopravci z některých států mají přístup k levnější naftě než jejich zahraniční konkurence. Což opět, ovlivňuje nákladovou stránku nejen dopravních firem, ale i jejich zákazníků.
Příklad rozdílného zdanění v rámci EU
Jak již bylo zmíněno dříve, daně přímé jsou ovšem zcela v kompetenci jednotlivých států. A právě v této oblasti může docházet k masivnímu zvýhodňování jedné zemi nad druhou. Například zatímco v České republice jsou odvody zaměstnavatele 33,8% z hrubé mzdy, zaměstnanec dále odvede 11% z hrubé mzdy jako svoji část odvodu a navíc ještě 15% daň z příjmu vypočítanou, od roku 2021, taktéž z hrubé mzdy. V Polsku je situace dramaticky odlišná. Celkové odvody zaměstnavatele jsou maximálně 22,14% (pokud jde o velkého zaměstnavatele podnikajícího v rizikovém sektoru) a zaměstnanec odvede pouze 13,71%
Toto má vzhledem k volnému trhu Evropské Unie a bezcelnímu pohybu zboží výrazné dopady na konkurenceschopnost České republiky vůči Polsku. I za předpokladu, že abstrahujeme od rozdílných mzdových nákladů, ve smyslu očekávaného výdělku jednotlivých zaměstnanců, v jednotlivých krajinách nebo různé hodnoty měn CZK vs. PLN, vypadá situace z pohledu zahraničního investora takto:
| Polsko | ČR | |
| Celkové náklady zaměstnavatele (EUR) |
100 |
100 |
| Hrubá mzda |
82 |
75 |
| Odvody zaměstnance |
11 |
8 |
| Daň z příjmu |
0 |
11 |
| Čistá mzda zaměstnance |
71 |
55 |
| Rozdíl mezi mzdou a náklady |
29 |
45 |
Zatímco v Polsku z celkových 100 EUR vynaložených na mzdy zůstane zaměstnanci 71 EUR, v České republice pouze 55. Celkové zdanění práce v České republice je tak o šokujících 16 procentních bodů vyšší než v Polsku.
Tato skutečnost má dalekosáhlé dopady. Čeští podnikatelé, podnikající v segmentu výroby či autodopravy, těžko mohou být konkurenceschopní na západních trzích typu Německa, za předpokladu že jim více než 40% nákladů vynaložených na pracovní sílu „sebere“ stát, zatímco jejich konkurence má tyto náklady o více než třetinu nižší. Stejně tak je pro zahraniční pracovníky ze třetích zemí (Ukrajina, Srbsko a další) daleko výhodnější jít pracovat do Polska než do České republiky neboť při stejných mzdových nákladech, které na ně zaměstnavatel vynaloží, si „odnesou domů“ více peněz. Čeští zaměstnavatelé tak mají v případě náboru těchto pracovníků výrazně těžší pozici. Společně s rozdílnou vízovou politikou České republiky a Polska také velmi často dochází k fiktivnímu zaměstnávání těchto pracovníků na polské firmy, ačkoliv místo výkonu práce je v ČR. Díky tomu přichází Česká republika o příjmy z příslušných daní a odvodů.
Díky tomuto přímému rozdílu v nákladech dochází na jednotném vnitřním trhu Evropské unie k poškozování podnikatelů z určitých zemí. Český podnikatel má jednak problém dostat se jako importér na německý trh, ale zároveň ho i na domácím trhu ohrožují výrobci z Polska, kteří jsou do jisté míry „podporování“ svojí lokální vládou, respektive nízkými daněmi.
Emisní povolenka jako daň
Podobný princip se uplatňuje i v případě emisních povolenek, což jsou v konečném důsledku „pokuty“ za mmjn. i výrobu energie z „ne-ekologických“ zdrojů. Vzhledem k tomu, že tyto náklady mají všichni výrobci elektrické energie na daném území, nemusí je nést sami. Mohou si totiž dovolit je přenést na své zákazníky. Ať už jde o domácnosti nebo průmyslové podniky. Tyto emisní povolenky jsou tak přímou součástí nákladové stránky podnikání každého podniku, který spotřebovává elektrickou energii. Navíc, některé průmyslové či chemické podniky platí emisní povolenky i „napřímo“, nejen skrytě v rámci plateb za elektřinu.
Průmyslové / chemické podniky si ovšem nemohou dovolit tyto náklady přenést v plné výši na své zákazníky. Protože se, na rozdíl od výrobců elektrické energie, musí potýkat s konkurencí z mimoevropských států (např. Turecka) kteří tyto náklady (ať už přímo povolenek nebo ve formě dražších energií) jednoduše nemají a mohou díky tomu nastavit nižší ceny. V současném světě, kdy 1km ujetý 40t kamionu stojí v nákupních cenách méně než 1 korunu bez DPH, domácím podnikům nepomáhá ani jejich „lokálnost“, neboť doprava jako taková tvoří minimální část ceny daného výrobku.
Tato skutečnost vede k postupné likvidaci vybraných průmyslových odvětví, např. hutnictví. S narůstajícími cenami emisních povolenek se tento problém bude dále prohlubovat. Vzhledem k tomu, že reálně nedochází k omezení produkce CO2, ale pouze geografickému posunu této produkce „na východ“ je i celkový přínos pro ochranu životního prostředí sporný.
Samostatnou kapitolou poté jsou další normy vztahující se k zaměstnávání a výrobě, ať už jde o zákoník práce nebo hygienické a stavební předpisy, které výrobce na území EU musí dodržovat, nicméně jeho konkurenti v třetích zemích nikoliv. Dodržování těchto norem podnikateli vždy zvyšuje náklady.
Shrnutí a návrh řešení
Jak vidíme, otevřenost trhu Evropské unie, ať už mezi jednotlivými státy nebo vůči třetím zemím, přináší hned několik problémů. Otázka je, jakým způsobem by bylo možné je napravit. Ve druhém jmenovaném případě by bylo řešení relativně jednoduché a to zavedení cel na dovoz zboží ze zemí mimo Evropskou unii. O této variantě již Evropský parlament jedná.
V případě prvního ze jmenovaných problémů je ovšem situace výrazně složitější. Vzhledem k výrazné diferenciaci jednotlivých daňových systémů ve členských zemích by bylo technicky velmi složité je nějakým způsobem sjednotit. Například obyvatelé českých zemí nejsou jednoduše připraveni na vyšší zdanění majetku, neboť spousta lidí disponuje (za minulého režimu vlastnoručně postavenými) domy, které svou velikostí neodpovídají jejich současným příjmům. Stejně tak se v jednotlivých zemích EU liší i celkové zdanění (% podíl daní na HDP) a nelze tedy daně jednoduše „přeskládat“, neboť potřeba brát ohled i na celkovou kvótu. Politický rozměr této situace je poté zcela samostatnou kapitolou.
Je potřeba jednoznačně odmítnout argument, že spotřebitele (či podnik, pokud je koncovým zákazníkem), nezajímá, zda jeho garážová vrata či jiný výrobek byla vyrobena v Polsku nebo v České republice, zajímá ho primárně cena. Tento přístup je ovšem relativně krátkozraký. Odliv kapitálu z ČR směrem k zahraničním výrobcům, kteří na území ČR neodvádějí žádné nebo velmi malé daně, bude mít v konečném důsledku vliv na státní rozpočet a tím i životní úroveň velké části populace. Výpadek v daňových příjmech totiž bude nutné nějakým způsobem kompenzovat, velmi pravděpodobně zvýšením daňových sazeb. Navíc dojde k postupnému snížení zaměstnanosti, což má vliv na kupní sílu konkrétních obyvatel. Každý výrobek, který by sice bylo technicky možné vyrobit na našem území, nicméně kvůli přehnané regulaci, či jiným státním zásahům, je již výhodnější ho importovat ze zahraničí, představuje čistou ztrátu pro národní rozpočet a v konečném důsledku i občany naší země. Současná situace kolem roušek je zářným příkladem.
Je tedy více než žádoucí, aby se jednotlivé státy Evropské unie individuálně „starali“ o své domácí výrobce a drobnými ústupky je zvýhodňovali oproti zahraniční konkurenci, ať už v rámci EU nebo před konkurencí z třetích zemí. Díky tomu dojde ke zvýšení výběru daní a zaměstnanosti na území daného státu. Vyšší zaměstnanost vede k růstu mezd a nutí podniky dále inovovat, neboť se již nemůžou spoléhat na „levnou práci“. Negativem může být lehce vyšší ceny konkrétních výrobků pro konečné spotřebitele. Ta je ovšem v konečném důsledku obhájena zmíněnými benefity. Tento postup je samozřejmě v rozporu s primární myšlenkou volného trhu, nicméně mnoho západních států ho již v různých formách aplikuje a proto je na čase, abychom ho my, jako Česká republika, začali aplikovat také.
20.04.2021 NA
(107x známkováno, průměr: 1,70 z 5)