Co jsem dostal řidičák jezdím autem. Ze začátku jsem jezdil, aniž bych musel, protože mě to prostě bavilo. Půjčil jsem si auto rodičů a jel třeba na Slapy nebo někam kam si cestu pamatuji z hlavy. Doplnil benzín nebo naftu a auto vrátil bez újmy. Později jsem začal jezdit protože jsem musel. Pak jsem jezdit přestal. A pak zase začal protože mě to prostě baví.
Trasu, kterou jsem v posledních dvou týdnech musel projet několikrát denně jezdím pravidelně již deset let. Jedná se o relativně snadnou cestu z králíkáren na Jižním městě za rodiči mé ženy kousek od Veselí nad Lužnicí. Prakticky se jede po D1 než dojedete k sjezdu na Benešov, sjedete na E55 a pak rovně dokud nesjedete na sjezdu na Jindřichův Hradec z D3 a třičtvrtě.
Tato trasa mi v mém prvním autě, kterým byl Peugeot 106 s motorem o obsahu 1.1 přezdívaném „Ať už ten Pražák uhne“, trvala 2-2,5 hodiny. Tehdy se ještě muselo jezdit přes Planou a Tábor, kde člověk hravě ztratil 30-45 minut cesty. Do zatáček se muselo zpomalovat, protože francouzský inženýr neměl při vývoji zadáno, aby auto zvládalo jízdu po tankodromech a/nebo jízdu jakkoliv jinak než rovně v rychlosti přes 30 km/h. Absence posilovače řízení nepomáhala. Mělo tě prostě svýzt po šánzelizé a zbytek jeď metrem plebejče.
Mé druhé auto byla lehce hbitější Fiesta páté generace s 1.4 benzínovým Zetecem po 58. majiteli ale každý byl dědeček co s ní jezdil do kostela. Neměla LPG a měla příplatkový lak, čili jsem tomu nevěřil ale i tak se mi cena pod padesát tisíc líbila (a jak mě ubezpečil prodejce nemá to ani elektrický vokno takže se nic neposere). S tou se dalo do zatáček i více najet. Primárně proto, že její homoklouby ještě trochu plnily svou funkci, tlumiče tlumily, nebo se tak tvářily a posilovač řízení bylo jediné co dědovi stačilo na cesty do kostela; sekundárně proto, že jsem již byl s trasou obeznámen v různých podmínkách, a tak jsem ji dokázal jezdit více sebevědomě apod. Sice hrozilo, že mě projíždějící kamion roztočí jak káču, a auto samotné se mě výkonem snažilo přesvědčit, že je myšleno na popojetí do Lidlu a zpátky, ale i přesto jsem v něm podnikal cesty po celé naší (a jednou i nenaší) republice po má léta studií VŠ. I pro otevření části D3 se dlouhá necelých 110 km zkrátila na maximálně hodinu a třičtvrtě.
Třetím autem byla dvoulitrová benzínová Mazda 6 první generace. V té jsem se značně otrkal a zároveň zjistil, že to čísílko v červeném kroužku je rychlost, co jde nejen dosáhnout ale i překročit. Zde jsem mimo špičku byl schopen dojet do své destinace i v čase hodina a čtvrt, ale běžný čas se většinou blížil hodině a půl. Jízda začala být pohodlná a zábavná. Ale pak mi Mazdu ukradli a dodnes se po ní pátrá.
Je tedy snad vidět trend – rychlejší auto, rychlejší cesta a zároveň více zkušeností za volantem a na trase, rychlejší cesta. K tomu bych přidal že jízda „po starý, přez tábor to lízni na jordán, pak sjeď na městečko a skrz vestec vole“, čili ušetřením času je volba cesty po dálnici. Ikdyž teda jízda přes okrsky dokáže být občas stejně tak rychlá jako po dálnici. Především je to tím že Planá je nyní průjezdná, obzvlášť když ONO zdraží a jediným skutečným zdržením je tedy Vestec.
Tak jsem si pořídil další auto někdy v únoru. Šestiválec, protože jsem ho prostě chtěl někdy mít už od dob co si táta pořídil šestiválcovou Sierru. Kupé, protože se mi prostě líbí. Auto pro zábavu. Něco, co kreslí úsměv na tváři. Něco, co se moc na silnici nevidí. Něco strašně nepraktickýho protože kombíka, MPV nebo nedejbůh SUV si budu kupovat až to bude nezbytně nutný. A tak jsem si koupil Hyundai Genesis Coupé. Čekal jsem, že teď budu všude přijíždět o deset minut dříve než jsem vyjel. Samozřejmě na skle nesměla chybět nálepka s R a číslicí 2019 koupená hned na první benzínce. Holt máš nízkej podvozek mladej takže po starejch to nejde jezdit.
První jízda na mém nejčastějším okruhu při dodržování předpisů ukázala čas dvou hodin. Nic moc ale holt kolona u Olbramovic, Benešova a Miličína ve špičce a jedu autem které pořádně ještě neznám. Druhá jízda o měsíc později protože jsem se rozhodl udělat rozvody, kouknout na homoklouby, silentbloky, brzdy, kapaliny a tak celkově si dát auto „do pucu“. Cesta druhá byla vlastně cesta zpět protože jsem si auto nechal v dílně u známého na jihu kde mi za pár piv bylo půjčeno nářadí a prostor abych tyto, dle mých pražských kolegů, zbytečné frikule mohl podniknout. Auto sice má jen pět let, ale podle všeho to byly náročné roky. Po výměně nebo promazání všeho možného, nemožného či pryžového na pomocných rámech, ramenech a nápravnicích, rozebrání brzd a výměně dvou třmenů a všech čtyř pístků a seřízení geometrie se auto začalo chovat jak znovuzrozené. A já se těšil na cestu zpět. A cesta druhá zabrala znovu dvě hodiny.
Za sjezdem z D1 na E55 začali stavět nějákou šaškárnu a tak to radši zúžili ve směru jih do jednoho pruhu. Kamiony mají problém projet na dočasném značení v obou směrech pro jeho lakonickou šířku, a tak jedou krokem. Chápu to, přece jen to není tak snadné vyjet, když i plno moderních soběstačných maminek v Kodiaqovi na operák na manžela začne kličkovat, že jsou moc blízko k jedné či druhé straně. Zpočátku nechápu absenci jakékoli techniky, která by byť simulovala stavbu něčeho. Čehokoliv, klidně ať tam staví sochu Leoše Mareše, jen ať se něco děje. Po týdnu či dvou se objeví životem znavení stavaři. Dodnes se tam staví most. A radši zúžili už i ten sjezd z D1.
Další omezení vzniklo na úseku mezi Benešovem a Olbramovicemi. Rekonstrukce vozovky. Objížďka vás zavedla po kodrcavé scénické trase okolo skvostu české kotliny – Čapího hnízda. Rychlost na objížďce určuje frustrovaná Martina ve Foresteru vezoucí svou ratolest na soustředění ve fotbale. Zapomene u Lišna dát přednost protisměru a div se nesrazí s Thalií plnou tetek co jedou na hřbitov. Vzpomněl jsem si na neurčitý film s De Funèsem ve kterém snobsky pláče ve svém Citroenu DS po cestě polní cestou a omlouvá se svému autíčku. Vyjedete u čerpací stanice Benzina a hned chápete proč lidi vlastně chtějí SUV. Překvapivě rychle toto omezení zmizí a silnice je otevřena. Nejspíše proto, že silnice v tomto úseku nebyla v nijak žalostném stavu (její opravu i přesto vítám). Možná proto, že návštěvníci Elysia u Olbramovic rušil hluk projíždějících dodávek, které přejely svůj sjezd pro často převrhnuté značení.
D3 u Tábora je stále rozkopaná ve stejných úsecích, už od doby co byla prvně otevřena. Dočasně trvalý slalom do protisměru a zpět už beru jako takový cvik bdělosti kombinovaný s retardérem, kde mohou čekat celníci či nevině se tvářící auta z koncernu VAG. Koukám na čas a zjišťuji, že ač mám zapřažených koní jak Poláci u Komarówa, čas se pořád blíží ke dvěma hodinám. Navíc čím dál méně pohodlné jízdy. Ať jedu, kdy jedu, jak jedu, kudy jedu pořád nedosahuji času jako v Mazdě, kdy byl celý úsek bez uzavírek. Ano, zvykám si na svou první zadokolku (Sierra byla taky zadokolka ale měla jen 90 koní) a tak jezdím zpočátku přehnaně opatrně. Ale i po půl roce jsem se s autem docela sžil a časy jsou stále stejné.
Až v posledních dvou týdnech, kdy jsem jel okruh Jižňák-Dráchov dvakrát, třikrát denně jsem si všiml, co se vlastně kolem mě děje. Donedávna mi to unikalo. Kdysi ve Fiestě a Peugeotu jsem potkával řidiče kteří mě předjeli a to byl začátek i konec jakékoliv naší interakce. Nic víc. Maximálně si něco viditelně zabrumlali. V Mazdě jsem vypadal jako někdo, kdo si nekoupil Oktávku protože mě víc baví řešit rezavý podběhy nebo protože jsem si jí prostě nemohl dovolit. Lidi mě předjeli nebo nechali předjet. Nestálo jim to za řeč doma ani nikde jinde. Mazdu předjel kdekdo a kdekoho předjela Mazda. V autě rodičů (zmíněná Sierra nebo mámin udýchaný trojkový Golf v tédéíčku) mě lidi nechávali jet a nijak si mě nevšímali. Blinkry lidem fungovaly. Nikdo se mě nesnažil vychovávat. Nikdo nemyškoval nebo nevybržďoval. Prostě předjeli zajíčka a jeli dál. Policajti mě nechávali jet s výstrahou i přes to že jsem měl jednou dva měsíce prošlou technickou. Kontrolovali jen alkohol v krvi. A vlastně jednou lékárničku.
Jenže dvoudveřové auto, přes které na výšku vidí většina žáků druhého stupně, budí v ostatních účastnících provozu cosi zvláštního. Stal jsem se pro mnohé jistou trofejí. Předně se mi nyní rádi lepí „na zadek“ řidiči Passatů a Oktavií, ideálně firemních, nejideálněji v kombíku s celopotiskem firmy. Teda ono prakticky jen v kombíku, protože sedan si koupí buď taxikář nebo pan továrník co má druhé auto kombíka ve firmě. Potom mě stylem ninja – tj. za pomoci kouřové clony ke zmatení oběti předjedou. Vyjímečně se zde objeví Fabie. Ty zase strašně rády zahajují předjížděcí manévr stylem Houddini – tj. „jsem za tebou a hle jsem v tvém mrtvém úhlu a hle… a hle… jsem vedle tebe, a teď počkej z kopce tam ti ukážu!“. Problémem je, že obě skupiny se poté zařadí přede mě stylem „taky mi to jede vejtaho“ a zpomalí na svou rychlost max. 80 kmh aby zase mohli říct, že jim to žere jen 5 litrů na sto bez klimy. Tento většinou dvacetivteřinový manévr beru již s úsměvem a pochopením proč někteří nedají dopustit na manuální převodovku. Podřazení o stupeň či dva a po krátkém předjížděcím manévru můžu jet svých 90 nebo 130 aniž bych musel počítat nefunkční diody na B6kové zádi. Tyto řidiči doslova milují E55 směr sever, jelikož zde je nelze skoro vůbec předjet. Předjedou vás před Miličínem co jim motor stačí a pak jeďte za nima 70 až za Benešov. Pokud se nenecháte předjet budou se lepit na zadek, ideálně vás pak předjedou u Oldřichovce z kopce. Když ne budou za vámi nervózně kličkovat. Když ano, budou před vámi a nastolí 70 kmh. Přecjen tu můžou bejt srnky.
Další skupinou lidí jsou neoznačená vozidla policie. Jdou poznat tak, že tam je spolujezdec ale není. Nebo spíše není vidět přes změť vybavení nutného k lapání pirátů jako jsem přece já. Čekají až nedám blinkr, nebo zrychlím moc nebo zabrzdím příliš nebo cokoliv aby zastavili tenhle nebezpečnej sporťák. Já zbytečně nezrychluji, nevidím důvod hnát auto po dálnici 200 celou cestu, a tak si nastavím tempomat na 130 a zrychluji jen na manévr předjíždění, aby byl co nejkratší. To, že okolo projedou dvě až tři vozidla za minutu rychlostí odhadem 150 kmh je příliš nevzruší. Vidí jen mě. Přece musí udělat někde chybu. „Nalep se mu trošku na prdel Jendo, schválně co udělá“. Jakmile udělám chybu zastavují mě a okamžitě kontrolují vše. Naposledy se mi koukali na rezervu a hever poté, co jsem se vyhnul překážce na silnici – kusu polystyrénu co nejspíše spadl z náklaďáku nebo vleku kdesi v dáli. Což znamenalo vyskládat obsah kufru u sjezdu Chotoviny. „A pane řidiči, jak vám to lítá? Musí to řezat zatáčky jak sviňa. Zvuk to má dobrej holt stará dobrá vé šestka…“. Zdržení často v řádu půlhodiny, kdy kontrolují, zda auto není kradené atd (což mohli dělat během deseti minut pronásledování). Zastavili mě tedy jen dvakrát ale jak jsem je přestal bavit (projel kolem další pyrád) tak mi vrátili dokumenty a popřáli šťastnou cestu a ty kufry si tam vraťte co nejrychleji ať vás tu nic nesmete. Samozřejmě mi ani jednou nebylo řečeno čeho jsem se vlastně dopustil. Poprvé se jednalo o podezření, že telefonuji za jízdy. Naštěstí jsem si nechal telefon doma na nabíječce a orgáni si spletli svítící digitální hodinky s telefonem. Podruhé šlo o „riskantní manévr“ tedy vyhybání se kusu polystyrenu kdy jsem částí vozu musel sjet do odstavného pruhu. Uznávám, bylo mokro, mohl jsem dostat smyk. Kdybych jel tak 180 jako právě projíždějící Volvo V70 zatímco mi čumíte na VIN kód. Ale já jel jen těch maximálně 130 což je podle naprosto všech dopravních expertů absolutně bezpečná rychlost za naprosto všech podmínek, především při předjíždění vozidel jedoucích 125 kmh. A jako bejvalej motorkář se prostě bordelu na cestě bojim. A můžou tu bejt srnky.
Tak si člověk řiká jestli mít nějákou Oktávku nebo Pašíka v kombíku není svým způsobem anti-radar, neboť zastavit Oktávku umí kde kdo. Navíc sporťák, co nezávodí je víc podezřelej a buď to ukrad nebo nemá rezervu. Nebo telefonuje. Holt si něco najdeme.
A poslední skupinou jsou nejčastěji lidé, kterým prostě na silnici tak nějak celkově vadím. Reprezentuji asi vše, co oni na silnici nechcou. Jedou úmyslně v levém pruhu stejně rychle jako já, je jim jedno že za nima se dělá štrůdl. Nechtějí abych já měl možnost předjet ten kamion. Pak musím brzdit a nechat celej štrůdl co mi upekli předjet, podřadit a zařadit se zpět do provozu. To je v tom lepším případě. Přitom mají na to mě předjet a zmizet v dáli – jedná se často o vozidla Audi a BMW ve výkonnějších iteracích (ideálně S-line nebo M paket, případně nějáký ten Passat R nebo Golf R) na které můj dženezis je krátký ikdybych byl s to s nima závodit. Za volantem je většinou někdo, koho bych si typnul na manažera banky, bílého koně nebo vysoce postaveného samopodnikatele z OVB (v Budějovicích se jedná často o hnědé Superby s nálepkou Partners na kufru). V horším případě se najde někdo kdo prostě předjede a začne brzdit motorem dokud ho nepředjedu já. Sice to byl jen jeden příklad (ve votuňenym černym bávu é šestačtyřicet tři-třicet dé túring) na sérii mnoha cest, ale našel se. Nedal jsem mu u sjíždění blinkr a nechal ho zpomalit (byl přede mnou) na 60 kmh. Holomek přejel zebru a musel zastavit U Sloupu, jelikož ho málem smetl kamion s dřevem. Zahnul jsem úmyslně špatně na Veselí abych viděl jeho jednání a provedl jsem ho tedy hezky Veselím nad Lužnicí, najel zpět na dálnici a po druhém kolečku Soběslaví mě U Sloupu opustil. Přikládal jsem to znuděné mládeži v lokalitě v pozdní sobotní hodinu co chtěla následovat ve šlépějích Paula Walkera.
A k tomu všemu se rozhodli opravovat úsek na D1 u sjezdu na Říčany u Prahy. Úsek, který byl a (a pro absenci jakékoliv stavební práce stále je) naprosto v pořádku. Předpokládám, že bylo v původním plánu opravit žalostný úsek u Říčan ležících nedaleko Brna, ale holt se jim ti Říčany něják popletly tak kucí vyfrézujte to tam těm naplaveninám jezdícím do prácé do Prahé. Na léto zúžili i úsek na jižní straně Benešova tak, že řidiči jedoucí na sever nyní nemají možnost předjet cokoliv, protože směr jih holt musí být veden do protisměru celých 1200 metrů. Je jedno že to staveniště kruhového turbočehosi co se musí postavit u jinak relativně průjezdného Benešova zabírá sotva 200m. Aspoň tady nějáká technika je a něco dělá.
Celý tento orchestr rekonstrukcí, silničních válečníků, turbostaveb, partyzánů v neoznačených Oktávkách s periskopem vedoucích guerilla válku na řidiče čehokoliv rychle vypadajícího (ne rychleji jedoucího) a byrokratických přehmatů přidává další v průměru půlhodinu, když se nic nikde nestane. A už zase jezdím průměr 2-2,5 hodiny a pro tyto uměle vytvořené kolony chápu lidi co nedají dopustit na automatickou převodovku.
18.08.2019 Van
(188x známkováno, průměr: 2,28 z 5)