Jsou chvíle, kdy nezaškodí podívat se na společenské a politické dění z matematického hlediska. Tím nechci říci, že by se složitost (pro pesimisty zvrhlost) lidské povahy dala vecpat do jednoduchých vzorců. Sám Isaac Newton se proslavil výrokem o tom, že dokáže spočítat pohyby nebeských těles, ale na lidské šílenství je krátký – a korigovat kolegu Newtona si rozhodně netroufám. Ale je pravda, že určité principy fungují i tak.
Jeden z nich popsal v abstraktním jazyce matematické analýzy (bohužel nepříliš známý) pražský rodák Bernard Bolzano, matematik a kněz, jehož hrob dodnes můžeme navštívit na Olšanech. Princip je tedy znám jako Bolzanova věta a tvrdí, že pokud spojitá funkce má v jednom bodě zápornou hodnotu a v jiném bodě hodnotu kladnou, musí někde mezi nimi projít nulou. Není to vlastně nic překvapivého, je to tvrzení podobné tomu, že jedeme-li z Bratislavy do Prahy, někde přitom musíme překročit státní hranici.
(Ono se to ve všech těch deltách a epsilonech, kterými je kalkulus prvního ročníku VŠ zatížen, poněkud ztrácí, ale většina těch tvrzení má vcelku lidsky srozumitelnou podstatu. Jenom ten formální jazyk, kterým jsou popsány, je někdy těžko srozumitelný.)
Podíváme-li se na dění v EU z hlediska Bolzanovy věty, začneme mít dojem, že populace největších členských států jsou součástí jakéhosi neřízeného pokusu, co se stane, „až jednou“. Myslím tím zejména Francii, Itálii, jejich státní zadlužení a míru zdanění.
Pojďme nejprve k těm dluhům. Současné zadlužení obou zmíněných států je v absolutních částkách téměř stejné (2,355 bilionu euro; zkuste to vynásobit kurzem koruny a na výsledné číslo budete potřebovat kalkulačku se slušným displejem, aby se tam vůbec vešlo). Příslušné dluhové hodiny najdete na této stránce a je to poučný pohled. Je dost pravděpodobné, že za dobu, než dočtete tento článek, zasekne Francie další milion eur dluhů – jde jim to úžasně rychle. Itálie se zadlužuje pomaleji, také provozuje na rozdíl od Francie striktní austeritu (primární přebytek italského rozpočtu je už léta vysoký, což bylo dosaženo seškrtáním státních výdajů k velké, velké nespokojenosti občanů). Ale břemeno dluhů z minulých let a ekonomická stagnace země způsobují, že i italský dluh narůstá slušným tempem, vůči Francii v absolutních číslech zhruba dvoutřetinovým.
Co nám k tomu řekne Bolzanova věta? Nepochybně je nějaká úroveň dluhu, se kterou už výše zmíněné státy nebudou schopny sflikovat své finance ani krátkodobě do přežitelného stavu. Můžeme ji hrubě odhadnout, dejme tomu na tři sta procent HDP; nevěřím ani na okamžik, že by Paříž nebo Řím s takovým dluhovým břemenem dokázaly existovat, nepodaří-li se jim zavést něco jako úrokovou sazbu mínus patnáct procent, a to nejspíš nepodaří, protože svět peněz takové anomálie nesnese. Co z toho plyne? Jestliže zadlužení obou států bude narůstat tímto tempem, jednoho dne dojde k „dosažení a překročení nuly“, jinými slovy, dosažení bodu, ve kterém se dotyčný stát dostane do neschopnosti platit úroky ze svých závazků. Bankrot, krach, pleite, atd.
Skutečně zajímavá otázka je, kde se ten bod nachází přesně. Těch výše zmíněných 300 procent bylo jen hrubým horním odhadem (běžná matematická praktika při dokazování tvrzení), může to být stejně tak dobře 161 procent jako 218 procent. Záleží to nejen na absolutní výši dluhu a jeho struktuře, ale i na mezinárodním vývoji, například na tom, jak a zda nakonec proběhne odchod Velké Británie z EU. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že takové věci je schopen modelovat předem. Kdykoliv vidím vážně prezentovaná tvrzení o tom, jaké budou ekonomické efekty Brexitu do roku 2050 apod., musím se trpce smát; bohužel je po takovém věštění z kávové sedliny poptávka v novinách, takže se jej jen tak nezbavíme, i když jsou to naprosté pitomosti. Co ovšem trochu odhadnout lze, jsou dominové efekty. Například francouzské banky jsou značně exponovány italským dluhům veřejným i soukromým, takže případný bankrot Itálie by se do Francie mohl velmi snadno přenést, asi jako když jeden padající horolezec s sebou strhne druhého.
Současný francouzský prezident Macron má mnoho špatných vlastností a můžeme jej nazývat třeba namyšleným imperiálním narcisem, kterému ani drahý kadeřník nepomůže k tomu, aby získal nějaké osobní kouzlo. Ekonomický analfabet to však není a výše zmíněnou hrozbu si rozhodně uvědomuje. Navíc stojí v čele prezidentského systému, tudíž zná na vlastní kůži to, o čem mluvil už Milouš Jakeš ve svém legendárním projevu na Červeném Hrádku (odmyslíte-li si blekotavou dikci nahrávky, ten projev ve skutečnosti zas tak pitomý nebyl a identifikoval poměrně přesně řadu problémů, ve kterých se pozdně normalizační ČSSR osmdesátých let ocitla): máte-li ve svých rukou soustředěnou téměř veškerou moc, budou vás lidi vinit ze všech potíží, které v jejich životech nastanou. Což v zemi, která dala světu gilotinu, není zrovna bezriziková pozice. Z toho plyne, že Macron se musí vážně snažit o to, aby ten okamžik dluhového „průchodu nulou“ nastal pokud možno až v okamžiku, kdy on sám bude z Elysejského paláce už pryč a bude někde sepisovat paměti.
Jedna z možností, kterou může E. M. dluhový „průchod nulou“ odsunout, je vymoci od svých německých sousedů, aby se nějakým přímým či nepřímým způsobem na sanaci francouzského dluhu podíleli. Proto ty jeho nekonečné grandiózní projevy o další evropské integraci a federalizaci. Kdyby se mu to podařilo, získal by několik let k dobru. Němci jsou však na své úspory opatrní a tak tato perspektiva nevypadá příliš slibně. Navíc si v Berlíně dobře uvědomují, že po Francii by stály v řadě před jejich kasou další země románského křídla, na jejichž kompletní záchranu ani to Německo nemá peníze. Suma sumárum, pravděpodobnost, že tato taktika vyjde, je zhruba stejná, jako že z kusu žuly vymačkáte krev. Byl by to zázrak hodný kanonizace.
Druhá možnost spočívá v tom, snížit státní výdaje a zvýšit daňové příjmy, o což se Macron loni vážně pokusil. Ale i zde se uplatňuje Bolzanova věta, která se manifestovala ve francouzských ulicích ve zcela neabstraktní podobě rebelie žlutých vest. Čistě teoreticky může stát svým občanům zabavit 100 % veškerého soukromého majetku, který se na jeho území nachází. Prakticky toho při zachování míru dosáhnout nelze, protože od jisté míry zdanění výše přestanou být občané schopni si zajistit ze svého zbylého čistého příjmu základní životní potřeby: to je ten „průchod nulou“. V situaci, kdy máte problém bydlet a najíst se, se ani rizika plynoucí z násilného konfliktu s bezpečnostními složkami státu nemusejí zdát odstrašující. A druhá strana, ta vládnoucí, si nikdy nemůže být jista tím, nakolik ji vlastní ozbrojenci poslechnou. Na pádu íránského šáhinšáha z jeho pavího trůnu se značně podílela neochota vlastní armády terorizovat demonstranty, mezi nimiž byli jejich příbuzní; armáda ani policie nežije ve zcela izolované bublině a má nějaký průnik s obyvatelstvem, jehož problémy vnímá. A vládcové si toho vesměs jsou vědomi. Tohle tradičně stará impéria řešila elitními gardami naverbovanými v cizině, ale to je řešení, které má také svoje slabé stránky. Ve Francii každopádně nepřichází v úvahu, vést by mohlo leda k občanské válce.
Z praktické politiky, kterou Macron po vzpouře žlutých vest začal vést, vidíme, že vyměnil bezprostředně hrozící „průchod nulou“ u daňových záležitostí za o něco vzdálenější „průchod nulou“ ve věci státního dluhu. Balíček opatření, naslibovaný občanům, se nedá financovat z daňových příjmů francouzského státního rozpočtu, bude opět potřeba si na něj půjčovat. Další opatření, o kterém francouzský prezident mluvil, pak naznačuje, že on sám myslí na exit strategy: totiž úvahy o tom, že ústava páté republiky by měla být zásadně zrevidována, aby umožnila poměrný volební systém místo současného dvoukolového většinového. Myslím si, že to není čistý populismus, ale vcelku racionální plán. Jednak by to trochu otupilo ostří protestů, které je v současné době dáno i tím, že voliči významných opozičních stran (mélenchonovci, lepenisté) nemají ani přes svůj vysoký procentuální podíl na obyvatelstvu adekvátní zastoupení v parlamentu. Ale zejména by taková ústavní změna umožnila Macronovi důstojně odejít středem, aniž by byl obviňován ze zbabělosti a neochoty riskovat druhou volební kampaň za tři roky. Bude zajímavé sledovat, zda se tyto ústavní změny skutečně začnou realizovat. Pokud ano, viděl bych v tom potvrzení svých úvah.
Myslím si nicméně, že ani přeuspořádání struktury Francie do nějaké šesté republiky by fundamentálnímu problému blížícího se „průchodu nulou“ nijak nepomohlo. To je zase vidět na sousední Itálii, kde se od počátku tisíciletí vystřídaly bunga-bunga vlády, šedivě úřednické vlády, socialistické vlády a antisystémové vlády, aniž by dokázaly rozhýbat stagnující italské hospodářství. Spíše se tedy domnívám, že „průchodu nulou“ se Francie, Itálie a potažmo eurozóna nevyhne, i když nejsem schopen určit ani přibližně, kdy a kde to nastane. Když jsme o tom nedávno diskutovali s ekonomem Lukášem Kovandou, shodli jsme se na intervalu šesti měsíců až šedesáti let; jsem si vědom toho, že takový široký odhad je nanic.
Jak se na takovou eventualitu připravit, to je zase jiná otázka, ale naši židovští spoluobčané, v historii značně pronásledovaní majoritou, dospěli na základě svých zkušeností k následujícímu matematickému moudru: třetinu svého majetku měj v nemovitostech, třetinu v hotovosti a třetinu v cennostech typu zlata, obrazů či drahých kamenů. Jako základ by takové pravidlo nejspíš mohlo posloužit i dnes. Ani to člověku nemusí zajistit přežití – nejen bohatý průmyslnický rod skončil v nacistických vyhlazovacích táborech – ale je to lepší příprava, než sedět si na rukách a doufat, že se ještě nějakou dobu nic nestane. Dá-li se vzít ponaučení z historie, vždycky se něco stane, a málokdy tomu předchází dostatečně včasné varování.
19.05.2019 Marian Kechlibar
Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.
(300x známkováno, průměr: 1,15 z 5)