Socialistické Německo pod vedením soudružky Merkelové zaujímá průkopickou roli v mnoha oblastech organizování lidského života a dovede z vůle státu uspořádat i záležitosti, které se až doposud staletí uspořádávaly samy.
Od roku 2016 existuje v Německu právní norma přikazující určitým firmám (těm, co mají akcie obchodovatelné na německé burze) mít v dozorčí radě nejméně 30% žen. Zákon dále přikázal dalším zhruba 3500 firmám, aby si stanovily kvóty podle vlastního uvážení pro představenstvo, dozorčí radu a první dvě úrovně managementu. Zákon však opsal něco, co ve státních firmách bylo neformálně zavedeno už předtím, protože německé socialistické vlády vnucovaly svoji agendu státním firmám už předtím. Hlavní motivací pro téměř jednomyslné přijetí této právní normy, která zavádí nerovnost žen a mužů, byla rovnoprávnost žen a mužů. Tohle by ani Orwell nevymyslel.
Po schválení zákona nastala ve sněmovně genderově vyvážená radost.
Bylo tak legislativně ukotveno, že pohlaví je kariérní nástroj a nikoli jen biologická funkce. Pracovní výkony nejsou rozhodující, teď rozhoduje, zda máte pindíka nebo pipinku.
Problém měla i jediná křesťanská komunistická strana na světě, německá CDU. Sami sobě stanovili kvótu pro ženy 33% ve vedení strany, ale mezi členy mají jen něco kolem 25% žen, takže současně stanovili, že budou muset některé své mužské členy diskriminovat, protože některé funkce se pro ně stanou nedostupné. No ale když někdo našel potřebu vstoupit do CDU, tak mu tohle asi nebude vadit. Na podobný problém pravděpodobně narazí nejvýznamnější politická síla podporující kvóty v ČR, totiž ČSSD. Aby předehnala soudruhy z Německa, uzákonila si 40% kvóty pro kandidátky do krajských a parlamentních voleb, přičemž ale pochybuji, že mají mezi členskou základnou 40% žen. Alespoň při záběrech z jejich party v Brně jsem viděl samý strejce, co se znali ještě ze SSM a vypadali jako Michal David. Mužští členové ČSSD se tedy budou muset uskrovnit, ale jejich problém.
Zavedením Frauenquote tak vznikla nová profese. Quotenfrau neboli kvótovaná žena. Frauenquote vygenerovala Quotenfrau. Pokud jste tedy správného pohlaví, uvažujte o tom, není to špatná práce. Hlavním posláním Quotenfrau je totiž naplňovat kvótu, což rozhodě není nic, u čeho by se jeden, pardon, jedna udřela k smrti. Naopak, je to docela příjemné, a pokud pomineme negativní postoje části veřejnosti navyklé na staré překonané pořádky, kdy o pozici a související výši platu rozhodovaly věci jako schopnosti, dovednosti, znalosti a podobné sračky, které už nikoho nezajímají.
Zavádění a naplňování kvót pronásledují opakované pokusy vybavit Kvótoženy nějakým reálně znějícím pracovním zařazením. Nemůžete někomu na vizitku prostě napsat – profesionální Kvótožena, nic nedělám, existuji jen proto, že to zákon požaduje. To je jasné. Něco takového by velmi rychle podrylo „morální“ základy systému kvót a vyvolávalo otázky, proč mají jednotlivci obou pohlaví obětovat své životní perspektivy zrůdnému liberálnímu politickému programu. Integrace Kvótožen do organizačních struktur firem se proto odehrává několika způsoby.
Prvním přístupem bylo upřednostnit ženy (a tím současně znevýhodnit muže) při obsazování pozic, které jsou tak nějak více ženské. Například logistika nebo řízení lidských zdrojů. Ukázalo se však, že povyšování neschopných osob podle pohlavního klíče je sice moderní, ale není funkční. Deutsche Post tak po čase zjistila, že se obejde bez vrchní personalistky, Deutsche Telekom o členku představenstva pověřenou personální politikou, dodavatel automobilových dílů Conti se musel obejít bez personální ředitelky. U té se pozastavíme. 56-letá Elke Strathmann surfovala na vlně pozitivní diskriminace už delší dobu a prozmrdila se do významných pozic u korporací jako Procter and Gamble a Nestlé. Jenže Elke mluvila jak kanál, byla totálně neschopná, na své podřízené byla hubatá až sprostá bez ohledu na pohlaví a její úsek čelil obrovské fluktuaci, protože s tou krávou nikdo nechtěl dělat. Na konci její kariéry stála věta „Mandát paní Strathmann byl s okamžitou platností oboustranně ukončen“, která se objevila v tiskovém prohlášení Conti. Kdo zná mírně pokryteckou kulturu německých firem, kdy se i poslednímu lemplovi sáhodlouze děkuje za dlouholeté vysoké pracovní nasazení, bude asi chápat, že další stupeň je už jen zavazadlový prostor vystlaný igelitem. Nahrazena byla další ženou, jejíž CV vyvolává méně pochybností. Stejně tak musela firmu SAP opustit personální ředitelka, ta ztratila oporu ve svém okolí poté, co nadužívala oba firemní tryskáče pro cesty domů, zatímco firma zaváděla drastická úsporná opatření. Zdá se, že limitujícím faktorem ovlivňujícím životnost kvótožen není neakceptace okolím, ale ony samy, protože jim funkce náhle nabytá podle genderového klíče prostě vleze na mozek.
Kvótoženy samozřejmě nemají pouze v Německu. Například v USA vznikl poměrně značný cluster firem napojených ekonomicky na administrativu soudruha Obamy. Pokud chtěli dělat s vládou obchody a dostávat vládní prachy, museli adoptovat celou sadu zelenoliberálních nástrojů Odumbovy administrativy. Třeba taková Meg Whitman, CEO Hewlett Packard, vyhlášená agenturou Bloomberg jako nejprodělečnější CEO vůbec, protože během jejího působení akcie koncernu spadly o 30%, zatímco zařízení HP z pohledu konečného spotřebitele dosáhla nového levelu nepoužitelnosti.
Z toho plyne, že být Kvótoženou je sice krátkodobě aktraktivní, ale také docela nebezpečné.
Druhým přístupem je tvorba speciálních pozic pro Kvótoženy. Je to praktické především pro dosažení kvót ve vyšším a středním managementu. Celá řada firem zjistila, že se zavedením kvót potřebují vytvořit nové pracovní pozice. Najednou bylo zapotřebí managerek pro diverzitu, kulturní proměnu, řízení udžitelnosti alias sustainability management, ředitelek pro provozní excelenci a další nezbytné výzvy moderního řízení, které vyvolalo nové zelenorudé liberální prostředí. Již samotné názvy ve vás vyvolají neodbytnou otázku, jak se ty firmy bez takových expertek doted vůbec mohly obejít. Výhodou je, že expertka vagina causa na takové pozici nenapáchá žádné zásadní škody ani nedělá ostudu ženám, které se na své pracovní pozice dostaly poctivým způsobem.
Třetí a poměrně rozšířený přístup bych označil jako systém trubců. Pokud nejsou k dispozici už žádná místa vedoucích speciálních projektů, diversity managerů, inspiration offcerů, hotdog orchestratorů, strategických konzultantů pro všechny možné globální výzvy a podobně, je třeba za účelem dosažení kvót obsadit kvótoženami běžné pozice. To s sebou nese to riziko, že by se výkonnost zrovnoprávněných oblastí mohla zhoršit, stejně jako se to stalo v Conti. Řešení je nabíledni. Kvótožena je instalována do potřebné pozice, kde formálně vykonává potřebnou funkci. Kolem ní se vytvoří prostředí, kdy jeden nebo více jedinců v podstatě vykonává její práci. Samozřejmě jsou za to také více nebo méně placeni a fungují jako trubci ve včelíně. Jejich úkolem je zejména oplodňovat královnu. Samozřejmě ne doslova, to by bylo příliš kruté. Královnu oplodňují informacemi a královna má pak spíše reprezentativní roli. Politicky korektně se to pak vyjádří tak, že se soustředí spíše na strategické otázky, nastavení procesů a podobně. Znám několik královen, které například uchopily téma zvané transparentnost tak důsledně, že se samy staly zcela transparentní a na pracovisti vůbec nejsou vidět. Firmy to většinou tolerují, protože když nejsou v práci, nemohou napáchat žádné škody. To opět připomíná přístup jedné japonské firmy, která platila svým neschopným manažerům dlouhé zahraniční „pracovní“ pobyty v lukrativních destinacích, aby nechodili do práce a nedělali tam špatná rozhodnutí. Vyšlo to levněji. Byli totiž ustanoveni na základě principu seniority, což je něco téměř totožného jako genderová pozitivní a negativní diskriminace, jen je založená na věku a nikoli na pohlaví, tedy opět na něčem, co se schopnostmi daného jedince vůbec nesouvisí.
Schopnější královny lze pověřit jednoduchými úkoly – například přednášet předem připravené prezentace nebo pronášet proslovy na začátek některých formálnějších schůzek. Pak se prostě omluví pro pracovní zaneprázdněnost a sdělí, že je zastoupí pan kolega Trubec, načež si všichni oddychnou. Nevýhodou tohoto systému je nižší produktivita způsobená jednak neproduktivní kvótoženou, jednak tím, že ambiciózní kvótožena většinou nevydrží zůstat pasivní a časem vyvine nějakou vlastní zničující strategii bez ohledu na postoje trubců.
Čtvrtý postup implementace kvót jsem ještě nikde neviděl live, ale mělo by to jít. Jedna nejmenovaná, velká anglická společnost vytvořila organizační složku zvanou neoficiálně „elephant´s graveyard“ neboli „hřbitov pro slony“. Tam odklidila různé manažery, u kterých nikdo nevěděl, kam s nimi. Všichni mají vysoké platy, drahá služební auta a jejich úkolem jsou strategické analýzy Jsou tam nejrůznější existence. Pošuk, který mlátil svoji ženu, protože ho nechtěla obšťastňovat gumovým připínacím penisem. Nebo manažer, který okrádal vlastní firmu, ale nebylo možné to přiznat, protože by se ukázalo, že kontrolní systémy ve firmě jsou nedostatečné. Dále lidé, kteří se dostali nahoru skrze různé konexe a nezvládali pak svoji práci nebo úspěšně odignorovali nástup digitálního věku. Funguje to zhruba tak, že každý má na starosti excelovskou tabulku a tu krmí nějakými daty. Když někdo něco neví, tak to pro něj ta za rok až dva zanalyzují. V podstatě by se ale byli s to zaměstnat sami. Sice stojí firmu peníze, ale vyhodit je by taky nebylo zadarmo a kdoví, co by to druhotně způsobilo, tak jim radši vytvořili rezervaci.
V Německu se poměrně dlouho spekulovalo o tom, zda je Angela Merkel kvótožena. Na základě životopisu lze prohlásit, že ani omylem. Angela se totiž nahoru naprosto poctivě prozmrdila, a to zhruba od okamžiku, kdy se ještě před pádem zdi v německém SSM (FdJ) stala referentkou pro propagandu a agitaci. Dnes již seniorní zmrdka Angela má v sobě až patologické nutkání nakazovat jiným lidem, co mají dělat, jak to mají dělat a především co si mají myslet. Má ovšem vynikající cit na to, s kým se spojit a naopak koho hodit přes palubu, který je ještě navíc doplněn o schopnost učinit se nepostradatelnou a nenahraditelnou i za situace, kdy už jí všichni mají plné zuby. Ukazuje to, že prostý zmrdismus je ve srovnání s kvótami ještě relativně fér přístup.
O jiný druh kontroverze ve světe žen se postarala šéfka GM Mary Barra. Některé kvótozmrdky v médiích mají tendenci vykládat její působení jako CEO GM jako ukázku úspěšnosti politiky kvót. Jenže se ukázalo, že Barra u firmy pracovala dlouhodobě, prošla nejrůznějšími pozicemi a vyrostla tak semipřirozenou cestou, jako studentka dokonce montovala auta na výrobní lince, a tento způsob tvorby kariéry je pro kvótoženy něco jako zlý sen. Poslední ránu zelenorudému smýšlení zasadila sama Mařka, když někde prohlásila, že jako auta se jí nejvíce líbí Chervolet Camaro a Pontiac Firebird. S genderzeleným náboženstvím tak nastala odluka.
Její příběh zároveň ukazuje, že gender pozitivní diskriminace a kvóty pro kvótoženy jsou sice výhodné pro kariéristky a jiné podobné zmrdky, ale krajně nevýhodné pro schopné ženy, protože čehokoli ty dosáhnou, to je interpretováno tak, že toho dosáhly skrze kvóty a tak na ně okolí kouká přes prsty.
V českých podmínkách nejvíce tlačí na kvóty ČSSD a samozřejmě Strana zelených, která dala světu expertku na biomasu Kateřinu Jacques. Zatímco ta druhá je v úpadku a nic z nich nebude, ta první by se na něco zmátořit mohla. Pokud tedy kromě Sobotkových likvidačních daní preferujete povyšování podle primárních pohlavních znaků a nikoli podle schopností, neváhejte ČSSD podpořit, za což se vám strana nepochybně odmění na dětech.
08.03.2017 D-FENS
(400x známkováno, průměr: 1,10 z 5)