Minule jsem se věnoval příslušníkům PČR a jejich snaze myslet, tentokrát pro vyvážení doplním sebekritické pojednání o tom, že fenomén „já jsem myslel“ může nabývat různých forem a nevyhýbá se nikomu. Ani mně.
Inspirací k tomu byl hned první komentář k minulému článku, kde se „Lojza“ přiznal k tomu, že benga občas pozdraví „jedničkou“, tzn. vztyčeným prostředníčkem.
Tak to bych fakt nedělal. Už ne. A to ani ve vztahu k našim chrabrým ochráncům zákona a pořádku ani ve vztahu ke kolegům řidičům. Udělal jsem to jednou a myslel si, že to je to nejlepší, co se v dané chvíli dá udělat, abych ve zkratce ohodnotil jednání osádky druhého vozidla. Ale nebylo.
Tohle už je drahně stará záležitost, ještě z dob, kdy z Prahy na Hradec vedla dálnice jen po Poděbrady a kdy jsem, co se rozumu týká, vykazoval ještě určité vývojové rezervy. Vynecháme-li tento eufemismus, dalo by se také říct, že jsem byl „mladej a blbej“.
Jednoho pěkného letního dne, kdy se zdálo, že svět je nekonečně krásný, zalitý sluncem a pohodou, a nic se nemůže pokazit, jsem se po obědě vracel z Prahy domů do východních Čech.
Veskrze dobrá nálada doznala, když jsem u Poděbrad sjel z dálnice, resp. ze soustavy asfaltem lehce politých a ne zcela v rovině a těsně u sebe sesazených panelů, ještě určité gradace. Po pár metrech hladkého asfaltu se mi totiž vrátil sluch a všechny obratle se vrátily do svojí původní polohy. V dobrém rozmaru a děkuje Bohu a silničním inženýrům preferujícím klasickou konstrukci vozovky před tzv. „krytem ze silničních dílců“, jsem tedy pokračoval po silnici číslo jedenáct k domovu.
Pak, stejně jako temný mrak, který se odněkud vynoří, zákeřně zakryje sluneční kotouč a zvěstuje nastávající potíže a déšť, zakryla mi výhled vpřed záď velkého Peugeotu, který se letargicky sunul po komunikaci. Šlo o původně reprezentativní model 605, nyní ovšem již v lehce zbědovaném stavu, obsazený pěticí nadlimitně vzrostlých osob mužského pohlaví, jejichž sjednocujícím prvkem byly hlavy beze známky vlasového porostu. Asi skini na výletě.
Chvíli jsme jeli v závěsu rychlostí okolo 40 km/h, nicméně brzo mne to omrzelo a zahájil jsem předjížděcí manévr. To se ovšem u osazenstva Peugeotu nesetkalo s porozuměním a limuzína bez předchozího varování vybočila vlevo a zablokovala mi cestu. Zařadil jsem se tedy zpět, zpytuje svědomí otázkou, čím jsem si to zasloužil.
Další dva obdobné manévry potvrdily, že nejde o náhodu. Borce to celé evidentně uspokojovalo, čas od času se některý z nich otočil a výmluvnými grimasami mi dával najevo, že se dobře baví. Soudě podle střídavě se objevujících obličejů, to nebyla zrovna elita národa a IQ všech osob ve vozidle zřejmě ani v součtu nedosahovalo evropského průměru stanoveného pro jednotlivce.
Přemýšlel jsem, jestli to všechno nemá nějaký rasový podtext, protože – ač běžně spíše bledý – jsem teď čerstvě po návratu z přímořské dovolené vypadal trochu jak Lakatoš z Chánova.
Poněkud nad tím zadumán, zaznamenal jsem po chvíli značku avizující křižovatku s možností odbočit vlevo. To mi vnuklo nápad vzdát se marného snažení, odbočit a použít alternativní cestu přes ne tak komfortní, ale zato volné okresní silnice. Zároveň mi bylo zřejmé, že bezpečnější bude neoznamovat moje zaječí úmysly předem a odbočit tak nějak překvapivě a nenápadně bez použití ukazatele směru.
Smůlou bylo ovšem, že i pětice v Peugeotu měla tentýž úmysl respektive směr cesty a při jeho realizaci také necítili potřebu využít blinkry. Vše se tedy nakonec odehrálo tak, že Francouz to z ničeho nic střihnul doleva a já, plně fixován na chystaný manévr, také, protože mužský mozek se, jak známo, dokáže plně soustředit jen na jedinou akci a nezbyla tak kapacita vyhodnotit nově nastalou situaci.
Tento nevinný omyl si ovšem osádka Peugeotu vyložila jako provokaci největšího kalibru. Adekvátně tomu poklesla jejich rychlost, zatímco úsilí nenechat se předjet stouplo k nekonečnu.
Dalo se samozřejmě zastavit, otočit to a vrátit se na hlavní, ale jak známo, vypjaté situace vzbuzují v mužích touhu po boji, takže jsme pokračovali dál.
Ze silnice druhé jsme po čase odbočili na silnici třetí třídy a úměrně tomu, jak se zužovala šíře vozovky, stoupala hladina adrenalinu u všech zúčastěných. Nakonec holohlavci udělali chybu, pravými koly vjeli až za krajnici, zvedli obrovský oblak prachu a zápasili s volantem. Tentokrát byl mozek ve střehu, strhl jsem to vlevo a ty bídáky předjel. A přitom udělal tu hroznou chybu.
Jak jsme se tak míjeli – a pořád mám v hlavě pocit jak ze zpomaleného filmu (ačkoliv to musel být mžik) – naklonil jsem se na místo spolujezdce, natáhl ruku a zvedl prostředník. S potěšením jsem kvitoval, že minimálně tři členové z pětičlenného osazenstva tento výchovný vzkaz zaznamenali, přidal jsem plyn a dokončil manévr.
Sladká chvíle! Úsměv jsem měl od ucha k uchu, ale netrvalo to dlouho.
Ukázalo se totiž, že Peugeot pod omšelým vzhledem skrývá překvapivě potentní pohonnou soustavu. I přes zátěž pětice dobře krmených pořízků totiž překvapivě akceleroval a i když jsem se snažil zapojit všech svých 110 koníků pod kapotou (Nissan Primera 1.8), Francouz se bez potíží držel v závěsu (V6 3.0, jak se později ukázalo).
S tím jsem, po pravdě, úplně nepočítal. Rychlost se postupně zvyšovala, ale náš rozestup nedoznával změn. Patníky a stromy se po stranách míhaly v děsivém tempu a nakonec splynuly v jednu neostrou šmouhu. Ručičky otáčkoměru i rychloměru se chvěly v oblastech, kam se dosud bály nahlédnou. A hrbolatý povrch okresní silnice k tomu všemu znovu oživil zážitky z D11. Bylo to jak jízda na děsivé horské dráze.
Když se zdálo, že šílenství dospělo vrcholu, rozsvítila se oranžová kontrolka, aby posunula situaci do ještě dramatičtějších sfér. Docházel mi benzín.
Pohled od zpětného zrcátka ozřejmil, že finále, jehož brzký nástup kontrolka oznámila, rozhodně nebude happy endem. Konstatovaní, že osazenstvo Francouze bylo pekelně nasrané, vůbec nevystihovalo situaci. Pět brunátných obličejů bylo nalepeno na předním skle a volalo po krvi.
V tom se v dáli na silnici objevila malá tečka, rychle se zvětšovala a brzo jsme se zběsilou rychlostí přiblížili k velkému tmavému sedanu, který jsem vzápětí identifikoval jako zhmotnělý zlý sen Chrise Bangle(ho), totiž BMW 7 E65. Ten byl tehdy třeskutou novinkou a jeho řidič, brázdící okresku evidentně nad limitními 90 km/h, se bezesporu cítil jako absolutní král silnice a jeho ego zažívalo orgie uspokojení.
Ale jen do chvíle, než se ozvalo hrozivé vrrrum – vruuum, po levici se mu mihlo nejprve něco směšného stříbrného a poté něco černého napůl zrezlého a zmizelo to v dáli, navzdory záplavě kilowattů pod jeho kapotou.
Krom tohoto vtipného zpestření to ale celé moc veselé nebylo a situace se zdála být bezvýchodnou. V tom se ale v dáli objevila zástavba a poté i značka oznamující počátek obce Nový Bydžov.
Nevím jak vy, ale já, i přestože jinak nezatížen příliš respektem k rychlostním limitům, držím se v obcích dogmaticky padesátky až šedesátky, protože nemám příliš zájem suplovat převozníka přes řeku Styx, zvlášť spoluobčanům, kteří se tam zatím nechystají a prohřeší se jen tím, že nevhodně vstoupí do vozovky. Tak tomu bylo i v této vyhrocené situaci, šlápl jsem tedy na brzdy a zpomalil asi o 150 km/h a dostal se na zákonem předepsané tempo.
Holohlavcům nezbylo také nic jiného, především proto, že v protisměru se objevila skupina vozidel. Chvíli jsme tedy setrvali ve formaci a nakonec takto vjeli na bydžovské náměstí, kde se protisměr uvolnil. Šestiválec v Peugeotu zahučel, během dvou tří vteřin mě předjeli, šlápli na brzdy a smykem zastavili napříč vozovky.
Na chvíli mě přepadla pochybnost, jestli jsem se nepřipletl do natáčení nějakého filmu v americké produkci. Mátl mě jen ten zřejmý nesoulad děje s zvolenými exteriéry, s maloměstským náměstím zalitým sluncem a zaplaveným zástupy místních obyvatel, byvše právě vypuštěných ze svých zaměstnání a škol a poklidně korzujícími po centru. Byly asi tři hodiny odpoledne.
V tom se, jak pod taktovkou nějakého šíleného choreografa, naráz otevřely všechny čtvery dveře a pak se stejně synchronně objevily čtyři mohutné postavy (vjem a symetrii, pravda, trochu pokazil pátý cestující, který byl menšího vzrůstu a soukal se nedůstojně v druhé vlně z pravých zadních dveří).
Chlapci chvíli nepohnutě postáli, snad pro umocnění celkového dojmu a čas jako by se na chvíli zastavil. Celé to bylo absurdní, zvlášť v daný čas a v daném místě. Pak se dal řidič do pohybu, došel ke kufru, otevřel ho a vyndal obří baseballovou pálku, čímž znovu posílil paralelu s typickým americkým filmem. Na to se dali do pohybu všichni. A o jejich cíli nebyl ani stín pochyb.
Instinktivně jsem stiskl tlačítko centrálního zamykání a snažil se odhadnout, kolik úderů pálkou asi vydrží čelní sklo a kolik boční okénko a kterým z těchto následně vzniklých otvorů mě pak asi vytáhnou ven.
Pak naštěstí panika polevila, mozek začal fungovat, šlápl jsem na plyn, prosmýkl se okolo celé té jejich party a pak jel a jel a jel. Zásada týkající se dodržovaní povolené rychlosti v obci šla pro tentokrát stranou, takže jsem nakonec dospěl už bez nechtěného doprovodu k nějaké venkovské benzínce, roztřeseně zastavil a setrval zde delší době v rozjímání s myšlenkou na to, že bych měl povinnou výbavu rozšířit ještě o sadu spodního prádla na převlečení.
Aby ta litanie, kterou jste se prokousali až sem, aspirovala na nějakou míru smysluplnosti, doplňuji na závěr ponaučení, která jsem si z celého tehdejšího odpoledne vzal a kterých se držím dodnes:
- Potlačte nutkání někoho vychovávat. Spousta lidí se chová jako kokoti, ale serte na to. Není to vaše věc. A není dokonce potřeba jim sdělovat ani váš názor, na to co a jak dělají. Ani vztyčeným prostředníčkem.
- Stále platí, že nejlepším řešením hrozícího konfliktu je vyhnout se mu. Vzdorujte pudům a automatickým reakcím. Už druhá volba v pořadí, útěk, může – jak je vidět z příběhu – přinést spoustu komplikací. A jak by dopadla poslední volba: boj, nechci v tomto konkrétním případě ani odhadovat.
- Zdání klame a nikdy nevíte, na koho narazíte. Tihle hoši, ač nejdřív vypadali jako parta lůzrů, zdá se, byli v Bydžově doma a měli asi hodně dobré krytí. Pokud se IQ přenáší z otce na syna a dá se využit i opačná kauzalita, pak otcové jistě zaujímali vrcholová místa buď v místní samosprávě a nebo v místě příslušných služebnách PČR, protože jinak by si asi nedovolili to, co si dovolili a je jasné, jak by dopadlo případné vyšetřování.
27.02.2017 Tomlin
(279x známkováno, průměr: 1,36 z 5)