Jsem častou čtenářkou tohoto úžasného webu, na kterém se tepou nepravosti, křivárny a rozlezlé zmrdství našeho současného života.
Člověk by se měl přitom častěji tázat po příčinách, ne jen popisovat důsledky a nadávat na ně.
Stejní lidé jako my Češi, se stejnou psychickou výbavou, se v jiných podmínkách států jako Švýcarsko, Japonsko nebo Austrálie chovají úplně jinak. Panuje tam právo, pokrok, prosperita. Nepotrestaného zmrdství a rozlezlých brzd pokroku je tam ve srovnání s naším stavem ani ne jedna setina. Čech, který se přestěhuje do takovéhoto vyspělého právního státu a splyne tam s domácími, se také chová férově. Švýcar, zcela výjimečně splynuvší dlouhodobě s českým prostředím, se také chová zmrdsky.
Oč jinak jsou v těchto vyspělých právních státech nastaveny procesy?
V porovnávání těch rozdílů se omezím na jeden aspekt, který souvisí s mou celoživotní praxí. O tomto aspektu se píše minimálně, na běžných všeobecných blogových webech jsem jej dlouho nezaznamenala vůbec. A přesto má v utváření rozdílů mezi naší častou lidskou žumpou a téměř rájem na zemi těch vyspělých zemí roli zásadní. Možná rozhodující. Lidé o tom vesměs nic netuší, a pak si lámou hlavu, proč nejvyspělejší země jsou tak daleko před námi.
Jde o oblast práva, konkrétně o oblast duševního vlastnictví, ještě konkrétněji o férovou soutěž v podnikání, v hospodářské soutěži. O potírání nekalé soutěže a nekalé konkurence. Upozorňuji, že na rozdíl třeba od doktorandské práce zde budu muset v zájmu srozumitelnosti často citelně zjednodušovat a být kusá. Ale z důvodů čtivosti je to nutné.
Desítky let totality u nás hospodářská soutěž prakticky neexistovala. Od zdánlivého konce totality je to už dobré čtvrtstoletí, ale zdá se, že jsme se jako obyvatelstvo tohoto státu nenaučili nic a zůstali vězet kdesi ve středověku. Lidé nevědí nic, ba ani většina právníků neví nic. Nebo tuto část práva úmyslně ignoruje. A taky se podle toho v běžném životě máme – ve srovnání s nejvyspělejším světem jako ve středověku.
Kdo se účastní hospodářské soutěže, kdo je tedy zapsán v Obchodním rejstříku nebo kdo má živnostenský list, ten se účastní civilizovaného nekrvavého souboje zvaného konkurence. Je to slovo z latinského con currere, tj. běžet spolu. Tedy podobně jako v atletice soutěžit, kdo bude první, kdo se bude hřát na výsluní olympijského vítěze a kdo skončí v poli poražených s mnohem menší slávou, menšími penězi a nižší společenskou prestiží.
Sport a konkrétně atletický sprint je vůbec výbornou analogií, na které se dá ukázat středověká bída našeho současného právního nevědomí až bezvědomí v oblasti tržní konkurence. Sportovní soutěže jsme totiž měli u nás i za totality, dokonce jsme se střetávali i se sportovci mnoha jiných zemí. Nejsme tedy na to, jak to správně chodí ve sportu, zase až tak úplně negramotní. Ve sportu panuje soutěžní právo tak dobře jako v málokteré jiné oblasti. Takže zde mohu sportovní konkurenci a hospodářskou soutěž často a docela názorně a úspěšně přirovnávat.
V atletice ve sprintu je jasných mnoho věcí:
Je zakázán nedovolený doping. A když nadopovaný slabší běžec předběhne nenadopovaného lepšího, výsledek neplatí, anuluje se. Je věnována obrovská péče tomu, aby se na to vždy přišlo. A jsou obrovské tresty pro toho, komu se na to přijde. Třeba mnohaletý zákaz soutěžení, což je vlastně takový sportovní kariérový trest smrti.
Je zakázáno a je trestné, aby jeden běžel po svých nohách a druhý jel ve vedlejší dráze na motorce. Tedy v podnikání je zakázáno, když jeden soutěžitel má dotace a druhý ne.
Je zakázáno a je trestné, aby jeden sprinter skočil na startu druhému na záda, nechal se jím nést do půlky trati, pak seskočil a vyčerpaného nosiče celý čerstvý předběhl. Viz dále.
Obdobné je to v hospodářské soutěži. Na papíře to máme krásné a světové: Viz § 2976 – 2990 Nového Občanského zákoníku (zákon 89/2012 Sb.). Každý školák by je měl znát co do jejich ducha. Každý maturant by měl do hloubky znát, co se podle nich smí a nesmí, stejně jako spolehlivě zná třeba základní pravidla fotbalu a ví, co je faul.
První § 2976 obsahuje tzv. generální klauzuli. Z ní je patrné, že zakázané a trestné cokoliv, co odporuje dobrým mravům. Neobstojí tedy tvrzení, že někdo se v konkurenčním boji „sice zachoval nečestně, ale ještě to není protiprávní“. Vše, co je nečestné, je protiprávní.
Následují paragrafy o klamavé reklamě a klamavém označení zboží a služeb. Zakazuje se zde vyvolávat ve spotřebiteli dojem, že nějaký výrobek nebo služba má nějakou pozitivní vlastnost, kterou ve skutečnosti postrádá. Například se zakazuje budit na veřejnosti dojem, že vzdělávací kurz osobního rozvoje vedený následníkem má stejnou nebo obdobnou hodnotu jako kurz vedený průkopníkem. Ve výše jmenovaných vyspělých právních státech je poměr v hodnotách obou z nich asi jedna k deseti až jedna ke stu ve prospěch průkopníka. A hodnotě musí samozřejmě odpovídat i cena. Následník nesmí klamat spotřebitele žádným vnímatelným způsobem. Ani v inzerci, ani v e-mailech, ani třeba v osobním rozhovoru u zákaznické firmy, kdy se jej tamní vzdělávací referent zeptá na cenu jeho školení a on mu uvede mezi čtyřma očima sumu vyšší než desetinu sumy průkopníka. V právním státě následuje totéž, co při objevení dopingu u atleta. Tedy při opakovaném prohřešku tohoto typu profesionální „trest smrti“ pro vzdělávací firmu následníka. Tedy následník si v oboru už neškrtne.
Rozhodně neobstojí výmluva následníka, že v daném státě „to tak obvykle dělají všichni“, tedy že tisíce následníků parazitují na průkopníkovi. Cituji z knihy špičkového guru obchodního práva prof. Petra Hajna „Jak jednat v boji s konkurencí“ (Linde Praha 1995), strana 21: „Existují totiž i zvyklosti značně problematické, které zatím nikdo nepostihuje podle zásady „kde není žalobce, není soudce“. Jakmile však přece někdo proti sporným, byť dosud tolerovaným zvyklostem zasáhne, nelze se… bránit tvrzením, že to dělají i ostatní.“ Tamtéž na str. 30 si profesor Hajn opět posteskl, že v některých oblastech hospodářské soutěže panuje zatím cosi jako ráj, kde nikdo nikoho nežaluje, neboť všichni činí téměř totéž. A že na první průlomovou žalobu může soud reagovat oním výrokem „počínání obvyklé nemusí být počínáním soutěžně mravným“.
Z dalších paragrafů vybírám ten, který hovoří o parazitování na pověsti soutěžitele. Duch celé pasáže o nekalé soutěži se dá vyjádřit takto: Čím více, déle, namáhavěji a kreativněji někdo pracoval na své dobré jméno, goodwill, tím více pak má to jméno pracovat na něj, tj. přinášet mu úměrné zisky. Někdo se třeba mořil s vymyšlením a sestavováním novátorských kurzů osobního rozvoje od píky, průkopnicky, a výbornou kvalitou vyvolal v celém státě velkou poptávku. Nelze tedy, aby poté někdo jiný v hospodářské soutěži jen tak nabízel kurzy s podobnými názvy za podobné ceny a z této poptávky takto nezaslouženě těžil. Není v jeho případě legální dosahovat na trhu toho, čeho by bez usilovné práce průkopníka nedosáhl.
Dále následuje mj. paragraf o zlehčování konkurence. To je, když někdo o konkrétním konkurentovi uvede nepravdivý údaj způsobilý tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Třeba snížit poptávku po jeho službách nebo vyvolat neúměrný tlak na snížení jeho cen. Tedy – soutěžitel nebo osoba s ním komerčně spojená třeba nesmí napsat kritickou recenzi na zboží nebo služby svého konkrétního konkurenta. Zakázané je i uvádění údaje pravdivého, který je způsobilý způsobit soutěžiteli újmu. Příklad: Soutěžitel, který směl v období normalizace po maturitě studovat v denním studiu univerzitu a směl dělat dokonce na ní dělat další pedagogickou kariéru (víme, že taková kariéra vyžadovala mimořádnou a opakovaně veřejně deklarovanou podporu a propagaci nelidského režimu), uvádí u svého jména tituly jako profesor, docent, PhDr. apod., zatímco férový hrdinný odpůrce normalizačního režimu, který studovat univerzitu a dělat na ní kariéru po maturitě nesměl, takové tituly oficiálně nemá, a tudíž je v nabídce svých intelektuálních služeb neuvádí. Mladší generace naplno neprožily a často neznají nedávnou historii. Nevědí, jak nelidským utrpením byl tehdy zákaz studia netechnické univerzity pro talentované lidi a jakým sebeobětujícím osobním hrdinstvím bylo u nich rozhodnutí přesto nevstoupit do KSČ. Nelze tedy uváděním titulů, byť pravdivých, u zákaznické veřejnosti vyvolávat klamavý dojem, že onen otitulovaný soutěžitel, doktor čehokoliv, coby lektor tržních kurzů sahá tomu neotitulovanému hrdinovi, nedoktorovi, svou faktickou vzdělaností a osobnostně výše než po kotníky. Nelze vyvolávat u průměrného spotřebitele dojem, že tržní kurz vedený doktůrkem nebo dokonce docentíkem má více než setinovou hodnotu oproti kurzu vedenému neotitulovaným talentovaným hrdinou normalizačního období. Jde o zlehčovací klam jako věž, i když deklarované akademické tituly jsou oficiálně uznané. Pro toho doktůrka nebo docentíka by to v civilizovaném právním státě opět mělo znamenat tak citelný postih, který se rovná profesní likvidaci. Nemá prostě v profesi lektora osobního rozvoje co dělat.
Kde není ochrana poctivě vynaložené duševní práce, kreativní námahy, férovosti, tam se lidé bojí jednat férově a své nápady zveřejňovat. A lidstvo se dnes liší od surových dob lovců mamutů právě a pouze těmi realizovanými nápady. Vědeckými, technickými, medicínskými, všeho druhu. Proto dnes v ČR udělují na milion obyvatel stokrát méně patentů než ve Švýcarsku. Tam se kreativity nebojí, tam jim nebudou její plody zcizeny. Proto jsou oni uznanými bohatnoucími mysliteli a my jsme nekreativní montovnou, vlastně tedy jakousi otrokárnou.
Tam někde je podle mne hlavní příčina všech druhů zmrdství, všech nedobrých následků, které zde jsou a jistě ještě budou ve svých konkrétních podobách správně kritizovány.
¨Dokud toto nebudou lidé u nás masově vědět, nepohneme se ze šlamastyky. Samozřejmě že včerejší a dnešní neznalost je neomlouvá.
Kritizovat zmrdství je správné, vytrhat jeho kořeny je však je ještě správnější.
20.11.2016 Doktorka
(128x známkováno, průměr: 2,82 z 5)