Teroriststvo 2: Univerzitní edicx - zpět na článek

To Sl. Ling
Jako dědek, seniorní amatérskej lepič kovů a genetickej selfmademann nejsem k sepisování seriózních návodnejch textů, nedej Bože školení kohokoliv, ani dostatečně edukovanej, ani erudovanej, ba ani zkušenej. Do toho si fušovat netroufám.
Školil jsem se v pravěku na balený elektrody, ve věci novejch technologií se samoškolím a naplňuju rčení „líná huba, holý neštěstí“ při dnes už jen příležitostnejch kontaktech s Mistry v akci.

Jsem geneticky založenej fyzickej materialista, technokrat a selfmademan, řemeslníky hledám až když jde o život, anebo nemám vybavení (auto musí do vejšky na hever). Snažím se všemu, do čeho se pouštím proniknout trochu hloubějc pod kůži i teoreticky skrzeva atopickej odpor k nelogickýmu kutilskýmu amatérismu, ale strojařina obecně není moje profese, tou je telekomunikační HF elektronika.

Lepit vlaštovčí hnízda jsem začal pod dohledem táty někdy ve třinácti, na svépomocný stavbě vlastního domu. S vypůjčeným podnikovým trafíčkem a tehdy mizernýma rutilovýma elektrodama, různý regály, rámy, kozy, stoly, lavice, držáky, zábradlí, ploty a další pomocný a stavební konstrukce podle potřeby. Bavilo mě to, stejně jako elektrikařina, narozdíl od zedničiny, tak jsem se pozdějc na gymplu při brigádě vnutil do svářečskýho kursu pro pracující na zvýšení kvalifikace. Byl jen po večerech a víkendech, ale trval rok a nakonec převažovalo praktický sváření na různých vnitropodnikových přípravcích a pomůckách, už stejnosměrnou TRIODYNou, v řádný větraný svařovně na echt svářecích stolech a kyselejma i bazickejma elektrodama, což byla dostatečná praxe k získání základního grifu a znalostí. Potvrzení o absolvování dávalo kvalifikaci k zámečnickýmu a stavebnímu sváření konstrukcí bez zvýšených nároků na pevnost, zatížení a nepropustnost.

Státní svářečská zkouška s razidlem a vlastní značkou/číslem, jakou mají Mistři svářeči, je samozřejmě jinej vesmír.

V zaměstnání jsem ale nikdy nesvářel, pokračování bylo podle osobní potřeby a příležitosti, případně jako výzva zvládnout nový a lepšejší (míň smaradlavý) technologie dovolující snadno svářet i tenkostěnný profily a plechy, nebo navařovat ušlechtilý matroše na opotřebený strojní díly (vyběhaný hřídele, opotřebovaný nebo vylámaný zuby…). To jsem pak vezl do šrotu kopu plechů a profilů poblitých housenkama a svary veřejně nepublikovatelnýma, až jsem to trochu dostal do ruky. Bohužel pokud jeden nesváří dlouhodobě intenzivně, s časem rutina slábne a kvalita svarů taky. Navíc s věkem slábne i jistota a stabilita ruky, ale zatím svoje svářečský potřeby ještě zabezpečím.

Část mojí praxe však byla i ve vývoji průmyslový elektroniky při vývoji textilních strojů, kde jsem konzumoval expertní strojařinu konstruktérů – vývojářů i fortel Mistrů nástrojářů a zámečníků u obráběcích, tvářecích a jinejch strojů v prototypovejch dílnách. Na svařence docházel externista Mistr svářečský školy, kterej mě zbavil kutilskejch zlozvyků a naučil řadu praktickejch fíglů.
Např. pro nutný předehřátí zejména litiny stačí pomocník (potomek, manžel(ka)) a obyčejnej PB hořák, po zavaření pomalu stahovat plamen. Nepopraská a drží, teda pokud se vaří správnou elektrodou na litinu, dosti drahou. K základnímu vyžíhání svaru pro odstranění deformačního vnitřního pnutí stačí taky, pokud to nevadí tepelně zušlechtěnýmu matroši, kterej může změknout.

Jen blbec se nesnaží něco naučit, když ho obklopuje mistrovský řemeslo.

Vlastnoruční tvoření ze základního matroše mě naplňuje, baví, i opravy defektů, se kterejma se odmítly servisy zabejvat (většinou pro přílišnou pracnost a nedostatek schopností i znalostí).
Tak jsem se postupně vybavil základním truhlářským a kovo strojním parkem, manuálním, ne CNC, a postupně prostudoval i prakticky naučil základy spousty profesí a řemesel při práci pro sebe, ale i pro příbuzný, sousedy, spolužáky a známý, jako protislužba..
K tomu slušně vybavená elektronická dílna / laboratoř především pro radost (z povedenýho díla i z finanční úspory). Občas jde i o úpravy a řešení „na tělo“, když trh a komerce neuspokojuje.

Časem jsem zjistil, že některý fundamentální zásady odborný a edukační texty nezdůrazňujou vůbec, anebo nedostatečně. To je právě případ toho úhlu elektrody / hořáku vůči svaru, která je v začátcích zásadní. Zkušenej praktik dokáže kvalitu svaru moderovat ještě dalšíma jemnýma grifama, který si léty praxe nacvičil, ale pro eléva přes to nejede vlak.
Nebo texty pitvaj detaily a chybí obecnější přehled. Proto jsem se osmělil.

Tatíček Masařík kázal „nebát se a nekrást“. El. napětí svářeček je v normálním prostředí bezpečný, i když citlivější jedinec může cítit nějaký štípání, zdraví není ohrožený, nic z toho nevystřeluje, nevybuchuje, tak čeho se bát? Popálení hrozí i u vaření v kuchyni a nežereme kvůli tomu syrový, konec konců „kdo se bojí, sere v síni!“.

Každý řemeslo vyžaduje nějakou rutinu, grif, zručnost, se kterou se žádnej nerodí. Talent a zvídavost, motivace i zájem pomáhají, ale stejně i u sváření existuje panenský období, k němuž patří patří nejistota a váhání. Ale když se do toho jeden vloží s potřebnou vášní, najednou to praskne a pak už to jde samo.

Tempo, plynulost a jistota vedení hořáku se musí nacvičit. Ani Usain Bolt netrhal rekordy od narození. Ale u hořáků s drátem je důležitý i nastavení přísunu drátu a přífuku plynu, který bejvá dost individuální podle pracovní rutiny svářeče. Vyjít možno z manuálu k aparátu a potom zkoušením nacvičit sobě vyhovující optimum mnohočlenky: síla (hmota, materiál) svařence / síla přídavnýho drátu / rychlost přísunu drátu / tlak přífuku plynu / svářecí napětí / dýlka vysunutí drátu (= svařovací proud a plynulost hoření oblouku) / tempo pokládání svaru / cyklickej příčnej pohyb hrotem při ukládání taveniny do svaru. I když to vypadá jako neřešitelná soustava diferenciálních rovnic, kterou akademický teoretici dokonce dokážou pokrýt celou plochu školní tabule, v praxi to je 9řešitelný dobře, páč žádná hodnota není úpně kritická, toleranční pole je značný a stejně jedno ovlivňuje i druhý. Taky správný nastavení / volba světelnýho filtru v hledí štítu / kukly / skafandru. Musí dovolovat vidět detaily svařence a tok kovu i tvar uložení taveniny ve svaru, ale oblouk nesmí oslňovat. Jinak to je nedostatečně kontrolovaný sváření a výsledkem svár na hovno.

Ale pozor na JůTrubku!! Je tam převaha kutilských zlozvyků a vyslovených píčovin, který spíš vedou k nezdaru a učedníka dovedou k zoufalství nad vlastní neschopností!

S dostatečnou rutinou jde svářet dokonce i v rytmu valčíku.
Při exkurzi výroby stožárů pro antény vysílačů jsem chvíli sledoval kosmonauta ve skafandru, takto Mistrovou svářečku, pohlednou, žádnou mužatku, která to zvládala s úsměvem a s pozoruhodnou grácií pohladila lehce knoflíky aparátu při přechodu na jinou polohu nebo typ svaru (koutový, vnitřní úhel, vnější hrana, spodní a t.d.).

Píšu o MAG/MIG/TIG, nepředpokládám, že v současnosti v dílně používáte smradlavý balený elektrody, u kterých je proměnnejch míň, ale víc náročnosti na ruku a hlavu pachatele.
Kdyby náhodou: balený ELEKTRODY pomalu absorbujou vzdušnou vlhkost, ale při vaření MUSÍ BEJT SUCHÝ!!!! Dobře poslouží i kuchyňská trouba na 180°, ale smrdí to, pryč z kuchyně a větrat!

Sváření pod vodou plamenem i obloukem je poměrně stará praxe, původně vzniklá z potřeby námořníků řešit svépomocně díry v lodi vyrobený palbou nepřítele. Má to svý zvláštnosti, např. speciální impregnovaný elektrody, acetylénový hořáky mohutnýho výkonu, na druhou stranu není potřeba řešit oxydaci taveniny vzdušným kyslíkem a rychlý ochlazení určitě zvyšuje pevnost svaru. Jinak to podle zkonzumovanejch textů a videí není až takovej problém, ale nikdy jsem to nepraktikoval ani nepotřeboval. Dneska jsou průmyslový automaty cíleně svařující pod vodou a snad se tak vaří i rukou, mokrý sváření, ale nemám žádný zkušenosti a neumím. Každopádně chovám ke každýmu, kdo toho ví i umí víc a líp než já, uctivej respekt.