Se změnou práce se pojí řada změn komplementárně spjatých. Musíte si zvyknout na nové kolegy, novou sekretářku, novou – ve všech pádech skloňovanou – „firemní kulturu“ (rozuměj: Kdo komu provádí anální sondáž jako první).
Pro mne se takováto změna odehrála nejdrastičtěji na poli obdržení dispozičního práva ke služebnímu vozu americké provenience. Ačkoli nemám nic proti fástfůdům a dokonce ani nepovažuji zahraniční politiku USA za příčinu všeho světového zla plstnatěním ovčí vlny počínaje a Putinovým nadýmáním konče, nejsem zrovna sympatizantem těchto předimenzovaných vozů s hypertrofovanými objemy a počty válců. Nicméně postupem času jsem se „služebákem“ spřátelil do té míry, že jsem jej začal při parkování i zamykat. Nejspíš mne obměkčil respektem, který si dokázal bez mého většího přičinění díky svým rozměrům na silnici zjednat, a to i bez toho, aby byl se značkovou muzikou, nebo snad ftuningu (rozuměj: Nebyl požehnán nálepkou NOUFÍR).
Avšak jen co jsme si vybudovali jakýs-takýs vztah, mělo nám do něj něco vstoupit. Tím něčím byla servisní prohlídka na 72.000 km. Z této zdánlivě banální procedury se stalo příkoří srovnatelné snad jen s návštěvou služebny městské policie. Ale začněme od začátku, tedy od chvíle, kdy jsem ještě neměl ani tušení o tom, jak temná mračna se nad mou hlavou stahují.
Poté, co jsem byl zaměstnavatelem instruován ve smyslu požadavku servisu v autorizované provozovně (tzv. autorizák, jak se těmto vysavačům peněz říká), dohledal jsem nejbližší mému bydlišti – tedy na východním předměstí Prahy (Hradec Králové). I zaplesal jsem, když jsem zjistil, že nemusím kvůli servisu vozítka na Smíchov, kde byl vůz servisován do té doby, ale že přímo ve východočeské metropoli je k dispozici autorizovaný autosalon a servis této značky. Po telefonickém objednání jsem jednoho listopadového dne vyrazil na servisní prohlídku. První setkání s osazenstvem servisu bylo vcelku poklidné. Trochu mne zarazila nemožnost zapůjčení náhradního vozu po dobu opravy, ale smířil jsem se tedy s tím, že si vystačím svým soukromým vozem. Úkoly byly zadány tři: Provést servisní prohlídku spojenou s příslušnými kroky údržby (výměna motorového oleje, brzdových destiček, atd.), seřídit ruční brzdu a odstranit chybu, která způsobovala, že při vypnutí blinkru se samovolně spouštěl stěrač. S prvními dvěma úkoly se tamní dovedové popasovali na výbornou – štempl do servisky dát dokázali a dokonce je nepoložil ani tak sofistikovaný technický zásah, jako je dotažení lanka ruční brzdy. U úkolu posledního, jak už to v pohádkách bývá, však narazili na obtíže. Nejsou ale přeci žádní amatéři, pročež usoudili, že není nutné mne o faktu, že mnou hlášenou závadu není v jejich silách odstranit, informovat. Dokonce se rozhodli mi v rámci utajení této skutečnosti zmíněnou opravu i nafakturovat, patrně v domnění, že se tak spokojím s vysvětlením, že se to ihned po odjezdu ze servisu znovu poškodilo (Ano, tento myšlenkový pochod není logický, ale zmrdi v zákoutích svých temných, leč nepříliš komplikovaných, myslí plodí nejrůznější zhůvěřilosti).
V pozdních odpoledních hodinách jsem jel vůz přejmout. S úsměvem na rtech mi přejímací zmrdice vystavila fakturu na nemalou sumu, kterou následně vyinkasovala a předala mi klíčky s přáním hezkého dne. „A mimochodem, teče vám těsnění pod hlavou,“ oznámila mi s bohorovným klidem. Na můj dotaz, proč tuto závadu neodstranili během celodenního vrtání v útrobách vozu, jsem obdržel chatrné vysvětlení, že na takový zásah bych musel fservisu vůz ponechat celý den. „Ale vždyť jste ho tu celý den měli,“ kontroval jsem s pocitem diskusního vítězství. Bylo mi sděleno, s přetrvávajícím šklebem parodujícím úsměv, že hlava musí vystydnout a že to bych musel přijet v 8 hodin ráno. Cítil jsem, jak se ve mně koncentrují nejrůznější exploziva, pročež jsem se rozhodl nereagovat ve smyslu pravdivých skutečností, tedy tak, že v 8 hodin jsem toho dne přijel. Namísto toho jsem se rozhodl, že si nenechám od typického exempláře zmrda zkazit náladu a slušně jsem se otázal na termín, kdy mohu vůz do jejich exkluzivní péče předat znovu za účelem opravy těsnění hlavy. „My se vám ozveme, až to těsnění objednáme,“ dostalo se mi odpovědi. V rámci zachování klidu jsem poděkoval a v duchu se těšil na okamžik, kdy pizibabu počastuji adekvátním lexikem mimo její doslech, tedy nekonfliktně, a vyrazil jsem ze servisu. Na první křižovatce jsem, jak to mám ve zvyku, použil levý blinkr, abych dal ostatním účastníkům silničního provozu znamení o změně směru jízdy. Na tento úkon však nebyla provedená autorizovaná oprava patrně koncipována, pročež se projevila opět stará dobrá závada a stěrač usoudil, že je třeba sklo trochu přeleštit. V tu chvíli už jsem nespílal jen pizibabě, ale kompletnímu osazenstvu autorizáku a nebyl jsem s to z hlavy vytěsnit vzpomínky na dokument o technikách mučení z války ve Vietnamu. Stále však s cílem nedat průchod svým negativním emocím (zmrd by vám na mítinku v rámci brejnstorminku vysvětlil, proč to není vítaným jevem), došel jsem k tomu, že onu reklamaci uplatním až během příšté opravy spojené s výměnou těsnění pod hlavou.
A čas plynul… Po měsíci jsem si řekl, že zmrdi fservisu jsou patrně inkredibly bizy leštěním dvou neprodejných aut na prodejně a v zápalu této bohulibé činnosti zapomněli na mou opravu. Jal jsem se jim tedy znovu zavolat. „Jé, promiňte, pane. My na vás úplně zapomněli. My to těsnění objednáme a hned po Novém roce se vám ozveme,“ oznámil mi lámanou češtinou majitel autorizáku. Uvědomil jsem si, že adekvátním výrazům, které jsem měl v tu chvíli na jazyku, by patrně stejně neporozuměl, načež jsem je zase spolknul a rozhodl se čekat. Po Novém roce – opět ticho po pěšině. Nedalo mi to a značně roztrpčeně jsem učinil poslední telefonát do této zmrdí instituce. Napotřetí se kouzlo zdařilo a byl jsem objednán na přetěsnění hlavy. „A taky bych potřeboval, abyste tentokrát doopravdy opravili ten stěrač,“ snažil jsem se o co možná nejklidnější tón. „Jaký stěrač?“ pokoušela pizibaba mou trpělivost. Rozodl jsem se, že jí tu radost neudělám a co možná nejklidněji jsem jí znovu popsal celou údajně opravenou závadu. Zmrdice si však v ten den dala za úkol zvednout mi hladinu adrenalinu v krvi do závratných výšin. Odvětila, že mi minule říkala, že to opravit nejde (vidím rudě), protože je to softwarová chyba a nový software neexistuje. Mou poznámku o vyvolání soudního sporu o minulou fakturu, kde si opravu naúčtovali patrně v potaz nevzala, takže jsme se domluvili na termínu a já si šel zchladit žáhu na nejbližším zmrdovi face-to-face.
Včera jsem absolvoval onu kýženou anabázi fservisu. Při přejímacím řízení za účasti zmrda-podržtašky, kterého si pizibaba patrně přizvala jako tělesnou stráž v tušení mého potěšení z opětovné návštěvy jejich zařízení, mi bylo radostně sděleno, že na mne nezapomněli (patrně v očekávání ovací za tento profesionální krok) a jedním dechem i to, že reklamovaná závada je softwarového charakteru, pročež ji odstranit nelze – to vše podepřeno argumentem, že to mají v protokolu od servisního technika napsáno, z čehož plyne, že mne o této skutečnosti informovali. Přešel jsem diskuse o tom, o čem mne kdo informoval v tušení, že bych se během této debaty mohl uchýlit k násilí, a probudil jsem v sobě náznak technického smýšlení a zeptal jsem se, jak je možné, že softwarová chyba, která se u nového vozu patrně nevyskytovala, není odstranitelná. „To maj všecky tydle káry, to si zvykněte, pane,“ odpověděl mi zmrd-podržtaška s přesvědčivostí Standy Grosse. Po několika otázkách směřovaných k podstatě závady jsem pochopil, že i zmrd má omezené schopnosti fabulace a není s to přijít s uvěřitelnou teorií. Opustil jsem tedy toto tristní téma s rozhodnutím, že zde mne vidí naposledy a závadu si nechám odstranit na Smíchově, jehož reference jsou veskrze pozitivní. Omezil jsem tedy požadavky jen na přetěsnění hlavy a umytí motoru, což jsem považoval za dosažitelné. Zmrd-podržtaška začal sepisovat objednávkový protokol. Následně jsme šli společně k autu, aby doplnil protokol o stav vozu a počet najetých kilometrů, kde jsme minuli jeho dvojkovýho golfíka fkorozi nahlínách a já začal oslavovat konec rozhovorů se zmrdy, které mne připravují o životní energii. „Tady mi to podepište,“ vytrhl mne z mých niterných oslav zmrd-podržtaška a podal mi protokol s prázdnou kolonkou předpokládané ceny. Slušně jsem jej tedy požádal, aby před podpisem tuto informaci doplnil. „To ale musím spočítat podle ceny tý hlavy,“ považoval za logický výrok zmrd-podržtaška. Protože jsem netušil, v čem je onen háček, dal jsem mu logickou odpověď – tedy ať tak učiní. Zmrd se vydal na svou odyseu zpět do kanceláře a značně roztrpčen zahlásil: „To ste taky moh´ říct hned.“ To dělat neměl. Konsternován situací, která mi přišla absurdní a jako scéna z nějakého špatného filmu, jsem se zmohl jen na „moh´, ale nechtěl, pane!“ a zadusil v sobě tisíce vulgarismů, které mi přišly jako zcela patřičné. V tu chvíli jsem to pochopil.
Zmrd nevidí v zákazníkovi zákazníka, ale obtížného parazita. Kladu si otázku, proč potom volí práci s lidmi a ne například poutavé zaměstnání účetního revidenta. Odpověď nenacházím.
K mé anabázi s autorizákem – oprava se prodlužuje o den, protože zmrdi dojebali nějakou hadici (způsob, jak se snažili tuto skutečnost během telefonátu zakrýt, by vydal na samostatný článek) a já u nich byl naposled – klidně budu jezdit na Smíchov, ale jestli ještě někdy uvidím pizibabu nebo zmrda-podržtašku, dopustím se trestného činu.
Chápu, proč je nejvíc služebních vozů z produkce Schade-Fauvé – protože je pro tuto značku více autorizáků a tudíž je větší šance najít nějaký méně zazmrdovaný. Anabázi s hradeckým autorizákem bych vám totiž opravdu nepřál zažít a přeji nám všem, ať se v diskusích se zmrdy připravíme o co nejméně let života.
(3x známkováno, průměr: 1,67 z 5)