Zdravotnictví: Svoboda, spravedlnost a právo dle Beneše

Featured Image

Povíme si příběh plný svobody, demokracie a křišťálově čisté spravedlnosti. V aktuálním pořadu o strašlivé korupci ve zdravotnictví dlouze promlouval k tématu i jistý pan Beneš. Tvářil se velmi nesmlouvavě až přísně a s touto vážnou tváří sliboval nastolení pořádku v „prohnilém zdravotnictví“. Nyní se na postup, jakým to pan Beneš dělá, musíme blíže zaměřit.

Pan Beneš je ředitelem Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL). SÚKL byl vždy úřadem vcelku nenápadným, zabývajícím se zejména registrací léčiv, kontrolováním klinických studií či sledováním nežádoucích efektů léčiv, kontrolováním kvality a tak podobně. Jeho pracovníci nevystupovali v médiích, působili spíše polovědeckým dojmem. Na konci minulého volebního období se SÚKLu podařilo poprvé proniknout do obecného povědomí, když se jeho ředitelem stal Michal Sojka, přítel tehdejšího ministra zdravotnictví Davida Ratha. Ten však na svém místě vydržel sotva pár týdnů a po volbách v roce 2006 byl Rathovým nástupcem dr. Julínkem Sojka nahrazen a na jeho místo přišel odborník ze všech největší, pan PharmDr. Martin Beneš. Beneš byl ve svém rodném Brně známý především jako kamarád a spojenec místního klanu ODS, který poté, co přivedl ke krachu minimálně jednu svoji firmu, zřejmě pragmaticky usoudil, že ho ani práce v zaměstnání, ani podnikání moc dobře neuživí. A protože mu to dobře myslelo politicky, měl správnou stranickou orientaci a disciplínu a směrem k zasloužilým členům matičky Strany byl patřičně přičinlivý, měl ideální kvalifikaci na vysokého státního úředníka, ačkoli zkušenosti s prací na podobném postu nikdy předtím neměl. SÚKL byl v rukou Beneše rovněž vybaven velmi nevšedními pravomocemi. Do jedněch rukou tak začala spadat nejen oblast registrace léků, supervize nad klinickými studiemi a další tradiční povinnosti ale také stanovování cen léků a kontrolní pravomoci SÚKLu byly podstatně rozšířeny.

Již tak nevšední pravomoc však měla být dále dramaticky rozšířena. Na základě nových reformních zákonů byl totiž zřízen institut elektronického receptu a pro podporu elektronických receptů bylo rovněž zřízeno i centrální úložiště receptů, které se dostalo pod jurisdikci SÚKL. Princip elektronických receptů je celkem sympatický: pacient, místo aby šel ke svému lékaři pro lék, který je mu periodicky předepisován, mu zavolá, že chce recept. Lékař se napojí na centrální registr elektronických receptů, kde recept vypíše a uloží. Pacientovi přijde pomocí SMS z tohoto úložiště tajný kód a tento tajný kód spolu se svými identifikačními údaji předá lékárně. Jakmile lékárník zadá do systému rodné číslo pacienta a tajné heslo, vyjede mu na obrazovce elektronický recept a lékárník ho pacientovi za příslušnou úhradu vydá. Recept bude v centrálním registru ještě chvíli pro případ kontroly a po určité době se sám smaže.

Jak si ovšem v SÚKL vyložil tuto snahu zákonodárce šetřit čas a peníze českým pacientům? V období od začátku platnosti příslušného zákona, který měl velmi dobré PR v médiích a uvedení centrálního úložiště receptů do provozu, nebyl v ČR napsán ani jeden elektronický recept. Bylo to způsobeno mimo jiné tím, že SÚKL, odpovědný za realizaci tohoto projektu, nepředal zdravotnickým zařízením sebemenší podklady ani aplikaci, ve které by se recepty měly začít psát. A to i přesto, že celkové roční náklady na provoz centrálního úložiště jsou v objemu asi 80-90 milionů korun. Naopak, i ti, kteří byli jako techničtí entuziasté tomuto projektu nakloněni, zjistili, že připojení k centrálnímu úložišti je bude stát nemalé finanční náklady. Od projektu se tak distancoval hned první článek řetězu – zdravotnická zařízení. Na opačné straně řetězu, v lékárnách, však byla situace zcela jiná. Beneš a jeho úřad od prvopočátku velmi silně forsíroval, aby byly již v prosinci 2008 připojeny všechny lékárny on-line k datovému rozhraní SÚKLu a sdílely s ním veškerá data a hlavně citlivé osobní údaje pacientů, o které jde v tomto špinavém obchodě především.

V zimě a na jaře letošního roku byla tedy „investigativními“ novináři zahájena kampaň údajně řešící výrobu a prodej drog z přípravků obsahujících Pseudoefedrin, užívaných běžně po celé Evropě k léčbě chřipky. Aniž by v úvodu bylo jasně řečeno, jak velký podíl daný typ omamných látek na českém drogovém trhu představují a do jaké míry jsou opravdu vyráběny z léků na chřipku, stála na jejím konci „povinnost“ předávání citlivých osobních dat, zakotvené ve zjevně protiprávní registraci daných léčiv v rozhodnutí SÚKLu. A když už byl SÚKL u toho předávání citlivých dat, bylo protiprávně rozhodnuto, aby lékárny v rozporu se zákonem poskytovaly veškerá data o předepsaných receptech lékařů. V zákoně je sice psáno, že do centrálního úložiště receptů předává v zašifrované podobě elektronický recept lékař, ale to je jedno. Doktor nebo lékárník, SÚKL prostě data chce a tak v interní směrnici SÚKLu LEK-13 verze 1 vydané již v březnu tohoto roku je protiprávně určena povinnost všem lékárnám předávat nejen citlivé osobní údaje zákazníků toužících po lécích na chřipku, ale také všech občanů vyzvedávajících si recept lék v lékárně.

O tom, že SÚKL chce data opravdu velmi moc – nad rámec obvyklé úřední liknavosti – svědčí další sled událostí. Nadpoloviční většina lékáren se totiž k úložišti z předvídatelných důvodů odmítla připojit a ty byly okamžitě terčem dosti nevybíravého vydírání. Do lékáren postupně chodily opakované kontroly, majitelům bylo vyhrožováno a SÚKL dokonce nelenil a vyzval jednotlivé krajské úřady k tomu, aby neposlušným lékárnám odebraly registraci. Při svém politickém rozhledu ovšem pan Beneš zapomněl, že v té době už dávno bylo po krajských volbách a že s aktivní kooperací krajů na téhle špíně může dost těžko počítat.

Proč vlastně SÚKL důvěrná osobní data pacientů a lékařů chce? Ani on v tom oficiálně nemá jasno. Jednou je to proto, aby si do lékových záznamů mohli nahlížet pacienti, protože co kdyby chudáci pacienti zapomněli, jaký lék zrovna berou a zlý doktor jim předepsal nějaký jiný? To přece SÚKL nemůže nechat jenom tak. Druhdy se SÚKL zaštiťuje tvrzením, že chce data proto, aby mohl relevantně sledovat nežádoucí účinky léků a spotřebu léků. Pan Beneš při tom, když vymýšlel přes několik oslích můstků tenhle argument, zapomněl, že existuje zákonná povinnost hlášení nežádoucích efektů léčiv přímo lékaři a že spotřebu léků v sumarizované podobě (bez rodných čísel) hlásí lékárny dávno a zároveň data z receptu nemohou v hodnocení těchto věcí jakkoli více pomoci, jelikož žádné údaje o nežádoucích účincích neobsahují.

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
263x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:59
D-FENS © 2017