Blahopřeji Švýcarům k moudrému rozhodnutí v referendu ohledně zachování zbraňové legislativy, kdy se 56% Švýcarů vyslovilo pro zachování práva držet zbraň.
Zde je také nutno dodat, že 1. média vesměs předvídala vítězství odpůrců držení zbraně, byla tedy nejspíš pod kontrolou anti-gun lobby 2. v minulosti již došlo k určitému zpřísňování švýcarské zbraňové legislativy bez plebiscitu, takže Švýcaři například nesmějí skladovat svoje zbraně a náboje společně 3. ve Švýcarsku je již zakázáno skryté nošení zbraně. Doufejme, že jsme se všichni z přístupu Švýcarů poučili a názorně jsme viděli, jak je dobré rozhodovat si o svých věcech sami a k čemu nám je EU „dobrá“.
Charakteristické je, že pro „reformu“, rozumějme omezení držení zbraně horovala zejména policie, ženské aktivistické organizace a levice všeobecně. Plakát odpůrců držení zbraní vypadal takto a vyzývá voliče k tomu, aby řekli ANO k ochraně proti násilí se zbraněmi. Švýcaři asi pochopili, že pokaždé, když jim někdo nabízí nějakou ochranu, ať politik nebo mafie, vyklube se z toho vždy něco špatného.
Mám problém mu porozumět, z mého pohledu je naplnění hesla „Familie schützen“ (Chránit rodinu) třeba mít doma zbraň nebo cokoli, co účinně zažene potenciálního útočníka. Ale možná jsem se nenarodil jako sráč a tak jsem málo vlevo.
Musím se pozastavit ještě nad dalšími argumenty švýcarských odpůrců držení zbraní. Hlavní argument totiž byl, že přiliš mnoho Švýcarů páchá sebevraždu zastřelením. Čekal bych obvyklou propagandu, jako že zbraně jsou špatné áno, protože zabíjejí lidi, roztomilé chlupaté pejsky, plyšový medvídek to taky koupil, zabíjejí srnky s velkýma očima, rozbíjejí dětské kočárky apod. Objevil se nějaký náznak, např. v článku, který odkazoval Honza ZZR, kde si jakási dáma vylévala srdce, že se před šedesáti (!) lety zastřelil nedopatřením její třináctiletý bratr, protože manipuloval s nabitou zbraní. Čí to asi byla chyba? Nepochybně rodičů, protože umožnili, aby nabitou zbraní manipuloval, a také jeho, protože ve třinácti letech už je dost velký na to, aby pochopil, co zbraně dělají. Je slaboduché stavět propagandu na retardovaném bratříčkovi, ale i tak si můžeme ještě jednou rejpnout. Počet omylem zastřelených dětí a počet dětí, které jejich rodiče ochránili pomocí zbraně bude zhruba stejný.
Zpátky k těm sebevraždám. Nedovedu si to představit. Rozhodnutí spáchat sebevraždu je patrně nejzávažnější rozhodnutí v lidském životě, ale není rozhodnutím posledním. Po něm následuje ještě rozhodnutí, jak to provést. Lidé takto uvažují. Nejdřív mají nějakou potřebu a pak hledají prostředky, jak ji naplnit. Když se potřebují zastřelit, najdou si něco co střílí. Když se chtějí oběsit, vezmou si provaz, kterým přivazovali bernardýna k saním, protože potřebovali přivázat bernardýna k saním. Těžko si dovedu představit opačný proces, že někdo najde prostředek a až následně vznikne potřeba. Třeba že zabrzdí auto, protože auto má brzdu.
Někdy to sice jako vypadá, že dostupnost nějakého prostředku přiměje jeho uživatele něco podnikat, ale když to sledujeme detailně, tak to tak nikdy není. Například si koupíte nové auto a protože máte nové auto, vezmete přítelkyni projet. Jenže na začátku takové akce nestála dostupnost nového pěkného auta, ale potřeba se předvést před krásnou dámou (cykloaktivisté nyní nečtou, protože nemají auto a mají hnusné chlupaté přítelkyně, takže je to pro ně scifi). Houbaři například chodí do lesa v období, kdy rostou houby, vypadá to tedy, že dostupnost hub provokuje houbaře k tomu, aby šli do lesa. Ve skutečnosti tam chodí proto, že chtějí hledat houby, kdyby nechtěli hledat houby, tak by tam nešli, i kdyby tam hub bylo jak sraček.
Dostupnost nějakého prostředku, kterým mmj. lze spáchat sebevraždu, rozhodně nemůže ovlivnit vůli člověka ji spáchat. Zdá se, že toto rozhodnutí a dokonce i jeho dokonání je nezávislé na prostředcích, které jsou momentálně k dispozici. Jejich zákaz tak nemůže sebevraždě zabránit, ale jen její provedení oddálit po dobu, která je nepřímo úměrná kreativitě sebevraha.
Praktické příklady:
Nemocnice. Nepochybně tam nejsou žádné zbraně ani jiné věci, které by byly dostupné pacientovi a dalo se jich použít k sebevraždě. Přesto se tam pokusy o sebevraždu konají celkem běžně, nejčastěji skokem z okna. Nezaznamenal jsem žádnou občanskou iniciativu pravdy a lásky, která by požadovala stavět nemocnice pouze přízemní, ale i kdyby se tak stalo, patrně by to stejně nic nezměnilo na počtu sebevražd.
Vězení. Opět místo, kde není dovoleno držení zbraní, ale k sebevraždě vězňů dochází – pokud tedy vynecháme případy sebevražd, které ve skutečnosti byly vraždou provedenou spoluvězni nebo dozorci. Vzhledem k tomu, že okna jsou zamřížovaná, musejí si sebevrazi pomoci jinak, a také to dokáží.
Slyšel jsem vyprávět o jednom případu, kdy pseudohumanismus zvítězil skutečně na celé čáře. Jednalo se o bilanční sebevraždu muže – invalidy, který nebyl dostatečně pohyblivý k tomu, aby odněkud skočil nebo se pověsil. Měl tedy na výběr z ještě méně možností, než pacient nebo vězeň. Měl náboje, ale neměl zbraň, použil tedy trubku, náboj a pistolovou pájku. Touto pájkou nahříval v pozici vleže na zemi zápalku náboje, přičemž očekával, že projektil proletí trubkou a zasáhne jej do hlavy. Odpálení náboje tímto způsobem muselo trvat řádově minuty, nejednalo se tedy rozhodně o nic příjemného.
Kdyby skutečně zbraně někoho „ponoukaly“ k sebevraždě, pak by jejich počet nějakým způsobem koreloval s počtem zbraní ve společnosti, což ale prakticky nenastává. Například v Japonsku je držení střelných zbraní včetně pistolí zakázáno všem kromě sportovních střelců. Ohledně počtu sebevražd je Japonsko na pátém místě celosvětově. Litva je na prvním místě, přičemž zákony o držení střelných zbraní jsou podobné těm českým, Česká republika je na místě třicátém. K zajímavým závěrům se lze dopracovat porovnáním údajů zde a zde. Naprosto nic nenaznačuje, že by mezi restriktivním přístupem státních autorit ke zbraním a počtem sebevražd existovala jakákoli korelace.
Sebevraždu v ČR dokoná ročně asi 1.600 lidí, což je téměř dvakrát tolik jako obětí dopravních nehod. Ze sebevražd však narozdíl od bezpečnosti dopravy nelze podojit politický kapitál, takže toto srovnání není všeobecně známo. Zhruba 60% sebevrahů volí jako způsob smrti oběšení, následuje zastřelení se, otrava a skok z výšky. Na tyto čtyři způsoby připadá asi 90% všech sebevražd.
Zajímavé je sledovat i časové rozložení sebevražd. Dá se říci, že počet zbraní ve společnosti je v čase konstantní nebo se jen pomalu mění, zatímco počty sebevražd jsou nejvyšší v období od ledna do dubna. Dostáváme se k očekávanému závěru, že málokdo spáchá sebevraždu proto, že má zbraň, ale pokud chce někdo spáchat sebevraždu, pak po zbrani může (a nemusí sáhnout).
Fascinuje mě, že poměrně značné procento Švýcarů tuto záměnu příčiny a následku nebylo schopno dostatečně razantně odmítnout a vyhnat nositele takto pokřivených argumentů ze své země někam do Blbákova, kde je takhle pokroucené myšlení přípustné.
(6x známkováno, průměr: 4,33 z 5)