Není tomu zase tak dávno, kdy byl pes v domácnosti doménou zejména venkova.
Dnes tomu tak není a najdou se i blbci, co si myslí, že je to tak dobře.
Chov zvířat měl na venkově po staletí svoji logiku a vlastností zvířat bylo využíváno k uspokojení poptávky venkovské zemědělské společnosti. Slepice snášely vejce, králík se servíroval na česneku a pro mléko se nejezdilo do Tesca. To, že každé zvíře má své vstupy a výstupy je zcela přirozené a odpovídala tomu i koncepce staré venkovské aglomerace. Pes nacházel v domácnosti uplatnění zejména jako inteligentní strážce stáda či pozemku. Určitou výjimku této skutečnosti v pozdějších dobách tvořili bývalí pohraničníci, kteří si s sebou občas brali vysloužilé čtyřnohé veterány do civilu jako kamarády. Statný a inteligentní “vlčák“, co se uměl na povel plížit i dozadu a metat kotouly budil tehdy na vesnici oprávněný obdiv a i když už to měl skoro za sebou, na patrolu kolem baráku ještě stačil. Cikánští “prodavači“ čehokoliv pak před takovým obydlím udělali raději otočku a i čtyřnohý senior tak přišel k užitku. Takový pes potřeboval pohyb a do malometrážního městského bytu bez možnosti výběhu si jej člověk znalý psích potřeb většinou nebral. Nicméně, od té doby se toho hodně změnilo…
V posledních letech psí aglomerace dramaticky vzrostla. Není to ale tím, že by na vesnici bylo zapotřebí čtyři psy u každé branky. Pominu-li vlastnictví psa ze zdravotních a pracovních důvodů, z čtyřnohého kamaráda se stala módní záležitost a tím pádem pronikl téměř všude. Každý pes má v ideálním případě svého pána, bohužel s jeho masivním rozšířením vzrostl i počet lidí, kteří se o svého šampióna neumějí postarat. Z toho důvodu jsme dnes svědky častých excesů a doslova zamoření životního prostředí psími exkrementy. V čem je problém? Ve psech určitě ne.
Dříve na vesnici připadl na jednoho psa odhadem alespoň jeden hektar srací plochy a díky tomu docházelo k dostatečnému rozptylu. Dnes je situace jiná a na ploše 100x100m se třemi paneláky o devíti patrech bývá psů třeba padesát. Jak to pak v okolí takového baráku vypadá víme všichni a třeba takový pétanque si tam zrovna neužijete. Všude pobíhají přešlechtění kabelkoví potkaňáci, otylí retrívři a občas se najde i šedesátikilová doga z bytu 1+1 co vysere hovno jak od slona. Čest vyjímkám, ale běžní pejskaři jsou si potravinového koloběhu svých miláčků moc dobře vědomi a staví se k této skutečnosti vskutku vychcaně. Zajímavé je pak sledovat vynalézavé frikulíny, jak si to chodí vzájemně vyklopit aspoň před vedlejší vchod. V této škodolibé soutěži pak vítězí ten barák, který má víc psů než ostatní a zasere to ostatním podstatně víc než oni jemu. Jsou i pejskaři dalekonosného typu, kteří sice naoko nesouhlasí s výkalovou politikou v bezprostřední blízkosti svého bydliště a dají si tu námahu zmizet z očí. Nejdou ale přeci takovou dálku proto, aby se pak mastili s papírovým pytlíkem a smradlavým exkrementem a tak proces probíhá naprosto stejně, akorát s jiným akčním rádiusem. Oblíbené destinace jsou tak parky, univerzitní areály, okolí řek atd. Speciální záležitostí poslední dekády je pak kategorie zvaná hulopes, který je nedílnou součástí každé vyhulené antifa-huloetnoparty. Tento typ vám kolikrát dokáže překvapivě nasrat i ve vaší oblíbené hospodě a v místech kde by to normální člověk ani nečekal.
Hulopes je zároveň i oslím můstkem k tématu pes a bezpečnost. Taková antifa-huloetnoparta je sice hlavně vo pohodě ale občas se kvůli propagaci svého povalečského vidění světa dostane do konfliktu s okolím. Jelikož ale svými parametry nebudí žádaný respekt, jsou nuceni k optimalizaci své skupiny a často je přibírán pes vybraných vlastností (pitbulek, buldok atd.). Problém nastává v momentě, kdy leží tato huloetnoparta v rauši někde na zahrádce a jejich čtyřnohý bodyguard pobíhá bez náhubku po světě. Člověk se pak takovým místům raději vyhýbá a pejskaření to na popularitě moc nepřidá. Vraťme se ale zpět na vesnici, kde sice exkrementy vzhledem k nižší koncentraci psů na plochu tolik nevadí, ale problém pes versus bezpečnost nabírá zcela jiného rozměru. Tam kde pejskař ve městě užívá anonymity a svobod veřejného prostranství, naráží v případě vesnice občas tvrdě na čumák. Pes totiž není žádné panelákové tamagoči ale zkrocená teritoriální šelma a občas dokáže pěkně zatopit. Tato užitečná vlastnost, která je využívaná při ochraně majetku, nemusí být jinde zrovna vítaná. Nemám teď na mysli všelijaké bojácné ratlíky, které není problém lehce usměrnit, ale regulérně ostrá plemena, která bez výcviku a dozoru bývají nevyzpytatelná obzvláště při kontaktu s hravými a důvěřivými dětmi. Nehlídaný pes má tendence vlézt všude a svou nečekanou návštěvou uvede lehce do rozpaků i dospělého člověka a případné vzájemné leknutí ho za vhodných podmínek uvede do rozdrážděného módu. Z toho plyne, že s vlastnictvím každého psa se pojí i zodpovědnost za jeho chování a tak sázka na to, že nehlídané venčení dopadne u patnáctikilového mixpunti stejně jako u necvičeného rotvajlera je čin hodný blba. Takový blb jedná často z lenosti a pak doufá, že se mu šampión vrátí po lovecko/oplodňovacím kolečku v pořádku domů a nic dalšího neřeší. Najdou se i tací, co se škodolibou radostí sledují jak jejich “Max“ dává za vyučenou sousedovic kočce nebo rexovi, nehledě na to, ze se tak děje na cizím pozemku a za vyučenou by potřeboval hlavně on. Obdobou je trénink loveckých schopností na pastvinách či v místním lese, kde může zábava velmi rychle skončit a lokální sbor ozbrojených alkoholiků (myslivci) se občas postará o spontánní regulaci. Nejen myslivci jsou ale oprávnění regulativně jednat. Jsou známy pestré případy eliminace v krajní nouzi, kdy byl obránce domu normální civil. Případnou negativní medializaci takového činu pak má na svědomí majitel psa, jaká to ironie. Ne vždy je ale majitel psa kokot. Občas se totiž stane, že pes nenabude žádaných charakterových rysů a jsou s ním jen problémy. V případě, že takový zmetek občas potrhá ne děti, ale ovci či jiné domácí zvířectvo, dochází na normální vesnici nikoliv k právnickým potyčkám, ale k úhradě škody a občas je pes zpracován buďto místním sdružením dobrovolných hasičů nebo fotbalovým družstvem jako divočina na česneku. Kubišová by se z toho sice asi posrala, ale jsou kraje kde je tato gurmánská lahůdka vyhledávanou záležitostí, nehledě ke společenskému významu zasloužené predátorovy eliminace.
Závěrem lze tedy říci, že psi ve velkém množství rozhodně nepatří minimálně z hygienických důvodů do zástavby městského typu a co se týče zodpovědnosti jejich nekulturních majitelů, tak je rozhodně co zlepšovat. Snad se potenciální pejskaři po tomto článku nad pořízením psa zamyslí a reálně zváží své schopnosti. Nezařadí se tak mezi bandu ichtylů servírujících hovna a starosti těm, kteří o to zrovna nestojí.
(Zatím nikdo nehlasoval)