Často z médií libovolného druhu slyšíme jedno slovo případně jeho odvozeniny. Zákonodárce. Trápí mě jedna věc. Toto slovo totiž v současné době odporuje zvyklostem českého jazyka a przní naši mateřštinu.
Provedeme-li rozbor daného pojmu, zjistíme, že se skládá ze slova „zákon“ a „dárce“. Ponechme stranou slovo „zákon“, které ač znamená „nepřestupitelné pravidlo“ slouží začasté jen k tomu, aby chytré hlavy věděly, co mají obcházet.
Soustřeďme se v tomto krátkém skřeku, který nehodlá sám sebe označovati článkem, na druhou část pojmu. Necítím se dokonale povolán vysvětlovati slovo „darování“, od kterého je „dárce“ odvozen. Vezmu si tedy na pomoc Ottův slovník naučný, který praví: „Darování (donatio) jest v užším smyslu dobrovolné a bezplatné právní jednání, kterým jedna strana (dárce) zmenšením svého jmění druhou stranu (obdařeného) obohacuje, poskytujíc jí za tím účelem zisk.“
Vraťme se teď k našim zákonodárcům. Aby se tedy tyto osoby mohly bez uzardění označit zákonodárci, musely by zákony občanům darovat, tedy umenšením svého zisku občany obohatit. Což se zajisté neděje. Dnešní „ti-co-se-označují-za-zákonodárce“ jsou dobře ba přímo skvěle placení úředníci, kteří nejenže svůj zisk neumenšují, ale mnohdy jej metodami čestnými či pochybnými v přímé souvislosti s tvorbou zákonů maximalizují.
Navrhuji tedy následující. Každý tvůrce zákonů, který chce slouti zákonodárcem, měl by se vzdát veškerých odměn a náhrad, které s touto činností souvisí. Takový občan, jsa pro své kvality demokraticky zvolen ku snování nových právních předpisů, měl by tuto činnost dotovat z příjmů svého občanského povolání neboť člověk do takové míry kvalitní jistě bez většího úsilí vytváří nezanedbatelné hospodářské přebytky. Přičemž sám zapoví si předpisem prvním podílet se na zákonech bezprostředně se jeho výdělečného počínání dotýkajících. Tím se také zajistí pluralita povolání v zákonodárném sboru.
A jedině takový sbor, skládající se z výše uvedených osob, může být potom nazýván sborem zákonodárným. Připouští se samozřejmě standardně placená administrativa. Milionové, snad i miliardové prostředky ušetřené tímto způsobem mohou se rozpustit na účely humanitární, zdravotní či kulturní nebo i jiné, prospěšnější. Výsledkem takového opatření bude zajisté hluboká úcta širokého občanstva, každý totiž sezná, že nezištná elita národa věnující se kromě svého zaměstnání ještě zušlechťování právního řádu naší země převyšuje každého z nás morálně i mravně.
Pakliže se současní „zákonodárci“ netouží řídit tímto pravidlem, měli by se zachovat čestně alespoň v pravdivém označení své činnosti a pojem „zákonodárce“ oficiálně zamítnout. Nabízí se tak názvy jiné, přiléhavější, kupříkladu „zákonoprodejce“, „zákonošmelinář“. Oč upřímnější by byla zpráva z tisku: „Náš zákonoprodejný sbor dnes přehlasoval veto prezidenta o dani z přidané hodnoty. Zákonošmelinář, prodanec (dříve poslanec) XY k tomu uvádí: ‘Zájmová skupina YZ si získala v parlamentu širokou podporu a protože naším cílem je blaho vlastních portmonek, hlasovali jsme tak, jak nám velel nečistší prospěch’“. Takový svět by nebyl lepší, ale byl by jistě oproštěn od lži a upřímnost by vládla českou politickou scénou.
Pokud bychom chtěli ušetřit i za současné situace, nebylo by možná od věci zavést do našeho zákonotvorného procesu jisté prvky ze soukromého sektoru. Účelem existence zákonotvorných institucí je produkovat kvalitní, dotažené výrobky, takto zákony. V každé úspěšné fabrice, která produkuje výrobky je vždy výstupní kontrola. Ta musí odchytit zmetky a pakliže se tak nestane, trpí sankcí ze svého platu, stejně jako dělník, který zmetek vyrobil. Proč tento princip nefunguje i v parlamentu ČR? Jak je možné, že ti, co tam zasedají, dostanou stejnou odměnu za kvalitní zákon i za bastarda, který do právního řádu vnáší pouze zmetky? Ale to už je asi otázka do dalšího skřeku…
(Zatím nikdo nehlasoval)