Soused je kutil. Vyrábí všechno, o co si kdo řekne v celém širém okolí – kovový držák kufru na motocykl, dřevěný držák květináčů do obýváku, tv stěny, ploty, botníky, chladné zbraně i věci, které jsem ještě nikdy neviděl. Soused je totiž všeuměl.
Přesněji řečeno vohnout všeuměl. To jsem vydedukoval v průběhu času a definitivně jsem si to potvrdil předminulý týden, kdy jsem ho ve slabé chvilce požádal o vyrobení boudy na nářadí na mojí zahrádku.
Nejprve pár informací o kutilovi vohnoutovi obecně.
Kutil má v garáži dílnu. Kutilové mohou mít svůj hobby kout i jinde, například ve sklepě, v sušárně protožesenastěhovaljakoprvníastejněvnínikdonesuší, v ohavné boudě na společné zahradě, v ložnici, kde se už delší dobu nic zajímavého neodehrává apod. V jeho dílně najdete všechno, co mají v Madmaxhauzu, jen od každého o něco menší skladové množství. Všechny partaje chtějí nalepit na schránky ceduli „nechceme reklamní letáky“, pouze soused kutil je proti, protože on čte všechny reklamní letáky hobby firem a nakupuje na základě skvělých slev podivuhodné přístroje, jaké by se hodily i údržbářům vesmírných stanic, kdyby neměli tak vořezanej rozpočet. Některé nářadí má ve více verzích – stolní čili napevno umístěné, například v kovovém stojanu na pracovním stole + přenosné se šňůrou do zásuvky + „aku“, tedy přenosné s dobíjecím článkem. Obzvláště nabídka hobby-marketů v oblasti aku-produktů umožnila vohnoutům cítit se králem všech řemesel a jsou na tyto stroje náležitě pyšní. Když takovej multifunkční akubazmek s několika pracovními flexibilními hlavicemi, opatřený navíc svítilnou, vodováhou, krabičkou první pomoci a kompasem drží v ruce, v očích mu lze číst „tak todle mám jenom já a chlapi vod NASA, kamaráde…“. Není typ šroubu, který by neměl vohnout doma, ať se jedná o rozměr závitu, určení, materiál, délku nebo typ hlavy – on ho prostě v případě potřeby odněkud vyloví. To samé platí pro veškerá kování, matice, hřebíky, podložky atd. Některé věci nikdy nepoužije, na některých je vidět, že se mu včera poprvé hodily po třicetiletém naskladnění. Vohnout kutil sváří plamenem, obloukem i třením na hobby soustruhu a je vybaven potřebnými agregáty, vše ve skvělé kvalitě Horst Fuchs Level. Vohnout kutil nezná své meze, odkýve všechno, přislíbí vyrobit cokoliv. Nemá smysl ho obtěžovat technickým výkresem, stačí jednoduchý obrázek a uvést míry v cenťácích, on už ví to je jasný todle…
Přes týden na Vašem domě například pracují zedníci – rok buší do zdi při instalaci zateplení, pak se přistěhují noví sousedé a přes týden jejich stavební parta rekonstruuje vybydlený byt po zemřelých starousedlících a jiné příhody. Jediné dny, kdy se nebuší do zdí pneumatickými kladivy, jsou dny víkendové. A právě o těchto dnech vstupuje vohnout kutil do svého království , aby ráno zapnul vrtačku nebo brusku nebo cirkulár a po vypnutí strojů začne to, co si připravil, stloukat k sobě. Až do západu slunce. Správný kutil má v dílně rádio, na kterém poslouchá písně, které Vás sraly už v dětství a ti zanícenější mají v dílně topení a osvětlení, takže ani západ slunce je z království bastlení nevyžene. Za vohnoutem kutilem se trousí podivní lidé, převážně známí z místní putyky, kde se dělá lidovej byznys a nikoli chlastá do mrtva, jak se manželky vohnoutů a jiní lidé mylně domnívají – a tito lidé nosí kusy materiálu do kutilova hlučného království a odnáši si později hotové výrobky, přičemž si cestu zkracují přes Vaší zahradu nebo na ní aspoň cvrnkaj vajgly.
Nedávno jsem navštívil nejmenovaný hobby-market a padla mi do oka bouda na zahradní náčiní. Pěkná, ale drahá. Zdánlivě vysoká pořizovací cena se později ukázala jako velice relativní. Nevím, čím jsem kdy vůči komu zhřešil tak, že bylo nutné mi pro očistu svědomí vnuknout myšlenku raději si boudu postavím sám bude větší levnější a lepší…prostě debil, no.
Potkal jsem souseda kutila a dílo zkázy jsem započel dotazem, zdali má zájem o menší kšeft. „jasněéé…nakup si materiál a já ti to postavim “. Měl jsem za to, že se bouda vejde do jeho garáže, takže během stavby na ni nebude pršet a navíc díky množství jeho nářadí a tunám spojovacího materiálu bude snažší mu stavbu zadat než se s tim mořit sám a ještě nakupovat drahé pracovní stroje na jedno použití. V okamžiku, kdy článek začínám psát, stojí torzo boudy venku a prší na něj, protože je vyšší než garáž a širší než průchod k sousedově garáži z mojí zahrady. Že to celé nebyl nejchytřejší nápad, jsem začal tušit, když soused začal z nakoupeného materiálu stavět prapodivnou kostru boudy. Vlastně, první pochyby se dostavily už když jsme stavbu „plánovali“.
Záznam hovoru – soused : „ to teda uděláme metr na metr jó…na vejšku vepředu dva dvacet vzádu dva metry aby to bylo skosený na to udělám stříšku aby ta voda stejkala dozadu (k sousedům v protějším domě)…akorát bys měl dát na zem ňáký trámy abysme to mohli do toho jako ukotvit…“ Hups. „Proč ukotvit ? A nebude to moc velký ?“ – ptám se. „…vepředu to chce dva dvacet aby to jako stejkalo ať se tam taky něco vejde dovnitř a já myslel ty trámy na zem aby to líp drželo…“– odvětil soused. Dodatečně tedy usuzuji, že kladete-li vohnoutovi otázku, na níž nechce nebo neumí odpovědět, odpoví důrazně odpovědí předchozí. Pokud se prokecne a již dopředu nepočítá s tím, že jeho dílo nebude samo o sobě držet, ale potřebuje „ukotvit“, je ze své pravdomluvnosti sám natolik zaskočen, že pro jistotu mluvit přestane. Tím byl tedy rozhovor se stavitelem u konce. V tomto okamžiku jsem se na akci boudička měl zvysoka vys… No, neudělal jsem to. Po menší pauze jsme sepsali potřebný matroš, který jsem posléze pořídil. Počáteční náklady na dřevo, izolační nátěry, spojovací materiál a další vstupy již převýšily prodejní cenu boudičky z marketu cca o 20%. V ceně mojí boudy ještě nebyla práce a případné zmetky a doděláfky, které k vohnoutímu kutilství patří, což je další klíčový poznatek. Vohnout díky absenci plánu, výkresu a dodržování plánu své dílo na poprvé prostě nedá a vzniklé bazmeky z jeho dílničky je třeba posléze dořešit doděláfkami. A tak když soused kutil vyrobil nesamonosnou kostru boudy, postavil ji na slunce a já ji uzřel, jak se kácí již při rychlejším proběhnutí kutilovic psiska kolem a horizontální nosníky svírají s vertikálními nosníky úhly zcela nahodilé – dobil jsem baterii do foťáku a rozhodl se, že zase něco napíšu. Další varianta byla, že tu věc již v počátcích rozbiju, připravená prkna na stěny boudy si odnesu a poleju benzínem nebo z nich vyrobím zahradní knihovnu, neb doma již nemám na nic místo. Ale rozhodl jsem se jinak. Tohle dotáhnu do konce a čtenáři d-f budou při tom.
Nuže tedy – na ochutnávku několik netradičních konstrukčních řešení a dokumentace toho, jak pracuje vohnout všeuměl…
Na prvních dvou obrázcích je zřetelná přesnost usazení prkenných stěn na nesamonosnou konstrukci, především téměř strojová preciznost při práci s vruty. Další obrázky pak prezentují netradiční konstrukční řešení a ilustrují také dobrou radu všem kutilům – když výztuha nestačí a nosník málo unese, vyztužte to dalším nosníkem a další výztuhou a dělejte to tak dlouho, dokud to nefachčí, jak má. Dřeva je fšude tři prdele, obzvláště pokud ho nakoupí někdo jiný. Možná se někdo pozastaví nad morálním aspektem reportáže. Ano, asi to je trochu sviňárna a nepěkné pomluvy ohavné tfuj. Stydím se? Ne. Možnost pozorovat vohnouta v akci, jak se bazmek rodí a co se děje kolem – to je znamenitá příležitost pro dokumentaci, jaká se podruhé nemusí naskytnout. A doufám, že už nenaskytne.
Tak. Líbilo se Vám jistě jako mně při bližším prozkoumání. Kácející se holou kostru komentoval kutil takto: „ to mám jen chycený hřebíkama k sobě abych měl ty rozměry vono se to pak zpevní jak se tam natlučou pak ty prkna na to…“. Tomu jsem nevěřil a šikmé výztuhy navíc byl můj nápad, resp.osvědčilo se již prapradědům při stavbě kadibudek a vrat od stodoly a pochybný výraz kutilův byl dalším identifikačním znakem, že stavba byla zadána vohnoutovi – pokud kutil nepobírá funkčnost jednoduchých a velmi efektivních prvků stavby, je – prostě vohnout. Bez těchto požadovaných výztuh by již tak zcela nesamostatná kostra měla celkovou stabilitu tak asi St = 0,0012 – odhaduji. Takto jsme se dostali alespoň tak na 0,25.
Kromě primárních znaků, že bude problém (Váš stavitel rád řeší konstrukci a povrchovou úpravu při cestě z hospody pod vlivem, při klíčových dotazech se mu začíná chvět hlas, už jste viděl některý z jeho dřívějších výtvorů aj.), existují i další průběžné znaky toho, že máte problém. Jakmile se vohnout pustí do díla a začne být velice vážný a víc kouří– znak průseru. Vohnout přestane vtipkovat a začne být zádumčivý,občas mluví sám k sobě – znak průseru. Vohnout začne hovořit o tom, že „ty zasraný prkna byly pěkně zkroucený do vrtule to je tim jak to rychlosušej to chce prostě mít to prostě na zahradě tři roky aspoň aby na to pršelo sněžilo a svítilo na to sluníčko vono se to srovná a teprve pak z toho něco stavět…“ a téměř se rozpláče – máte spolehlivě Megaprůser. Pokud začne soused zmiňovat dny, kdy tu nebude, protože bude jinde a nebude na tom moct dělat, snaží se pohybovat se kolem Vašich oken nenápadně a rychleji, než obvykle – je ve vzduchu Ultramegaprůser. Už je jasné, že stavba bude komplikovaná, nic nepůjde tak snadno, jak si soused kutil představoval. Už ví a Vy pomalu taky, že výsledek bude neskutečný peklo, že jste provařil spoustu peněz úplně zbytečně, že to bude možná stát, když nebude moc foukat, bude potřeba to doladit závažím na podlahu, křivé stěny nezakryje stříška, protože bude taky nakřivo a Vy to budete mít dalších X let před očima na připomínku svojí naivity, neřku-li blbosti. Nejlepší bude nechat to celý zarůst břečťanem…
V průběhu stavby jsem pochopil, že vohnout se „prací“ tak nějak šťastně zabaví a považuje ji za skvělou příležitost vyzkoušet svůj hi-tech vercajk, díky němuž stavba jde tak nějak sama od sebe lehce i bez plánu, výkresu, měřidel a myšlení. Poté, co je realitou vyveden z omylu, že svede hravě všechno, na co si pomyslí, začne projevovat sklony k depresi a začne litovat faktu, že jeho dílna obsahuje náčiní za čtvrt milionu Czk a více a stejně to ňák nefachčí.
No, týden je pryč a bouda je cca hotova. Lakem jsem ji opatřil sám, neb mě to baví a je to krásné.
V průběhu stavby jsem měl možnost sledovat mistrné improvizace, flexibilní reakce na předchozí bastlení typu „ kurva jak je možný že je to vo cenťák a půl vedle ta díra no neva tam vrazim kolíček to tam narvu bác-hamrem a vyvrtám to vo kus vedle dyť sem tam měl nohu do pdele jak mi to mohlo uject…“ atd. Byl jsem svědkem zajímavých momentů, kdy jsem vodováhou vyrovnal dlaždice pod boudou, vertikální hrany boudy taktéž s vodováhou ladily, nicméně bouda se při usazení kácela, dveře, panty a petlice byly tak dlouho laděny, až nešly zavřené dveře otevřít, takže jsem problematická místa ořezal nožem, neb reklamace slyší vohnout velmi nerad a považuje je za ňáký moc pintlich vofrňování . Takto provedená bouda samozřejmě ještě vepředu nemá stříšku proti dešti. Byť jsem ji tam tak nějak očekával, „stříšku to tam vepředu nemá no…“. Zato to má škvíru mezi dveřmi a ňákejma posranejma prkýnkama nad nimi, kudy za deště voda proniká do boudy a drží se na horním trámku dveří. V této chvíli již stříšku vohnout vyrobil – celkem nepochopitelně, neb jsem již zakoupil střešní krytinu, ze které jsem ji chtěl dodělat a najednou mi soused buší na okno že aby esli můžu jít chvíli ven že mi něco ukáže a ukázal mi docela slušně vyvedenou stříšku, takže jsem prachy za krytinu utratil zbytečně. Nevím, proč to nešlo hned. Až zaschne lazura, osadím ji.
Dalším ftipným bodem projektu bylo položení asfaltové krytiny na střechu. Nač kupovat drahou krytinu podle rozměrů v hobbyšopu – soused sehnal v hospodě kus asfaltového bazmeku, který rozřízl napůl, takže ani jedna polovina zcela nepokryla plochu střechy. Při rozměrech střechy dejme tomu 100x120cm byla vhodnější část asfaltu cca 98x117cm. „To stačí ne ? To je dobrý…“. „Ne, to není dobré“ – odpovídám. Zabavil jsem oba kusy, jeden nařezal na čtyři pásy a olemoval jsem jimi stříšku s menším převisem kvůli dešti a druhou půlku jsem pak položil na zbývající nezakrytý povrch, zmenšený o plochu již položených bočních lemování, takže střecha je plně pokryta. Byl jsem za toto dílo pochválen… Náčrt zde –
V jedné slabší chvíli se posléze soused rozpovídal o tom, že to je nejvječí věc, jako kdy vyrobil, že zatím dělal spíš skříňky nebo zateplení chalupy, což doložil prezentací ve svém iPhonu, nezbytné to pomůcce bastličů a i boudička se již stala součástí jeho profi prezentace. Předpokládám, že se stane předmětem chlouby, neb soused se teď od mé boudy nemůže odtrhnout, stále by do ní nějak rád ještě trochu zašťoural, jednou ráno jsem se vzbudil a na petlici visel zámek i s klíči, že abych jako věděl, že profík dotáhne věci do konce atd. Vhozenou stovku za zámek do jeho schránky soused komentoval : „nato seru…“, což byla další věc, kterou lze u vohnouta pozorovat. Má hrdost. Jakmile vidí, že Vám zprasil Váš materiál a není to celé ono, začne projevovat jistou míru sebemrskání a odmítá jakékoliv peníze, i když nakonec bouda jakž takž stojí a díky profi lazuře za cca 1500,- to celé vypadá docela dobře, stojíte-li přiměřeně daleko. Ne, žádné slitování, něco si prostě vzít musí, jinak se pak x let bude Váš „dluh“ za jeho „dřinu“ objevovat v každém sousedském pozdravení a vohnoutově nadřazeném úsměvu. To nepřichází v úvahu. Není-li schopen nějakou sumu vyplodit, navrhněte ji Vy a nacpěte mu jí. Vy máte dobré svědomí a on zkušenost, že není rozumné se hrabat do všeho.
Původně jsem chtěl tento zdařilý projekt zpracovat do pédéef a za pouhých 2500,- Czk nabídnout ke stažení, ale protože každý není tak bohatý, aby si mohl dovolit věci nekupovat a žádat souseda vohnouta o jejich zhotovení na zakázku, přikládám jednoduchý obrázek, zhotovený v konstruktérském prográmku Windows Malování – je volně k použití.
Náklady na Boudu:
Prkna, trámky – asi 5000,- pokud chcete Boudičku z ohoblovaných prken. Zbytečný prachy, stačí nehoblovaná. Pokud si myslíte, že koupíte někde levně dřevo, jste na omylu. I velkosklady na okraji města jsou jen překupníci a pokud nemáte nějakou množstevní slevu coby stavební firma apod. nebo si nemůžete dát boudičku do odpočitatelné položky „občerstvení zaměstnancům při vysokých globálních letních teplotách“ , budete cálovat. Jet na Šumavu ke zdroji může být hezký výlet, lepší cena, nicméně benzín…Prkna navíc nemusí být ve velkoskladu k dispozici a je třeba je objednat, prodleva může být i týden, je třeba s tím při projektu počítat.
Krytina – několik piv, panáků nebo ňáká pětka za pár švédských tašek.
Spojovací materiál (asi 200 vrutů do dřeva, hafo vinglů, petlice, výztuhy výztuh a tak)- asi 500,-
Profi lazury (tenkostěnná jako hloubková impregnace, silnostěnná jako vrchní izolační nátěr, cca 2+2kg)- asi 2000,- a něco zbyde na doma. Lze i levněji, například celé Luxolem, který spotřebitelé zvolili impregnantem století, nejlepčím výrobkem na planetě a krásou nesmírnou, jak se píše na obalu – pak bude Vaše boudička skutečně kompletní hnus. Kvalitní vícevrstvá lazura sice vyjde o něco dráže, ale se dřevem čaruje a dá se použít i na okrášlení domácího nábytku.
Práce vohnouta – k nezaplacení.
Když se to celé sečte a podtrhne, jste na cenách hezkých zahradních domků, zhotovených profesionály, jako například
Zkušený zahradník, kterým nejsem, ví, že na podzim mají v sekci Zahrada mnohé hobby markety slevy, i 30%. Má dobrá rada tedy je – počkejte na vhodný moment sezony a boudu si kupte. Finálně ušetříte a za své peníze získáte profesionální výrobek, který tu Vaší hajzlboudu předčí o dvě třídy. Jsou, tuším, impregnovány pod tlakem již z výroby, takže pokud máte cukání aspoň trochu si na zahradě zabastlit, protože je to prima, zdravé a in, dostatečně se lze vyblbnout s kvalitními barevnými laky nebo lazurami jako finální jahodou na předem upečeném dortu. Pokud se někomu výrobek zdá „vachrlatý“, pár vrutů navíc je houby proti doděláfkám, které Vás čekají, když si necháte boudičku vyrobit vohnoutem. Nakonec, bydlet v tom nebudete, je to jen na nářadí. A tato rada se týká všeho, u čeho by Vás napadlo nechat si to vyrobit kutilem, protože to bude z nějakého důvodu lepší. Ne, nebude.
Závěrem snad jen doplnit, že podobnost s mojí boudou a mým sousedem je čistě náhodná, podobně jako pravidelná stolice sousedovic psa na mojí zahradě má s pochopitelnou realitou pramálo společného a podobnost s jinými zahradami, s jinými pejsky a jejich stolicemi a s jinými úplně neznámými ultramegavohnouty sice není vyloučen
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)