Sobota 36. srpna, silnice ze Železné Rudy do Žacléře. Jedu si vytuněnou Pragou V3S model hovnocuc, v obci tak šedesát, mimo obec tak sto dvacet, je krásný den, provoz minimální, co více si přát…
Vytuněný motor z osmsetpatnáctky s turbínou, který nahradil původní dýchavičný pragovácký, si spokojeně přede a cesta příjemně ubíhá. Při jízdě zvládám ještě hrát „Prší“ se spolujezdcem a popíjet levnou branickou desítku, jichž máme v kabině pro jistotu celou basu. Čas od času přejedeme nějakého toho zajíce, ježka nebo žábu, ale to už tak k silničnímu provozu patří, přejeté srny jsme navykli házet mezi kabinu a cisternu na fekálie. Už se stalo, že jsme ji tam pár měsíců zapomněli, u běžného auta by ten zápach byl po pár dnech problém, ale tady na hovnocucu se to nepozná. Tak jsme tehdy lopatou pobili potkany, kteří už si delší dobu na mršině pochutnávali a ohlodanou kostru zahodili do příkopu. Brzy jsme si srazili srnu jinou a tak nakonec nikdo nebyl škodný.
Zrovna jsem si vzpomněl na Ukrajince Vasilije, který vyprávěl, jaký že je byznys mít hovnocuc na Ukrajině, kde když skončí sezóna střevní chřipky a už není co vyvážet, tak se na cisternu nastříká nápis KBAC (prý se to čte kvas), zajede se do sodovkárny, cisterna se naplní limonádou a ta se pak přímo z cisterny čepuje na návsích, kopějka za dvě deci, což má obvykle za následek to, že brzy zase co vyvážet je. Vida, takový uzavřený cyklus, dalo by se říci. O tom si v Čechách, kde lidi pijou většinou pivo, může chudák hovnocucář nechat jen zdát…
Ze zasněného přemítání o zemi neomezených možností, kde předvčírem již znamená pozítří, mne vyvedlo zablikání dálkových světel ve zpětných zrcátkách. Zdáli se blížíl postarší Ford Escort Cabrio. Přehledný, rovný úsek silnice, vejtřaska ukazuje na tachometru rychlost asi 140, na navigaci pak 124, v protisměru nejede nic, ale Escort se mi lepí na zadek. Nemám to rád a je pravda, že s hovnocucem se mi to stává málo kdy. Táhne se za mnou jako smrad už asi dva kilometry, rovný úsek silnice náhle končí, levá tak sto, horizont, Escort začíná předjíždět. Je asi v polovině vétřiesky, když dostane strach, přibrzdí a zařadí se zpět. Nakonec ji vítězoslavně předjede v obci a za ní pokračuje osmdesátkou. Předjíždím jej svých obvyklých 120 a kabrio se opět lepí na zadek mého auta. Tentokrát si všímám posádky kabrioletu, uvnitř sedí dva frikulíni, mají melír, náušnici v uchu a vzrušeně na nás gestikulují. Jejich duc duc duc se rozhléhá krajinou, slyšíme jej i v hlučné kabině pragovky.
V další vesnici nás předjíždějí protisměrem na kruhovém objezdu, když jsou před pragovkou, zpomalí a ukazují finger. Vytahuji ruku z okna a také jim ukazuji paroháče, na což reagují prudkým bržděním na 30 km/h v mírném, leč táhlém kopci. Brzdím tak na 33 km/h a kolegiálně jim pomáhám vozidlo do kopce tlačit, když s tím má jejich motor problém. Tatrovácký dvanáctiválec to zvládne hravě. Opět ukazují finger, asi je to jejich forma poděkování. Kopec končí a Escort se rozjíždí rychleji, spolujezdec však náhle přelézá svoji sedačku a na zadní lavici escorta si svléká kalhoty, aby nám mohl ukázat svoji chlupatou zadnici. Pak se rozjíždí, aby jej o kilometr dál zastavily stažené závory.
Najíždím do protisměru, částečně mimo silnici a nacouvávám si tak, aby výpustní kohout hovnocucu byl přímo nad řidičem kabrioletu. Ještě, že jsem nedávno nahradil manuálně ovládaný kohout servomotorem. Tisknu tlačítko a v zrcátku sleduji, jak první litry fekálií opouštějí cisternu. Řidič už je celý hnědý, chce vystoupit, ale nemůže, v otevření dveří mu brání zadní čelo pragovky a v tom, aby vstal, mu zase brání mohutný přiliv hnědé, už mírně nakvašené nadílky, dopadající přímo na něj. Spolujezdec vyskakuje a cosi křičí, přes zapnutou duc duc muziku mu však příliš nerozumíme. Kolem projíždí nákladní vlak, kabina kabrioletu se zvolna plní hnědou břečkou. Tak, ještě deset centrimetrů, pět, dva, kabriolet přetéká, závora se zvedá, dávám plný pravý rejd, jednička, plný plyn, posádka Escortu dostává ještě svůj příděl mastného, černého kouře a odjíždíme pryč. To byl tedy můj dnešní příběh se zmrdem na silnici.
Iěgší ubinqvan hž zar obuhžry arancnqyn. Zhfíz fr cřvmang, žr hobuýpu grkgů an gézn „mzeqv an fvyavpv“ záz hž gnx nxbeág cbxex n gnx wfrz fr ebmubqy ancfng aěpb, pb i gbzgb fzěeh anfgnií abiý rgnyba. Qbhsáz, žr wr gb cbfyrqaí čyáarx b gbz, wnx wrqra anoyoyý účnfgaíx fvyavčaíub cebibmh šxbyí wvaéub anoyoyéub účnfgaíxn fvyavčaíub cebibmh. Wr an čnfr fv anwíg yrcší gézn.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)