Válka s mnohozvířetem II - zpět na článek

Článek krásnej tak, že mi to nedá a musim se taky podělit.
Nejsem zrovna vysokej, spíš tak jako průměrně nízkej, kolem 170. Před tak dvěma lety jsem byl na nějaké akci, kde mě kdosi vyfotil a ta fotka mě docela vyděsila, vypadal jsem tam fakt dost paroubkovsky (před tím, než se z něj stal taky poradce přes všehomíra). Věděl jsem, že rozhodně nejsem twiggy, ale nebavilo mě už se ani vážit, takže jsem svou váhu odhadoval na něco mez 110 a 120 kily. Spolu s problémy s rudou září v glutea maxima způsobenou vysokým tlakem, na kterém se notně podepsala zřejmě i nadmíra kafe (6 kafí denně no problem), mě to vyhecovalo k tomu, že se sebou musim začít něco dělat.

Začal jsem. Něco jsem načetl a provedl dvě změny. Za prvé jídlo. Začal jsem jíst pětkrát denně menší porce jakoby zdravějších jídel. Problém těch jakoby zdravějších jídel by vydal na celej článek, ale dá se zkrátit do tvrzení, že to většinou hůř chutná a moje chuťové buňky jsou až zgurveně zhejčkaný. Takže je třeba ty jakoby zdravější jídla umět dobře ochutit (ne vegetou, ale něčím normálním). Velký dík tady patří známému šéfovi Zdéňovi, kterej mnohým restauracím otevřel oči natolik, že sehnání jakoby zdravějšího jídla, který i dobře chutná, už není hledání jehly v kupce sena. Už jse to spíš tak hledání jehly na šití kůže v návidlí sena. Prostě to jde. Takže se změnou jídla nebyl problém.

Doktor, kterej řešil rudej output, silně doporučil úplně vynechat maso a že prej tlak i váha pudou dolu. Takže jsem v jídle hodně omezil maso. Spolu s tím, že není problém sehnat ty jakoby zdravý jídla v celkem chutným provedení, jsem zjistil, že toho masa fakt nemusim tolik, začal jsem vyhledávat hodně bezmasý věci, ne proto, že bych se chtěl stát vegetariánem z nějakýho přesvědčení, ale ony ty bezmasý věci, když se dobře udělaj, uměj i dobře chutnat – zkrátka jsem začal objevovat hromadu nových chutí, což mně jako gastrokokotovi docela vyhovuje. Kostka ve skluzu ale pořád nemá na mým jídelníčku žádný místo. To je pro mě prostě pořád gastronesmysl po všech stránkách.

Druhá důležitá komponenta změny byl pohyb. Dotý doby jsem zastával tezi, že pohyb člověka přirozeně vzniká v důsledku pohybu dopravního prostředku, takže jako co. Mám to z práce domu ani ne půl dekády kilometrů, takže jsem si řekl, že aspoň zkusím chodit domu pěšky. Běh u mě doteď nepřichází v úvahu, možná kratší sprint za účelem stihnutí autobusu a pak našťouchat plütze nějakým předmětem zpět na své místo. Takže chůze. Praktikoval jsem to takhle úspěšně asi půl roku. Prvních 14 dní mi ukázalo, že jsem na tom fakt špatně, protože ty zhruba 4 kilásky prakticky po rovince mi daly fakt zabrat. Byl jsem zkrátka shnilej jak bedna shnilejch jablek (jo, to taky říkal Zdéňa) a po prvním absolvování týhle štreky jsem nevěděl, jestli se mám rovnou odprásknout, nebo překsousnout jazyk a zkusit to druhej den znova. Nakonec si to sedlo a mělo to velkej pozitivní efekt: kromě redukce mišelína jsem se naučil znova chodit tak, že mi to nedělalo větší problém.

Ve finále jsem se dostal za těch půl roku o baj vočko 20 kilo dolu na nějakých 95. Regulérně jsem jásal, div se nerozbrečel, že už jsem zase docent. No, jenže pak se to zarazilo a dál to nešlo ani párem volů. Znechucen průběhem a vnější změnou režimu dne jsem opět přešel na pasivní pohyb dopravními prostředky. Dneska je to tak, že se pohybuju mezi centem a centem s pěti kilama, spíš blíž tomu centu, aktuálně jsem na počtu dalmatinů. Pociťuju, že nárazový absolvování pěší cesty z rachoty domu opět začíná dělat lehčí potíže, ale zdaleka ne takový, jako na začátku. Pozitivem takových kratochvílí je fakt, že si člověk vypláchne hlavu od práce, která spočívá v sezení u kompu a vymejšlení píčovin.

Co mi zůstalo aspoň z části, jsou stravovací návyky. S tělem mám takovou nepsanou dohodu, že nácek dostane, kdykoli si řekne, protože hlad neni zdravej. Je to projev určité nerovnováhy v těle a jeho protahování způsobuje akorát to, že nácek pak chce víc a bez ohledu na to, zda dostane víc, nebo míň, začne ukládat. Když víc, tak má co, když míň tak má proč (protože si myslí, že přichází bída). Už to není tak pravidelný, jak to bývalo, ale jsou to aspoň většinou ty jakoby zdravý věci. Kafe jsem aktuálně omezil na jedno denně a je to vysloveně režim, protože jinak bych ho zase lil horem dolem a způsobovalo by to další potíže, který nechci, protože jejich eliminace je poměrně dost nepříjemná. V ČB je velmi dobrá pražírna, což je na jednu stranu v prdeli, protože to kafe je až hříšně dobrý, ale zase nemám potřebu si dávat kafe kdykoli a kdekoli, protože kafe z ČB rozhodně neni kdykoli a kdekoli k dispozici a to ostatní prostě v porovnání s ním není dobrý (a to jsem ještě slušný – moje cesta k dobrýmu kafi by taky vydala za článek, ale s majitelem pražírny byl loni rozhovor v Barbarovi, takže by ten článek byl vlastně zbytečný).

Tím se dostávám k tématu článku, pod nímž tady tapetuju. Poradci. To byla asi největší prdel mých bojů s mnohozvířetem. Stačil mi jeden. Taková slečna (kdo by ji chtěl domu, toho upřímně lituju), která naordinovala velmi radikální řez: kalorické tabulky. Jo, tu appku. Pro ty, kdo neznáte: prostě tam přižraní zapisujete, co jíte, s tím, že to ale musíte přesně speficikovat. Přesně zejména kaloricky a jinak nutričně. Je tam neskutečný množství existujících potravin, zejména z obchodů, kolikrát stačí naskenovat čárový kód a upřesnit množství. Jenže tomu brutálně chybní režim gastrokokot, kam se osobně řadím já, a tak je vyplňovvání těchdle píčovin neskutečnej voser. Snídaně – to je asi pět položek: čaj, med, pečivo, pomazánka, kus salámu. Někdy i kus zeleniny k tomu. Všechno po jednom a jednotlivě zvážit a zapsat množství, protože snídaně, která chutná mně, v kalorických tabulkách jako hotový produkt není. Slazený čaj je tam vysloveně přeslazený (v porovnání s mými návyky) a pomázanka, kterou kupuju já, protože je z Německa, neb tady na ni kvalitativně nic nemá, tam samozřejmě taky neni. Je tam prostě hromada konfekce, ale nic pro gastrokokota, kterej se trošku zabývá tím, co jí, co do komponent (co do nutrií už tak moc ne).

Po nějakém čase užívání proběhla návševa výživové poradkyně, která to celé hezky sleduje z pohodlí kanceláře, protože všechny ty věci, co do sebe naskládáte a pracně vyspecifikujete v kalorických tabulkách, tam ona vidí. Konstatování, že tak chaotický jídelníček ještě neviděla, ve mě zbořilo poslední zbytky zábran a vychrlil jsem na ni něco v tom smyslu, že než se takhle trápit s takovouhle hovadinou, tak radši zdechnu tlustej a šťastnej než urvanej specifikací toho, co jsem sežral. Načež jsme se rozloučili, registraci mi následně pomohla vyřešit nová píčovina z dílen EU jménem GDPR (stačilo se zmínit a účet byl pryč).

Od tý doby to lidově řečno jebu, ale ne moc. Pro obědy jsem si našel podnik, kde nedělaj z kostiček v papíru, dobře to chutná a vždycky se tam dá vybrat – a když nic, tak to vždycky zachrání překvapivě salát, protože tam ho fakt uměj nodně dobře. Tak dobře, že tahle veskrze zdravá věc chutná tak dobře, že bych neměl problém si ji dávat i denně. Jenže oni tam mívají i podstatně lepší věci, krapítek to hraničí až s gastropornem (málokde třeba dostanete v poledním menu za přijatelnou cenu luxusní carpaccio, ovšem i zde taky málokdy, protože si lidi stěžovali, že je toho málo, což je ovšem pravda, bo aby se to do tý smysluplný ceny vešlo, tak toho fakt nemůže bejt na najedení). Jediný problém, který je ale dán rukou trhu, jsou někdy až zbytečně velké porce, takže se o to kolikrát v klidu podělíme s drahou polovičkou. Drobná výhoda tohoto podniku spočívá i v tom, že cesta tam trvá 10 minut a čítá cca 800 metrů, takže to není jako často jinde, že máte stravovnu v tzv. docházkové vzdálenosti a v podstatě při přechodu tam a zpět ani nenastartujete nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo spalování.

Boj s mnohozvířetem jsem asi definitivně nevzdal, ale výrazně omezil, a to spíše na boj s potenciálními zdravotními následky plynoucími z jeho vítězství. S jeho existencí jsem v podstatě smířen, na řadu věcí jsem rezignoval, protože jako gastrokokot se fakt radši chutně najím než nasraně popojdu. Ale že bych to přeháněl, říct nemůžu. Zaplaťpámbu za to, že jsem v podstatě skoro abstinent, k čemuž významně přispívá fakt, že prostě nemůžu jít do hospody a dát si jedno dvě pětipiva a přejít to bez úhony, protože po jednom pětipivu neznám nejen bratra nebo sestru, ale nemám pojem ani o čase a především pak ne o prostoru. Zkrátka mi to nedělá dobře na hlavu, jako parťák na chlastačku jsem vhodnej asi jako vegan na vepřový hody. Ale vím jistě (a fakt mi k tomu stačila jedna zkušenost), že výživový poradce je ten poslední, komu bych se chtěl s něčím svěřovat. Tím spíš, pokud by za to chtěl ještě zaplatit.