„Něco ti řeknu. Víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu“
„Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.”
Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.
Nepřipomíná vám to něco? Není vám tento přes 80 let starý text povědomý? Určitě ano. Je to odrazem dnešní doby, stejně tak, jako byl odrazem doby dávno minulé, doby, kdy si naši předkové také dělali naději, že „my to zvládneme“ (německy se to řekne – Wir schaffen das), a ve chvíli, kdy jsme si to přestali říkat my, občané Československa, si to ještě nějakou dobu říkal Angličané a Francouzi. Angličané to nakonec zvládli, Francouzi moc ne.
Před vánocemi opět udeřil islámský radikál, tentokrát v samém srdci Německa, pár kilometrů od Říšského sněmu. Výsledek jeho řádění nebyl až zas tak děsivý, tedy v porovnání s tím, co se stalo před tím v Belgii a Francii. 13 mrtvých je relativně „nízké“ číslo, takže pochod politiků v čele smutečního průvodu se nekonal (kdo by lezl ven v takové zimě, že?) a politici se opět omezili na prohlášení, které jsou jakoby přes kopírák převzaté z minulých let či měsíců. Stačí jen zaměnit místo a počet obětí. Nezklamala ani oficiální média, jejich pokusy celou věc bagatelizovat (to při dopravních nehodách denně v Evropě zahyne daleko více lidí, nejsou všichni stejní atd.) či dokonce zoufalý počáteční pokus vše hodit na polského řidiče zřejmě už nikoho nepřekvapila. Příliš se nerozebírala ani národnost atentátníka, neboť to byl Tunisan, tedy obyvatel země, kde se neválčí a pokud je mi známo, je Tunisko na poměry Afriky docela prosperující stát. V HDP na obyvatele je Tunis dokonce před Čínou, Ukrajinou nebo Vietnamem. To hlavní, že to byl Arab a vyznavač islámu, se moc nezdůrazňovalo.
Ale ani tento atentát není to, co by nás mělo skutečně znepokojovat. Že říkám hlouposti? Ne, je to fakt. Teroristické útoky mají v Evropě dlouholetou tradici. IRA, Rudé brigády, mafie, ti všichni se ještě v nedávné době pokoušeli terorem tlačit na vlády různých zemí, aby vyhověly jejich požadavkům. Nebo jen tak zastrašovali. Nikdy ale nic moc nepořídili a směřování Evropy (či Ameriky) zásadním způsobem neovlivnily.
Zásadní problém Evropy nejsou uprchlíci, ale jejich vlastní občané. Ti, kteří přišli do Evropy před mnoha lety za prací a už v Evropě zůstali. Uprchlická krize tento problém jen zviditelnila, urychlila, ale rozhodně se nedá říct, že by problémy s mimoevropskými přistěhovalci předtím nebyly. Byly jen skryté, a o to horší.
Pokud bych v roce 1989 upadl do kómatu a probudil se dnes, asi by mě ten rozdíl šokoval. V Anglii se mění termíny školních maturit kvůli Arabům, na ulicích je nepořádek, do mnoha čtvrtí se původní Evropan bojí i za bílého dne. Vše se upravuje tak, aby to vyhovovalo „jim“. Ze školních jídelen pomalu mizí naše tradiční jídla, osnovy škol se mění tak, aby i Ahmed a Aranka měli středoškolské vzdělání, ačkoliv mají s bídou na „certificate of apprenticeship“ v jednodušším učebním oboru, při přijetí do zaměstnání rozhoduje barva pleti, nikoliv schopnosti. Začíná platit dvojí metr, jeden pro původní obyvatele, druhý pro přistěhovalce. Každá Arabka je v padesáti čtyřnásobná prababička a do práce jde po prvé tak v 35. Do té doby žije na dávkách. A my se tváříme, jako bychom to neviděli.
Druhé nebezpečí je technologický a vědecký pokrok, který se dostal i do zemí Třetího světa. V Evropě a Americe šel vždy pokrok více méně v souladu s životním stylem. V Africe a Asii ne. Počet obyvatel některých zemí roste geometrickou řadou, zdroje potravy ale zůstávají více méně konstantní. Do zemí v Africe a Asii jsme dovezli penicilín, očkování, zbraně, mobilní telefony, ale nedovezli jsme to hlavní – elementární zodpovědnost. Jak dlouho to může ekosystém naší planety vydržet, je otázka. A jako by toho nebylo málo, ještě těmto lidem dovolíme, aby žili a množili se v Evropě. Jenže – ať se nám to líbí nebo ne, nejsou stejní jako my. Nedá se říct, že jsou horší nebo lepší, ale stejní nejsou. Nemohou tedy fungovat v našem prostředí, protože aby mohli normálně fungovat, potřebují jiný režim. Z našeho pohledu asi nedemokratický, často krutý, občas i nelidský, ale v demokracii našeho typu fungovat nemohou.
Co nás čeká, pokud budeme pořád ustupovat? V lepším případě to, co může turista vidět, když v Turecku vyjde za brány hotelového resortu. Také nás zcela jistě čeká snížení životní úrovně, neboť naše prosperita nestojí na ropě, ale na lidské práci a dobré organizaci. Že na to Turci nebo Arabové nemají buňky, to je veřejným tajemstvím. To by asi nechodili za prací do Evropy. Na horší případ raději nechci ani domyslet.
Přesto, že to všechno dnes již víme, dále pokračujeme v pokusech o integraci, dále marně doufáme, že se stane zázrak a že se počet mimoevropských přistěhovalců v Evropě zastaví. Financují to všechny státy, všechny vláda.
Jako ve Válce s mloky.
08.01.2017 TomTom
(264x známkováno, průměr: 1,14 z 5)