K zakoupení Klausovy knihy Modrá, nikoli zelená planeta mě nepřiměl obdiv k osobě pana profesora, ale tento článek v Technickém týdeníku, který sepsal nějaký ekosocialistický mindfucker ve snaze doložit, že kapitalismus vykořisťuje a znečišťuje áááno. Velmi svérázná recenze se množí nesmysly a celkově připomíná pohádku O milionáři, který ukradl slunce (v moderním podání: O milionáři, který ukradl přirozené klima).
Knihu s podtitulem „Co je ohroženo: Klima nebo svoboda?“, která melouního mozkomora se zkratkou šu tolik rozzlobila, jsem si samozřejmě musel přečíst, protože jsem tušil, že se jedná o atomovou bombu vhozenou do řad ekozmrdstva. A musím říci, že profesor nezklamal.
Klausova kniha samozřejmě není vědecká studie na téma klimatických jevů, ale politickoekonomická úvaha na téma environmentalismu jako politického směru. Klaus vystavěl její obsah na konfontaci myšlenek levicového environmentalismu a liberální ekologie. Kostru knihy tvoří citace myšlenek liberálních ekonomů, neoteplených klimatologů, vědců, ekonomů a novinářů, přičemž Klaus tyto příspěvky komentuje, dále rozvádí nebo je zasazuje do tuzemských poměrů.
Jak je u Klause zvykem, jeho argumentace je precizní a subjektivní, místy proložená krutou ironií a sarkasmem. Pokryteckým předstíráním objektivity v duchu politické korektnosti se Klaus nezatěžuje. Klaus bez výčitek hned v úvodu přiznává, že většina publikací známých environmentálních doomsayerů je apriori nedůvěryhodná a má politický účel nebo vychází z korupce vědců snazším přístupem ke grantům. Nedůvěryhodnost enviromentalistického „hlásání zkázy“ demonstruje na osobě Paula Ehrlicha, jakéhosi dědečka světových doomsayers a ekolháře první kategorie, který například v sedmdesátých letech předpovídal, že v roce 2000 zmizí z mapy Anglie.
Osobně mě nejvíce zaujala kapitola druhá, dotýkající se odlišného chápání zdrojů v ekosocialistickém a liberálním pojetí. Klaus zde ponejvíc vychází z Juliana Simona. Konstatuje to, co každý člověk podvědomě chápe, totiž že cena zdrojů je funkcí lidských znalostí a dovedností, tedy schopnosti tvořit technologie, které zdroje využijí. Demonstruje to na jednoduchých případech, například nulové ceně ropy v dobách stavitelů pyramid. Bez odpovídajících technologií zdroje žádnou cenu nemají a díky novým technologiím mohou dosavadní zdroje svoji cenu ztratit. Přirozeně oceněné zdroje pokládá Klaus za nevyčerpatelné.
Klaus neuznává „klimatickou krizi“ jako jev, vliv člověka na zvyšování teploty pokládá za nedoložený a její důsledky nevnímá pouze jako negativní, ale nachází i pozitivní. Odmítá environmentalismus. Odmítá poroučení větru dešti a odsuzuje zpupnost, s jakou se ekosocialisté staví přírodě a jejím zákonům. Proti ochraně životního prostředí nenamítá nic. Navrhuje, že by každý měl začít sám u sebe a soustředit se na maličkosti v běžném životě. Lidskou kreativitu a schopnost řešit problémy vidí Klaus jako základ pro řešení možných ekologických problémů, její podmínkou je ovšem tvůrčí a podnikatelská svoboda neomezovaná regulačními zásahy ekosocialistů.
Princip preventivní opatrnosti by podle Klause měl vždy být podložen analýzou nákladů a benefitů, přičemž by měly být zohledněny nejen náklady na provedení nějaké akce, ale také z neprovedení nějaké akce (náklady promarněné příležitosti). To je ostatně známý Klausův výrok.
Klaus se několikrát dotkl i toho, jak a za pomoci jakých prostředků environmentalisté komunikují svoje teorie veřejnosti. Dokonce pojmenoval i jednu z vlastností enviropropagandy, totiž náhlé mizení teorií, které ještě včera představovaly její základní kámen a pak ze dne na den zmizely ze slovníku oteplených sdělovacích prostředků, protože se podařilo doložit, že vycházejí ze špatných teoretických základů (např. tzv. hokejkový graf, na kterém environmentalisté stavěli v minulých letech svoje konstrukce).
Klausovo „Místo o životní prostředí usilujme o svobodu“ stojí v seznamu doporučení, tvořícího poslední sedmou kapitolu, na prvním místě.
Kniha je proložena vybranými citáty příznivců i odpůrců environmentalismu. Některé z nich jsou důvodem k vážnému zamyšlení nad naší dobou a nad tím, proč se asociálové vyšplhali na mocenském žebříčku napříč společností nahoru.
Postupně ke konci knihy Klaus poněkud ubírá na počáteční brilantnosti a místy se zbytečně hnípe v rozporech, které se vyskytují v enviromentalistických dogmatech. Sice chápu, že inteligentnímu člověku a bystrému pozorovateli jako Klaus činí sadistické potěšení sledovat narůstající počet rozporů a zjevné díry v argumentaci ekosocialistů, ale myslím, že Klaus právě tohle zapotřebí nemá, protože jeho myšlenkové schopnosti kvality mozkových procesů environmentálních guru zcela zřejmě předčí. Stejně tak jsem si při čtení knihy uvědomoval zcela evidentní převahu Klause na intelektuálně žvanivým Havlem, pokud jde o formulaci myšlenek.
Klausův knižní počin mi udělal velkou radost. Jedná se o malou bibli ekozmrdobijce. Jsem rád, že v čele České Republiky po dlouhé době stojí osobnost, která si dovede vlastní názor nejen vytvořit, ale dovede jej i přesvědčivě formulovat a hájit. Doufám, že se tato vlastnost bude přenášet na další a další z nás.
(6x známkováno, průměr: 1,67 z 5)