Na konci listopadu předloňského roku jsem byl v naší metropoli změřen hlídkou policie ČR. Stalo se to při zkušební jízdě předváděcím vozidlem v místě připomínajícím městskou periferii.
Ukázkově nebezpečné místo, široká, rovná, přehledná komunikace, slabý provoz, chodec žádný, škola žádná, jen hřbitov, u kterého měli policajti umístěné vozidlo s radarem. Důvod této silniční buzerace byl tedy jasně fiskální, s bezpečností provozu to nemělo nic společného.
Mladý policajt mi oznámil, že jsem na padesátce jel 76 km/h, že to je za dva body a pokuta 2 tis. Kč a zda jsem ochoten na místě zaplatit. Naměřená rychlost se mi zdála příliš vysoká, a to z vícero důvodů. Řídil jsem vozidlo jiného typu než na jaké jsem zvyklý, navíc cizí, jel jsem do kopce po vyjetí ze zatáčky a v houstnoucím šeru. Nicméně jsem se na ukazatel rychlosti v okamžiku změření nedíval a jak je známo, zdání klame. Proto jsem policajta požádal o předložení nějakého důkazu o naměřené rychlosti. Začal mi vysvětlovat cosi o tom, že vůz s radarem stojí u lampy č. 19 u hřbitova, čímž mi chtěl naznačit, že mi nic nemůže předložit. Odvětil jsem, že k žádné lampě u hřbitova nebudu chodit a trval na předložení důkazu. Zopakoval mi, že to není možné, a proto jsem mu sdělil, že v tom případě nic platit nebudu. Se zachmuřenou tváří na mně vybafnul osvědčené zaklínadlo: “V tom případě budu celou záležitost muset předat do správního řízení kde vám hrozí pokuta až pět tisíc“. Má odpověď byla stručná: „Předejte“.
Vzal si moje doklady a odebral se do služebního vozidla. Vyhrabal se z něj po době asi tak pětkrát delší než jakou by průměrně gramotný člověk potřeboval k opsání těch několika písmenek a číslic do formuláře. Chmury byly tytam a s téměř veselým výrazem mě požádal abych si zkontroloval správnost údajů v Oznámení přestupku a pak to podepsal. Zkontroloval jsem a podepsal (tady jsem udělal chybu, nic jsem neměl podepisovat a jeho žádost o zkontrolování mých personálií jsem měl odmítnout s poukazem na to, že nejsem jeho nadřízený abych kontroloval jeho práci), policista sáhl po papíru, aby si jej vzal zpátky. Uhnul jsem s ním a řekl jsem mu: „Moment, teď budu chvíli psát zase já“. Lehce zkoprnělý pohled svědčil o tom, že na tento typ reakcí buzerovaných řidičů není řádně psychologicky vyškolen. Do příslušné kolonky jsem napsal své námitky a připojil svůj podpis. Na závěr jsem se dotázal, zda podle jeho názoru došlo k naplnění principu materiality přestupku. Z jeho odpovědi bylo jasné, že vůbec netuší o čem mluvím, rozloučil jsem se jedovatou poznámkou o tom, že ničemu nepomohl a nic neochránil. Nicméně jednání bylo po formální stránce oboustranně naprosto korektní.
Začátkem února mi z magistrátu poslali příkaz o uložení pokuty ve výši 2.500,- Kč, proti příkazu jsem podal odpor. Na sedmého dubna jsem byl předvolán k řízení o přestupku. Odbor dopravních přestupků se nachází v Jungmannově ulici, v solidním prvorepublikovém Škodově paláci. Při této příležitosti jsem si nemohl nevzpomenout, kterak alpský troll Böhm v době, kdy z primátorského stolce řídil modrooranžovou korupční mašinerii, tuto lukrativní budovu „výhodně“ levně prodal a následně zpětně draho pronajal. Při pohledu na velkoryse pojatou rekonstrukci budovy jsem zas přemýšlel o tom, kolik set miliónů skončilo v kapsách vrchního horolezce a jeho nosičů vody.
V kanceláři mě přivítal úředník s titulem Bc. Kromě pevného úmyslu bránit se všemi legálními prostředky (obstrukce a zdržovací taktiku ovšem nevyjímaje) pokusům tohoto estébáckého, zkorumpovaného a profízlovaného státu mě nesmyslně šikanovat, jsem neměl žádný plán jak postupovat. Držel jsem se proto zpátky, nechal iniciativu na úředníkovi a sledoval jeho postup. Byl jsem poučen, seznámen s obviněním a spisovou dokumentací, poté jsem byl vyzván k vyjádření k obvinění. Vše bylo protokolárně zaznamenáno, včetně mých požadavků na doložení některých skutečností souvisejících s legálností postupu policie a vyjádření mého přesvědčení o buzeračním charakteru počínání policie. Závěrem jsem si vyžádal spis, který mi byl v kopii následující den předán. Nakonec mi Bc. sdělil, že zváží další postup.
Druhé ústní jednání o přestupku se odehrálo v polovině května. Shodou okolností den před tím policie provedla na megaztrátu hl. m. Prahy razii zaměřenou na korupci zkušebních komisařů a čtrnáct z devatenácti jich zatkla. Cestou na jednání jsem si příjemně pohrával s myšlenkou na nějakou vtipnou poznámku na toto téma. Bc. mi hned v úvodu sdělil, že na toto jednání jako svědky pozval policisty, kteří kontrolu prováděli. Napadlo mě, že by to mohlo být docela zajímavé, ovšem skutečnost předčila mé očekávání.
První šel na řadu policajt, který se mnou vedl jednání a byl nucen si vyslechnout moje kázání na téma policejní šikana. Po poučení byl dotázán co může k předmětné záležitosti uvést. Policista na otázku reagoval slovy: „K jaké záležitosti?“ Úředník opáčil: „K té, kvůli které jste byl předvolán“. „A kvůli čemu jsem byl předvolán?“ pokračoval nevzrušeně v dotazech policajt. Úředník již začínal být nasraný: „Máte to napsané v předvolání, včetně čísla jednacího. Podíval jste se na to?“ „Ne“ , odvětil policajt s výrazem naprostého nezájmu. „A co tedy můžete k projednávané záležitosti uvést?“ „Nic“, děl nevzrušeně mladý policejní frajtr. „A to mám jako napsat do protokolu?“ běsnil Bc. „Ano“, odpověděl policajt s výrazem tuláka po hvězdách. Po chvilce infarktového ticha se již ozývalo jen vzteklé klování do klávesnice. Na výzvu Bc., zda mám k předvolanému svědkovi nějaké dotazy jsem odpověděl, že za této situace nikoliv.
Výslech dalších dvou policajtů probíhal velmi podobně a dopadl naprosto stejně. Zpestření bylo v tom, že druhý v pořadí se projevoval jako drzý a agresivní spratek. Vzpouzel se požadavku na prokázání totožnosti předložením služebního průkazu a odmítal se smířit s tím, že jako svědek nemá nárok nahlížet do spisu. Nechápal jsem, jak takový psychopatický zmetek mohl projít vstupními psychotesty při přijímání k policii. Naproti tomu třetí kousek se evidentně nacházel ve stavu duševního útlumu, po celou dobu jednání prakticky spal s otevřenýma očima. Celkový dojem z vystoupení policejního dorostu je naprostá katastrofa. Představa, že tito nezodpovědní ignoranti s nulovou právní gramotností jednou postoupí do funkcí náčelníků, je děsivá.
Odbor dopravních přestupků jsem opouštěl v mírně euforické náladě. Přemýšlel jsem o tom, čeho chtěl Bc. výslechem policajtů dosáhnout.I kdyby se na výslech řádně připravili, tak mohli udělat jen to, že by si v archivu vyhledali oznámení o přestupku a přečetli si jej. Pochybuji, že by si byli schopni vzpomenou na nějaké podstatné skutečnosti, které by přispěly k mému usvědčení. Do protokolu by tak mohli uvést jen to, že věc se stala tak jak je popsaná v oznámení o přestupku, tečka. A to mohli klidně říct (a vlastně nalhat cokoliv) i bez jakékoliv přípravy.
Do dvou týdnů mi přišel přípis oznamující, že řízení bylo zastaveno, protože se nepodařilo prokázat, že přestupek byl spáchán.
Malé shrnutí na závěr:
– odporovat policejní a správní buzeraci jsem se rozhodl proto, že mě tento (náš, společný) neskutečně zkorumpovaný, morálně zdevastovaný a blbci a šmejdy vedený stát dlouhodobě sere
– teoretickou průpravu k jednání s policajty a správním orgánem jsem čerpal pilnou četbou webu D-FENS
– ke kladení odporu musí být člověk rozhodnut ještě dříve než policajt otevře klapačku
– policajti a správní úředníci nejsou žádní přeborníci na přemýšlení, velmi dobře ovládají rutinní používání různých vychcaných úskoků a triků, lží a vydírání a své psychologické převahy v osobním jednání (ovšem pouze v uniformě a na silnici), mimo tento rámec, např. ve věcné argumentaci, se jim moc nevede
– právní povědomí mladých policajtů je zoufalé, téměř nulové
– správní orgány a policie se ani trochu nemají v lásce a požadavek druhé strany na spolupráci zcela evidentně považují za hrubý zásah do svého pohodlí, podle toho také probíhal výše popsaný výslech, opovážlivému úředníkovi bylo potřeba dát pořádnou lekci aby si už příště policajty z Prahy 4 nedovolil obtěžovat
– příběh s nejasným výsledkem (viděl jsem to tak půl na půl, v lepším případě) skončil po velmi zajímavém a ke konci nečekaně veselém průběhu naprostým vítězstvím
– jediným nákladem byl ztracený čas, ale přineslo mi to silné osobní zážitky, zkušenosti a odhodlání postupovat v budoucnosti stejným způsobem, bude-li to potřeba
Nebát se a nenechat si srát na hlavu.
(5x známkováno, průměr: 1,20 z 5)