Ťuťu ňuňu

Featured Image

Dovolil bych si volně navázat na oba články o psech. Vcelku se s autory, až na několik nepodstatných detailů, v názoru na psí problematiku shoduji. Existuje ale ještě jeden tvor, který mi svojí přítomností dovede zkazit nejedno příjemné odpoledne.

Se psy a vůbec zvířaty obecně má společného to, že je oblíbeným zdrojem legračních a někdy spíše zděšení budících scének v pořadech typu „Natoč to“. Mimochodem, napadlo vás někdy, proč ti lidé ve studiu dostávají jako odměnu za své trapné scénky kamery, když je jasné, že už nějakou vlastnit musí?

Jsem tak trochu netýkavka. Nesnáším, když se o mě v MHD někdo otírá či do mě strká, šťouchá do mě zavazadly, případně mi kašle za límec, chrchlá do obličeje nebo smrdí jako rasův pytel. Nemám rád, když lidi dělají na veřejnosti rambajz, tedy křičí, hlučí, ječí, pískají a nahlas se smějí.

Teď si představte, že si v poklidu sedím někde v restauraci a najednou do mě začne cosi žďuchat. Nebo se bez varování ozve pekelný řev. Otočím se a zaskřípu zuby. Mluvím o malých dětech, a sice o skupině věkově zhruba do tří let. Nechci budit dojem, že bych obecně děti nesnášel. Zatím vlastní nemám, ale jsem si jist, že je rád mít budu. Protože moje děti určitě budou hodné. A jestli budou dělat bugr, tak ty parchanty zfackuju a bude klid. Cizí děti jsou mi zcela lhostejné, nicméně sem tam jim preventivně pohlavek dám. Pokud mě obtěžují svým křikem nebo lumpárnami, začínám být obvykle velmi nevrlý. Zvlášť když se ochomýtám někde kolem mateřské školy či na pískovišti, to jim pak někdy hrozím i holí.

Svízel s malými dětmi je ta, že se jejich chování na rozdíl od psů nedá dostatečně korigovat. Bohužel se časem stanou chytřejšími než psi, a tak se z vodítka dokáží odvázat. Nepřiběhnou k noze a nejde jim nasadit náhubek, protože na děti se nevyrábějí. Na rozdíl od zvířat malý člověk není věc, nelze jej utratit, či zavřít do útulku, a tak může být soužití s ním nesnadné. Řešení rumunských žebraček s flaškou naplněnou rumem je sice účinné, ale to ji jako rodič raději vypiju sám.

Nedávno jsme byli v nějaké kavárně. Hned ve dveřích jsem zmerčil mladou maminku s kočárkem, kterak sedí u jednoho ze stolečků. Pročež jsem volil místo od zmíněného stolečku co nejvzdálenější. Tam zas někdo hulil, nicméně to pro mě představovalo menší zlo. Sotva jsme usedli, zjevila se v kavárně rodinka čítající maminku, fotříka, bábu, dědka a hlavně malého harantíka cca kolem 1 roku věku. K mému zděšení si to štrádovali rovnou k nám a rozbili tábor hned vedle. Dítě ihned začalo vyvíjet činnost, cosi žvatlalo a lozilo kolem našeho stolečku. Po chvíli jej tatíček začal vodit dokola koukolem a předříkával mu nějaké kraviny, přičemž se pohybovali cca 20 cm ode mě. Občas dítě radostně zavýsklo, asi to byl pro něj extrémní odvaz. Zbytek famílie se nadšeně bavil o nejnovějších pokrocích pokračovatelíka rodu. Musím říci, že mě to neuvěřitelně nervovalo a koukal jsem co nejrychleji z podniku vypadnout.

Jednou jsem v samoobsluze narazil na prvotřídního fracínka. Jednalo se o asi tříleté dítě s otcem. Hajzlíček si furt něco vymýšlel, pořád na všechno hrabal a neustále cosi vyžadoval. Pokud nebylo jeho přání v mžiku splněno, začal neuvěřitelně hlasitě a protivně vřískat.

Co mají tyto příklady společného? Vyskytují se v nich děti na místech, které pro ně nejsou určeny. Někteří rodiče totiž mají pocit, že musí s sebou tahat své caparty všude možně. Musí jezdit na nákup oba rodiče? Nejde to zařídit tak, aby jeden z nich zůstal doma a dětičko hlídal? Obdobně kavárny a restaurace, kde špunti nejen ječí a šijou sebou, ale nezřídka kolem sebe kydají vše co je určeno k nasoukání do žaludku. Jsou děti schopny v tak nízkém věku pochopit výklad průvodce na zámku a užijí si sraz motorkářů či demonstraci KSČM? Dalo by se namítnout, že můžou nastat situace, kdy neposedu nemá kdo hlídat. To lze pochopit, ale jde tu hlavně o případy, kdy se rodinka rozhodne, že se svátečně obleče, půjde korzovat po městě a cestou vymete všechna lidnatější místa i se svými parchantíky. Jsou zde však ještě ostatní lidé, a ti mají nárok na klid a pohodu. Ne každý je zvědav jak Evženek hezky slintá.

Pročež nabádám, abychom se my bezdětní semkli a společně hájili svá práva. A to jako zákazníci i provozovatelé míst, kde by děti neměly co pohledávat. Prvním varováním odrazujícím od vstupu by mohla být nálepka na dveřích s přeškrtnutým batoletem. Koho by to netrklo, čekal by na něj ochranný příkop přede dveřmi na šířku kolečka kočárku. V podniku by byly zvláštní boxy obehnané protihlukovými bariérami a jemnými sítěmi, které by zachytávaly vyplivnuté jídlo. Stoly by byly z nerezu, stejně jako podlaha kolem, a po skončení hodování by se dětský box vystříkal hadicí. Při placení by se účtovala dětská přirážka, takzvané „obtížné“. Na ostatních stolcích by byl umístěn varovný bzučák který by personál aktivoval při vstupu nepříjemné rodinky do objektu.

Zákazníci by se mohli preventivně vybavit špunty do uší a pláštěnkou s obrázkem strašidla, které by děti odpuzovalo. Mohl by jím být třeba bývalý premiér Zeman v pohotovostní poloze na dalšího panáka becherovky s hlavou na stranu a pootevřenou hubou. Poněkud náročnějším vybavením by byly speciální lepicí desky, které by se v případě nouze rozestavěly na podlahu kolem, vymezovaly zákazníkův životní prostor a zachytávaly batolata mířící směrem k němu. Nespokojení hosté by mohli dát najevo svoje pohoršení třeba hlasitým prozpěvováním, které by dětský křik přehlušilo. Při pokydání jídlem by mohli zahájit odvetné bombardování.

Jistě vás napadnou i jiné možnosti jak účinně znemožnit vykutálené rodince, aby vás terorizovala prostřednictvím svého potomka. Ale pamatujte, děti za nic nemůžou. ;-)

12345 (3x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
271x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2017