Akční střelba z křesadlovek je v našich končinách relativně nová záležitost. Vyvinula se zcela specificky v Trappers´ Corralu. Prvopočátek lze hledat v klasické terčové střelbě v rámci corralu, kdy si zájemci o starší období osídlování Ameriky (takzvanou „starou dobu“ – cca do roku 1820) začali pořizovat odpovídající zbraně a hlavně se s nimi někteří z nich i naučili zacházet.
Majitelé perkusních zbraní měli již dříve možnost střílet různé akční disciplíny (většinou na akcích osmé kavalérie, posléze i na některých vlastních) a když se konečně křesadlové zbraně a příslušné dovednosti dostatečně rozšířily, došlo i na akční křesadlové střílení.
Průběžně se vyvíjela i pravidla střelby a terče, první verze pravidel vznikla krátce poté, co se v rámci corralu začalo střílet, později se pravidla střelby stala dokonce součástí stanov „Westerners International CZ“ a tím se dostala do kategorie střeleckých organizací. S tím je spojeno i proškolování rozhodčích.
Do konce roku 2004 pravidla WI CZ rozeznávala u křesadlovek dvě kategorie zbraní – křesadlovou mušketu (s hladkým vývrtem) a křesadlovou pušku (s drážkovaným vývrtem) bez bližších specifikací. Podle typu zbraně bylo odstupňováno i bodové hodnocení. Po ME v Opařanech (2004) si majitelé armádních mušket prosadili ještě rozdělení obou kategorií na civilní a vojenskou, které se liší technickými specifikacemi a dnes i způsobem nabíjení, což řeší novela pravidel ze zimy 2005/2006 (po explozi na mistráku v Lišově). Jak je uvedeno výše, do konce roku 2005 byly specifikovány jen základní kategorie a nebylo řešeno nabíjení (každý ládoval, jak uměl), přičemž už tehdy platilo, že vše potřebné musí mít střelec u sebe (na sobě). Nebylo možno odkládat propriety na stolky či na zem, pokud to přímo nevyžadoval popis situace na stanovišti.
U mušket byly upraveny technické specifikace – civilní mušketa může mít kompletní miřidla (mušku a hledí) a nejrůznější ráži, armádní mušketa musí odpovídat vzhledem a ráží danému (zavedenému) vzoru a smí mít jen mušku (či záchyt na bodák, mušku suplující), což je ale z historického hlediska nesmysl.
Druhý rozdíl byl stanoven ve způsobu nabíjení (platí pro muškety i pro pušky).
Civilní zbraně jsou nabíjeny z prachovnice (od konce roku 2005 z bezpečnostních důvodů povinně přes oddělenou odměrku). Střelu a ucpávku používá střelec dle svých zvyklostí, použití nabíjecí destičky s předpřipravenými střelami balenými ve flastru je běžné. Nabiják nemusí být mezi výstřely vracen do úchytu na zbrani (lze ho „odložit“ do holínky, úchytu na opasku či za řemínek přidržující krátké leginy, opřít o něco či zapíchnout do terénu).
Armádní nabíjení je založeno na papírových nábojích – papírových dutinkách s kulí a prachem. Střelec klasicky ukousne konec dutinky (cartridge), nasype prach na pánvičku, zbytek do hlavně, zasune do hlavně kuli nabijákem a musí po každém nabití (před výstřelem) vrátit nabiják do úchytu na zbrani. Obecně má armáda používat nabíjení dle „drilu“ (příslušných vojenských předpisů dané doby, poupravených dle dnešních bezpečnostních pravidel).
Jak je zmíněno výše, střelec musí mít vše potřebné u sebe (na sobě). Veškeré potřeby – střelivo, nářadí, křesací kameny atd., má v naprosté většině případů v brašně zavěšené spolu s rohem a odměrkou na prach křížem přes rameno. Umístění dalších propriet (prachovnice na pánvičkový prach, nabíjecí destička) je silně individuální. Osobně nosím malou prachovničku na krku a nabíjecí destičky mám dílem za opaskem a jednu zavěšenou na levém zápěstí, jiní střelci mají obě prachovnice umístěné na boku spolu s brašnou, nebo spolu s nabíjecí destičkou na řemínku na krku, případně mají vše v menších brašničkách na opasku. Další drobnosti mohou být umístěny ve schránce v pažbě pušky (patchbox).
Vojsko používá patrontašky na opasku, ve kterých nosí připravené cartridge, vše ostatní má též uloženo v brašně, zavěšené spolu s rohem křížem přes rameno.
Při „civilním“ nabíjení většinou střelec levou rukou přidržuje zbraň (často též nabíjecí destičku) a pravou provádí většinu úkonů. Vypadá to (u mě) zhruba následovně: přemístím nabiják z pušky do pravé leginy, v ohbí levého lokte přidržuji zbraň opřenou pažbou o zem a oběma rukama odměřuji dávku prachu z rohu do odměrky, pak přendám odměrku do pravé ruky, posunu si zbraň, nasypu dávku do hlavně, pustím odměrku (je na řemínku spojená s prachovnicí), posadím na ústí hlavně nabíjecí destičku (mám ji zavěšenou na levém zápěstí), přičemž ji spolu se zbraní přidržuji levou rukou. Pravou rukou se chopím nabijáku a zasunu střelu na doraz do hlavně. Pak vrátím nabiják do leginy (levačka pustí destičku a nadhodí zbraň), pravou rukou natáhnu kohout do mezipolohy (zhusta ale na doraz), nasypu dávku prachu na pánvičku a zavřu ji. Namířím, vypálím, profouknu hlaveň a proces se opakuje.
Vojsko provozuje většinu těchto činností pravou rukou, zatímco levá přidržuje zbraň. Voják zvedne zbraň, natáhne kohout do mezipolohy (nebo na doraz), vyjme papírový náboj (cartridge) z patrontašky, ukousne (přesněji – utrhne zubama) jeho konec, nasype prach na pánvičku a zavře ji, postaví zbraň na zem, nasype zbytek prachu do hlavně, za ním nacpe kuli, vytáhne nabiják, zasune kuli do hlavně na doraz, vytáhne nabiják a vrátí ho do objímek pod hlavní. Zamíří (přitom natáhne kohout na doraz (pokud už tak neučinil dříve), vystřelí a proces se opakuje.
Výše uvedené popisy jsou pro praváky, leváci samozřejmě pracují v „opačném gardu“. Vypadá to složitě, ale ve skutečnosti to jde dost rychle, a pokud to křeše, nejsou dvě až tři mířené rány za minutu žádný problém.
Nabíjet a střílet se dá v nejrůznějších situacích a pozicích, nejjednodušší je to ve stoje, „nejveselejší“ vleže. Pro dobrou funkci zámku je třeba mít kvalitní a ostré křesací kameny (nejlepší je obyčejný pazourek), pro pevné uchycení v kohoutu by měly být kameny v zadní části obalené nějakým měkčím materiálem – kůží či olověným plechem. Způsob nabíjení u „civilů“ je silně individuální, velmi se osvědčily nabíjecí destičky. Do hladkých hlavní je ideální nabíjet kouli přes dobře promaštěný plátěný či kožený flastr, drážkované hlavně mohou mít své specifické požadavky. Je ale nesporným faktem, že zbraně s hladkými hlavněmi se nabíjejí snáze a rychleji, než zbraně s hlavněmi drážkovanými. Vojenské cartridge byly původně smotávané z neklíženého papíru a držel je pohromadě kousek provázku. V současnosti je přístup k jejich výrobě ryze individuální a někteří jedinci je mají dokonce lepené. Většinou jde ale o pečlivě namotanou dutinku z libovolného druhu papíru, obsahující kuli a příslušnou dávku prachu. Konce dutinky bývají buďto oba pečlivě zpřehýbané, nebo konec na straně kule zakroucený a druhý pak přehýbaný (někdy bývají oba konce zasunuty do sebe), aby cartridge tvořil kompaktní balíček a nerozpadal se sám od sebe. Rozměry jsou dány ráží zbraně a dávkou prachu.
Vlastní střelba probíhá na standardních střelnicích v úlohách navozených tak, aby pokud možno odpovídaly nějaké reálné situaci – obrana srubu či tábora, střelba z koně (dřevěného), kanoe, žebřiňáku, kadibudky, atd…, vše v časovém limitu. Situace jsou často zpestřeny tím, že kromě střelby je nutno provést ještě další úkony – většinou je nutno posbírat zbraň a potřebné propriety, které jsou uloženy jinde, než se nachází střelec (startovní pozice), nebo se střílí postupně z několika míst. Mění se charakter terčů jak po stránce materiálu, tak tvaru – plechové, papírové, asfalťáky, pevné a pohyblivé, kruhy, figury, zvířata, často odlišené barvami či kryté „rukojmím“, liší se i vzdálenosti (cca od 10 do 50m, ale i 70-100m, pokud to dovolí rozměry střelnice). Počet ran a časový limit se mění soutěž od soutěže, trendy vedou k rychlejším a jednoznačnějším stejdžím (stage = stanoviště), aby soutěže „odsejpaly“, přičemž hlavní (a nepřekročitelné) limity jsou bezpečnostní.
Většinou se startuje s první ránou nabitou bez prachu na pánvičce, měření času probíhá na velkých akcích protimerem (multifunkční měřák, spouštěný v akci zvukem prvního výstřelu), na menších si musí rozhodčí vystačit se stopkami. Konec úlohy buď ohlásí střelec po poslední ráně, nebo mu jednoduše vyprší časový limit (což je přesněji dáno propozicemi a pravidly).
Podmínkou pro účast je stylové odění, výstroj a výzbroj, odpovídající době, jíž se ten který střelec zabývá, tím vypadávají ze hry plasty, syntetika a nejrůznější lehké kovy. Z nestylových doplňků jsou z bezpečnostních důvodů povinné ochranné brýle a ochrana sluchu. Leckdy to působí příšerně, ale v minimálně jednom případě toto opatření zabránilo těžkému úrazu.
(3x známkováno, průměr: 3,00 z 5)