Na rozdíl od rasově motivovaného nepřinesení piva nebyla moje zkušenost z neděle 27.6. způsobena spektrálně nepřijatelným provedením gesichtu. Byla způsobena fotbalem.
Už jsem si (nerad) zvykl na určitá specifika života v Čechách, shrnutelná do věty „co chci mít provedeno dobře, musím si udělat sám“. Tedy, ne že bych na tohle nebyl zvyklý už několik desítek let z doby, kdy jsme byli členy východoevropské unie RVHP. Spíš je to rozčarování z faktu, že tenhle princip pořád ještě nezmizel. Jakž takž ještě rozumím, že na větších prosperujících firmách mohou vohnouti úspěšně dlouho parazitovat – oni se „pouze“ vezou na káře, kterou táhne někdo jiný. Hůř ale nechápu jak je možné, že vohnoutismus funguje i tam, kde by to přece mělo být přímo proti zájmu vohnouta – v malých soukromých firmách.
Poprvé jsem se s tímhle setkal v opravně motocyklů v Táboře, kam jsem svěřil motocykl na výměnu pístních kroužků. Místo tří neděl to trvalo šest, přestože měsíc před předáním do opravy věděli, co všechno mají objednat. Na pobřeží Korsiky jsem pak zjistil, že v motoru chybí litr oleje a po návratu domů i příčinu. Odborný mechanik nasadil stírací kroužky obráceně, tj. hlavou dolů. Jejich zkosení tudíž fungovalo obráceně a stíraly olej do spalovacího prostoru.
Druhá zkušenost pochází z drogerie, kde neměli Kanagom a na žádost o nějaké podobné acetonové lepidlo mi paní podala Chemoprén. Upozornil jsem ji, že budu lepit dřevo a na to se kontaktní lep nehodí. Nabídla kontaktní lepidlo na boty…
Postupem času jsem přicházel do styku se stále otřesnějšími případy soukromého vohnoutismu, takže dnes registruju jako běžné, že mají cukrárny a kavárny v neděli odpoledne zavřeno (ale ve všední dny dopoledne otevřeno) a že instalatér, který na dotahování chromovaných matic používá hasák a odkládá jej na dlaždice upuštěním pořád nachází zákazníky.
Po minulé neděli věřím i v nerušeně pokračující existenci restaurace Bohemia v Českých Budějovicích. V půl sedmé jsme objednali pití a když nám bylo doneseno, poučila nás pinglice, že jestli chceme něco jíst, máme si to objednat hned, protože v osm zavírají. „To víte, je ten fotbal“, dodala spiklenecky, jakože to přece musíme pochopit. Následně jsme zaujali strnulou polohu „udivené sousoší“ a kdybychom měli na svraštělých čelech LED diody, divoce by se byly rozblikaly za šumění větráčků.
Následující krátká, intenzivní výměna informací bohužel potvrdila ten nejméně pravděpodobný výsledek analýzy. Hospoda zavírá v osm proto, protože se její zaměstnanci (majitel?) chtějí dívat na fotbal. My, jakožto hosté, máme smůlu, protože nás fotbal nezajímá. Dodám ještě – jakožto hosté, kteří tam poslední zhruba rok poměrně pravidelně utráceli za večeře a nápoje.
Ukončení návštěvy podniku bylo ovšem také naprosto typicky české. Uhodli jste – pinglice po našich poznámkách nasadila uraženě kyselej ksicht. I to je v českých hospodách zažitým zvykem. Kyselý ksicht je standardní reakce pinglů (nezaslouží si profesní název číšník) na jakoukoli připomínku hosta. Kyselého ksichtu jsem se v různých zařízeních dočkal i po poukazu na zřejmou zkaženost jídla, po zveřejnění nalepené špíny (nalezono pod knedlíkem, kterým byla dovedně zakryta), po žádosti o čistou skleničku a samozřejmě poté, co jsem neuznal za vhodné zaokrouhlit cenu nahoru. Ostatně, tohle dost pravděpodobně znáte taky – pingl oznámí 98,- korun, vy mu podáte stovku a dokud jasně neřeknete STO, bude se neuvěřitelně trapně dlouho vrtat ve šrajtofli a rejdit prsrem po dorbných, dokud vám to nebude natolik blbý, že teda řeknete STO, abyste už konečně mohli jít domů. A ti dosud normální hosté, kteří neseznali, že by si pingl ony dvě koruny zasloužil třeba příjemným vystupováním a rychlostí obsluhy, ti si vyslouží Kyselý ksicht.
Ale dost nářků a v ušetřeném čase bude dobře vyhledat další podnik. Beztak vidím že jsem nikomu nic objevného nesdělil – alespoň ne těm, kteří mají jako já rádi divadlo Járy Cimrmana a taky si vzpomněli na dokonale výstižnou větičku „otevřel jsem si hospodu a teď mi sem chodí lidi“.
(Zatím nikdo nehlasoval)