S měsíčním zpožděním jsem si přečetl článek kolegy Challengera o „kapřících ve zdravotnictví“ včetně komentářů a mimo nového oblíbeného serveru jsem získal pár argumentů pro zavedení povinného semestru základů ekonomie na lékařských fakultách.
Nebudu se věnovat úplatkům jako takovým, považuji je čistě subjektivně za podvod vůči zaměstnavateli a podvůdek vůči pacientovi, zatím jsem žádný nevzal a nehodlám své názory měnit. Čemu se naopak věnovat budu, je pár lékařských mýtů a z nich vyplývající laikovi nepochopitelné problémy našeho zdravotnictví.
Mýtus první: Chceme stejnou péči.
Část kolegů, zřejmě pod neblahým vlivem praktik z patologické anatomie (pitvy), soudí, že všichni lidé mají stejné potřeby a požadují stejnou péči. Odmítají (včetně modrých, oranžových nebo černých ministrů) vícerychlostní zdravotnictví. Málokteré tvrzení je tak příkře v rozporu s realitou. Ve zdravotnictví platí podobná analogie jako při nákupu automobilů – každý požaduje jistou minimální úroveň (auto musí dojet z A do B a musí splňovat jisté bezpečnostní standardy), nicméně jedni si koupí ojetinu v ceně 50k, jiní jsou spokojeni až s 20-40x dražším korábem silnic. Učeným jazykem manažerů bychom řekli, že pro různé skupiny lidí je různý požadovaný cost/benefit poměr. Ve skrytu stojí státní dohled, který garantuje minimální úroveň – auto nesmí být nebezpečné řidičům ani kolemj(e)doucím, musí splňovat určité předem dané limity. Identická situace panuje v ostatních oborech lidské činnosti, výrobou potravin počínaje, přes stavbu obydlí až třeba k odívání. Záměrně jsem vybral „nezbytné“ statky; nahý hladový zdravý jedinec v pusté přírodě má signifikantně nižší pravděpodobnost přežití než oblečený sytý bydlící člověk bez zdravotní péče. Přesto je zdravotnictví jedním z mála oborů, kde se proti diferenciaci péče zavile bráníme – a je to především chyba nás lékařů, z naší strany zaznívají protestující hlasy nejčastěji. Umíme stanovovat cost/benefit poměr, fundovaně se dohadujeme o jeho správném nastavení, ale úplně zapomínáme na prostý fakt individuality lidských hodnotových žebříčků. Ne každá lékařská péče je superakutní.
Uvedený rozpor mezi růzností reality a uniformitou našich představ o realitě je přímou příčinou korupce. Lidé, pro něž je nastavený „povolený“ cost/benefit poměr příliš nízký, se logicky budou domáhat lepší péče navýšením čitatele zmíněného zlomku alternativními cestami.
Mýtus druhý: Máme zdravotní pojištění.
Poklepali jste si na čelo? V Kocourkově skutečně až na pár komerčních výjimek neexistuje zdravotní pojištění. Máme zdravotní daň. Rozdíl tkví v motivaci – zatímco výše pojistného je stanovena podle predikovatelných rizik, výše daně odpovídá schopnosti poplatníka být ždímán (berně). Pojistník se snaží eliminovat rizika a za takové chování je pojistitelem bonifikován, poplatník je motivován maximálně k utajování příjmů.
Co se týče zdravotního pojištění, pokud by pojišťovna brala v úvahu pouze kouření cigaret, excesivní konzumaci alkoholu, BMI (body mass index, hmotnost v kg dělená kvadrátem výšky v metrech, zdravotní riziko nad 27) a účast na preventivních prohlídkách 1x za 2 roky a tím přiměla pojistníky zmíněné (a levně kontrolovatelné – viz zkušenosti životních pojišťoven v USA) více dodržovat, významně klesne výskyt některých onemocnění a zejména komplikací a pár z nás přijde o práci. Prevence nebude efektivní, dokud na ní nebude pacient zainteresován finančně.
Mýtus třetí: Poslání…
Pokaždé, když slyším povídání o medicíně, jenž není povoláním obyčejných, ale posláním vyvolených, přemýšlím nad arogancí řečníků. Medicína je služba; z hlediska ekonomiky není rozdílu mezi opravou auta, střechy, rychlovarné konvice nebo cév na srdci. Něco je těžší, něco lehčí, ale nedokonale provedená oprava se vám může vymstít ve všech čtyřech případech. Pýchou vážnosti lékařského stavu nedocílíme.
Pokud akceptuji (a akceptoval jsem) nižší příjem lékaře v nemocnici výměnou za zajímavější práci, je to moje rozhodnutí, které si mohu vyčítat jen sám sobě. Tím pochopitelně neomlouvám současnou nízkou platovou úroveň lékařů, která je způsobena deficitem volného trhu – nikoliv jeho pozvolným průnikem do zdravotnictví!
Mýtus čtvrtý: Lékařský odborový klub hájí zaměstnance nemocnic.
Omyl. Počíná si stejně jako jakákoliv jiná odborová organizace. Pokud už bojuje za vyšší platy lékařů (a to skutečně dělá), postupuje chybně. Snaží se o navýšení tarifu. Trpce pak hledět na výplatní pásku, kde v toku času sice roste tarifní složka platu, ale nenároková složka klesá, protože celkový objem peněz není navýšen dostatečně a vedení, byť je s dotyčným lékařem spokojeno, zvyšuje platy především ostatním. Ze zákona. Za vrchol nekritičnosti považuji snahu LOK zavést tarify i pro zaměstnance soukromých zdravotnických zařízení.
Mýtus pátý: Medicína je nejnáročnější škola.
Většina z nás má tendenci považovat svou práci na nadprůměrně náročnou, svůj plat za podprůměrný a absolvované vzdělání za nejtěžší. Lékaři překvapivě dosáhli akceptace této mylné představy většinovou společností. Poruším opět „esprit de corps“ a uvedu svůj osobní názor, proč je tomu tak; pokud se někoho dotknu, je to záměrem mých vět.
Na většinu technických a uměleckých VŠ se hlásí zejména lidé se zájmem o obor, medicína má – bohužel – dle mých zkušeností nejvyšší zastoupení studentů, kteří dílem nevěděli kam jít, dílem neprojevili žádný zvláštní talent kromě slušné paměti a dílem byli přesvědčeni lékařskými rodinami. Chtěl bych trochu rehabilitovat pověst lékařských fakult, známých jako „biflovacích“ ústavů – s výjimkou anatomie v prvním ročníku jsou ostatní hlavní předměty založené na logickém myšlení, řadu věcí lze odvodit při pochopení principů a netřeba norimberským trychtýřem bez ladu a skladu lít do hlavy tuny vědomostí. Jiná otázka je, proč tak většina studentů nečiní. Za zdánlivou časovou náročností medicíny stojí nevelká intenzita vyšší nervové činnosti většiny studentů, sorry. U třetiny nepřevyšuje časová zátěž studium srovnatelných oborů, u deseti procent ani studium učitelství. ;)
Závěrem
Bývá slušné dotknout se personal-bias – jsem lékařem, pracujícím v jedné velké ministerstvem přímo řízené nemocnici, podílím se na výuce. Své pravé jméno ponechám ve stínu; chci v práci nadále vést spory s několika zde píšícími lidmi spíše o léčebných, než manažerských strategiích. ;)
(Zatím nikdo nehlasoval)