Někteří z vás si možná všimli, že každou neděli od 20 h. běží na ČT2 seriál Teleautomat, který je jakousi koláží z pořadů, které běžely v televizi před rokem 1989. Uvádí jej Marek Eben.
Při sledování posledního dílu jsem se zpočátku výborně bavil. Ožralý Brežněv, tančící Rusáci, pijaňéri, zlotřilí imperialisté a miru mir. Postupně mě ale rozverná nálada opouštěla, až mě nakonec začalo mrazit v zádech.
Jsem přesvědčen, že předání moci v rámci sametové revoluce proběhlo ve stylu: „Ona nám ta republika jde do prdele, tak vás pustíme k veslu, sice neradi, ale nebudem dělat problémy a vy nás za to necháte v klidu dožít. Mužeme se domluvit na pár lidech, kteří se potrestají, aby se neřeklo, ale když překročíte rámec naší domluvy, oprášíme archivy. Ono se na každého něco najde.“
I stalo se a komunisti mezi námi jsou realitou všechního dne. Dokonce mají svou stranu. Komunistickou. Tedy nikoliv KáeSČé, nýbrž KáeSČéeM, to aby se odlišili a distancovali od svých zločinů. Připomíná mi to očištění ve stylu oddlužení ČD. Nerušenou existenci rudých třešniček a jejich působení parlamentu považuji na výsměch demokracii a všem lidem, kteří za ni bojovali, ať za války nebo po ní. Asi jako kdyby si v Německu dnes poklidně vegetila NSDAP vedená synem gestapáka.
Existuje jeden psychologický fenomén, kterému se říká vzpomínkový optimismus. Jeho kouzlo spočívá v tom, že lidský mozek je schopen filtrovat nepříjemné prožitky, zapomínat na ně a pamatovat si jen ty kladné. Proto třeba rádi vzpomínáme na nějaký vandr, ale už si nepamatujeme, že nás tam bolely nohy a štípali komáři. Vzpomínkový optimismus funguje jen do určité míry, pokud bych vzpomínal na to, jak jsem byl 10 let zavřený v uranovém dole, žádnou kladnou vzpomínku z toho nevydoluju.
Člověk je tvor přizpůsobivý. Jediné nezbytné věci, které potřebuje k životu jsou aby měl co jíst, aby mu nebyla zima a aby měl kde spát. Všechno ostatní je už nadstandard. „Za komunistů bylo jídlo a hadry levný a ty paneláky vlastně nebyly zas tak špatný“, povzdychne si dnes kdejaký důchodce. „Sice se teda některý věci neudělaly dobře, ale nýčko je to horší dnes se jen krade!“ A malá vnoučata naslouchají.
Pozoruji, že pořady, v nichž se v první řadě propaguje komunistická ideologie, se v bedně začínají množit jako houby po deěti. Začal to major Zeman, pak přišla žena za pultem. Co nám pustí zítra? Okres na severu nebo plechovou kavalerii? Velmi dobře chápu, že vysílání podobných pořadů je v první řadě recesí, ale postupně začínám mít obavy, aby to lidi nezačali brát vážně. Protože masy jsou manipulovatelné a propaganda funguje, ať jsou to neškodné jogurty nebo ein Volk, ein Reich, ein Fuhrer.
Vždycky jsem si myslel, že komunisti u nás postupně vymizí s tím jak budou stárnout a umírat a jak se bude blahobyt obyvatelstva zvyšovat. Blahobyt se ale nějak nezvyšuje a komančové mají stále větší úspěchy ve volbách. Co když si lidi začnou stýskat (nebo možná už stýskají), že to vlastně tenkrát nebylo tak hrozný? Co když zafunguje vzpomínkový optimismus? Práce byla, levně bylo, pořádek byl, byli jsme silní a mocní, nekradlo se. Ale už si nikdo neuvědomí, že pracovní místa byla vytvářena uměle, zboží se nedalo sehnat, vojáci a esenbáci si dělali co chtěli a o negativních událostech se nesmělo informovat. Byla to vlastně taková kultura jásavých blbů v jiném pojetí. Já sám jsem si v raném dětství bratrský Sovětský svaz představoval jako zemi snů, nikoliv jako říši zla, kde ještě včera panoval středověk a kde zítra znamená včera.
Mám obavy, aby lidi při sledování záznamů májových průvodů nezačali zamačkávat slzy dojetí a říkat si že jim to vlastně tenkrát docela vyhovovalo. Nikdo už dneska neveří, že by se mohl vrátit socialismus v podobě před rokem 1989. Nikdo se nebojí, že by se nesmělo cestovat a že by byly prázdný obchody. Ale masám tupých vohnoutů by vyhovovalo, kdyby měli svoje jistoty a nemuseli myslet.
A co na to dnešní komunisti? Ti v zásadě nemusí dělat nic. Jen trpělivě čekat, až se všechny ostatní strany vystřídají u moci a postupně se znemožní. Do toho staší občas prohodit: „Vidíte, jak jste se s námi vlastně měli dobře?“
Extrémní levičáctví není jen výsada důchodců. Připadá mi, že se začínají vytvářet rádoby intelektuálské spolky, jejichž členové mají potřebu odlišit se od většiny. Neškodným rebelstvím či sociální přecitlivělivostí počínaje a nábožným předčítáním Stalinových spisů konče. Mám za to, že tyto kruhy jsou zdrojem názorů o univerzální špatnosti všeho amerického.
Napadá mě otřepaná otázka – komu je vysílání socialistických pořadů ku prospěchu? Ona je to zdánlivě jenom pouhá sranda. Ale viděli jste někdy v německé televizi záznamy Hitlerových projevů jinak než v rámci dokumentárního pořadu? Pokud levičácká agitka zafunguje, může posílit jedině komunisty. Proto nesouhlasím, aby se vysílala ve veřejnoprávní televizi a sponzorovala z mých daní bez náležitého komentáře. Abychom pak neměli slzy v očích. Ne z dojetí, ale ze zoufalství.
(Zatím nikdo nehlasoval)