V devadesátých letech jsem si přečetl v novinách zmínku o ruském vojákovi, který se vloupal do kuchyně, dosyta se najedl a poté se zastřelil. Bylo tam zmíněno, že to rozhodně nebyl ojedinělý případ a že se to dělo na více místech. Jako důvod takovéhoto jednání bylo označeno zoufalství z hladu.
Divíte se, že člověk, zoufalý z hladu, spáchá něco takového? Měli jste někdy takový hlad, že by vás tohle napadlo? Jaké prostředí vede k takovýmto činům? A proč volil raději smrt poté, co vyřešil svůj akutní a největší problém?
Pokud nejste totálně mimo, snadno si na tyto otázky odpovíte. Zřejmě dojdete k pojmu „čiré zoufalství“.
A teď si místo hladu dosaďte šikanu a místo vloupaní se do kuchyně pomstu šikanujícím. Pokud vám to dosazení přijde nesmyslné, prosím, čtěte dál.
V popisu šikany, chování učitelů vůči kolektivu žáků i vůči jednotlivým žákům přímo, v přístupu rodiny k potomstvu, ve vnímání, co je normální, co je divné, co je fér a nefér chování a jak se věci mají řešit, v tom všem jsem si téměř vždy rozuměl s lidmi mého věku, to znamená s narozenými v osmdesátých letech, s o něco mladšími (devadesátá léta) a paradoxně s generací dnešních šedesátníků. Naopak, lidé, kterým je dnes přibližně 35 -55 let, mají na tyto věci náhled, který mi mnohdy přijde, jako z jiného světa. Často se stává, že si pod některými pojmy představují úplně jiné věci, než já. Že řeší jak jednoduché, tak složité problémy úplně jiným způsobem.
Jako zdánlivě nesouvisející příklad uvedu bludiště. Máte cesty A,B,C,D a víte, že jen jedna vede do cíle. Z lidí mého věku i ze šedesátníků to většina řešila tak, že šla od cíle. Dokonce nám to ve škole předkládali, jako správné řešení. Naopak generace 35 – 55 toto mnohdy považovala za podvod, či za nečestné řešení. Mnohé historky například ze sportu, které od lidí středního věku slýchám, připomínají epizody z Rychlých Šípů. Tam, kde bych čekal desetkrát zradu, nebo podvod oni se sladkou naivitou nekontrolují vůbec nic, ani činnost rozhodčího. Nebo například v diskuzi, což je na mnohých školách součást osnov, nebo dokonce soutěžní disciplína. Musíte si dávat sakra pozor na to, jestli protivník nepoužívá jako argument lež. Některým lidem totiž lež projde, jiným ne, záleží na rozhodčím. Vzhledem k tomu, že tohle dříve na školách téměř nebylo, pokoušel jsem se, právě v době, kdy jsem byl na škole, vysvětlit princip takovéto diskuze dospělým z mého okolí. Generace mých rodičů naprosto nechápala, jak by se dalo podvádět, případně jak by bylo možné, aby rozhodčí byl nespravedlivý, když jsou daná pravidla, o něco starší lidé ihned zareagovali s tím, že „Tam se ale musí strašně podvádět a lhát, ne?“.
Stejně tak vnímání toho, co je šikana. Nebudu sem teď tahat šikanu na vojně. ZVS jsem neabsolvoval, zrušili ji dřív, než jsem dokončil střední školu, znám ji pouze z vyprávění. A jsem za to nesmírně rád! Určitě by to vydalo na mnoho a mnoho knihoven, ne na jeden článek. Třeba někdo jiný… Chtěl bych se zaměřit jen na šikanu, co člověka provází do jeho přibližně osmnácti let, zejména ve školství. A to fyzickou, iniciovanou spolužáky.
Také jsem se rozhodl ignorovat věčné řeči o tom, jaké je to „teď“ s mladými strašné, jak smilní a páchají násilí, jak to dřív takto nebývalo a jak dřív měli všichni úctu ke starším. Dovolím si jen diskutující upozornit, že „dřív“ tyhle řeči většinou vedli staří dědkové a staré báby, nikoli třicátníci v plné životní síle.
V diskuzi se opakovaně objevoval popis toho, co někteří lidé zřejmě za šikanu považují.
Rozhodně nechci podceňovat problémy, které lidé středního věku v mládí řešili. Vím, že se potýkali se vším možným, svinským státem počínaje a soukromými záležitostmi konče. Mnozí dokázali strašně moc, určitě by si z toho měly další generace brát příklad a neskuhrat, ale v některých oblastech, zdá se, mnozí na skutečné problémy nenarazili. Bohužel (bohudík pro ně) je šikana jednou z těchto oblastí.
Když poslouchám historky o „šikaně“ z doby jejich mládí, čekám, že na mě vyskočí Mirek Dušín, nebo růžový poník. Do těch historek by se tyto postavičky přece jen hodily víc, než reální lidé. Mladší, nebo starší, by to většinou označili za škádlení, či za otravnosti, nebo dokonce za běžné chování. Šikana je někde docela jinde.
Pokusím se nastínit nějaký ten rozdíl mezi 1) „šikanou“ a 2) šikanou.
1) Jeden člověk, nebo parta lidí sem tam někomu sebere a sní část svačiny, nebo celou svačinu. Někdy tužku, pero… V případě, že se dotyčný brání, bude mít pár modřin, nebo si budou chvíli házet s jeho pouzdrem.
2) Skupina čtyř a více lidí pravidelně každý den obchází své oběti a sebere jim peníze (mobil, hodinky…). Kdo se vzepře, nebo s sebou nemá dost peněz, skončí s modřinami a varováním, příští den s nějakou zlomenou kostí, nebo bude viset za nohy z okna. To nejmenší, co se stane jeho věcem, je, že mu vysypou tašku z okna.
1) „Šikanující“ je většinou ve fyzické převaze a má něco, jako hrdost. Ztratil by před mnohými tvář, kdyby se ponížil.
2) Šikanující je cyklista. Nahoru se hrbí, dolů šlape. Pravidelně bude brečet před dospělými, aby vzbudil zdání oběti, aby zvýšil dojem pravdivosti svých slov a aby se vyhnul trestu. Je to ideální obranný mechanismus a díky feminizaci školství funguje téměř dokonale.
1) Silnější žák pravidelně bije slabšího. Případně několik lidí bije jednoho, na kterého by jeden nestačil Všichni ostatní, co se nachází kolem, přihlíží.
2) Nikdy na jednoho člověka nezaútočí míň, než 3 lidi zároveň. 3 jdou většinou po velmi slabých jedincích, obvyklý počet je více, než 5. Bití a kopání probíhá tak, že dotyčný je držen dostatečným počtem na to, aby se nemohl ani hnout a útok je veden na břicho, rozkrok, krk a oči. Často se používají nástroje, například kružítko, špendlíky (ty se sypou do úst) a další.
1) Kdo se postaví „šikanujícím“ a skutečně jim dá na budku, třeba opakovaně – a dokáže tím převahu – má ve většině případů do budoucna klid a nikdo nic neřeší, případně se udělí nějaká ta zhoršená známka z chování oběma stranám.
2) Kdokoli se postaví šikanujícím a uspěje, bude čelit těmto následkům:
– Parta šikanujících se okamžitě rozběhne nahlásit svoji verzi události autoritám. Téměř vždy s pláčem a nesmírně ublíženě. Autorita z toho vyvodí patřičné důsledky a šikanovaný bude potrestán, parta šikanujících naopak získá postavení těch, kterým je ubližováno. Budou chráněni, asi tak, jako je chráněna libovolná „diskriminovaná menšina“ v zemích západního světa.
– Bude skupinou exemplárně potrestán ihned, jakmile se mu od autority dostane nálepky problematické osoby. Potrestání většinou končí zlomenými kostmi, zničením osobního majetku, v případě některých osob se k tomu připojuje ještě jiná forma ponížení – sexuální. Slavný případ Patrika, kterého několik hodin mučili a znásilňovali starší kluci, je sice poměrně drsný, on to taky nemusel přežít, ale v menším se tohle děje těm, kteří se postaví šikanujícím. (nevím, jestli v jeho případě šlo o šikanu, nebo o něco jiného)
– Bude čelit následkům, které z toho vyvodí autorita. Přinejmenším je to směšné udělaní důtky, bohužel často je to vyloučení, či přeřazení na horší školu.
1) Rodiče se buď svého potomka zastanou, poradí mu, jak se má bránit, přihlásí ho na karate, nebo mu přinejhorším řeknou, že „šikana“ je jeho problém a že si to má vyřešit sám a ať s tím neotravuje a dál se tím budou zabývat, leda že by mu někdo zlomil ruku. A pokud dostane nakládačku, že mu ještě přidají, že se neumí prát.
2) Kdyby měl někdo rodiče z bodu 1), o šikaně by nemohlo být ani řeči, protože vlastně má něco jako zastání, zázemí a může se bránit. O šikaně jde mluvit v případě, že rodiče potomkovi zakážou jakkoli se bránit, aby nebyl průšvih. Jejich názor je jednoduchý: Všechno se dá snést, šikana přestane, když si šikanujících člověk „nebude všímat“, k násilí se nemá sahat, v případě, že dojde ke konfliktu, zásadně se věří stanovisku učitele, které vychází z toho, co tvrdí protistrana. V případě, že přijde parta šikanujících až k domovním dveřím šikanovaného, rodiče raději vystrčí vlastní dítě před dveře, než aby jim někdo do dveří kopal. Šikana je důvodem, proč dítě do bojového sportu nepřihlásit. Když se nechá zmlátit, bude to bolet jen je, ale když se bude bránit, bude průšvih, který bude rodič muset řešit.
1) „Šikana“ se sexuálním nádechem spočívá v tom, že někdo holce desetkrát v jednom týdnu strhne sukni, případně když parta děcek opakovaně svlékne spolužáka a zavře ho do holčičí šatny.
2) Skupina dětí svlékne donaha nějakou oběť a té pak zarazí do relativně intimní části anatomie nějaký vhodný předmět. Když se drží při zemi, je to pastelka, ale mnohdy se jedná třeba o větev, nebo o nohu židle. Autority se tohle snaží držet pod pokličkou víc, než cokoli jiného, protože by z toho byl průser, jako vrata. Nicméně ani já nebudu jmenovat !ŠKOLKU!, kde k tomu loni došlo, protože ty dvě dívenky tam doteď chodí.
1) Žalobníček byl ten, kdo běžel za učitelkou s tím, že se ve třídě někdo pere. Žalobníček nebyl ten, kdo běžel hledat pomoc, když někoho drželi za nohy z okna ve třetím poschodí.
2) Pokud si kdokoli dovolí upozornit na šikanu jakéhokoli druhu, dostane se mu stejného potrestání, jako tomu, kdo se šikaně vzepře.
Mohl bych pokračovat dál, ale nemělo by to smysl. To, co je „šikana“ a co je šikana je snad už o něco jasnější. Oběť šikany skutečně nemá jinou možnost, než vzít právo do svých rukou a razantně se postavit svým protivníkům. V tomto případě platí, že čím mladší děti jsou a čím dřív se šikana začne řešit, tím je menší pravděpodobnost, že dojde k těžším újmám na zdraví, či dokonce úmrtí.
Chápu, že se asi nedovedete vžít do mysli oběti pravé šikany od dětství, ale nezaškodilo by to. Nemáte zastání. Kamkoli se obrátíte o radu, jste nejen odmítnuti, ale nejspíš někdo veřejně upozorní (vaši rodiče učiteli, učitel spolužákům…) na to, že jste obviňovali ostatní. Cokoli je vám pácháno, nesmíte pod pohrůžkou velkých trestů vrátit. Cokoli je vám zničeno, jako by jste to zničili sami.
V každém člověku je něco, jako pohár trpělivosti. Každý ho má jinak hluboký a každému ho plní jiné věci. Nicméně čím víc je někdo šikanován, tím větší je pravděpodobnost, že jednou mu tento pohár přeteče a on se stane „vraždícím monstrem“. Prostě se půjde do kasárenské kuchyně najíst, bez ohledu na následky a s vědomím, že smrt je pořád lepší, než život ve sračkách. Pokud jste to nezažili, nikdy to nepochopíte, ani kdybyste měli deset diplomů z psychologie. Pokud jste to zažili, nemá smysl vám to popisovat. Ale přesto…
Já to zažil ve čtrnácti letech. Mlátili mě a najednou mi v hlavě něco secvaklo. Všechno před očima na chvíli zčernalo, bolest pominula a nevím čím, asi adrenalinem, jsem smetl v jedné sekundě 4 kluky, asi tak silné, jako jsem byl sám a pátého si podal za límec k zubům, abych mu prokousl krční tepnu. Vyrval se mi za cenu obětování vlastní košile a zdrhl za ostatními, všichni se patrně poschovávali někdo po škole, spolužáci se mi vyklidili z cesty a pak si už moc nepamatuju. Asi jsem chodil po chodbách a hledal je. Nevím. Ale od té doby jsem ztratil zábrany, které někteří lidé mají. Například když se snaží někoho zmlátit, ale příliš mu neublížit. Ale má to své výhody. Například když chcete, okamžitě si dovedete silou vůle nahnat tolik adrenalinu do krve, že nebudete cítit prakticky žádnou bolest. Bez ohledu na situaci. Ale je to nebezpečné, ztrácíte nad sebou kontrolu, zjistíte, že mnohdy není dobré to dělat. Kdokoli, po kom jsem v tomto stavu šel, okamžitě vycítil, že má zdrhat. Přitom já nejsem žádný rváč, nevyhledávám konflikty a kdokoli se na mě podívá, zjistí, že by mi valná většina chlapů a spousta ženských v normální situaci s přehledem nakopala prdel, lidově řečeno.
A to jsem se osobně setkal s mírnější verzí šikany, nikdo mi třeba nezlomil ruku a jediný předmět, který mi někdo někam vrazil, bylo kružítko do ruky. Nesetkal jsem se s žádnou sofistikovanější verzí „cyberšikany“, či jak se tomu nadává. Jen neustálé každonoční prozvánění ještě dva roky poté, co se třída rozešla, ale to je normálka. Navíc dotyčného potrestal bůh, utekl od nich jeho otec i děda a on zůstal s matkou a babičkou v jedné domácnosti.
Náhodné zabíjení.
Zdálo by se, že když už šikanovanému „přeskočí“ a jde zabíjet, že jedná nelogicky a proti přírodě. Naopak, jeho chování dává perfektní smysl a je přirozené. Perfektní smysl dává proto, že:
Jednak: Dotyčný nemá co ztratit. Neexistuje nic, co by pro něj bylo horší, než snášet dál šikanu. Ani smrt.
Druhak: Své síly směřuje na všechny, na které narazí. I to dává smysl, uvědomíme-li si, že tito všichni buď jeho šikanování tolerovali, nebo se jej přímo účastnili. Před lety v Německu šel kluk vystřílet svou školu. Zastavil ho jeden z učitelů, vůči němuž necítil ten kluk nenávist. Zastavil ho tím, že mu řekl, aby zastřelil jeho. Kluk šel po všech s vyjímkou těch, kteří mu neublížili. Svědčí to o tom, že tyto stavy nejsou pominutím smyslů, ale plně racionálním chováním.
Že je to přirozené chování, dosvědčují slepice. Tyto, chované na malém dvorku bez kohouta, si mezi sebou vytvoří hierarchii. Dominantní slepice klove všechny pod sebou, druhá na žebříčku pak všechny s vyjímkou té dominantní, třetí pak všechny s vyjímkou těch dvou nad ní… Tak to jde po jednotlivých slepicích, či skupinkách, až k té poslední. Položte si otázku, koho klove ta poslední. Chvíli si popřemýšlejte… Ta slepice, která je na žebříčku nejníž, totiž většinou neklove nikoho, ale když už klovat začne, pak klove úplně každou, včetně té dominantní. A ne zrovna málo.
Druhá možnost řešení problému šikany, ke které se uchylují většinou uzavřené povahy, je sebevražda. Ano, mnozí se jistě domnívají, že dítě nemá důvod páchat sebevraždu. Každopádně děje se to a dělo se to i dřív
„Také vznik chorob duševních, ba i sebevražd, které se u školní mládeže vyskytují…“ (Zdravověda, D. Pantýrek, Praha, 1896)
Sebevraždy mohou mít spoustu příčin, či souborů příčin, ale rozhodně existují i ti, které k sebevraždě dohnala šikana. Nicméně málokterá takováto sebevražda se dočká alespoň nějakého zájmu, většinou se to přejde jako událost smutná, ale nevyhnutelná (on byl takovej tichej, ani nepromluvil, snažil se všem vyhýbat a pak nešel do jídelny, ale skočil z okna…).
U kluků jsem se o to nikdy nezajímal, ale bohužel jsem viděl už dost dívčích předloktí na to, abych věděl, že něco není v pořádku. Pokud se holka řeže žiletkou s takovou intenzitou, že se jizvy nestačí hojit a už se přes ně objevují další, nikdo mi nenamluví, že je to vinou internetu, emo módy a kamarádek. Hlavně, když ani jedna z nich nevyznává emo módu, její kamarádky to nedělají a na internetu tohle téma nevyhledává. A zase, její rodiče se pídí po tom, kde na takovéhle nápady přišla, zatímco prarodiče se většinou zeptají „Kvůli komu si takhle vybíjíš bolest?“. Pár šedesátníků přiznalo, že v jejich době bylo sebepoškozování (ubližování si) ne úplně neznámé. Stejně tak byly běžné jiné věci, jako například mstiví a úskoční kantoři (oblíbená forma napadení žáka byl úder zezadu – nečekaně – do hlavy, ideálně svazkem klíčů) a podobně, ale to by bylo za rozsah tohoto článku. Už takhle je to dlouhý a srozumitelný, jak řecký příjmení.
Než to zmíníte:
– Ano, vím, že ke statistickým závěrům bych musel mít data z tisíců případů a pečlivě vše zpracovat, včetně kontrolních skupin. Tohle ale není vědecká práce, ani se to tak nesnaží tvářit.
– Ano, vím, že jsem mnohé urazil tím, že jsem je zařadil do skupiny středního věku. Nejsem politicky korektní. Na druhou stranu podle nich jsou zase lidé mého věku mladí, takže proč ne?
– Ano, vím, že za všechno zlo můžou ve skutečnosti počítačové hry, kapitalismus, podnikatelé, židi, Mašíni a Chuck Norris, zde uvedené příčiny jsou jen ty, co jsou po vyloučení všech jmenovaných nejblíž na ráně.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)