Nadnárodní sítě provozoven rychlého občerstvení se kasají normovanou kvalitou svých služeb, kdy i oblečení personálu má svůj předpis a i ta nejmenší utěrka ověřeného dodavatele.
Zkrátka vše by mělo fungovat podle osvědčeného modelu zcela ke spokojenosti zákazníka, jehož jediným nepříjemným zážitkem zůstane placení předražených jídel. Namísto průměrně vydatného řízku v restauraci si za podobný peníz dopřeje do papírové tašky poslední variantu sladké housky, hranolek a nabídnutého pití.
Zatímco v kapitalistické části Evropy není na rychlém občerstvení nic zvláštního, přijdete, objednáte a zpravidla během chvíle odcházíte, striktní licenční podmínky vztahující se na provozovny po celém světě se šmahem upraví, jakmile vstoupí do naší země. Není potřeba ani velká dávka „štěstí“, abyste si mohli dosytosti užít zdejších odlišností. Zákazník je totiž opět za vola.
Ideu rychlého občerstvení spolehlivě degradují najatí brigádníci placení zřejmě jen hodinovou taxou, jejichž mottem není spokojený zákazník, ale přežití služby u výdejního pultu. Stává se z nich tak pouze rozhraní mezi kuchyní a pokladnou, které se s postupující denní dobou zřejmě s čím dál tím větší intenzitou přilepuje k podlaze. Výběr těchto pracovníků totiž není podložen alespoň orientační zkouškou způsobilosti na odbavování strávníků, ale spíše optickou příslušností k ostatním zaměstnancům provozovny. Alespoň takového dojmu jsme nabyli s přítelkyní, když jsme v půl dvanácté večer pojali nápad zakončit horký den zmrzlinou od MC. Zdánlivě jednoduchá záležitost se totiž proměnila v bezmála hodinový maraton proti naší vůli.
Představoval jsem si, že u rychlého občerstvení přijdu do provozovny, během chvíle jdu na řadu, směním peníze za potravinu a odejdu. Alespoň tak to vždy chodilo v Německu, a pokud tomu tak nebylo, vždy mi byl dán bonus v podobě dalšího pokrmu, jakožto omluva za čekání například na přípravu chybějícího sortimentu. S touto myšlenkou tedy vstupuji do provozovny v centru Prahy, zařazujeme se do krátké fronty, kde stojí jen skupinka již odbavovaných cizinců a jedna slečna. Minuty začínají pomalu ubíhat, a tak si člověk začíná všímat i zdánlivě nepodstatných detailů. Všichni zaměstnanci u pultů jsou si dosti podobní, až to podezřele zavání extrémním dodržováním podmínek licence.
Přibližně po deseti minutách čekání, během nichž se nic nedělo, požádala před námi stojící slečna rozhraní u pultu, zdali by nešel uklidit nápoj, který kdosi upustil na zem a dost překáží. Dostalo se jí podivení, že to ještě nikdo neuklidil. Evidentně to tam tedy leží poměrně dlouho. Mezitím dochází trpělivost nejenom mě, ale rovněž cizincům. Stále totiž nemají kompletní objednávku a navíc se jim nezdá vystavený účet. Detailně s rozhraním probírají jednotlivé položky, otázkou s jakým úspěchem, naši pozornost totiž zcela odvedl brigádník se záměrem uklidit pohozený nápoj. S mopem si počínal s obratností buldozeru, a tak nejenže rozehnal cizince od pultu, ale u nás ostatních testoval rychlost uskakování před násadou. Zřejmě kulturní vložka na zabavení čekajících.
Cizinci mezitím vzdali svou snahu vysvětlit rozhraní u pokladny vzniklý nedostatek, a tak s neurčitými komentáři zaplatili a odešli. Vzápětí se však ukázalo, že problém je jakákoliv objednávka. Před námi stojící slečna rovněž musela obdržené menu reklamovat, což bylo vyřešeno dosti neobvykle. Nezávislý pozorovatel totiž snadno mohl nabýt dojmu, že dotyčná bude zanedlouho vstrčena do fritézy plné hranolek. Po více než půl hodině se konečně dostáváme na řadu, abychom se dozvěděli, že automat na zmrzlinu nefunguje a buď si dáme něco jiného nebo máme smůlu. Hlavně že mají všude reklamu i oplatky skoro až provokativně vystavené.
Tímto tedy bylo učiněno za dost pověsti o rychlosti a kvalitě služeb. Přesouváme se tedy do další nedaleké provozovny MC (cca 300 metrů). Zde jsou pro změnu všichni zaměstnanci tlustí, opět tedy splňují optickou příslušnost ke skupině. Všichni kmitají výrazně rychleji, což však nepřináší zrychlení odbavování zákazníků, ale upouštění jídel na zem. Během deseti minut čekání jim totiž třikrát něco spadlo.
Zlepšení oproti první provozovně nepocítili ani cizinci, zde zastoupení rodinkou Italů. Objednali si menu, které viděli vyobrazené nejen na pokladně, ale také na hlavním nabídkovém panelu. Fotka slibovala housku, hranolky a kolu, přičemž obdrželi cosi v pytlíku, hranolky a půllitrovku vody. Zřejmě se jim představa snížení kalorií nezamlouvala, a tak se pustili do zajímavé debaty s personálem, v jejímž důsledku docílili částečné výměny vod za požadovanou kolu. Z pohledu nezávislého pozorovatele šlo jednoznačně o klamání spotřebitele, argumentem personálu totiž bylo, že vyobrazená nabídka není aktuální a kola už není v ceně.
S obavami žádáme vytouženou zmrzlinu v oplatce. Automat jim sice funguje, ale pro změnu nemají oplatky, tudíž musíme bez jakékoliv náhrady vzít zavděk plastovým kelímkem. Statisticky vzato nemohla naše objednávka skončit na pultu místo na zemi, což se posléze potvrdilo. Jedna zmrzlina se rozprskla na podlaze. Patnáct minut čekání, čtyři odbavení zákazníci, čtyři části objednávek na zemi, nabídka bez upozornění změny v nápojích. Docela slušná bilance.
Díky dobrému rozpoložení se pro nás získání zmrzliny stalo spíše zdrojem pobavení, opravdu bylo co sledovat, ale tohle se prostě stávat nesmí. Hodina času (nepočítám přesun), rozprášení zákazníků za pomoci mopu, pohazování si s jídlem, neúplný sortiment a neodpovídající nabídka, aniž by byla nabídnuta materiální omluva se toleruje těžko. Zatímco výše zmíněné kulturní vložky jsou, alespoň doufám, spíše ojedinělé, rychlost se ukazuje jako trvalý problém.
Nepodařilo se mi ve chvílích hladu a nedostatku času narazit na nadnárodní rychloobčerstvovnu, v níž by se do deseti minut od vstupu podařilo najíst. Výjimkou je prý „drive“, alespoň to tvrdí známí, co ho používají.
(Zatím nikdo nehlasoval)