Probdělá noc, kterou zaplňovaly romantické filmy, mě dovedly k zamyšlení o tom, jak vlastně my vnímáme lásku. Přece není možné, aby nám filmy typu Moderní popelka odrážely tu lásku, jakou je možné žít v realitě.
Myslím, že romantické filmy nám vlastně opravdu tvrdě lžou do očí a oblbují naše myšlení a schopnost být sami sebou. Všichni víme, jak to je. Je jedna holka, která si o sobě myslí, že není hezká (ve skutečnosti má proporce modelky), většinou je outsider z celé, opravdu celé školy a pravděpodobně, jak jinak, miluje kluka, který je oblíbený, krásný, obletovaný a chodí s tou nejhezčí z nejhezčích (ve skutečnosti nejhloupější z nejhloupějších). Najednou se něco stane. Někde se potkají, narazí do sebe, když oba někam spěchají a přijde – láska (ještě stupidnější je, když se ten idol vsadí se svým blbějším kámošem, že právě tuhle holku sbalí a udělá z ní kočku). Ta je doprovázená těžkými okolnostmi, se kterými se musí oni dva poprat, ale jak jinak než společně, ruku v ruce vykryjí všechny údery. Možná se stane něco, co je na chvilku rozdělí, ale nakonec jí stejně bude vyznávat lásku (nejlépe před celou školou, třeba na plese, nebo na jiném, podobném stupidním místě). Ano?..NE! Takhle to je jen ve filmu. Je to krásná, leč nepravdivá iluze, fantazie, prostě pohádka. Ve skutečnosti by to bylo a většinou to je jinak (nepočítám ty situace, kdy je to skutečně setkání s velkým s). Ta holka, která je tolik neoblíbená (a nemá tělo modelky) může milovat kluka, který je krásný, inteligentní, oblíbený, obletovaný a uznávaný, ale nebude s ním. A proč? Protože to tak prostě nechodí. Ta holka, o které je tu řeč, je vlastně holka, která má dost nízké sebevědomí a velmi nízkou hodnotu o sobě samé. A to jí vyhraňuje moc malý prostor na skutečně projevení sebe sama. A i když se říká, že protiklady se přitahují, tak ne tak jistě. Sice si do života přitahujeme to, co nám schází a to, co potřebujeme vyvážit, nebo si do života přivoláváme situace a okolnosti, které nás mají něco naučit. Ale v tomhle případě si tahle holka bude muset projít těžkým peklem, rozumějte sebeuvědoměním, že je prostě dokonalá, taková jaká je. Že dokud ona sama sebe nebude vidět jako dokonalou bytost, tak ji tak nebude vnímat nikdo (možná tak její rodiče a prarodiče, nebo ti, kteří ji skutečně vnímají). Tenhle pan božský s ní nebude, protože tenhle kluk hledá něco jiného, respektive někoho jiného. Ve skutečnosti vedle sebe potřebuje holku, se kterou se vzájemně budou ujišťovat o tom, jak jsou krásní a dokonalí. On totiž ten kluk nejspíše bude mít svá zranění, ale tím, že je fyzicky tak krásný (až zrak přechází), si nikdo nemyslí, že by tomu tak bylo. A navíc je velmi dobrý herec, který nemluví o pochybách, které se týkají jeho samotného. U naší hlavní hrdinky nejde o to, že by neměla tělo modelky (ono vlastně nezáleží až tak na tvaru), ale prostě tyhle dvě energie se nepřitahují, a pokud ano, tak ne na dlouho. Skutečně si myslím, že možná takový kluk, který se baví jen s vybranou sortou lidí a chová se afektovaně, nebo má dokonce připomínky k jeho (podle něj) méně dokonalým spolužákům, nedokáže v tomto rozpoložení skutečně vidět krásu té holky. Pak se stane něco úžasného (a není to dokonalá proměna jako ve filmech). Ta holka potká někoho, kdo ji skutečně uvidí a bude jí vnímat v celé její podstatě. Možná, že ona sama si uvědomí, že je přesně dokonalá taková jaká je a její sebeúcta, sebeláska a sebevědomí vystřelí vzhůru. Pokud se tohle opravdu stane a je to opravdu na bázi skutečného uvědomění, tak i když se o ni ten kluk třeba začne zajímat, protože nebude moci za boha přijít na to, proč je najednou tak jiná a mnohem více přitažlivá, ona o něj zájem mít pravděpodobně nebude. Nejspíše toho kluka bude vidět jinak. najednou to nebude ten pan dokonalý, božský, ale někdo, kdo tím kým se obklopuje jenom hledá přízeň a chválu. Ve skutečnosti jí možná bude připadat jako narcis, který potřebuje být ujišťován o tom, že on už je dokonalý. Jeho sebe-hodnota, totiž nemusí být vždy nutně tak akorát. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.
Pak mě napadlo, proč nenatočí film o tom, co se stane, když se ty dva potkají a začnou spolu žít a být (ne to není porno). Přece to by bylo mnohem realističtější, ne? Možná bychom se na to dívali víc s vážnější tváří a porozuměním. Nebo ne, protože to, co máme doma, nemusíme prožívat v kině nebo u dvd u kterého si chceme odpočinout a vypnout. Ano u takových slátanin se výborně vypíná, ale napadá mě ještě jedna činnost, u které vypnete, myslím, že s mnohem lepším koncem.
Ne, teď vážněji. Co teda vlastně je láska? A jak jí vnímáme, prožíváme, popřípadě neprožíváme? Možná, že láska nemá nic společného se sexem. Jistě má to návaznost, ale není to tak, že se sex rovná lásce. Láska totiž začíná v prvním kroku u nás samotných. Jinak se jí taky říká již zmíněná sebeláska a je to základ pro to, prožívat lásku s někým dalším. Pokud se nebudeme mít rádi, jak bychom mohli mít skutečně rádi někoho jiného? Ať už to zní jako klišé, nebo ne, je to tak. Prostě to tak je. Pak přichází na řadu ten druhý. Milovat druhého znamená milovat ho v celé jeho podstatě, nebo ne? Milovat ho ve všech jeho podobách. Ať už se podobá míromiluvnému štěňátku na mazlení, nebo uřvanému, vzteklému a arogantnímu lvu. Neříkám, že když je jako býk a má svojí „náladičku“, že v tom má být podporován, ale rozhodně to neznamená, že by měl být kvůli tomu méně milován. Láska by přece měla být bez podmínek, ne? Láska je sdílení. Je to hluboké propojení nižších i vyšších vrstev a energií nás samých a je to prostě stav, který se spíš musí prožít místo dlouhosáhlého popisování. Láska se nedá předpovědět, předurčit. Je to stav, který nás rozesmívá, nebo rozplakává. Který nás povznese do oblak, nebo silně přitahuje k zemi. Každý z nás prožívá lásku jinak. A mnozí z nás jí raději neprožíváme, protože se bojíme zranění, kterých máme za sebou opravdu hodně. A věřte, že je naprosto jedno, jestli se jedná o modelku, nebo sexy kluka. Láska se dotýká nás všech a spouští v nás různé emoce, reakce.
Láska je v nás…
(Zatím nikdo nehlasoval)