Začátek tohoto článku bychom mohli věnovat pravděpodobně již zaniklé tiskovině s názvem Týdeník Republika. Jednalo se o tiskový orgán již neexistentní strany Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa.
Tato strana představovala po několik měsíců jedinou reálnou pravicovou stranu, která v polistopadové ČSFR/ČR vznikla a dostala se do parlamentu, ale kvůli mimořádně hloupým krokům jejího vedení reprezentovaného Miroslavem Sládkem, amatérismu a jak si ukážeme dále, determinována třetím stupněm zazmrdování byla její existence ukončena ještě dříve, než se strana na něco pořádného zmohla. Osobně si myslím, že je to škoda, protože strana podobného zaměření by dnes představovala v ČR nezbytnou protiváhu proti zelenorudému ekosocialismu. Jenže to by se muselo uchopit do ruky úplně jinak, než činili Sládkovo boys. Ti na to neměli a místo toho dohonila je ruka jiná, ruka přirozeného výběru, aby je nasměrovala tam, kam patří. Krejsu do pozice managera cikánské herny na hlaváku, Sládka do křesla starosty Útěchova (to prý ještě celkem zvládal) a Andreu Cerqueirovou…
Popořadě.
Zpráva sdružení orwellovsky nazvaného Tolerance a občanská společnost, které se specializuje na špiclování a donášení na vybrané politické nepřátele establishmentu, konstatuje v roce 1999:
Týdeník Republika
Týdeník má celostátní distribuci, jeho vydávání je ztrátové, cena za 4 strany formátu A3 z 2,90 Kč nyní stoupla na 5,90 Kč. Republika patří k nejvíce diskutovatelné tiskovině v ČR a společně s již zakázaným antisemitským časopisem Politika a Pochodní dneška je nejxenofobnější a nejrasističtější celorepublikově distribuovaným periodikem, který po roce 1989 ultrapravicová politická scéna vytvořila. Současná redakce s určitou pravidelností informuje i o mítincích a shromážděních NA, VF a NO. Někdy se stane, že dokonce předem na tato připravovaná setkání vytiskne pozvánku. Jedna z takových pozvánek byla ukončena pozdravem Vítězství zdar.
(Když jsem to četl, uvědomil jsem si, a) jak ten čas letí b) jak málo stačí pohladit vemeno občanské společnosti, aby z něj něco (1 2) ukáplo. Současné zprávy o pravicovém extrémismu zveřejňované organizací Tolerance a občanská společnost a.s., pardon, o.s. jsou totiž úplně stejné, pořád stejně obsažné a pořád stejně varující. Jen se trochu mění organizace, které jsou tam zmiňovány, tu se máme bát republikánů, pak to byli Hammerskins, loni jsme se báli Blood and Honour, i letos přijde něco podobně alarmujícího, ale život jde i přes tyto kruté rány, které neviditelná ultrapravice zasazuje společnosti, dál a dál. I přes tato latentní nebezpečí nejvyššího řádu a naléhavost, s jakou je hnutí Tolerance pojmenovává, nyní po osmi letech obchody dál fungují, školy zůstávají otevřené, televize vysílají, vlaky jezdí, máme víceméně – čím dál tím méně, než více – svobodu … takže ještě c), nebezpečnost uvedených skupin pro společnost jako organismus je nijaká. Testováno v praxi na reálných lidech. To jen tak okraj.)
V letech 1996 – 1998 byla součástí Sládkova crew (snad se republikáni neurazí. SPR-RSČ fungovala jako strana jednoho muže, podobně jako dnes ČSSD) jistá baculatá dívka jménem Andrea Cerqueirová. Současně byla redaktorkou týdeníku Republika, ano toho samého, který tak děsil Ondřeje Cakla, který jej shledal ještě o 54,321% rasističtější než bežné týdeníky. Andrea byla radikální a Andreu měli republikáni rádi. Tuším, že interně se jí říkalo Angelika nebo tak nějak – asi měl Krejza zamatlaný brejle. Dokonce ji navrhovali na členku Rady České televize, největší politicky řízené vysílačky v Čechách. Čtenáři týdeníku Republika mohli ocenit téměř každý týden její brilantní sloh. Kdo zná SPR-RSČ, jistě ví, že strana fungovala krátkou dobu normálně, ale pak její předseda začal magořit a v letech 1996-1998 už se tam udržely jen osoby, které byly s panem předsedou zadobře a nekladly mu odpor. Myslím, že Andrejka stála u Sládka podobně vysoko jako všichni prdelolízači, kteří to tam až do Untergangu v roce 1999 vydrželi.
Pět let poté, v roce 1999, slečna Cerqueirová pocítila potřebu očistit se od stop předchozího několikaletého působení v řadách republikánské strany a svoje utrpení, které ji přivedlo až do poslanecké sněmovny, popsala v knize Republikáni, šokující odhalení, vydané v roce 1999. Její snaha přišla vniveč, protože tou dobou SPR-RSČ prakticky neexistovala. Zajímalo by mne, jaký faktor nutil Cerqueirovou pracovat několik let pro stranu, která jí byla tak úžasně proti mysli, zda jí snad Krejza se Sládkem přivazovali za nohu k radiátoru nebo jí vyhrožovali znásilněním.
Nyní se přenesme do roku 2007. PhDr. Sládek je v pr.. achu a nezdá se, že by někomu chyběl. Ne tak Andrea Cerqueirová. Život je pln nepochopitelných událostí a pokud jste dostatečně ohební zvenku a hlavně zevnitř, pak i nepochopitelných obratů. Tak se může stát, že se z redaktorky ultrapravicové tiskoviny se stane gender a multikulti aktivistkaTM. Životopis na její hlavní platformě, stránkách TA Gita, kulantně mlčí o její minulosti a konstatuje pouze, že se novinářské činnosti věnuje od roku 1994.
Zatímco její předchozí zaměstnavatel nemohl teploušům přijít na slovo, jeho odcizená exposlankyně s tím nemá problém a sděluje nám, že hvězdy podporují gaye a lesbičky. Informace o tom, že Stehlíková otevřela diskusi o tom, co se děje mezi mámy a tátami, by jistě také PhDr. Sládkovi udělala radost. Narozdíl od předchozí praxe, Cerqueirová už jeví zájem i o dění v jiných stranách, konkrétně o to, kolik penisů a vagín bude možno napočítat ve vedení ČSSD. Škoda že Cerwueirová také neocenila, že SPR-RSČ byla kádrová, pardon genderová rovnováha jak řemen, protože v ní bylo poměrně dost žen. Kromě Cerqueirové také Sládkova dcera a Sládkova milenka. Kádrový profil slečny Cerqueirové kazí poněkud zdrženlivý přístup k americké základně, ale předpokládám, že při její zcela zřejmé přizpůsobivosti nebude problém, aby se její další článek jmenoval „Raketa od strýčka Sama do každé kuchyně“. Zatímco předchozí zaměstnavatel slečny Cerqueirové měl o naplnění pojmu Endlösung poměrně nekomplikovanou přestavu, ona sama má nyní trochu jiný výklad. Zatímco PhDr. Sládek neměl pro komunisty dobrotivého slova a chtěl je házet do Vltavy, slečna Cerqueirová naopak komunisty obhajuje a na jejich odpůrce podává trestní oznámení. Na politiku však rozhodně nezanevřela. Andrea je každopádně zhruba stejně produktivní, jako v Týdeníku Republika – na stránkách dezinformační agentury TA Gita produkuje přibližně sedm článků za týden, aniž by kvantita byla na úkor kvality. Sládek by měl obrečet takto produktivní sílu. Nevím, kolik jí platil, ale rozhodně to bylo málo.
Prostě slečna Cerqueirová udělala nebývalý veletoč. Kdyby zůstal geniální akrobat Manfred Strossenreuther naživu, jistě by ocenil takový manévr z pozice profesionála.
Někdo by si možná řekl – v podivné to žijeme zemi. Ale já ne. Podivných veletočů se děje řada a i právě teď. Novinář je něco jako prostitutka, ve skutečnosti není nezávislý, ale jeho chléb vezdejší záleží na ochotě a životní situaci jeho páníššška. Když se pániššek má dobře, má se i kašpárek dobře. A když se páníššek má špatně, najde kašpárek jiného páníššška, ale toho zase baví úplně jiné kousky než páníšška předchozího. Je třeba platit nájem a složenky, a kdo se za třicet pět let života nenaučí nic jinýho než šířit ultrapravicovou / ultralevicovou propagandu (což je zhruba to stejný), tak tak musí činit za všech okolností, jinak by pošel. Důležité je, aby měl kašpárek na ty veletoče žaludek a nechtělo se mu po každým obratu samotnému ze sebe blejt. Osud slečny Cerqueirové nebude v tomto světě ničím mimořádným, osobně si myslím, že řada multikulti aktivistů (z hlavy mě napadají pánové Uhl sen. nebo Slačálek/Netolický) mají také solidně vybavenou třináctou komnatu ve své minulosti.
Mysleme na to, až nám budou kázat o morálce.
(3x známkováno, průměr: 2,67 z 5)